Peru se cílem jeho náročných expedic stalo hned několikrát: poprvé tam vyrazil před čtvrt stoletím. Se svým týmem posléze během let dokázal, že Amazonka nemá jediný pramen. Peruánská vláda mu za to udělila zlatý řád a šlechtický titul. A u příležitosti jeho životního jubilea se koná v pražském Karolinu i výstava Amazonka. Bohumír Janský je jejím autorem i kurátorem.
Rozhovor původně vyšel v magazínu UK Forum 29. března 2021.
S nadsázkou tvrdí, že výstava Amazonka v pražském Karolinu vznikla proto, že při úklidu čirou náhodou objevil krabičku s nejvyšším státním vyznamenáním Peru... Profesor Bohumír Janský z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy se stal prvním cizincem, jenž toto ocenění s právem užívat šlechtický titul komtura v roce 2007 obdržel. Jakmile se uznávaný hydrolog rozmluví o své práci, představujete si, že cestujete s ním. A že to přeci nejde za jediný život vše stihnout!
Jak se vám žije na vodní planetě? A je modrá barva vaší nejoblíbenější?
A víte, kdo jako první člověk řekl: „Ja vižu golubuju planetu?“ Ano, byl to Jurij Gagarin. Stačilo mu Zemi jednou dokola obletět a viděl jen modrou... Studentům zahajuji přednášku dotazem, jestli vědí, proč je planeta modrá. Oni už to samozřejmě ví, že je to „ta voda“. Ale jednou, je to už pár let, přišel syn domů ze základky a oznámil mi: „Tati, já jsem paní učitelce řekl, že je to kvůli tomu, že oceány pokrývají přes sedmdesát procent povrchu, ale ona tvrdila, že modrou planetu ze Země dělají obláčky kolem.“ No, nechal jsem učitelku pozdravovat.
Když už jsme u moří a oceánů, je pravda, že jste se skoro stal členem předsednictva Mezivládní oceánografické společnosti při UNESCO?
Přírodovědecká fakulta UK je jediná vysoká škola v Česku, jež se oceánografii, tedy fyzikálním a chemickým jevům a procesům v oceánech stejně jako ekologii mořských ekosystémů, systematicky věnuje. Moře nemáme, zato máme několik oceánografů. Jednou jsme se zamýšleli, proč Česko není v mezivládní oceánografické komisi, když většina oceánů tvoří takzvané „mezinárodní vody“ a na ně má právo i každý suchozemec. A tak jsme v roce 2005 požádali v Paříži, v ústředí UNESCO, o přijetí za účelem hájení zájmů států bez moře...
Jak to dopadlo?
Na doporučení zástupců nejsilnějších zemí zastoupených v Oceánografické společnosti jsem se o pár let později rozhodl kandidovat do předsednictva této prestižní instituce. Zhatila mi to však tehdejší hlava státu. Než přišlo na hlasování, zaslechl jsem, jak si zástupci ostrovních států Vanuatu a Kiribati sdělují názory na našeho bývalého prezidenta, který se proslavil tvrzením, že oteplování klimatu neexistuje a hladina oceánů nestoupá. Přitom oni zrovna žádali Nový Zéland a Austrálii, aby jejím obyvatelům poskytly náhradu území za část zatopených atolů, korálových ostrovů a útesů. Škoda, mohli jsme tam být a já bych dnes seděl třeba v Paříži mezi sedmi nejdůležitějšími lidmi pro světové oceány (rozesměje se).
Ale funkci prezidenta máte, a to v České iberoamerické společnosti.
Tu jsem převzal po zesnulém Janu Kopeckému, bývalém velvyslanci ČR v Argentině, Uruguayi, Peru a Bolívii. Mimochodem, to je teritorium, jemuž naši politici, žel, věnují málo pozornosti. Ministr Karel Schwarzenberg zrušil hned pět velvyslanectví v Latinské Americe, přitom právě v tomto regionu má „Czechoslovakia“ stále ještě obrovské jméno a možnosti pro investice jsou tam nesmírné. Je až neskutečné, jak nás, české vědce, andské země přijímají.
Přispěl k tomu i objev pramenů Amazonky?
Rozhodně ano. Stále si velmi považují, že jim někdo objevil pramen nějaké té říčky (s úsměvem), tedy největší řeky na světě. Řekněte, kdo by vám v Evropě dal za objev pramenů státní vyznamenání? V roce 2007 jsem se stal prvním cizincem, který ho v Peru dostal. Už jenom za ten kus zlata, který mi pověsili na krk, tam musím být do konce života aktivní.
A jste?
Rádi bychom se podíleli na modernizaci tamní hydrometeorologické služby: zkompletování sítě stanic s využitím připojení na mobilní operátory nebo satelity, aby získali přehled o místním klimatu. Od listopadu 2016 máme v horách země desetkrát větší než někdejší Československo prototyp stanice, která přenáší přes satelit co čtyři hodiny aktuální data na náš server. Než Američané loni postavili meteorologickou stanici na Everestu, měla ta naše i světový výškový primát. Nachází se 5300 metrů nad mořem. Tvrdím ostatně, že věda může být velkým byznysem a může se stát vstupní branou pro pronikání našich firem do těchto regionů. Je skvělé, že se geografie na PřF UK dostala mezi sedmdesát nejlepších světových univerzit, my se však musíme angažovat i v aplikované vědě a být prospěšní společnosti.
A máme stále co nabízet?
Samozřejmě. Měl jsem možnost v dubnu 2019 vyjet s vládní delegací právě do Jižní Ameriky a podle mne stačí málo, abychom se dostali tam, kde jsme před lety byli. Už teď dvě české firmy vyrábějí pitnou vodu pro domorodce v pralese, kde byla půda i vodstvo znehodnoceno rtutí využívanou při ilegální těžbě zlata. Zbylo tam sto tisíc hektarů mrtvého pralesa... Další možností pro spolupráci jsou čistírny odpadních vod, vždyť zhruba 85 procent rozvojového světa nečistí své odpady. Naše firmy jsou schopné nabídnout nejvyspělejší technologie, neboť patří k evropské špičce v oboru. Mám jisté pokušení – rád bych pod hlavičkou UK vytvořil projekční kancelář, která by v rámci vedlejší hospodářské činnosti rozjela také projekty na revitalizaci vodních systémů. Právě v oblasti vody bychom se mohli úspěšně rozmáchnout.
Jak vidno, vodě a suchu se věnujete na více frontách.
Univerzitou jsem byl před dvěma lety delegován do Národní koalice pro řešení sucha, kam si premiér s ministry poprvé přizvali akademiky – spolu se mnou i Petra Skleničku, rektora České zemědělské univerzity, a z Mendelovy univerzity profesora Miroslava Trnku. Máme za úkol vytvářet vize, jak by se mělo s vodou nakládat. Sucho je též ústředním tématem šest let trvajícího grantu Technologické agentury ČR, kde dominují velké ústavy. Podílí se na něm i přírodovědecká fakulta společně s MFF UK. S vědomím, že diplomky budeme mít díky projektu finančně pokryty, budou možná studenti pracovat s větší chutí (s úsměvem). Ostatně sucho bylo i jedním z témat projektu Česko! A jak dál? vzešlého z iniciativy rektora Tomáše Zimy. Bylo by fajn, kdyby se podařilo v rámci akcí vzdělávat a vychovávat mladé lidi.
Rád bych se důsledněji zaměřil na popularizaci vědy a využil k tomu i činnosti studentů oboru povrchová a podzemní voda, kteří ve spolku Hydrant produkují zajímavá videa – třeba jak se měří průtoky a jak se zkoumá sníh. Chci aktivity šířit všemi kanály, ať o nás veřejnost ví.
U vás na katedře fyzické geografie bývaly populární přednášky o světovém vodstvu, které jste podkresloval dokonce hudbou. Stále tak činíte?
Samozřejmě. Když mluvím o Mississippi, tak zpívá Paul Robeson Old Man River a když je řeč o Volze, zazní píseň Volga, Volga mať radnája. K Dunaji pouštím Na krásném modrém Dunaji od Strausse a Vltava, to je Smetana. A vždy se studentů ptám, co to je? Ano, Vltavu vždycky někdo pozná, ale Volhu skoro nikdo a Robeson je pro ně taky už moc starý!
A co Modlitba za vodu od Hradišťanu?
(s lusknutím prstů) Ta je nádherná! Už ji slyším jemně znít jako podkres výstavy Amazonka.
Abyste všechny aktivity zvládl, je nutné mít skvělý tým. Jak jste jej skládal?
Jestli se mi v životě něco povedlo, pak je to obklopit se schopnými lidmi. Nikdy jsem nikoho neposuzoval podle dosaženého h-indexu a studenty nerozlišuji podle známky na zkouškách; i jedničkáři se mohou naučit texty nazpaměť a někdy jim chybí logické uvažování. Obklopuji se nadšenci. Těší mě pak vidět, kam to za pár let po studiích dotáhli. Jsou mezi nimi ředitelé významných ústavů a mezinárodních firem. Často jsou lepší než já. A to je naprosto v pořádku! Učitel by měl mít radost, že ho jeho žáci přerostli a dobře se uplatnili. Třeba ředitel Českého hydrometeorologického ústavu – Mark Rieder, generální ředitel Povodí Vltavy – Petr Kubala, ředitel Ústavu pro hydrodynamiku Akademie věd – Martin Pivokonský, předseda představenstva Vodovodů a kanalizací Havlíčkův Brod – Pavel Policar nebo Jakub Langhammer, první profesor mezi mými žáky a současný proděkan na „přírodovědě“.
Ke studentům jste měl blízko už za časů hledání pramenů Amazonky.
Ano, na první expedici v roce 1995, která měřila přes 6000 kilometrů a vedla napříč všemi přírodními regiony Peru, putovalo se mnou dvanáct studentů. Co my jsme spolu zažili! Řada z nich si výstupem do 6000 metrů vytvořila výškový rekord, na windsurfingu jsme přepluli jezero Titicaca z Peru do Bolívie, splouvali jsme divoké řeky v Amazonii, za indiánského doprovodu jsme při proplouvání národním parkem Manu míjeli dravé kajmany, spatřili hejna velkých papoušků ara, strávili jsme dva týdny v naprosto neposkvrněné přírodě deštných lesů, kde žijí dvě dosud nekontaktované indiánské skupiny... Takové zážitky vás stmelí na celý život. Když se s těmi kluky setkám dnes, neřeknou mi jinak než „náčelníku“.
Hrozí Amazonce, že někdy přijde o světové prvenství?
Asi nepřijde o prvenství, ale něco se může změnit. Teď v době změn klimatu se mění i prameny. U těch „našich“ je dokonce šance na prodloužení. O pět set metrů výše jsme objevili malé jezírko plné vody z roztátého ledovce. Chtěl bych něco vyzkoušet – obarvit jezírko potravinářským barvivem a u hlavního pramene dole, v puklině ve skále tu obarvenou vodu zachytit. Pak bychom mohli prohlásit, že Amazonka pramení v nadmořské výšce 5550 metrů.
Jinak registrujeme časté zmínky, že nejdelší řekou světa je africký Nil. Možná, kdyby se družicovému měření obou řek věnoval někdo úplně nezávislý... Do té doby tvrdím, že „naše“ Amazonka je s délkou 7062 kilometrů o tři sta kilometrů delší.
Vy ovšem nejezdíte za toky jen do Ameriky. Čím vás zaujal Kyrgyzstán?
I tam se nám podařilo postavit výzkumnou stanici. Nachází se mezi ledovci ve výšce 3700 metrů a stejně jako peruánská má družicový přenos dat. Bohužel, epidemiologická situace je tam velice špatná... Čeká nás tam jezero Petrova, velké asi jako Rožmberský rybník, do kterého stékají tři ledovce. Se stoupající výškou hladiny hrozí průval hráze, pod níž se nachází zlatý důl. Kdyby k tomu došlo, bude zničena infrastruktura dolu, ale hlavně dojde k vyplavení úložiště kyanidů, pomocí nichž se zlato získává. Toxické látky by pak zničily život ve dvou nádržích na řece Naryn a řekou Syrdarjou by se mohly dostat až do Uzbekistánu...
Když už hovoříte o asijských vodách, prý vám učaroval především Bajkal. Proč?
(na malou chvíli se zasní) Podle mě je to nejkrásnější jezero světa, nemá obdoby! Strávil jsem tam za minulého režimu souhrnem tři léta. Kupříkladu pro limnologický institut Ruské akademie věd jsem v mezinárodním týmu hydrologů měřil průtoky všech 336 řek, jež do Bajkalu přitékají. Kolem dokola břehů jsem navštívil horké prameny, dva ledovce i nejstarší národní park Ruska. A představte si, že jej založil Čech – Zenon Francevič Svatoš z Luže u Chrudimi. Za to, že na Bajkale zachránil před vyhynutím černého sobola, tam má obrovský pomník: v roce 1911 začal uměle odchovávat soboly a vracel je zpět do divoké přírody.
Učil jsem i na Irkutské univerzitě a taky ilegálně studoval v univerzitní knihovně: s baterkami a čelovkou jsem pátral po stopách českých legií na Bajkale. Chtěl jsem, aby má kniha Bajkal – perla Sibiře (1989) čtenáře seznámila jednak s nejhlubším jezerem a s největší zásobárnou pitné vody na světě, ale měla tam být i část věnovaná českým legiím. Rok trvalo, než byla vydána, a kapitola o legiích z ní zmizela. Chci ji vydal znova, aktualizovanou a kompletní.
Co jste k tématu zjistil?
Mám třeba zápisky o tom, jak skončil admirál Kolčak, což byl jednak profesor Petrohradské univerzity – věnoval se výzkumům na řadě polárních výprav – a také vrchní velitel Bílé armády bojující proti bolševikům. Jeho ochrance složené z elitních českých legionářů velel jakýsi kapitán Kočí. Jednou v noci je bolševici přepadli, ochranku postříleli a živého admirála odvedli na břeh zamrzlé říčky Ušakovky, kde vysekali díru v ledu a Kolčakova zaživa do té díry strčili. Netuším, zda někdo z historiků měl od té doby čas se těmto událostem věnovat.
Ovšem byl jste i lovcem v tajze.
To jsem dostal na starost tři studenty, když nás vysadili na ostrově v oblasti zvané Malé moře. Univerzita nás dokonce vybavila puškami! A že nás vyzvednou za měsíc... Museli jsme se o sebe nějak postarat. Zastřelil jsem třeba srnku; bylo horko, tak aby se maso nezkazilo, jel jsem s ním motorovým člunem na protilehlý břeh, uložit jej do ledové jeskyně, naší „ledničky“. A když jsme se přejedli rybami, přivezl jsem zpět to srnčí. Co jsem zažil na Bajkalu, jsem už nikde jinde neprožil: šlo o naprosté souznění s divokou přírodou.
Byl jsem i na lovu omula (endemitní druh lososovité ryby vyskytující se pouze v jezeře Bajkal – pozn. red.) a nevěřícně kroutil hlavou, proč si posádka bere na loď na tři dny celou bednu vodky. Vidím ji dosud před sebou. Pro čtyři lidi na tři dny je prý 25 lahví akorát! A když bude třeba, budu řídit já. Řeknu vám, připíjelo se při každé příležitosti, a obracel se do sebe stakan za stakanem. A protože jsem nemohl odmítat, vyléval jsem alkohol nepozorovaně přes rameno do vody. Třetí den v poledne už nebylo co pít, po lodi se chlapi váleli jako mrtvoly... Aby se ale úlovek nezkazil, vydal jsem se na cestu zpět. Zakotvil jsem loď a šel do rybného závodu nahlásit, že loď s rybami i rybáři čeká na vyzvednutí v přístavu.
Zakotvěme, prosím, v pražském Karolinu, kde nyní „pramení“ Amazonka.
Naše výstava je výsledkem práce nejen při objevování pramenů během tří expedic, ale ukazuje také to, co v Peru děláme teď a jak se pokoušíme zkoumat dopad změny klimatu na přírodu a civilizaci. Po tisíce let tam lidé ve vesnicích pijí vodu, která k nim přiteče z ledovců. Co ale budou pít, až ledovce zaniknou? Za těch třicet let, co tam jezdíme, už ledovce v pramenné oblasti Amazonky na severním úpatí pohoří Cordillera Chila zcela zmizely. A nejinak je tomu v mnoha dalších místech světových velehor.
Co s tím?
Otevírá se tím šance pro vyspělé země a jejich pomoc. Podíleli jsme se na návrhu přehrady s hladinou ve výšce 4100 metrů nad mořem, z níž se budou napájet v kaňonu Colca terasová políčka založená již ve 12. století. To jsou ty dopady, které je třeba brát smrtelně vážně. Jestli jsme něco neudělali, může být dnes již pozdě. I v naší vlasti je zásobování pitnou vodou závažným problémem. Troufám si tvrdit, že hned jak pomine epidemie covid-19, musíme se znovu věnovat vodě jako důležitému tématu. Teď naštěstí ve vládě sedí schopný ministr, absolvent Přírodovědecké fakulty UK, který je v otázkách kolem problémů s vodou velmi aktivní. To on vytvořil projekt „dešťovka“! Už vidím, jak mi po tomto rozhovoru zase přijdou maily, zda vím, ze které je partaje a proč ho chválím (dodává s trošku kyselým úsměvem).
Královně řek jste věnoval výstavu a pro jezero vašeho srdce chystáte poctu na jaře...
No jo, moje Mladotické jezero! Jako jediné v Česku, ba dokonce v celé střední Evropě, vzniklo sesuvem. Tehdy, v roce 1872, se v povodí Berounky odehrála největší povodeň v historii, vyžádala si na tři sta obětí. Více než třicet hektarů svahu zahradilo údolí. Já sám jsem o něm napsal přes třicet článků; zpráva o jezírku se objevila i v řadě mezinárodních časopisů. Hned jak skončí výstava o Amazonce, pustím se do budování naučné stezky vedoucí kolem Mladotického jezera. Těším se, až v rámci vernisáže budu moci se starosty a lidmi z okolních obcí obejít všechna zastavení za doprovodu místní dechové kapely a skončíme u zabíjačky v místním zemědělském družstvu.