Se psaním prací na zakázku jsem se poprvé setkal jako student doktorského studia se stipendiem šest tisíc korun. Nabídka tolika profesionálních agentur nabízejících podvod mě šokovala. Dnes, když práce studentkám a studentům sám vedu, vidím, že systémové problémy v rovině institucionálního i účelového financování, se kterými se některé obory u nás potýkají, podmínky pro contract cheating spíše vytváří, píše v komentáři Miloslav Machoň z VŠE.
Problematika psaní na zakázku neboli contract cheatingu patří na mé domovské instituci mezi diskutovaná témata. Vysoká škola ekonomická v Praze přijala řadu vnitřních opatření pro jeho prevenci včetně limitu počtu vedených závěrečných prací, na podzim se zapojila do kampaně #zvladnutolepe, nyní zve i na odborné semináře. Riziko pro podvodnou praktiku však úplně nevymizelo. Souvisí zejména s problematickým financováním společenskovědních oborů.
Osobní nabídka
Během studia na vysoké škole se ke mně informace o psaní prací na zakázku nedostala. Jako studenta mě tato možnost ani nenapadla. Tou dobou se v Česku medializovaly plagiátorské kauzy vrcholných českých politiků, které se týkaly hlavně právnických fakult. V jednom případě závěrečná práce nejspíš uplavala. V témže období nález plagiátu dokonce vyhrotil situaci na fakultě veřejné vysoké školy natolik, že přispěl k medializaci role Akreditační komise v českém vzdělávacím systému. Tyto skutečnosti napomohly i k urychlení odebrání akreditace.
Se psaním prací na zakázku jsem se poprvé setkal v roce 2015 jako student doktorského studia se stipendiem šest tisíc korun a v roli samoplátce zdravotního pojištění.
Na ulici jsem potkal bývalého, tehdy průměrně prospívajícího, spolužáka z VŠ, který mi mezi slovy nabídl finanční odměnu za vypracování kapitoly pro svého známého do závěrečné práce na společenskovědní téma. Během několikasekundové úvahy jsem odmítl. Zvažoval jsem totiž tu krátkou chvíli, že nabídku vezmu a že se pokusím dotyčného odhalit. Znovu jsem si tohoto typu podvodného jednání všiml v době, kdy už jsem byl zaměstnaný na katedře a začínal jsem práce vést. To se už téma v Česku medializovalo v několika úderných textech s osobními výpověďmi jednotlivců, kteří pro agentury pracovali. Informace o profesionalizaci a monetizaci contract cheatingu mě natolik šokovala, že jsem si agentury vyhledal. Výsledkem velmi snadného hledání byly weby s moderním vzhledem, výstižné domény a k tomu i několik rozcestníků, které k podvodné praktice poskytovaly podpůrné informace a reference.
Přepadla mě beznaděj
Při prohlížení výsledků mne zaujal i jejich počet. V kontextu češtiny, kterou mluví něco přes deset milionů lidí, mě nález více než deseti agentur šokoval.
Z pohledu společenskovědních oborů byla pozoruhodná i skladba témat. Na webech firem nabízejících rešerše a práce na zakázku byla zřejmá jejich převaha.
Kritici mohou samozřejmě namítat, že v některých případech šlo o podvodné weby, které nemusely práci dodat či ji alespoň nedodaly včas. Ano, to může být pravda. Na druhou stranu, problematicky působily také pochvalné reference na tyto služby, kterých si lze na sekundárních stránkách snadno všimnout. Jestliže byly tyto reference skutečné, další podvodník se může snadněji rozhodovat při výběru spolehlivé agentury.
Při návštěvě webů mne zaujala i jejich profesionalita. V některých případech nechybělo ani tlačítko „kariéra“. V jednom případě jsem se i v sobotu dovolal do zákaznického centra a na stránkách bylo i chatovací okénko. Za pozornost stály také facebookové stránky agentur, na kterých byly místy viditelné i lajky od konkrétních uživatelů.
K tomu všemu měly agentury zpravidla formu společností s ručením omezeným. Když jsem navíc našel mezi fanoušky contract cheatingové agentury i člověka, který se mnou studoval a pamatoval jsem si ho jako poctivého, přepadla mě beznaděj. Ránou pro mě byl nález nabídky na exponovaném celostátním serveru s volnými pracovními pozicemi, v níž jedna z agentur prostě poptávala autora odborných textů – práce z domova s odměnou 150–400 korun za odpracovanou hodinu, tedy za částku, jejíž horní hranice převyšuje mou hodinovou odměnu za práci na publikační činnosti. Mezi požadavky nechybělo ukončené bakalářské vzdělání, ideálně humanitního a ekonomického směru, a přístup k odborné literatuře.
Podfinancované společenskovědní obory
Přestože má domovská instituce přijala pro prevenci contract cheatingu řadu vnitřních opatření, a to včetně vnitřní směrnice rektorky regulující počet vedených prací, a navíc dlouhodobě podporuje své zaměstnance v zahraničních výjezdech na metodologické semináře, prostor pro praktiku zcela nevymizel. A to hlavně kvůli omezené finanční podpoře společenskovědních oborů v ČR.
Jejich financování má dvě složky – institucionální a účelovou. Pro objem institucionální podpory jsou stěžejní koeficient ekonomické náročnosti a počet studentů. Účelová podpora souvisí se schopností získat grantové příležitosti.
S ohledem na institucionální financování má většina těchto oborů koeficient ekonomické náročnosti 1,00. Paradoxně to byly však hlavně společenskovědní obory, které se nejméně po jedno desetiletí v ČR těšily zvýšené oblibě studentů, a tak kontinuálně velkou měrou přispívaly k navyšování počtu vysokoškolské populace ČR dle metodiky OECD.
Pokud jde o účelovou podporu, tu v Česku zajišťují hlavně dvě grantové agentury – GA ČR v oblasti základního výzkumu a TA ČR v oblasti aplikovaného výzkumu. A navzdory značné oblibě společenskovědních oborů mezi studenty jsou jejich možnosti pro získání této účelové podpory limitované.
V širším kontextu souvisí tento stav s pozicí Česka jako postkomunistické země, kde veřejná a částečně i odborná podpora pro rozvoj společenskovědních oborů a etablaci jejich myšlenek v praxi zkrátka chybí. Aktuálním příkladem je absence strategické komunikace na vládní úrovni.
Vést patnáct závěrečných prací se stíhat nedá
Při nedostatku prostředků z účelové podpory jsou tyto obory odkázané hlavně na institucionální podporu, ve které je počet studentů stále důležitým kritériem. A tak se snadno stane, že se jednotlivé systémové aspekty sejdou na mikroúrovni na mém pracovním stole. Totiž dle směrnice rektorky mohu v jednom okamžiku garantovat až 18 bakalářských prací, resp. 6 bakalářských a 12 diplomových prací. V Česku přitom existují pracoviště, kde jeden vedoucí garantuje závěrečné práce pouze pěti studentů.
Za připomenutí stojí, že ze svých studií společenskovědních oborů si navíc pamatuji situaci, kdy někteří vyučující živící rodiny měli i částečný úvazek na jiném pracovišti. Počet závěrečných prací, za které odpovídali, nejspíš současný vnitřní limit VŠE v Praze pro vedení kvalifikačních prací prostě převyšoval.
Systémové problémy v rovině institucionálního a účelového financování, se kterými se tyto obory v ČR dlouhodobě potýkají, podmínky pro contract cheating spíše vytváří.
I s přihlédnutím k převaze společenskovědních témat v nabídkách agentur bude počet prací psaných na zakázku v těchto oborech zřejmě vyšší než uvedených 8, respektive 10 procent.
Určité náznaky těchto odhadů jsou viditelné i ve výsledcích dotazníkového šetření realizovaného Veronikou Králíkovou v práci Analýza trhu s podvodnými seminárními a závěrečnými pracemi v ČR (viz stranu 58), podle kterých je v sociálněvědních oborech praktika spíše nadprůměrně zastoupená. Výzkumníkům a studujícím zaměřujícím se na contract cheating bych tak doporučil napříště se soustředit právě na tyto obory.
Stojíme o šéfa, který dostudoval podvodem?
Zajímavým faktorem do debaty by jistě byl i počet vedených prací jedním vyučujícím, resp. kumulace učitelských úvazků či kombinace zaměstnání v akademické sféře se zaměstnáním mimo ni. V kontextu zvýšeného příspěvku společenskovědních oborů k naplnění ukazatelů OECD o počtu vysokoškolské populace v ČR si výše popsané finanční podmínky, které v důsledku vedou i k těžšímu odhalení psaní prací na zakázku, tyto obory prostě nezaslouží. Souvislosti mezi financováním vysokého školství a contract cheatingem by neměla přehlížet ani široká veřejnost. Skutečně stojíme o kolegu, či dokonce nadřízeného, jehož závěrečnou vysokoškolskou práci napsal někdo jiný?
Změna zákona o vysokých školách a zákaz studia
Ke zmírnění praktiky by mohla napomoci i změna zákona o vysokých školách. Podle jeho současné podoby se v ČR ukončuje bakalářské, magisterské a doktorské studium obhajobou kvalifikační práce a státní závěrečnou zkoušku. Jak pro studenty, tak pro vyučující tato forma opět znamená orientaci na množství dílčích úkolů, nikoliv koncentraci na splnění jednoho kvalitního výstupu.
Některá společenskovědní pracoviště u nás už začala na vyšších stupních studia rušit klasickou státní závěrečnou zkoušku, respektive ji nahradila obsáhlejší rozprava o diplomové práci. Tyto kroky sice upřednostňují jeden kvalitní výstup namísto několika dílčích úkonů, avšak contract cheating nemusí nutně minimalizovat.
Přestože psaní závěrečných prací přihlížím rád, domnívám se, že změna zákona o vysokých školách, která by každému umožnila zvolit si způsob ukončení studia obhajobou závěrečné práce, nebo státní závěrečnou zkouškou, může být tím správným krokem, který povede ke zmírnění výskytu contract cheatingu a zároveň sníží pracovní zátěž kateder. Každému psaní textu prostě nevyhovuje.
Dále by pak novela zákona o vysokých školách měla pro podvodníky, u kterých se tato praktika prokáže, přinést doživotní zákaz studia na vysoké škole v ČR. K tomu by mohl sloužit registr „contract cheaterů“ spravovaný MŠMT. Jako vyučujícího mě naopak děsí představa, že ve snaze neporušit současné znění zákona trávím čas připomínkováním, čtením a nakonec se podepisuji pod závěrečné práce, které ve skutečnosti napsal ghostwriter.