Jsme my, lidé 21. století, ještě stále schopni číst v přírodě, anebo je pro nás již jen pouhou a nezbytnou kulisou života či zdrojem surovin? Ztratili jsme tyto schopnosti nadobro? I o tom mluví ekolog a didaktik Jiří Kupka z VŠB-TUO.
Ačkoliv se to může jevit v dnešní moderní době poněkud zvláštní, je podle něj příroda a krajina stále našim jediným pravým domovem, společným pro všechny. Přestože máme k dispozici špičkové technologické vymoženosti, které čím dál více otevírají dveře transhumanismu, vědci „objevují“ známé, ale pro někoho snad pozapomenuté skutečnosti. Například že takový pobyt v přírodě opravdu léčí.
„Můžeme využívat ty nejmodernější technologie, ale pokud se nebudeme snažit žít podle životních principů, které nás v podstatě spojují s životem našich dávných předků, pocit dobrého zdraví a životní spokojenosti se dostaví jen stěží,“ vysvětluje na začátek Jiří Kupka.
Dříve lidé nepohlíželi na přírodu selektivně jako na pouhý zdroj uspokojování svých potřeb, jakkoliv na ní byli existenčně závislí. „Neuvažovali v kategoriích jako my dnes, považovali se za nedílnou součást něčeho vyššího, co je přesahovalo... Žili tak ve zcela jiném světě, a přesto v tom samém jako my, a to ještě docela nedávno,“ říká Kupka.
Například k dovednostem snad každého patřilo sledování sezónních změn počasí podle životních projevů stromů „za okny“. K vlastní škodě my spoléháme více na informace z obrazovek televizorů nebo z displejů mobilů. Jakoby se vše, nejen počasí, ale i my, příroda, měla řídit podle toho.
„O stavu počasí si ale stále rádi povídáme, alespoň to nám zůstalo – vždyť počasí bylo přirozeně vždy oblíbeným tématem našich předků, a sledování sezónních změn v přírodě dnes zajímá tak akorát fenology, drobné zemědělce a včelaře,“ dodává pedagog.
Pouto sounáležitosti s přírodou a s krajinou se vytratilo, jen doufejme že ne navždy. Vždyť každý hospodář dříve věděl, že nejen hospodářské zvíře si potřebuje odpočinout, ale i půda. Naše koně pod kapotou už odpočívat nemusí, a naprostá většina z nás nehospodaří s půdou.
„Snad mne sympatizanti Grety Thunbergové neukamenují, ale mnohem více by nám měl ležet na srdci zdravotní stav půdy než koncentrace CO2 v ovzduší. Špatné zacházení s půdou považuji za mnohonásobně závažnější problém, o kterém se může navíc každý a snadno přesvědčit doslova na vlastní oči, což se o příčinách nárůstu globální teploty říct nedá,“ zamýšlí se Jiří Kupka.
Celá příroda České republiky je významně ovlivněná lidskou činností, a to žel v tom negativním slova smyslu, protože jinak člověk do krajiny rozhodně patří.
„Dříve i docela běžné druhy rostlin a živočichů nenacházejí v monotónní kulturní krajině vhodné podmínky pro svůj život, a tak je najdeme na místech, na kterých bychom je nečekali – třeba na odvalech v hornické krajině.“ Můžeme říct, že je to právě hornická činnost, která do určité míry zvyšuje stanovištní heterogenitu v krajině, ačkoliv je tradičně spojována spíše s její destrukcí.
„Zaměřuji se mimo jiné právě na význam prvků posthornické krajiny v ochraně přírody a krajiny,“ přibližuje svůj výzkum Jiří Kupka. Zabývá se rovněž problematikou environmentálního vzdělávání a výchovy a také didaktikou přírodních věd, přičemž spolupracuje v této oblasti s Univerzitou Karlovou v Praze, Moravskoslezským krajským úřadem a učiteli ze základních a středních škol. Je také autorem učebnic pro žáky základních škol.
Své studenty vede k autentičnosti. „Chci, aby se začali sami ptát a pídit po odpovědích, aby se neučili encyklopedické znalosti. Vlastní motivace při seznamování se s tím, jak funguje svět, je to nejcennější, co můžeme ve studentech probouzet,“ říká.
I v době „koronavirové“ se snaží je vést k tomu, aby sami chodili ven – ve vyučovací předmětu Pedologie jim zadal například úkol, v rámci něhož se měli studenti blíže seznámit s významem žížal pro půdní prostředí. Žížaly jsou považovány za tzv. ekosystémové inženýry a jejich význam pro úrodnost půdy oceňoval i řecký filozof Aristoteles, jenž je označil za střeva matky Země.
„Mým záměrem bylo, aby se mí studenti jako budoucí inženýři, tedy v podstatě kolegové žížal, sami přesvědčili, jestli se v okolí jejich bydliště povrch půdy hemží žížalami, a pokud ne, co může být toho příčinou. Jenže tento jejich lov měl jeden háček. Měl se totiž uskutečnit v noci s baterkou. Setkal jsem se pak s velmi zajímavými výsledky a zdařilými fotografiemi,“ usmívá se pedagog.
„Odměnou pro mě bylo, když mi mnozí s nadšením popisovali, co zažili: jako by byla půda pod jejich nohama oživlá“. „Právě bezprostřední kontakt s přírodou v nás může znovu vybudovat vědomí sounáležitosti s ní a je i oknem, které umožňuje alespoň z části nahlédnout do života našich předků. Vždyť pro ně musel být podobný zážitek častý, stejně úchvatný, vyvolávaje řadu otázek,“ uzavírá Jiří Kupka.