Studenti mají být zvídaví, hladoví po vzdělávání, objevování, připraveni se učit a chápat a bádat. Je to podmínka nutná, nikoliv postačující k postupu do doktorského studia.
Bakalářka nebo diplomka jsou „přípravky“ a pak se studenti rozhodují pro zaměstnání nebo „reálnou“ fázi vědecké kariéry. Pro doktorát. Osobně by se mi nejvíc líbilo, kdyby si studenti mohli vybrat mezi krátkým „magistrem“ a ti šikovnější by mohli „magistra“ natáhnout a na konci studia obhajovat nikoliv diplomovou, ale disertační práci.
Vyzkoušet, co se dá
Kdo by tedy měl jít na doktorát, kam a co by měl chtít? Každému studentovi, kterého potkám, říkám, že by měl změnit a vyzkoušet tolik vedoucích a laboratoří, kolik možností má. To znamená bakalářka u jednoho školitele, diplomka u druhého, doktorát úplně jinde. Na instituci, která je (výrazně) lepší – vybavením, zázemím, reputací – než ta, na které byl udělen vysokoškolský titul.
Existuje spousta důvodů, dobrých důvodů, proč se výše uvedený scénář osvědčil. Je to komplikovaný problém – přijmout vlastního diplomanta je pohodlné, neb už je vycvičený a může hned začít produkovat výsledky. Prostě: Školitel ví, co může očekávat od studenta a naopak.
Jenže z dlouhodobého hlediska pak nastane problém, až v CV studenta bude místo dvou až tří kolonek u institucí, školitelů a referenčních osob jen jedna. Ukazuje to na pohodlnost obou, jak studenta, tak školitele. Najít dobrého doktoranda (stejně jako spolupracovníka v kterékoliv jiné oblasti) je složité a každý se snaží si získat to nejlepší, „co“ je k dispozici, tudíž se někdy tváříme, že špatné, ale jednoduché řešení v podobě rekrutování vlastního diplomanta je nakonec úplně v pořádku a správně.
O reakci správného školitele na touhu studenta pokračovat u něj v dalším studiu se zmiňuje Richard P. Feynman ve své knize „To nemyslíte vážně, pane Feynmane“ (Surely you´re joking, Mr. Feynman!).
Studium na MIT se mi strašně líbilo. Říkal jsem si, že to je báječná škola, a samozřejmě jsem tam chtěl chodit dál, jako postgraduální student.
Ale když jsem přišel k profesoru Slaterovi a pověděl mu, co mám v úmyslu, řekl:
„Jenomže my si vás tu nenecháme.“
Řekl jsem: „Cože?“
Slater se mě zeptal: „Proč si myslíte, že byste si měl dělat doktorát právě na MIT?“
„Protože MIT je nejlepší škola na přírodní vědy v celé zemi!“
„Myslíte?“
„Jasně!“
„Právě proto byste měl jít někam jinam. Abyste se porozhlédl, jak to vypadá jinde.“
A tak jsem se rozhodl, že půjdu do Princetonu.
Student. Doktorand. (Možná, rádoby) Budoucí vědec. O toho tady jde především a hlavně. Mělo by jít. Student už je dlouho – papírově – dospělý, ale chová se tak? Nechová! Řada studentů jde na doktorát ze setrvačnosti – šéf nabídne místo a tak proč se stresovat hledáním zaměstnání. Zůstanu tady – už znám administrativu, všechny techniky, laboranty, kantory, kolegy. A nějaká ta kačka z toho taky kápne a tak bude na nájem a na pivko.
Nadšení a pak brblání
A tady začíná ten hlavní problém – o vědě nepadlo dosud ani slovo! Jen o pohodlí a nevýběru! Jinými slovy, o dětech, které ještě potřebují další čas, aby dospěly. A školitelé jim ho dávají. Průběh doktorského studia je podobný u mnoha doktorandů na celém světě. Po počátečním nadšení začne brblání – nejdřív na školitele, potom na projekt, pak na instituci, nakonec na celý svět.
Ale hlavně – na malé peníze! Mám vysokou školu, takže jsem „někdo“; do „práce“ přece chodím (skoro) každý den, někdy dojdu už na půl desátou a odejdu až po páté. Takže bych měl dostat adekvátní peníze. Nevím, kolik to je, ale určitě víc než základní stipendium.
Diskuse o penězích je prakticky univerzální napříč institucemi. V Německu brblali studenti na stipendium přes tisíc eur, v Itálii jakbysmet... Prostě, představa spokojeného doktoranda je: „…funkce ředitele firmy Fiat…“ (tedy plat cca 10 milionů eur za rok).
Stipendium asi sedm tisíc korun je bída, o tom není diskuse. Stipendium ve výši dvanáct tisíc korun je výrazně lepší. Ale pořád bída. Nic dramatického to neřeší. Účinek zvýšeného stipendia na vědecké nadšení doktorandů vidím tak na měsíc, možná dva.
Peníze? Jinde
Jeden z doktorandů, kterého jsem měl možnost potkat, svým kolegům na jejich brblání řekl: „Pokud jste chtěli peníze, měli jste jít mimo akademickou sféru. Nikdo vám přece nebrání jít si vydělat peníze a až budete mít pocit, že máte vyděláno, můžete se k doktorátu vrátit a udělat si jej, protože chcete a nemusíte při tom brblat na výši stipendia.“ On to tak udělal a spokojeně dostudoval, pečoval společně s manželkou o čtyři (!!!) děti a neslyšel jsem ho jedinkrát brblat na výši stipendia.
Uchazečům o doktorát bych tudíž doporučil popřemýšlet o zaměstnání mimo univerzitu. Uslyšet, co nabízejí firmy a koho hledají. O něčem číst nebo slyšet není totéž jako to zažít.
Motivace, motivace, motivace
A potom, přijímací pohovor u cizího školitele na cizí instituci je totiž první reálné zrcadlo. Studenta nezkouší lidé (školitel a jeho zaujatí kolegové), kteří ho neznají a chtějí získat, ale lidé, kteří potřebují odhalit skutečné schopnosti a dovednosti. Student taky ví, proč si toho cizího školitele vybral – musel se zamyslet, výběr udělal sám, nebyla to setrvačnost. Zjistil by, že existuje řada možností, jak vylepšit stipendium (pokud mu jde hlavně o tohle), řada zajímavých projektů, na nichž by ze sebe museli vyždímat fyzické i intelektuální maximum. Takový student by prokázal, že má odhodlání dozrát. Že má motivaci!
Nedávno došlo k navýšení doktorandských stipendií na českých institucích o zhruba čtyři až pět tisíc korun. Naším cílem by ale mělo být studenty rozvíjet, stimulovat a postrčit k lepším výkonům. Tedy, část těch peněz přidělených na stipendia studentům nedat přímo, ale nechat studenty soutěžit, vytvářet grantová schémata, aby se studenti snažili, aby věděli a pochopili, že to nejsou peníze, které mají být prolity hrdlem nebo spláchnuty…
Pokud chceme, aby doktorandi co možná nejdříve pochopili, o čem reálný život vědce je, proč s tím nezačít hned na začátku? Student, který si napíše grant v přibližné struktuře (nikoliv rozsahu) standardních vědeckých grantových přihlášek pochopí část ze dvaceti Hermanových pravidel [The Laws of Herman, Nature 445, 228 (2007)].
Například. Převzít zodpovědnost za svůj projekt a uvědomit si, že co není opublikováno, není uděláno. Další tipy, jak být dobrým PhD studentem dodává Georgia Chenevix-Trench ve svém sloupku „What makes a good PhD student“ [Nature 441, 252 (10 May 2006)].
Takže skrz tyhle granty by se zajistilo, že můžeme těm pracovitým šikovným a motivovaným studentům dát (výrazně) vyšší stipendium z toho balíku, co jsme nerozdali plošně. A ti, kteří by v soutěži nepochodili, by pochopili, že musí udělat pro příště něco lépe. Taky by bylo zřejmé, že když je někdo šikovnější a pracovitější, tak je lépe oceněn.
Stipendium není mzda
Plošným zvednutím stipendií se jen „dětem“ dalo víc peněz, ale není vůbec jisté, že to s sebou přinese vyšší kvalitu odvedené práce. Studenti jásají, ale měli by plakat – nedospělým dětem fňukajícím, že by chtěly dražší hračku, se tato dala, aniž by pro to musely cokoliv udělat. Všichni v systému měli vynaložit větší úsilí, aby platilo, že bez práce nejsou koláče.
Minimální mzda je v ČR od 1. 1. 2018 cca 12 200 korun. V roce 2001 byla cca pět tisíc korun a tehdy byla zhruba 2 400 korun pod doktorandským stipendiem. Na rozdíl od minimální mzdy zvyšující se ročně v průměru o nějakých plus minus 425 korun doktorandské stipendium stagnovalo minimálně sedmnáct let.
Nicméně PhD není práce a stipendium není mzda. Studenti nejsou odkázáni jen na stipendium, neb si mohou (a není důvod, aby to nedělali) zjistit (a vyjednat), jaké podmínky po dobu studia jim školitel, katedra, ústav, fakulta nabízí. Zvýšením stipendia se navýšilo garantované minimum, za které jsou studenti ochotni nastoupit studium, nejsem si úplně jist, že průměrné příjmy doktorandů povyskočí o stejných cca pět tisíc korun. Je ovšem poměrně snadno, rychle a „lacině“ zajištěna stabilita. Nebude potřeba komisí, hodnotitelů a oponentů k administraci stipendií či doktorandských grantů. Jednoduchý binární systém – jsi doktorand, dvanáct tisíc korun; nejsi doktorand, nula. Jsi šikovný nebo lenivý doktorand, pořád dvanáct tisíc korun.
Nicméně vysokým školám by mělo jít o kvalitu, o posunování hranic poznání a měly by chtít sdružovat a vytvářet pracovní podmínky pracovitým a inteligentním lidem. Instituce jsou tak dobré, jak dobré vychovají absolventy, jak kvalitní přilákají uchazeče a jak kvalitní výzkum a vzdělávání produkují.
Kvality bez peněz dosáhnout nelze, ale to neznamená, že nasypáním peněz automaticky přijde kvalita. Nepřijde, pokud to nebude náš prioritní cíl a nebudeme se snažit (víc než jen verbálně, ale skutečně) a investovat do zlepšování veškerý náš čas a úsilí! Nás všech!
A pokud (z)volíme jednoduchá a snadná řešení, můžeme pak od studentů/doktorandů chtít víc?