Naděje a odhodlanost, důvěra v lídry a komunitní vazby vytvářejí vůči krizi robustnější a akceschopnější postoj, než abstraktní strach a výčet hrozeb, kterým se musíme bránit. Vyplývá to z rozsáhlého komparativní šetření v několika zemích, které se zaměřilo na téma individuální, komunitní a společenské odolnosti zemí v reakci na válku na Ukrajině. Výsledky dnes prezentovali vědci SYRI na konferenci v Senátu. Jejím tématem byly dopady války na Ukrajině na českou společnost. Mediálním partnerem byl magazín Universitas.
Šetření proběhlo koncem loňského roku na Ukrajině, v České republice, na Slovensku, v Estonsku, Litvě, Polsku a Gruzii. „Češi pociťují nejvyšší míru životní pohody ze všech zkoumaných zemí, především pokud jde o rodinné vztahy, každodenní fungování, či pocit bezpečí ve svém domově. Obyvatelé České republiky vnímají Česko jako svůj domov a naprostá většina nemá v úmyslu zemi opouštět,“ uvedla Alice Koubová z Národního institutu SYRI. Pokud jde o vlastní podíl na řešení krize, tak 45 % respondentů a respondentek sděluje, že lidé si ve svém okolí vzájemně pomáhají a mají o sebe starost, ovšem jen 22 % si myslí, že si jsou obyvatelé vědomi svých úloh v případě nouze, včetně současné krize.
To může souviset i s dalšími parametry výzkumu. „Češi například pociťují ze všech sledovaných zemí nejnižší „odhodlanost“ (morálku) – pouze 16 % si myslí, že je alespoň dobrá. 23 % obyvatel cítí naopak vysokou míru beznaděje ve vztahu k budoucnosti. Obávají se především finančních ztrát, 44 % uvádí také pocit ohrožení politickými hrozbami,“ uvedla Koubová s tím, že naděje, že by obyvatelé jako jedinci, jejich rodiny, nebo Česko vyšlo z války v nějaké smyslu posíleno, je mizivá a také nejnižší ze všech zkoumaných zemí. „Je vidět zvláštní rozpor mezi tím, že žijeme spokojeně, jsme schopni spontánní vzájemné pomoci, ale tento fakt v nás nebuduje přesvědčení, že máme kapacitu krizová období zvládnout tak, že z nich vyjdeme v určitém smyslu silnější,“ uvedla Koubová.
Odolnost, neboli schopnost úspěšně se vyrovnat s nenadálými krizovými situacemi a šoky, vědci posuzovali ve vztahu ke třem pozitivním (pocit pohody, nadějeplnost a odhodlanost) a třem negativním indikátorům (úzkost a stresové symptomy, pocit ohrožení, obavy z konkrétních hrozeb). Zajímala je také míra důvěry v instituce, pocit bezpečí ve vlastní zemi a ochota pomáhat druhým.
„Důležité je, že se potvrdilo, že tak zvané pozitivní motivace silněji ovlivňují naši schopnost se s krizemi vypořádat, než motivace tak zvaně negativní. Jinými slovy, důvěra v politické vedení, naděje, odhodlání a komunitní vazby mají obecně potenciál silněji ovlivnit koordinovanou odpověď v krizi, než jakým způsobem a jak silně společnost aktivuje k odpovědi nekonkrétní strach a sada pociťovaných hrozeb,“ uvedla Koubová.
Česká republika by se v této souvislosti podle ní měla soustředit na následující tři oblasti: Strategickou komunikaci a podporu sdíleného příběhu, který bude zahrnovat jasné a uvěřitelné opory, zdroje naděje a dobré důvody pro důvěru ve vlastní roli v ukrajinské válce, zadruhé zajištění existenčního (fyzického, ekonomického a informačního) bezpečí pro zranitelné a zajištění únosného rozvržení zátěže napříč společností, a zatřetí důraz na transformaci kultury z trestající v respektující a pečující. Podporu komunitní kultury včetně etické kultury politického leadershipu.
„Potřebujeme podporovat uvěřitelnou nadějeplnost, protože její vliv na odpovědné a nápomocné jednání je silnější než motivace strachem. Předpokladem proto je správná distribuce zátěže, která nedopadne pouze na hlavu těch, kteří se mocensky nemohou bránit. To je opravdu klíčové,“ dodala Koubová.