Naučit se klasické stavební normy, přemýšlet o nich, ale také získat jiný pohled ze zahraničí – to vše je obsahem předmětu Kreativní typologie na Katedře architektury UMPRUM. Jak lze vést výuku stavebních norem kreativně? A co bude úkolem generace dnešních studujících architektury v následujících desetiletích? S Kateřina Horák Goryczkou nejen o předmětu Kreativní typologie.
Kreativní typologie se zabývá prostorovými souvislostmi, konfigurací místností a provozů. „Ve svém základu se předmět zabývá stavebními normami. Na jiných školách se to jmenuje Nauka o stavbách, ale já a moje kolegyně Radka Kurčíková, která studenty provází skicováním, se to snažíme pojmout trošku víc kreativně,“ vysvětluje Kateřina Horák Goryczká.
Normy nevnímají jako úzus, ale spíš jim jde o to studující inspirovat normy měnit. „Kreativně taky přistupujeme k výuce samotné, která má různé formy. Teď například budeme mít exkurzi, ale máme i dialogy, diskuse, skicování, zároveň přednášky, ale i práci s materiálem. Snažíme se zapojit i psychologii, respektive psychologii provozu – jednoduše řečeno to, jak uživatel stavbu vnímá. Když to vezmu úplně obecně, mám takovou představu, že typologie se bude v současnosti dynamicky měnit. Normy a pravidla, které nastavují abecedu architektury, budou podléhat velké změně díky digitalizaci nebo umělé inteligenci. Proto je pro mě ten předmět spíše taková dynamická typologie, kde se snažím studenty inspirovat k tomu, aby základní pravidla brali s rezervou a snažili se je posouvat směrem k pohodlí uživatele.“
Nenarazí studující později v praxi na to, že tato základní pravidla jsou součástí stavebního zákona, a není úplně možné s nimi příliš kreativně pracovat?
Předpokladem k tomu, aby studujícíc zvládli práci v tomto předmětu, je znalost stávajících norem. Musí je znát, aby s nimi mohli kreativně pracovat. V rámci výuky se ale bavíme o tom, jestli a jak se s nimi dá pracovat. UMPRUMka není klasická technika, a tak se předpokládá kreativnější, až téměř vizionářský přístup. Ale ano, bez znalosti základních norem to nejde.
Dovedu si představit, že v Česku jsou stavební normy trochu zastaralé nebo kostrbaté. Kde berete inspiraci, jak o jasně nastavených pravidlech přemýšlet jinak?
Mám typologický doktorát, který se zabývá interaktivní architekturou ve smyslu uživatelského zážitku. Zabývala jsem se hypotézou, že interaktivní architektura bude v budoucnu měnit představu, jak vypadá bydlení v domácnosti. Mojí inspirací je to, že životní styl uživatele bude plně sledovaný, že nebudeme žít jako na začátku minulého století, ale budeme se posouvat dopředu ruku v ruce s technologií.
Kromě vlivu technologií, zabýváte se i změnami ve společnosti, které jsou i trochu „jemnější“ a méně zachytitelné?
V minulém semestru jsme probírali sociální stavby, takže i tímhle tématem se zabýváme. Věnovali jsme se společenským prostorům pro osoby s různými zdravotními komplikacemi. Přizpůsobení se klientovi v sociálních stavbách je zásadní a důležité, zároveň ale musíte uvažovat o tom, že se tam budou vyskytovat rodiny a přátelé, bude tam docházet ke společenským aktivitám... Pozvali jsme Rafiho Segala, architekta, který pracuje na MIT, a myslím, že to pro studenty byla docela zásadní přednáška. V Americe je soužití různých komunit závažné téma, a pro mě bylo silnou inspirací dodat studentům takovýhle nový pohled.
Mluvili jste zároveň i s někým, kdo se sociálním tématům věnuje v Česku?
V příštím semestru budeme mít přednášku Tomáše Hoření Samce ze Sociologického ústavu Akademie věd, který bude mluvit o participativním bydlení nebo o rozložení služeb. Myslím si, že výuka je v průběhu semestru rozmanitá. Jsou tam jak zahraniční účastníci, tak z i ti z české krajiny.
Opakují se přednášky každý rok stejně, nebo se výuka průběžně mění? Tím, že je výuka takhle nárazová, můžou si studující, které to zajímá, předmět zapsat znova a získat zase nové informace?
Předmět je poměrně málo časově dotovaný, studenti mají čtyři bloky po čtyřech hodinách za semestr. Během toho se musí naučit klasické normy, přemýšlet o nich, zároveň je skicovat a také získat jiný pohled na problém typologie třeba ze zahraničí nebo z vnitřku těchto kontextů. V praxi navíc dochází k různým aktualizacím norem. Je potřeba je posouvat dál, aby napomohly dynamice společnosti a aby v nich byl reflektovaný současný životní styl. Myslím, že v Česku i v zahraničí máme hodně odborníků, kteří k tomu mají co říct, a určitě je nevyčerpáme během jednoho semestru. Není to staticky daný program.
Myslíte si, že princip krátkých exkurzí do různých způsobů přemýšlení, ale i střídání různých způsobů výuky, dělá předmět rozmanitější a funkční? Neměli by se studenti jenom „nadrtit“ normy, a až pak s nimi něco dělat?
„Nadrtit“ normy – s tím nesouhlasím, protože pak nedochází ke kreativitě a spíš to svazuje. Tyhle různorodé pohledy jsou možná trošku náročnější na soustředění, navíc to vyžaduje práci doma, práci na svých projektech... Ale UMPRUM učí na základě mistrovských ateliérů, kde studenti můžou principy, které se s námi naučí, ihned použít.
Vybírají si studující na semestrální projekt jeden konkrétní typ stavby, nebo dělají různé typy staveb?
Studující nemají jedno zadání, každý si vybere vlastní projekt. Mám jediné pravidlo, že cokoli se už odučili, to si můžou vybrat. Nemůžou si vybrat něco z vyšších ročníků, co se ještě neučili. Jinak je to volné, akorát se musí naučit pracovat s normami natolik, aby mi tvrdě argumentovali v analýze projektu. Zároveň ale chci, aby přemýšleli o tom, proč ta která norma prostor takhle pojímá a jakým způsobem se dá zlepšit.
Jak moc se české normy v reakci na společenské změny aktualizují? Je to jednou za dvacet let nebo jednou za tři roky?
Architektonické nebo stavařské normy konfigurací a prostorových souvislostí se obnovují přibližně jednou za 10 let. Buď v souvislosti s aktualizací stavebního zákona nebo s nějakou konkrétní potřebou – často kvůli tomu, že je daná chyba „bombardovaná“ praktiky. Proto studentům říkám, že až budou v produktivním věku, tak to budou oni, kdo budou bombardovat požadavky na normy, budou je měnit, a tím dělat tu dynamickou typologii.