Oblast mezi Karvinou, Havířovem a Orlovou je dnes zemí nikoho. K návštěvě láká leda ty, kteří holdují rybaření nebo dobrodružnému cestování. Oblast o rozloze 60 kilometrů čtverečních, kterou poznamenala dlouholetá těžba černého uhlí, však před sebou může mít dobrou budoucnost. Součástí týmu, který chce opuštěnou oblast přetvořit, se stali i akademici.
Na popud společnosti Moravskoslezské investice a development (MSID), již zřizuje Moravskoslezský kraj, pomáhali vědci a vědkyně vytvořit program s názvem Poho2030. Nabízí plán, díky němuž by se nyní opuštěná oblast stala atraktivní pro trávení volného času i pro komerční aktivity, popisuje jeden z tvůrců koncepce a krajinářský architekt z Mendelovy univerzity v Brně Daniel Matějka. Sám z ostravsko-karvinského regionu pochází. Společně s ním se na tvorbě podíleli i lidé z Ostravské univerzity a VŠB – Technické univerzity Ostrava.
I když je zřejmé, že znovuoživení krajiny je otázka mnoha let, věří Matějka, že se to povede. „Memorandum šestatřiceti subjektů bylo podepsané teprve v roce 2018 a do roku 2030 by měly být vidět první pozitivní změny. Ostrava tuto cestu nastoupila již dříve a změna je citelná. Myslím, že se odrazila zpět nahoru a čeká to i ostatní města v regionu. Zvlášť když budou spolupracovat, na to je program hodně zaměřený. Když jsem v roce 2007 psal diplomovou práci o oblasti vysokých pecí okolo Ostravice, bylo pro mnoho lidí nepředstavitelné, že by z bývalé továrny mohlo být něco jiného než továrna. Dnes je oblast Dolních Vítkovic jedno z nejnavštěvovanějších míst Česka a progres je obrovský. Karvinsko čeká to stejné,“ míní Matějka.
Jak byste popsal krajinu, které se program Poho2030 týká?
Je to trojúhelník mezi Karvinou, Havířovem a Orlovou, což jsou na české poměry velká města a zároveň je to území, kde nikdo nežije. Ze staré Karviné zbyl jen hřbitov a kostel. Pro Česko je hodně specifické, že tu existuje neobydlená krajina takového rozměru, což bývá běžné jen pro území národních parků. Je úplně předělaná. Dříve sloužila pastevectví, byla mírně zvlněná a spadala do nížin, taková harmonická kulturní krajina. Nyní je daleko členitější. Na relativně malých územích jsou velké terénní zlomy či haldy, které spadají do poklesů. A je daleko divočejší, zarůstá divokou vegetací. Částečně je rekultivovaná, částečně ji tvoří vodní plochy vzniklé na základě poklesů. Je tedy daleko pestřejší, než bývala v historii, i když se to na první pohled nemusí zdát.
Těžba se tlumila dlouhodobě, letos skončila v Dolech ČSA a Darkov, zbývá jediný aktivní důl. Co se s krajinou stihlo udělat do dnešních dnů?
U každého důlního díla se dělají klasické rekultivace. Začínají často ještě v době, kdy se těží, ale už končí jednotlivé etapy těžby. Program Poho2030 je zaměřený na komplexní přeměnu území. Rekultivace řešily vždy jen výseč dle soudobého odborného poznání, které se vyvíjí, proto starší rekultivace vypadají jinak než ty novější. Zásadní rozdíl proti dřívějšku je ten, že se rekultivace týká i lidí. Trendem je nejen environmentální obnova, ale i ekonomická a sociální, aby se podařilo naplnit požadavky udržitelného rozvoje. Rekultivace se dříve snažily zahladit „škody“ po těžbě, ale neřešily to, že krajina nežije. V kulturní krajině se vždycky pohybuje člověk. Napůl řízeně a napůl divoce se zde rozvíjí rybářství. Zvodnělých poklesů je tu hodně. Když tam jsem, mám pocit, že jsme národ rybářů.
Kvalita vody je bezproblémová?
Záleží, o jakou vodní plochu se jedná. V poklesových jezerech je kvalita vody často dobrá, protože se jedná o průsaky přes štěrky z řeky Olše. Poklesy jsou naplněné také vodou z podloží a ta je také kvalitní. Jsou tu ale i odkalovací nádrže, kde se usazují kaly, tedy uhelný prach, a kvalita vody je samozřejmě horší.
Když jste program chystali, navazovali jste na již provedené rekultivace, nebo se něco dosud vysloveně nepovedlo, něco, co by krajině uškodilo?
Záměrem bylo uchránit hodnoty, které už vznikly a mohly by se objevit snahy je zničit. Program tak usiluje o podporu hodnot. Někdy se to při rekultivacích dělalo tak, že plocha, která začala spontánně zarůstat a byla přírodě bližší, tak se znovu rekultivovala a vracela se do bodu nula. Podle nás je to špatně a proti logice věci. Ale už se to neděje. Spíš je potřeba přírodní procesy pouze citlivě usměrňovat.
Vytipovali jste lokality, kde by člověk neměl zasahovat?
V první etapě projektu jsme posoudili hodnoty území. Vzniklo devatenáct samostatných analýz od historie přes urbanismus a krajinářskou analýzu až po botaniku nebo bezobratlé živočichy. Každý odborník vytipoval podle něj hodnotné lokality a společně jsme nakonec definovali dvaadvacet lokalit, které by měly mít přednost z hlediska ochrany hodnot. U přírodně cenných lokalit se nastavuje jejich management, ale jiný než u klasických chráněných území. Je totiž problém chránit stávající stav, protože krajina je pořád živá a pořád se mění, některé hodnoty zanikají a jiné vznikají. Proto není správné říct, že je potřeba konzervovat aktuální stav. Zároveň jsme vedle přírodně cenných území vytipovali plochy, kde neuškodí výstavba průmyslových zón zaměřených na rozvoj nových technologií. A také je potřeba vyřešit uzlové body, které budou otevírat krajinu novému využití. Vybralo se pět lokalit, přičemž hlavní z nich je uprostřed celé oblasti – u posledního pozůstatku staré Karviné, což je šikmý kostel sv. Petra z Alkantary u blízkého bývalého Dolu Gabriela.
Jaké lokality jsou nejzajímavější a čím? Co tam lze nalézt za vzácnou novou divočinu?
Cenných lokalit je celá řada. Vybrali jsme například haldu Castaldonovka, která se nachází na okraji Havířova. Petr Kočárek z Ostravské univerzity, který tam dělal detailní průzkum bezobratlých živočichů, říká, že se jedná o celorepublikově unikátní lokalitu s výskytem čtyř druhů svižníků na jediném místě. Žije tam i velmi vzácný svižník písčinný. O kousek dál zase rostou vzácné rostliny – kruštík bahenní nebo i kriticky ohrožený židovník německý. Zajímavá je právě pestrost různých podmínek na malých plochách – od extrémně suchých a výhřevných míst až po vlhké, bažinné lokality. Nyní se řeší, jak lokalitu koordinovaně zpřístupnit. Dnes je řada míst, která jsou oficiálně nepřístupná za závorou, za zákazem vstupu.
Nepřístupná jsou kvůli bezpečnosti?
Jedná se o hlavní důvod. Je to živá krajina a některá místa mohou být nebezpečná, hlavně nejbližší okolí těžebních areálů. Jinde je zase zákaz vjezdu, aby nevznikaly černé skládky. Je snaha do krajiny lidi přivést a ukázat jim, co je hodnotné. Je potřeba jim nabídnout nějaký program a najít alternativu k Beskydům, které jsou hlavním rekreačním cílem celé oblasti a trpí zátěží z turistického ruchu. Některé aktivity by se daly daleko lépe dělat právě v bývalé těžební oblasti.
Jaké turistické a rekreační aktivity by tu mohly najít své místo?
Určitě cyklostezky, pro ty je území jako stvořené. A nejde jen o klasickou cyklistiku, ale i terénní či biketrial na hlušinových haldách. Cyklisté tu najdou atraktivní prostředí, navíc některé druhy rostlin potřebují pravidelně narušovaný povrch. V jedné lokalitě už se jezdí motokros, který v běžné krajině působí spíš rozpaky a třeba ji i ničí. Na Karvinsku už vzniklo také golfové hřiště a je to paráda. V Beskydech je proti tomu rozšiřování golfu diskutabilní. K vodním plochám se váže také rekreace, hlavně v oblasti tzv. Karvinského moře.
Je těžší do území dovést komerční ekonomické aktivity než turistické? Jaké jsou možnosti?
Oblast je pro ně otevřená. Areály uzavíraných dolů už se předělávají na průmyslové zóny, například Důl František v Horní Suché. Sídlí zde nové firmy, které nahradily těžaře, a je v nich i chytřejší průmysl. Program Poho2030 se snaží hledat i nové aktivity směřující k chytrému průmyslu, například výrobu baterií pro elektromobilitu. K tomu je potřeba dodat, že to už není a asi nikdy nebude těžký průmysl. A nový typ průmyslu si žádá nový typ lidí, kreativní třídu, která má jiné nároky na život a trávení volného času. Proto je potřeba myslet i na měkké aktivity, aby lidé mohli žít spokojený život a firmy je měly na co nalákat. Region dlouhodobě trpí odlivem obyvatel. Orlová i Karviná se dlouhodobě drží na spodních příčkách kvality života a je těžké trend zlomit. Snaha existuje, i když nelze říct, že se to zlomí rychle. Je potřeba zastavit pokles a území stabilizovat.
Z jaké iniciativy program vznikl?
Bylo to překvapivě shora. Iniciátorem byl Moravskoslezský kraj, respektive jím zřízená společnost MSID, která se stará o rozvojové aktivity. Vyšel od ní rozumný požadavek, aby se území začalo řešit komplexně. Do té doby měla města snahu něco dělat, ale končila na hranicích katastru. Kraj se pokusil podpořit širší komunikaci a podařilo se poskládat multidisciplinární tým řízený lidmi krajské společnosti. Akademici přidávali odbornost a vytvořili výslednou koncepci. Důležité je, že k memorandu se připojili i podnikatelské subjekty či majitelé hlavních pozemků a všichni chtějí hledat cestu k regeneraci regionu.
Z jakých zdrojů se budou projekty platit?
Finanční toky bude mít na starosti MSID. V koncepci je speciální část, která se zabývá, co odkud lze financovat. Určitě půjde část z veřejných peněz včetně evropských, ale je snaha vytvořit prostředí, aby něco platili i podnikatelé a firmy.
V minulosti jste se zabýval i proměnou německého Porúří. Do jaké míry jste se jím inspiroval?
Částečně ano, zabýval jsem se jím v disertační práci. Celkem detailně jsem zkoumal i další průmyslové oblasti v Německu. Porúří udělalo nejambicióznější masterplan a jsou nejdál. Mají minimálně 20 let náskok před námi. Díky tomu se lze podívat i na věci, které se tam nepovedly. Kopírovat ale nelze. Je tam větší koncentrace obyvatel, větší města a útlum průmyslu probíhal jinak. Na Ostravsku došlo k radikálnímu útlumu po roce 1989, zatímco v Porúří se postupovalo postupně. Tím pádem se dělaly lépe plány regenerace území a proměny se dařilo lépe financovat ze zisků tamějšího průmyslu. U nás se dá trochu nadneseně říct, že za socialismu ostravsko-karvinský region generoval zisky pro celý stát, pak těžba najednou skončila a peníze se tam musí sypat zpět.
Dají se přenášet zkušenosti z Ostravska do severních Čech, kde se těží povrchově?
Je to jiné. V severních Čechách jsou také velké snahy, dělá se velká architektonická soutěž na jezero Milada, což je zbytková jáma po hnědouhelném dolu. Iniciativy jsou značné. Rozdíl je v tom, že u povrchové těžby je území komplet převrstveno, u hlubinné těžby přírodních segmentů zůstává více. I když území poklesne a přírodní podmínky se změní, není změna náhlá.
Jak rád se vracíte na Karvinsko?
Hodně rád. K celé oblasti Ostravska a Karvinska mám blízko. Když jsem začal studovat na Mendelově univerzitě, z regionu jsem vypadl, ale všechny závěrečné práce jsem dělal o něm, protože jsem k němu měl vztah. Když přišla nabídka podílet se na programu Poho2030, neváhal jsem, i když to není z Brna úplně blízko.
Proměny Ostravy jste zmínil jako předobraz budoucích proměn Karvinska. Dá se říct, že převažují pozitivní změny?
Určitě převažují. A mění se výrazně image regionu. Hodně mých přátel, kteří jsou z jiných částí republiky, byli překvapeni, co všechno zajímavého může region nabídnout, a dokážou si představit, že by tam i žili, není to pro ně atraktivní pouze z turistického hlediska. Především v poslední době se setkávám s postoji, že kdyby tam lidé měli dobrou práci, dokážou si představit, že by tam žili. I když je jasné, že změny jdou pomaleji, než bychom chtěli.