Hrozně, hrozně úmorná práce. Ale důležitá, popisuje svůj výzkum Kateřina Sam

Na stromy v Pošumaví a v eukalyptovém lese v Austrálii lepila housenky z dětské plastelíny. V Japonsku chodila do lesa v kalhotách s rolničkami, aby zaplašila medvědy. V tropickém pralese Papuy Nové Guineje ručně sundávala z kmenů stromů mravence. A taky zažila několik přepadení – dva dny třeba utíkala se svázanýma rukama sama pralesem pro pomoc. Nebo ošetřovala člověka posekaného mačetou. Bioložka Kateřina Sam vypráví, jak divoce může vypadat terénní část prestižního mezinárodního výzkumu.

Read the story in the English version here.

Co se stane, když necháte strom doslova napospas housenkám a všem dalším tvorům, kteří ho okusují a ožírají jeho listí? A jaký rozdíl bude, když žravým housenkám poskytnete nenadálou umělou ochranu třeba jen před netopýry, ale už ne před pavouky? A v čem to bude jiné v Japonsku a v čem v Austrálii?

Přesně to zkoumá už roky se svým týmem bioložka z Biologického centra Akademie věd ČR a Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích Kateřina Sam. Jak reagují stromy, když se eliminují přirození predátoři tvorů, kteří se živí jejich listím, sleduje momentálně v šesti lokalitách (v Japonsku, Číně, Malajsii, Papui Nové Guineji a na dvou místech v Austrálii) a v různých ekosystémech.

Pro svůj projekt Why is the world green: testing top-down control of plant-herbivore food webs by experiments with birds, bats and ants (Proč je svět zelený: Testování vlivu ptáků, netopýrů a mravenců na potravní sítě mezi rostlinami a býložravým hmyzem) dostala před dvěma lety prestižní podporu Evropské výzkumné rady, takzvaný ERC Starting Grant, ve výši 1,4 milionu eur. Je teprve třetí ženou, která grant získala pro pracoviště v České republice. 

Když rozbijete přirozený řetězec

Zkoumanými predátory býložravého hmyzu jsou netopýři, ptáci a mravenci (obecně k predátorům hmyzu patří také pavouci, ještěrky a žáby, ti ale stojí mimo tento projekt). V pracných a časově náročných experimentech vědkyně a její spolupracovníci a spolupracovnice eliminují na zkoumaných stromcích a stromech v jejich přirozeném prostředí vždy jednoho, dva nebo všechny tři skupiny predátorů a čekají, co se bude stromkům dít, s viditelným okusem listů, ale i biochemicky.

Například pomocí falešných housenek mapovali vazby mezi škůdci a predátory. Čtyřicetičlenný mezinárodní tým vědců a vědkyň tehdy k experimentu využil dětskou plastelínu od českobudějovického výrobce. Vyrobili z ní tisíce housenek a lepili je na listy stromů. Podle otisků kusadel, zobáků či zubů sledovali, kteří predátoři na ně útočili. Výsledky publikoval časopis Science. „Chceme zjistit, jaký vliv kteří predátoři mají na potravní řetězec, v různém prostředí tropů, sezónního subtropického lesa a mírného pásma, ale i v různých mikrohabitatech. Takže se někdy držíme při zemi, ale někdy využíváme i jeřáby v džungli v korunách stromů třicet metrů nad zemí. Zkoumáme také vliv energetických vlastností prostředí, jako je dopad světla, teplota, vlhkost, na hmyzí společenstva na sledovaných stromech a stromcích. Chceme vědět, co se stane, když přirozený potravní řetězec rozbijeme a predátora nebo predátory odstraníme, a jaký vliv na to má produktivita prostředí,“ vysvětluje Kateřina Sam, která se už dříve podílela i na jiných pozoruhodných mezinárodních projektech.

Nekontrolované ožírání

Pro rostlinu jsou predátoři hmyzu nesmírně důležití, pomáhají udržovat balanc. Sežraly by ale jinak housenky strom celý? „Nesežraly by celý dospělý strom, to ne, ale okus se zvyšuje. Někdy to není vidět hned, ale když stromy pozorujeme celou sezónu, je zřejmé, že bez predátorů se herbivorní okus zvýší až desetinásobně, zmizí tedy desetkrát víc listové plochy než normálně.“ 

Hned v další sezóně rostlina nasadí mnohem méně květů a vyvede mnohem méně plodů a semen. Najede na úspornější životní mód, a navíc začne hodně energie investovat do obranných látek, které ji samotnou hmyzu znechutí. „Efekt chybějící listové plochy se tak přenáší do dalšího roku i do dalších let. Existují studie, které ukazují, že už dvouprocentní úbytek listové plochy v jednom roce je významně detekovatelný hned příští rok v počtu semen. Kdyby tedy predátoři chyběli dlouhodobě, budou stromy žrané čím dál víc, budou produkovat méně semen, rovnováha bude ta tam a v dlouhodobějším horizontu to může skutečně znamenat i zánik stromu,“ líčí Kateřina Sam.

Pro malé semenáčky, které už by z tohoto menšího počtu semen vyrostly, ale může býložravý hmyz představovat smrtelné riziko. Taková housenka na pár kousnutí spořádá první lístek a je po další generaci stromu. 

V jejím projektu není možné pokus držet tak dlouho. „Už půl roku je to logisticky velmi náročné, ale už během něj vidíme docela zásadní změny. Ale teď nám v některých místech jede pokus nechtěně už rok,“ podotýká. Kvůli pandemii covidu se totiž do některých oblastí, do obou lokalit v Austrálii, nyní nedostanou a nemohou experiment ukončit. „Tak uvidíme, co se tam mezitím stalo. Jsem hodně zvědavá, co se nám tam po tom roce vyklube.“

Třicet dva tisíc ručně očíslovaných listů

Pokouším se představit si, jak vlastně Kateřina Sam zamezí predátorům dosáhnout na strom. Ptákům a netopýrům v tom zabrání síť, ale mravencům? „Používáme lepidlo Tanglefoot jako mechanickou zábranu, možná jste to někdy viděla v hobby krámech. Strašně lepivý krém, registrovanou značku má přímo jedna americká společnost, sehnali jsme něco podobného i v Česku, nakupujeme to po velkých barelech a natíráme tím kmeny stromů.“

Ale co ti mravenci, kteří už na stromě jsou? 

„Ty sundáme předtím.“ 

V každé výzkumné lokalitě označí výzkumníci a výzkumnice 640 testovacích stromů, spíš mladších, přibližně tři metry vysokých a pokud možno štíhlých, aby mohli do koruny uvázat lanko, stáhnout ji k zemi, stromek ohnout a lanko někde přivázat, aby si usnadnili přístup k „česání“ hmyzu. 

„Pod strom dáme moskytiéru nebo častěji velké bílé plátno. Sklepeme na něj, co se dá, ale zbytek obíráme ručně, všechen hmyz ve všech stadiích vývoje až do posledního mravence.“ 

Pak ještě prozkoumají, jestli v kmeni není nějaké skryté hnízdo nebo chodbičky. „No, a pak už jen očíslujeme listy.“

Očíslují listy? Všechny? „Všechny ne, z každého stromu asi padesát, takže šest set čtyřicet krát padesát,“ říká Kateřina. A když vidí můj úžas, dodává. „Ano, je to hrozná, příšerná práce, ale velmi důležitá.“ 

Mnohé jiné studie, které se zabývají „herbivorním pokusem“, jsou totiž podle ní špatně postavené, čerpají jen z odhadů. „Člověk přijde ke sledovanému stromu, od oka odhadne, kolik je sežráno, a posbírá nějaké okousané listí. V té chvíli ale nevidí listy, které housenky sežraly úplně, nijak to neměří, je to celé jen odhad. My listy číslujeme, abychom věděli, kolik jich tam bylo ve stavu nula. Když nějaké číslo chybí, znamená to, že ho něco sežralo komplet. A vidíme i nové listy. Prostě máme vzorek, se kterým můžeme pracovat exaktněji. Je to jediná dobrá metoda, jak sledovat herbivorní pokus v čase. Ale zrovna číslování a hlavně fotografování listů v tom čase nula je hrozně, hrozně pomalé a úmorné.“

Příroda si cestičky najde aneb mravenci na kapradí

Výzkumníci a výzkumnice tedy mají hmyzuprosté stromky s očíslovanými vzorky listů. 

A potom sítěmi, které se normálně používají na vinicích, zabrání přístupu netopýrů a ptáků, nebo zmíněným lepidlem na kmeni mravencům. „Naši asistenti pak chodí pravidelně stromečky kontrolovat, jestli někde není porušená síť, jestli lepidlo nepřerostla tráva, jestli se stromu nedotýká větev z jiného nechráněného stromu. V Japonsku nám metr a půl vysoké kapradí přerůstalo nad úroveň lepidla, takže mravenci vesele pochodovali po kapradí na strom a bylo po experimentu,“ usmívá se vědkyně.

Kvůli netopýrům a ptákům musí každou z lokalit navštívit ráno i večer, ráno sítě stáhnout dolů, večer je zase vytáhnout. „U nižších stromků se to dá udělat pouhým posunem sítě po konstrukci, ale někdy se celá klec pomocí kladky vyzvedne až nad korunu stromku. U netopýrů se to dělá samozřejmě naopak,“ popisuje Kateřina. Čtyřem lidem taková práce trvá přibližně hodinu a musí se udělat co nejrychleji za rozbřesku a při setmění. „Na Hokkaidu je v sezóně světlo od třetí ráno do osmé večer, takže jsme do lesa odcházeli ve 2:30 a ve 20:30 jsme se vraceli.“ 

Standardně po šesti měsících pak všech 32 tisíc očíslovaných listů přepočítávají a kontrolují. „Počítáme chybějící a ty s okusem otrháváme, skenujeme, abychom měli co nejpřesnější číslo pokusu a taky tvar a míru. Dále listy využijeme na chemické analýzy.“ 

Co už vybádali? Jaký vliv na „okus“ měla absence nebo přítomnost toho kterého predátora? 

„Sesbíraná data průběžně zpracováváme, ale nejsme zdaleka hotoví,“ říká vedoucí projektu. Mají za sebou prvních 18 měsíců a s tím i finanční kontrolu čerpání grantu. „Nechali jsme si předtím vypracovat vlastní finanční audit, bylo to velmi poučné. A museli jsme sepsat krátký report, který se týká zejména etických záležitostí, jelikož pracujeme i s obratlovci a v neevropských zemích. Spousta papírování, ale prošli jsme, na rok a půl je zase klid,“ dodává s úlevou.

„Rýsují se nějaké předběžné výsledky, vypadá to dobře, nemám obavu, že bychom projekt nedokončili. Jen mi dělají starosti finance, kvůli pandemii se to prodražuje, například v Austrálii jsme místo našich levných studentů museli zaplatit australské vědce, aby nám kontrolovali les: děsím se té faktury. Ale snad to nějak zvládneme.“ 

V pěti ze šesti lokalit mají experimenty téměř hotové, zbývá jen Malajsie. 

„Ta je problematická, zavřeli výzkumnou stanici, rozebírají jeřáb, malajská vláda přestala komunikovat. Rok a půl jsem řešila všechna povolení a nakonec to padlo. Už půl roku mi nikdo neodpověděl na žádný mail,“ mračí se vědkyně a zvažuje ještě změnu lokality. 

Příklad s mravenci

Dalo by se přece jen už něco předběžně vyvodit? 

„Zajímavý detail máme u mravenců. Většina vědců tvrdí, že mravenci jsou velmi důležití predátoři býložravého hmyzu. Nám se to ale v předešlém pokusu, který jsme dělali, nepovedlo prokázat. Odstraňovali jsme mravence ze stromů úspěšně, ale se společenstvím hmyzu se nedělo nic. Jako už v přírodě všechno, je to složitější,“ pokrčí rameny. „Po odstranění mravenců došlo po nějakém čase ke kompenzaci ze strany jiných predátorů, zejména pavouků.“ 

Pavouci v požírání hmyzu mravence efektivně nahradili, ale nedělo se to na všech stromcích stejně a ve stejnou dobu. „Na některých stromcích bylo zpočátku po odstranění mravenců disproporčně víc býložravého hmyzu, tím se okus zvýšil, pak zareagovali pavouci a vše vylovili. Na některých stromcích se pavouci neobjevili. Velmi tedy záleží na tom, v které chvíli podobný pokus s mravenci ukončíte a jestli jste tuto dynamiku zvládli postihnout.“

Místo na FAMU na Papuu

Dnes úspěšná vědkyně si na gymnáziu původně naplánovala, že zkusí přijímačky na FAMU, chtěla dělat animovaný film. „Ale pak, pod vlivem mého tehdejšího přítele, jsem se přihlásila na přírodovědu u nás v Budějovicích.“ On však pokračoval na přírodovědu v Praze, kde nakonec zakotvil, Kateřina zůstala v Budějovicích. 

„Během magistra jsem se rozhodovala, co dál, jestli začnu dělat něco praktického, třeba že bych šla do nějaké ochranářské společnosti nebo pracovala v záchranné stanici. O vědě jsem v první chvíli příliš nepřemýšlela,“ vzpomíná. „Vlastně mě v té chvíli strašně nebavilo, co jsem dělala. Věděla jsem, že potřebuji změnu, a odjela jsem proto na Erasmus do Holandska na polovinu magistra.“ 

A jednoho dne jí přišel e-mail od kamaráda: „Hledají studenty na Papuu, zkus se přihlásit, mohlo by tě to bavit.“ 

Na Papui Nové Guineji založil v 90. letech entomolog Vojtěch Novotný z Biologického centra AV ČR a Přírodovědecké univerzity České Budějovice výzkumnou stanici s mezinárodní „posádkou“. V té době hledal taky nové české doktorandy a postdoky. 

Kateřina vždycky moc ráda cestovala a vůbec se jí z holandského Wageningenu nechtělo vracet do Budějovic. „Tak třeba na Papuu, kamkoliv, jen ne domů!“ řekla si. Poslala přihlášku. A na kurz ji vzali. 

„Měsíční kurz ekologie na Papui byl romantický. „Vojta a Šuspa, což jsou profesoři Vojtěch Novotný a Jan Lepš – oni si nikdy nepotrpěli na formality –, se o nás moc hezky starali, byli jsme ušetření divokého světa mimo stanici. Takže jsem si ten první seznamovací měsíc užívala jak v ráji, ládovala jsem se vším tím ovocem, byly to skoro prázdniny, přestože jsme trávili celé dny v lese přednáškami a prací na svých výzkumných projektech. Nicméně jsem během kurzu asi udělala dojem a dostala nabídku na Ph.D. pozici.“

Vrátila se do Česka, vzala si pár měsíců na přípravu nového tématu a pak odletěla na Papuu znovu, a rovnou na celý rok. „A brutální realita přišla záhy.“

Přizpůsobit se papuánskému tempu

Přiletěla a její školitel usoudil, že když už tam jednou byla, všechno dobře zná. Odjela tedy na samostatnou výzkumnou práci do terénu uprostřed džungle. 

„Drsný zásek. Došlo mi, že ani nevím, jak s těmi lidmi komunikovat. Bylo to úplně děsné, nic nešlo podle plánu a po dvou měsících jsem to vzdala a vrátila jsem se zpět na základnu. Došlo mi, že se musím zařídit pěkně po papuánsku.“

Co to znamená? „Nejdřív jsem se intenzivně učila mluvit. A hlavně jsem musela zpomalit, přizpůsobit se papuánskému pomalému tempu, srovnat se s tím, že nebude všechno hned, jak jsem zvyklá a jak bych chtěla,“ popisuje. 

Pak vyrazila do terénu znovu. Nejdřív ale vyměnila místní asistenty. „Byla jsem tam jako jedna z prvních žen, která měla vést mužský tým. Přišly konflikty, musela jsem vyměnit část posádky za lidi, kteří mě budou respektovat jako ženu.“

Dodnes v tradiční papuánské společnosti jako žena ve vedoucí funkci naráží. „Jeden můj magisterský papuánský student mě třeba nebere a brát nebude. Občas mi v e-mailu vytkne, že se k němu nechovám s respektem, s jakým bych se k němu jako k muži chovat měla. Většinou ignoruje mé připomínky k jeho textům a občas si prostě dělá, co chce. Ale jinak to jde. Mimochodem, Vojtova zástupkyně na stanici na Papui je taky žena. Zlepšuje se to.“ 

Podezřívali mě, že jsem čarodějnice

Do jakých konfliktních situací se jako žena dostávala? „Místní asistenti, kteří mi měli pomáhat, například pořád věřili, že žena v době menstruace nesmí mezi lidi, aby nešířila zlo či nemoc, což jsem tehdy ale nevěděla, takže jsem normálně každý den chodila do práce. Jenže pak někdo z týmu onemocněl. Začali mě obviňovat z čarodějnictví, že jsem kvůli té zapřené menstruaci otrávila tým a uhranula lidi,“ líčí. 

„A na Papui se čarodějnice pořád ještě upalují, přinejmenším je lidi třeba zmlátí... Tomu jsem naštěstí ve své pozici unikla, ale byla to poslední kapka, kdy mi došlo, že na to musím jinak.“ 

Dnes už ví, jak nebezpečné je se do „procesů“ s údajnými čarodějnicemi byť třeba jen zaplést. „Zažila jsem situaci, že jedna místní žena dostala poporodní depresi, zánět prsu, bolesti, nechtěla se o miminko starat. Její muž situaci vyhodnotil tak, že propadla čarodějnickým silám, zmlátil ji a spolu s dalšími lidmi jí zlomili ruce a vyrazili zuby.“ 

Kateřina zasáhla, přes nevoli svých asistentů. Donutila širší rodinu si sesednout, uklidnila situaci a přiměla je ženu naložit na vůz a odvézt do nemocnice. „Nejdřív byli agresivní: Ne, musí zemřít, je to čarodějnice! Naštěstí se za mě postavila část její rodiny, i moji asistenti při vyjednávání nakonec pomohli, a přenesli tíhu toho rozhodnutí na sebe, díky tomu jsem z toho vycouvala.“

Lesy plné duchů

Jindy se jeden z jejích asistentů sekl mačetou v lese. „Ránu jsem mu sešívala a ošetřovala. Když jsem kluka došila, všechno vydezinfikovala, hodila jsem gázu a vatu od krve do ohně...“

 V tu ránu poplach! 

„Nedošlo mi, co jsem způsobila. Lidé na Papui si schovávají sliny, věci od krve, obávají se, aby jim nevypadl vlas, že by ho mohla použít čarodějnice v nějakých kouzlech proti nim. Já jsem krev prostě vyhodila... Byl z toho velký problém, řešilo se to celý den, snažila jsem se vysvětlit, že to shořelo, že už to nemůže nikdo použít proti nim. Nakonec se uklidnili.“

K zásadním kulturním střetům ale dochází i v Japonsku nebo v Číně, kam Kateřinu Sam zavedl ERC projekt. A nejde jen o mystiku. 

„Japonci mají velmi rigidní pravidla, jak se dělá výzkum. Ten náš do nich nezapadal. Třeba práce o víkendu nebo začátek ve čtyři v pět hodin ráno kvůli ptákům? To se prostě nedělá. Problém je jít do lesa i večer, protože jsou plné duchů,“ vysvětluje. V japonských lesích navíc žijí naprosto reální medvědi. „Chodili jsme v kalhotách s rolničkami, abychom je vystrašili,“ směje se při vzpomínce. 

V Číně byl největší problém s komunikací. „Tvrdili například, že mají v džungli v provozu jedenáct jeřábů, ale data ukazovala jen na jeden. O něm jsme ale do poslední chvíle nevěděli, kde je... Našli jsme ho uprostřed džungle na hranicích s Laosem.“

Únos a přepadení

Ale zásadním místem v jejím profesním životě byla Papua Nová Guinea, proto ještě zůstaňme tam.

Papua je nádherná země, v jejímž nitru se ale stále odehrávají krvavé kmenové války, ani výzkumníci a výzkumnice nejsou před útoky v bezpečí. Hned při jednom z prvních pracovních pobytů mladé výzkumnice přepadlo několik Papuánců malou terénní stanici v džungli, kde pracovala s několika papuánskými kolegy. Ukradli peníze, její kolegy zmlátili a kemp spálili. „Mě taky chtěl jeden z útočníků uhodit, ale podařilo se mu pouze srazit mi brýle. Velitel té skupiny ho pak zastavil, že mi ubližovat nemá,“ líčí. Svázali jí ruce za zády a vypustili samotnou do lesa. 

Den a noc a den šla, než dorazila do nejbližší vesnice, odkud si zavolala pomoc. 

Jak ji tak brutální zážitek poznamenal? „Srovnala jsem se s tím rychle. Věděla jsem, že jestli kvůli otřesu, který jsem prožila, odjedu, už se asi nikdy nevrátím. Tak jsem zůstala a překonala jsem to,“ tvrdí.

Traumatizující pro ni byla jiná situace, která se paradoxně přímo netýkala jí. 

Stalo se to někdy v roce 2015, kdy už měla malého syna. Kateřina totiž na Papui nenašla jen zápal pro biologii, ale i svého manžela. Místního biologa, který s českou výzkumnou stanicí spolupracoval. 

„Jela jsem tehdy zaučovat ornitologický tým pro náš nový projekt pro The Food and Agriculture Organization of the United Nations (FAO), syna jsem nechala u rodiny v Port Moresby. Organizace nebyla přímo v naší režii. Poslali nás do terénu, kde to nebylo vůbec připravené. Vesničané o nás neměli páru, vše bylo narychlo, pod obrovským stresem. Trénink jsme nakonec zdárně ukončili a jeli jsme slavit do hospody u stanice.“ 

A tu hospodu v noci přepadli. Ozbrojení podomácku vyrobenými puškami a mačetami. „Byl to šok. Asi nejhorší byl ten pocit, že to bylo úplně náhodné přepadení, že se mohlo stát kdekoliv. A když na mě jeden z těch banditů mířil puškou, cítila jsem se úplně bezmocná. Když proti mně tehdy stáli chlapi s mačetou, měla jsem pocit, že mám nějakou šanci, při pohledu na ty pušky jsem si říkala, že je to jasný, že nenadělám vůbec nic.“ 

Mrtvá nejsi, takže OK

Bandité nejdřív mačetami posekali ochranku restaurace. „Viděla jsem jednoho z mužů, ze kterého stříkala krev. Jeden z mých kolegů poprosil pána s puškou, jestli bych já nemohla toho člověka ošetřit, že ho přece nechtějí mít na svědomí. Muž s puškou se rozmýšlel a pak mi dovolil ho obvázat. Zvedli jsme toho krvácejícího muže, položili na stůl a stáhli rány ubrusem.“ 

Pak se banditi dostali k trezoru, vybrali peníze, naskákali do lodě a odpluli. 

„Přišla číšnice, chlapa, který ležel na stole obvázaný ubrusem, položili někam vedle, ona ten stůl setřela, odnesla jídlo, které jsme tam měli skoro nedotčené, a zeptala se, jestli chci nový steak. Jako by se nechumelilo,“ vypráví. 

Hlesla jen, že by si dala spíš panáka ginu. „Donesli nám rovnou flašku. Pak jsem se ptala, co s tím člověkem bude. ‚Přijela jste sem autem, mohla byste pána odvézt do nemocnice,‘ navrhla číšnice. To jsem odmítla, pardon. Asistenti tvrdili, že tím bych si v tamních podmínkách na sebe vzala obrovskou zodpovědnost, a pokud by mi ten člověk v autě zemřel, může to jeho rodina brát jako moji chybu.“

Nakonec přijel někdo z velení té ochranky a odvezli ho. Amputovali mu prý ruku, ale přežil. 

„Dodnes mám ale před očima tu absurdní scénu, když odjeli bandité. Tady by byla panika, tam se prostě utřely stoly a vařilo se další jídlo.“

Tehdy se v ní něco zlomilo. „Byla to večeře před odletem. A v Port Moresby na mě čekal manžel se synem. Přiletěla jsem tam v šoku, ale rodina mého muže konstatovala, že to se přece stane.“

Namítla, že mohla být mrtvá. „Ale nejsi, takže OK, říkali...“ 

Od té doby na Papui byla jen jednou, krátce, na oslavu otevření nového jeřábu. „Neopustila jsem auto, a vlastně ani bránu stanice. Možná hraje roli i to, že jsem máma a teď podruhé. Už se nebojím jenom o sebe.“ 

Místo džungle skleníky

Přes všechna ta dramata, nechybí jí terén? Džungle? „Popravdě? Ne. Mám desetiměsíční miminko, syn je v první třídě, teď na online výuce, je to náročné. A dramata prožívám denně skrze svých devět studentů, které teď do terénu vysílám místo sebe. Ale máme i nějaké terény v Česku a pak mám nějaké experimenty ve skleníku.“ 

Vědkyně má totiž ještě paralelní projekt, na který získala grant od české grantové agentury (GAČR). Zkoumá vliv sucha na potravní sítě.

„Zapojili jsme se k vysušovacím pokusům, kterých je asi třicet po celém světě. Svůj ‚drought‘ experiment máme na Papui, starat se o něj měla především moje čínská studentka, ale není možné tam teď odletět. Tak jsme postavili skleníky, nakoupili fíkusy a hrajeme si se suchem trošku tady a papuánský pokus vedeme na dálku díky asistentům.“ 

Výzkumníci a výzkumnice experimentálně vysušují části lesa, fóliemi na konstrukcích postavených v podrostu je ochrání před deštěm a sledují, co se bude dít. „Na Papui jsme vytyčili tři sady lesních ploch, Papuánci nad ně napnuli silné plachty a okapy a odvádějí vodu pryč. Na jedné ploše jsme přísun vody ze srážek omezili ze 30 procent, na další ze šedesáti procent a třetí ponecháváme jako kontrolu s normálními srážkami. „Je to vlastně nakonec ideální situace, kdy na stejných druzích fíkusu budeme moct sledovat jak jejich chování za sucha v přirozeném prostředí a to, jak na suchem vystresované rostliny zareaguje hmyz žijící okolo, tak jejich přesné fyziologické a chemické změny ve skleníku, které bychom na Papui bez přístupu k některému přístrojovému a laboratornímu vybavení nezvládli.“

Roztříštěná Papua

Zajímá mě, jestli je její muž pořád součástí jejího výzkumného týmu. „Není, manžel vědu opustil. Už ho to nebavilo a nefungovalo to dobře, když jsem byla jeho šéf. Zasahovalo to do našeho vztahu, tak jsme se rozhodli, že nejlepší řešení bude, když si najde něco jiného, co ho bude bavit a bude se cítit dobře. Rozhodl se obchodovat s čímsi z domova,“ říká. 

A tím „čímsi“ mě rozesměje, protože si představím dealera papuánského žvýkacího betelu. „To zase ne,“ směje se. „Programuje. Pracuje z domova, vaří. Jeden den v týdnu se o naše miminko stará celý den sám, abych mohla vyřídit pracovní věci mimo domov. Jeho rodina taky fungovala férově, i muži se starali o domácnost a o děti, je na to zvyklý.“ 

Její muž je z dobře situované městské rodiny, vystudoval vysokou školu a jako student se dostal do týmu Vojtěcha Novotného. Část jeho rodiny ani sourozenci už na Papui nežijí, mají své kariéry v Austrálii a na Novém Zélandu.

Jsou představiteli vrstvy Papuánců, kteří žijí ve městech na pobřeží, kde jsou firmy, školy a střední vrstva. V horských oblastech žijí izolované kmeny tradičním lovecko-sběračským způsobem života (i se svými výše popsanými mýty, rituály a mystikou).

„Stačí vyjít z města do vesnice a ocitnete se v úplně jiném světě, jen internet už proniká i do těch nejodlehlejších koutů. A všichni mají mobily.“ 

Kvůli izolaci jednotlivých domorodých kmenů má sedmimilionová Papua Nová Guinea přes osm set různých jazyků, jejich uživatelé si vzájemně nerozumějí. Jak se globalizuje a propojuje svět, propojuje se i Papua, a tak tradiční jazyky mizejí. Dříve je nahrazoval univerzální jednoduchý jazyk „pidžin“, dnes už v některých oblastech převládá angličtina. 

Ohromit šíleností

Kateřina Sam je úspěšná vědkyně, řešitelka velkých grantů s poměrně bohatou publikační činností, zářezy má (jako spoluautorka) i v časopisech Science, Ecology Letters nebo PLOS One. Když získala ERC grant, tak v několika rozhovorech v médiích prohlásila, že komisi nejspíš ohromila „šíleností“ svého projektu.

Přitom před pár lety taky prožila ve své vědecké kariéře silný propad. „Nepodařilo se mi získat grant GAČR, se kterým jsem počítala. Neměla jsem najednou peníze na projekt, nebyla si jistá ukotvením na institutu. A na krku čerstvou hypotéku na dům. Byl to hodně kritický rok... A tak jsem se rozhodla, byla to úplná šílenost, že si udělám zkoušky z ohodnocování realit a stanu se makléřkou. Baráky mě vždycky bavily,“ vypráví. 

Cílevědomá a pečlivá žena kurz dokončila. „Dokonce jsem opravdu ohodnotila i pár baráků... A řekla jsem si, že když ani další rok GAČR nedostanu, začnu žít život bez vědy a budu si vydělávat jako odhadce, začalo mě to i bavit. Byla to dobrá víkendová brigáda, která popravdě vydělala víc než celý týden v práci. Pak jsem získala podporu GAČR a půl roku na to i ERC,“ směje se. „Ale pořád je to můj záložní plán.“

Na houpačce v hroší kůži

Ptám se, jaká schopnost nebo vlastnost je pro vědu nejdůležitější. „Vyrovnat se s odmítnutím,“ řekne bez většího přemýšlení. „Někam pošlete článek, měsíce čekáte, co se bude dít, pak vám ho odmítnou. Zkusíte to jinde. A tak to jde den za dnem. Musíte se s tím srovnat. Nejhorší pro mě je, jak pomalý je to proces. Potřebovala bych výsledky vidět hned teď, ale čekám rok dva, zkouším různé časopisy, kde mi článek přijmou. Asi proto jsem vždy tíhla i k těm praktickým činnostem. Při kreslení i při stavbě baráku za sebou hned vidíte práci.“

Stejně těžké je srovnat se s odmítnutou žádostí o grant. „A taky to musíme zkoušet pořád znovu. Takže je to taky vytrvalost, hroší kůže. Nesložit se z toho. Je to neustálý boj.“ 

Co vás žene dopředu? „Ráda zjišťuji věci, které jsem nevěděla. Jenže problém je, že když to zjistím sama pro sebe, stačí mi to, nemám pak už puzení to předat dál. Takže se vždycky zaseknu ve stadiu, kdy vím výsledky, mám je pěkně v tabulce, vím, že to vyšlo, že to funguje... Ale pak... Sepsat článek a zkoušet ho někam udat, to se mi strašně nechce,“ přiznává. 

Ale když se to pak povede, tak to musí být skvělý pocit, ne? „To je největší odměna, motivace dělat do dál. Pak jsem taková nažhavená, píšu a posílám články, všechno tam sázím... Jenže pak mi to zas chodí zpátky, s komentáři, se kterými třeba úplně nesouhlasím nebo zabere neskutečně dlouho je zohlednit, viditelný výsledek se oddaluje… A tak pořád dokola. Je to houpačka.“

Moc ji baví její studenti a studentky. „Zvlášť když vidím, že jsou někteří lepší než já. Učím se od nich nové věci, práci s novými programy, zároveň je myslím umím dobře nakopnout taky zkusit něco nového. A naše oddělení je velmi zdravě kompetitivní, vesměs všichni jedou.“

Pavouci vs. mikrobiom 

V tom vidí ale i nespravedlnost a nerovnosti v české vědě. „I u nás na institutu se najdou lidi, kteří rok koukají, když to přeženu, na jednoho brouka, vystačí si s tím, co mají už léta sesbírané, nic je nežene dál, nežádají o nové grantové projekty. Je těžké vidět tyhle lidi, kteří institutu již delší dobu nic nepřináší, ani publikačně ani finančně, ale stále mají tady svou kancelář, přitom někde se mačká deset lidí v jedné místnosti a přicházejí s velkými granty. A to u nás není situace zdaleka tak špatná, jak o tom slýchám z jiných institucí. Ale nevidím moc sílu to měnit.“

Za pár let její projekt skončí. Co dál? „Jak jste na začátku zmínila ty pavouky a já vám řekla, že je jako predátory nezkoumáme a při tom u nich pozorujeme zajímavé interakce s mravenci, tak s kolegy zvažujeme, jestli zkoumat je a v jakých prostředích. 

Zároveň pomýšlí na pokračovací Consolidator ERC Grant. „Ale zatím nemám tu správnou myšlenku. Ani nevím, jestli bych chtěla pokračovat stejným směrem. Mám pocit, že se i lehce tematicky posouvám, díky jedné své doktorandce a jejím velmi zajímavým objevům jsem se začala trošku vrtat v mikrobiomu živočichů, začíná mě to bavit a zajímat. Uvidíme, jestli vyhrají pavouci, nebo mikrobiom.“

Autorka je redaktorka Deníku N.