Během druhé světové války poslali Němci více než půl milionu obyvatel Československa na takzvané nucené pracovní nasazení. Většina z nich se ocitla v Německu, někteří byli posláni i do dalších evropských zemí. Badatelé z Univerzity Karlovy a Akademie věd se zabývali osudy téměř dvou tisíc mužů poslaných do vzdáleného Norska.
Článek vyšel původně v Magazínu UK Forum.
„Před třemi lety jsme hledali téma, které by propojilo norskou a českou historii a narazila jsem na studii norských historiků, kteří se zabývali tématem nuceně nasazených pracovníků v Norsku během druhé světové války. A mezi několika národnostmi byli i Češi,“ vypráví vedoucí projektu Vendula V. Hingarová z oddělení skandinavistiky Ústavu germánských studií Filozofické fakulty UK.
Společně s kolegou Zdenko Maršálkem z Akademie věd, který se zabývá vojenskými dějinami Československa, norské vědce oslovili, a vznikla obohacující spolupráce. Zatímco Norové měli databázi se jmény nasazených Čechoslováků, čeští badatelé k nim postupně dokázali připojit jejich příběhy a vzpomínky.
„Když jsme databázi zveřejnili online, potomci se nám potom začali ozývat i sami. A ukázalo se, že v mnoha rodinách se uchovávala řada pozůstalostí na norský pobyt – fotografie, deníky, sepsané vzpomínky, a samozřejmě ústní vyprávění dědečků či tatínků. Dostaly se k nám překvapivě až tisíce fotografií pořízených v Norsku, z kterých byla norská muzea naprosto nadšená,“ popisuje Hingarová.
Hledání vzpomínek paradoxně napomohl lockdown během pandemie koronaviru, kdy lidé trávili více času doma a měli čas prohledávat pozůstalosti. „Máme rodiny, kde se dochovaly deníky a fotografie, pak jsou rodiny, kde jaksi věděli, že tatínek nebo dědeček byl kdysi v Norsku ale že tam byl asi na prázdninách apod. A někteří netušili vůbec nic – pamětníci o tom zkrátka mluvit nechtěli,“ vysvětluje Hingarová.
Drtivá většina Čechoslováků však na nucený pobyt v Norsku vzpomínala s nostalgií, dokonce se po válce pravidelně scházeli a říkali si „Noráci“. Archiv organizátorů těchto srazů se dostal i do rukou našich badatelů, kteří využili asi 200 zachovaných adres, na které postupně napsali. Ukázalo se to jako prozíravý tah, protože synové a dcery pamětníků z Norska už jsou dnes v důchodovém věku a nepoužívají sociální sítě.
Živoucího pamětníka se nalézt nepodařilo, přece jen se jednalo většinou o ročníky narození s letopočtem 1921. Podařilo se však dohledat asi pět manželek, jinak vyprávění pocházelo vždy od dětí či vnoučat. V současnosti jsou badatelé v kontaktu s téměř sedmdesáti rodinami. „V norské kartotéce mělo svou kartu 1366 československých jmen. Ovšem nebylo tam zahrnuto několik jedinců, kteří tam během války zemřeli, a k tomu přibyly další desítky lidí, kteří v kartotéce nebyli, přestože jejich potomci mohou pobyt v Norsku doložit. Takže momentálně máme seznam asi 1800 Čechoslováků, a to číslo určitě ještě není konečné,“ říká Hingarová.
Do Norska se Čechoslováci dostávali od roku 1942 v několika transportech. Nejprve to byly odvodové transporty z protektorátu do Berlína, kde byli selektováni na další pracoviště. Ti pro Norsko se dostávali nejprve do Osla a potom byli po malých skupinkách rozesíláni doslova po celé zemi. Českoslovenští muži byli nasazeni na 12 různých místech, takže existovalo asi 20-30 různých kolektivů - někde byli pouze jednotlivci, ale byly i skupiny i po 100 pracovnících.
„Němci nerozlišovali národnosti – když nějaká firma zrovna potřebovala tolik a tolik pracovníků, tak tam zkrátka poslali ty, co byli zrovna po ruce v Berlíně,“ vysvětluje Hingarová. Poměrně důležitým kritériem pro nasazení do Norska ovšem byla fyzická zdatnost. Často totiž stavěli různá vojenská opevnění a bunkry. Nejhorší podmínky byly na severu v přístavištích, kde bylo minimální zázemí, někteří zase stavěli opevnění na izolovaných ostrovech.
„Nejlépe“ se měli logicky pracovníci nasazení ve vnitrozemí. „V Trondheimu mohli žít poměrně plnohodnotný život. Čechoslováci měli „výhodu“ v tom, že byli považováni za občany Říše, což znamenalo, že ačkoliv byli na nucených pracích, tak poté, co svou práci odvedli, měli poměrně volný režim. Sice bydleli v pracovních táborech, ale mohli se tam volně pohybovat, a dokonce mohli mít fotoaparát a fotit se navzájem,“ prozrazuje Hingarová.
Dochované fotografie byly také klíčové pro budoucí výzkum. Díky nim například víme, že se pracovníci z Československa neostýchali ukazovat, kde jsou jejich slovanské kořeny. Na odložené a přešité uniformy sovětských válečných zajatců si často našívali bíločervené stužky, kterými se hlásili ke svému původu.
Po kapitulaci Německa zůstali Čechoslováci v Norsku skoro čtyři měsíce, než byli repatriováni zpět. Od května do konce srpna měli příležitost poznat okolí, užít si přírodu, udržovali kontakty s místní mládeží, našli si i norské přítelkyně, někteří se dokonce oženili. „Norové se k nim chovali velmi hezky, všichni na to rádi vzpomínali. Každý druhý si s Nory dopisoval i po konci války a ze vzpomínání potomků víme, že jim bylo líto, že už se poté do Norska znovu nepodívali. Podařilo se to pouze několika jedincům.“
Možná se to časem povede jejich potomkům, pro které by Vendula V. Hingarová ráda připravila exkurzi do Norska. Potíž je v tom, že jejich předci byli nasazeni na tolika různých místech, že je dosti komplikované to zorganizovat. Jistá je tak prozatím jen výprava se studenty z FF UK příští jaro, která má v plánu navštívit místa v Trondheimu, kde Čechoslováci pracovali a žili.
A na programu nesmí chybět také návštěva Norské technické a přírodovědecké univerzity (NTNU) v Trondheimu, která na celém projektu o Čechoslovácích spolupracuje. V Norsku bylo během druhé světové války asi 130 tisíc nuceně nasazených zahraničních pracovníků. Drtivá většina, 90 tisíc, bylo sovětských válečných zajatců, těm se zpravidla vědci zajímali dosud. Až v posledních letech se věnují i ostatním národnostem, realizován je však pouze projekt o Čechoslovácích.
Vzpomínky od příbuzných „Noráků“ zachycuje putovní výstava Posláni na sever, potrvá do konce června 2022. Součástí výstavy jsou i webové stránky https://noraci.cz, jejichž součástí je také databáze osob nasazených v Norsku s jejich údaji, ukázky z deníků či fotografiemi.