Potřebujeme točit i sledovat televizní seriály o tématech, která nejsou snadná, ale hýbou světem. „Abychom se mohli společně vyvíjet,“ říká Iveta Jansová, která zkoumá podobu popkulturního fanouškovství a to, jak na něj mohou navazovat i různé projevy aktivismu, feminismu či snahy o rovnoprávnost.
„Pokud něco vidíme v kultuře, máme pocit, že to může nastat. Existují teorie, podle nichž Spojené státy dosud neměly prezidentku, protože lidi neviděli ve filmech, že je to možné. Svět vnímáme skrze mediální reprezentaci. Média spoluutváří svět i to, jak mu rozumíme. Říkají nám, co je norma,“ říká Iveta Jansová, zástupkyně vedoucí Katedry mediálních studií a žurnalistiky na brněnské Masarykově univerzitě.
„V českých seriálech máme poměrně jasnou představu, jak vypadá normální rodina, běžný život a vůbec nastavení světa. Žijeme v demokracii, v kapitalismu, je preferované, abychom byli bílí, heterosexuální a měli děti. Ženy nemají být moc kariéristické, ale starat se taky o teplo domova. Žijeme v patriarchálně uspořádané společnosti, která je heteronormativní, vidíme to i v seriálech a filmech,“ dodává.
Sama se aktivně zabývá různými podobami fanouškovství. Na Masarykově univerzitě vyučuje kurzy věnované fenoménu fandomu či feministickému čtení kultury. „Fanoušci pouze neadorují. Dokážou svá oblíbená díla i měnit, vystavět kolem nich úplně nové světy i charitativní organizaci.“
Proč na reprezentaci záleží? Zdá se mi, že ji řeší stále víc lidí. I negativně. Nelíbí se jim, že d'Artagnan bude černoch.
Mám moc ráda motto Geena Davis Institute on Gender in Media: „If she can see it, she can be it.“ Pojďme si to zobecnit. Pokud něco vidíme v kultuře, máme pocit, že to může nastat. Existují teorie, podle nichž Spojené státy dosud neměly prezidentku, protože lidi neviděli ve filmech, že je to možné. Svět vnímáme skrze mediální reprezentaci. Média spoluutváří svět i to, jak mu rozumíme. Říkají nám, co je norma. V českých seriálech máme poměrně jasnou představu, jak vypadá normální rodina, běžný život a vůbec nastavení světa. Žijeme v demokracii, v kapitalismu, je preferované, abychom byli bílí, heterosexuální a měli děti. Ženy nemají být moc kariéristické, ale starat se taky o teplo domova. Žijeme v patriarchálně uspořádané společnosti, která je heteronormativní, vidíme to i v seriálech a filmech. Když někdo protestuje proti tomu, že malá mořská víla nebo d'Artagnan budou černí, má pocit, že se mu sype uspořádání světa, které považuje za jediné možné. Říká, že tohle ve svém světě nechce. Na druhé straně ale máme lidi, kteří svou sexualitu či handicap celý život nevidí na plátně – a chtějí být začlenění, protože měřeno mediální reprezentací vlastně neexistují. Vzniká společensky polarizující situace.
Někteří sahají po argumentu autenticitou. Debaty vzbudil třeba historizující seriál Bridgertonovi na Netflixu.
Autenticita je zajímavý pojem, s nímž se hodně máchá. Vždycky na to říkám, že jde jen o seriál či knihu. Není to realita, je to fikce. Jestliže mně nevadí, že tady je někdo modrý mimozemšťan, který má ocásek, neměla by mně vadit ani převyprávění historického příběhu, do nějž tvůrci dosadí lidi s různou barvou pleti. Cokoliv proudí skrze média, je vždy pokroucené, převyprávěné. I dokumenty představují interpretaci reality… Jak se ale pro miliony žen mění význam Hermiony, když nebude v novém zpracování bílá? Seriál Bridgerton navíc netvrdí, že jde o historický realismus. Prostě si vzali éru s pompou a hezkými kostýmy a do toho dosadili dnešní svět tak, jak vypadá. A lidem z toho trochu hráblo.
Nakonec jde o politický spor.
Ano, je to ring, kam se chodí bojovat. Fanouškovství není pouze o tom, že mně zabili oblíbenou postavu, napíšu si proto pokračování. Postava mnou rezonuje, protože se dotýká naší identity a ta je z podstaty politická. Žijeme v určitém uspořádání světa, které je – to si řekněme otevřeně – pro hodně lidí nevýhodné. Snaží se v něm proto vybojovat své místo. Patří do toho i reprezentace. Když bude moje identita v seriálu zase zobrazená jako predátorský blázen, co vystřílí školu, co si o mně bude myslet babička? Všechny debaty, které jsme naznačili, byly politické.
Co říkáte na českou tvorbu? Nedávno jste s kolegyní Janou Jedličkovou v rozhovoru pro Alarm rozsáhle rozebrala zobrazování žen v detektivkách, na to už se ptát nebudu. Co ostatní znevýhodněné skupiny?
Poslední zhruba tři roky vídáme počiny, které přináší něco trochu jiného. Ať už to byl Most, který měl Frantu nebo první transpostavu. Redl měl neheterosexuální postavy… Celkově je ale místní tvorba repetitivní a málo tvárná. Neumíme třeba barvy pleti. I když se to někdo snaží tematizovat, vzpomenu si na Miss Hanoi, bývá to stereotypizující. Potvrzuje nám to, že my jsme ti nejlepší, zatímco oni ať si zůstanou, kam patří. Pak se bavím s lidmi, kteří stojí za tvorbou nejnovějších seriálů, a oni se diví, že nemají mladé publikum. To ale často nestojí o sledování věcí, co nezobrazuje svět, jaký reálně znají.
Musím proto kvitovat, že na online platformách – na iVysílání a Voyo – začaly vznikat seriály, co se trochu odlišují. Televize si snad uvědomily, že jim ujel vlak, a snaží se to dohnat. Dostávají se k tamní tvorbě i mladší tvůrci, což pomáhá diverzitě tvorby. To je správná cesta, která může zdejší produkci měnit.
Občas jsem slýchal, že máme konzervativní diváctvo. Někdo zase říká, že naopak tvůrci a tvůrkyně sází stále na to samé. Co myslíte vy?
Spíš to druhé. Když jsme se v rámci jednoho výzkumu bavili s lidmi v rozhodujících pozicích, šokovali mě svými úvahami nad diváctvím. Pracovali s obrazem konzervativních lidí nad pětapadesát, co pomalu nedokážou přepnout televizi. Na druhé straně vidím realitu svého táty, který má snad všechna předplatná, co se dají v Česku koupit. Takových lidí máme v Česku spoustu. Neříkám, že tady nemáme i konzervativně naladěnou část společnosti, taky je tu ale spousta otevřených lidí, co chtějí vidět něco nového. Stále snáze to najdou na zahraničních streamingových službách. Představa konzervativního diváka je nakonec škodlivá. Hraná tvorba stojí spoustu peněz, pokud zdejší produkce zastará, zájem o ni může upadat.
Před pár měsíci vyšly téměř souběžně dva seriály České televize, které se zabývaly sexuálním násilím. Na ČT1 běželo Pozadí událostí, na iVysílání Pět let. Seriály zaujaly i tím, jak různě k látce přistoupily. Co jste na to říkala vy?
Pozadí událostí pro mě bylo velkým zklamáním, navíc natočené na mojí olomoucké alma mater. Je to zpracované velmi stereotypně. Mezi ženskými hrdinkami není nikdo ztotožnitelný, až na Marthu Issovou, které se to povedlo, o tom ale diskuze nebyla. Sexuální zneužívání je závažný problém. Máme ho popsaný, hodně iniciativ se s ním snaží bojovat, mediální reprezentace tady ale selhala. Viděli jsme bagatelizaci a znovuobviňování obětí… To všechno v době, kdy má snad každá univerzita skandál.
Kontrast s Pěti lety byl podle mého vypovídající o celé české tvorbě. Na jedné straně máme něco výborného, na druhé zlehčování v duchu „no tak ji někdo poplácal po zadku“. Neposouváme se kontinuálně dopředu, opisujeme spíš sinusoidu. Něco se může měřit s evropskou špičkou, za něco se člověk naopak stydí.
Na vaší práci oceňuju právě to, že se věnujete české tvorbě v celé její šíři. Proč podle vás stojí zdejší tvorba za pozornost, byť můžeme sledovat od rána do večera zahraniční hity na HBO či Disney?
I my tady přece máme velmi inteligentní diváctvo, které si zaslouží kvalitní tvorbu. To platí i pro herce, herečky, tvůrce a tvůrkyně, aby ani oni nemuseli dělat stokrát ohrané písničky. Nehodila jsem vidle do žita s českým diváctvím a byla by škoda, kdyby převládla pouze zahraniční tvorba. Chtěla bych, abych se naopak na zdejší produkci koukala s hrdostí a častěji si u ní říkala, že tohle jsem netušila, to je zajímavé. Potřebujeme tvorbu o aktuálních, palčivých tématech, co nejsou snadná, ale hýbou světem. Abychom se mohli společně vyvíjet. Když bude dobrá mediální tvorba, i naše porozumění světu se může měnit. Můžeme si říct, aha, to mě nenapadlo o tom takhle přemýšlet. To se nemůže stát, dokud budeme vyprávět to samé dokola a potvrzovat si, že náš pohled na svět je v pořádku.
Vaši fanoušci jsou obecně ti mediální. Televizních seriálů, filmů, komiksů, knih. Lidé, kteří zároveň vyvíjí i vlastní aktivitu. Píšou vlastní příběhy zasazené do původního světa, strojí se do kostýmů, vymýšlí hry. Tuším o setkáních komiksových komunit, můžeme to ale přiblížit i na nějakých českých dílech?
Částečně. Hodně si tady jedeme nostalgické sledování seriálů, jako jsou třeba Chalupáři. Píše o tom Irena Reifová, nevím ale, jestli bych mluvila o fanouškovství. To spíš vznikaly fanouškovské aktivity kolem První republiky. Lidé si vyráběli dobové oblečení, fandili párování – přáli si, aby se některé postavy daly dohromady. Podobné aktivity vznikají i kolem Slunečné a dalších dlouhotrvajících seriálů. Nemyslím ale, že bychom se u nich setkávali s formou fanouškovství, co nejvíc zajímají mě.
To je co?
Fanouškovství, na které navazují protesty nebo různé podoby aktivismu. Není to adorující, ale transformativní fanouškovství.
Na olomouckém festivalu AFO jste to pojmenovala subverzním fanouškovstvím. To zní až jako protiklad. Jak tomu rozumět?
Jde o typ fanouškovství, co pracuje s originálním textem či významem, různě se ale vymezuje. Ať už charitou, protesty, tvorbou vlastních příběhů či videí. Nejčastěji se setkáváme s nelibostí fanoušků, kterým zruší oblíbený seriál, a tak vznikají kampaně za jeho pokračování. Může ale jít taky o nesouhlas s neodpovídající reprezentací vašeho života. Členové marginalizovaných identit se často setkávají s tím, že jejich vyobrazení neodpovídá žité zkušenosti – a proti tomu protestují. Volají po kvalitnější, psychologicky propracovanější reprezentaci. Variuje to od malých aktivit, kdy někdo píše vlastní pokračování, po velké sbírky a protesty.
Jaké jsou nejslavnější takové fanouškovské počiny?
Velká charita vznikla kolem Harryho Pottera. Aktivisté zvyšují povědomí o tom, že spousta dětí na světě zůstává negramotných, snaží se, aby si všichni na světě mohli číst. Hodně pozornosti získala komunita okolo seriálu Brooklyn Nine-Nine, který měl končit, fanoušci si ale vydobyli pokračování. Není to výjimečné. Disney nedávno oznámil konec seriálu Willow, na základě reakcí z toho ale rychle vycouval.
Z hlediska subverzivního fanouškovství je nejznámější příklad seriál Prvních 100. Tvůrci se rozhodli zabít jednu z hlavních postav, která byla lesba. Následovaly velké protesty, pořádala se vzdělávací setkání či webové projekty, které upozorňovaly na toxický televizní trop „Bury Your Gays“. Jde o časté vraždění neheterosexuálních postav, jemuž chybí větší vysvětlení i logika, co by posouvala děj.
Pracujete přímo s pojmem queer fanouškovství. V čem je specifické?
Queer fanoušci mají často potřebu vymezovat se proti mainstreamu. Ten se v posledních letech sice hodně proměnil, přesto v něm zůstávají škodlivé tropy, jako je zmíněné vraždění bez významu. V posledních letech se taky hodně řeší, že Netflix začne vysílat seriál s lesbickou postavou, hned ho ale ruší, byť to s ohledem na peníze utracené za vývoj nedává moc smysl. Fanoušci se ptají proč. Queer fanouškovství se ale týká i děl, ve kterých neheterosexuální postavy původně nenajdeme, lidé si ale některé vztahy interpretují po svém. Vzniká náhrada za mainstreamový nedostatek. Celé mě to zajímá s ohledem na klasické téma kulturálních studií – boj o význam. Právě o ten jde.
Můžete uvést příklad alternativního čtení vztahů?
Asi nejslavnější je Sherlock od BBC. Fanoušci celou dobu fandili, aby se dal dohromady Sherlock s Watsonem.
Jak tedy vypadá vyjednávání uvnitř komunit? Asi to není tak, že by se všem pozdával výklad, ve kterém má Harry Potter vztah s Malfoyem.
Většinou máme velký fandom, jako je Harry Potter, který se štěpí na subfandomy – dílčí interpretace. Někdo si interpretuje vztah mezi Malfoyem a Harrym jako romantický. Nejrozšířenější nicméně zůstávají ty interpretace, které nastaví originál. Různé skupiny se proto dostávají do křížku. Když zůstaneme u Harryho, velké debaty panovaly okolo možnosti interpretovat Hermionu jako černošku. Někteří říkali, že to vzhledem k původnímu textu není možné, část to viděla opačně. To je zajímavé i proto, že J. K. Rowling potvrdí v podstatě každou interpretaci, i když jde vlastně sama proti sobě.
Není případ zajímavý i proto, že autorku část původní komunity zavrhla kvůli její transfobii?
To je neuvěřitelný příběh. Harry Potter má jeden ze světově největších fandomů. Zasáhl několik generací. Teď se na něm bude rýžovat znova, protože HBO chystá seriál, co má běžet deset let. I bez něj by ale zůstával Harry nesmrtelný, i protože je tolik otevřený interpretacím. Každý se v něm najde. A do toho vstupuje naprosto kontroverzní Rowling, která už si vůbec nebere servítky. Patrně si to může ve svých očích dovolit, vydělávat jí dílo nepřestalo. V reakci na to vzniká něco, co bychom mohli nazvat až jejím antifandomem. Lidi milují Harryho, ale ji nesnáší a mají trochu krizi identity, jak se s tím vypořádat. Naštěstí jsme už překročili éru bezmezného následování autora, kdy velký režisér typu Stevena Spielberga výhradně určuje interpretace. To text je důležitý, ne autor. A to je vlastně to, z čeho roste fanouškovství. Lidé si berou texty bez ohledu na cokoliv. Je tady transfobní baba? Kašleme na ni a nenecháme si vzít příběh, co námi tolik rezonuje. To mě hrozně baví. I lidé, co nemají slovy Johna Fiskeho přístup ke generátorům moci, mohou text ovládnout. Nebavíme se přitom o situaci, kdy někdo ve sklepě něco interpretuje a věří tomu sám. Miliony lidí se shodují, že je některá interpretace validní a dává smysl.
V kritice popkultury se v posledních letech objevil pojem queerbaiting. Můžete ho vysvětlit?
Označuje náznak neheterosexuálního vztahu mezi dvěma postavami, který ale tvůrci nikdy nehodlají naplnit. Doprovází to velká diskuze, jestli jde o něco vědomého. Nemusí být. Známe z reálného života, že s někým máme úžasnou chemii, může se to stát i hercům a herečkám. Taky ale může jít o nekalou hru, s níž tvůrci míří na queer senzitivní diváctvo. To vidí náznaky, řekne si, že by tam mohlo být taky něco pro něj, seriál tak nabírá větší publikum, než kdyby tam náznaky nebyly. Fanoušci to začali označovat za podvodnou strategii, která slibuje něco, co nedopadne. Něco jako clickbait, co známe z titulků zpráv.
Nejslavnějším příkladem byl určitě Sherlock. Docházelo k poměrně ostrým výměnám mezi fanoušky a tvůrci, jestli nesledujeme queerbaiting. Tvůrci tvrdili, že nic nenaznačovali, fanoušci naopak mluvili o velmi intenzivních náznacích… Rozdílným příkladem může být kriminálka Rizzoli & Isles. Herečky v hlavních rolích přiznaly, že když queer interpretace objevily, záměrně s nimi začaly pracovat, aby se udržely ve vysílání. Queer fandom je přitom zajímavý i svou extrémní loajálností. U Rizzoli & Isles čekali fanoušci sedm let, jestli teda něco bude. A nebylo nic.
Ovlivňuje fanouškovství a na něj navázaný aktivismus i původní tvorbu?
Filmová či seriálová reprezentace je dnes určitě pestřejší. Vliv mělo i vymezování se proti dosavadní chudobě. Ukazovalo se stále to samé dokola. V české tvorbě zůstáváme hodně pozadu a máme málo diverzity. Nevídáme barvy, sexuality, menšinové identity, vidíme středostavovské bílé lidi. Pouze takhle ale společnost nevypadá.
I v zahraničí zůstává otázkou, jak přesně má snaha o pestřejší zastoupení vypadat. Na jedné straně máme poučená, komplexní díla, která zahrnují i tvůrce z marginalizovaných skupin, na druhé spíš něco, čemu říkám marginalizované checklisty. Seriál má postavu gaye a někoho na vozíku, vlastně o nich ale nic nevíme, jejich postavy nic neznamenají. Nebo se pojí se stále stejnými tropy, kdy se dozvídáme jen o jejich coming-outu. Připadá mi, že teď vznikají díla na obou pólech a nic mezi tím. Nicméně vývoj je patrný a není možné jej zastavit, společnost se vyvíjí neustále, i kdyby se tomu všichni tvůrci a tvůrkyně světa bránili. Dobrým příkladem je jeden z nejslavnějších a nejnásledovanějších seriálů v historii – Přátelé. Ten je dodnes neskutečně populární, mladší generace (a nejen ony) jsou ovšem vůči němu nadmíru kritické, jelikož je v kontextu jejich prožívání příliš stereotypní. Svět zkrátka není černobílý a bylo by krásné, kdybychom to mohli vidět všude kolem sebe.