Novým rektorem Vysokého učení technického v Brně (VUT) se stal jeho současný kvestor Ladislav Janíček. V historii českého vysokého školství je to vůbec poprvé, co řízení univerzity převezme nejen akademik, ale především profesní manažer, který se až dosud staral o její financování a vnitřní správu.
Za kandidáta na rektora zvolil Ladislava Janíčka Akademický senát VUT loni na podzim a do funkce ho jmenoval prezident dnes – ve středu 26. ledna. Čtyřleté funkční období mu začne 1. února. S čerstvě jmenovaným, v pořadí již 54. rektorem VUT, který původně vystudoval letecké inženýrství a jako kvestor působil dlouhé roky nejen na VUT, ale též na Masarykově univerzitě (MU), jsme mluvili o jeho zkušenostech z řízení vysokých škol, o rozdílech prostředí na technické a přírodovědně a humanitně zaměřené univerzitě i o tom, co trápí technicky zaměřené vysoké školy.
Je to běžný kariérní postup, z pozice kvestora do funkce rektora?
Úplně typické to není. Nicméně zůstával jsem po celou dobu výkonu funkce kvestora vždy také akademikem. Moje původní profese je letecké inženýrství. Učil jsem na Leteckém ústavu Fakulty strojního inženýrství zprvu konstrukci a pevnost letadel a projektování vrtulníků a pak management a ekonomiku letecké dopravy a posléze na dalších fakultách VUT a MU strategické řízení a řízení projektů. Do funkce kvestora jsem vstoupil před 19 lety jako akademik, který v ní hledal manažerskou praxi, mimo jiné i proto, abych mohl věrohodně učit management. Kromě výuky jsem řídil například přenos, akreditace a realizaci mezinárodních kvalifikačních studií MBA, MPA a LLM v ČR, vybudoval mezinárodní akreditovaný vzdělávací systém pro evropské letecké právo a předpisy či jsem působil jako evaluátor joint degree programu na Nottingham Trent University aj. A přestože jsem v akademické komunitě známý víc jako kvestor, právě moje akademické zkušenosti mi pomohly s porozuměním sestavit volební program, kterým jsem oslovil potřeby akademické obce naší univerzity.
Jaký je rozdíl mezi funkcí rektora a kvestora?
Zásadní. Je dán především zákonem o vysokých školách z roku 1998. Vysoká škola je podle tohoto zákona řízena rektorem. Kvestor je v prvé řadě výkonný manažer odpovědný za hospodaření a vnitřní správu univerzity. Rektora volí prostřednictvím svých zástupců v senátu univerzity její akademická obec, kterou tvoří akademičtí pracovníci a studenti. Akademický senát tak má právě prostřednictvím volby osobnosti rektora možnost ovlivnit další směřování univerzity. Koncept, jímž si akademická obec do čela univerzity volí rektora jako správce svých potřeb, je přirozený demokratický princip správy obcí a neměnil bych ho.
Nebylo by jednodušší postavit do čela univerzity profesionálního manažera?
O tom se u nás hodně diskutovalo. I já jsem o tom přemýšlel a debatoval se zastánci různých názorů. Tu a tam se to téma stále otevírá. Jaká má být role akademických samospráv, zda by neměly být víc zapojeny třeba správní rady, zda bychom rektory neměli hledat i mimo univerzitní prostředí apod.? Osobně jsem dospěl k názoru, že rektor musí své univerzitě především rozumět. Je potřeba s univerzitou žít, aby ji bylo možné s pochopením vést. Tak je tomu v našem kulturním okruhu od nepaměti. Takže současný systém tak, jak je nastaven, včetně role akademických senátů, je podle mého názoru optimální.
Vy svou univerzitu – tedy VUT – znáte skutečně dobře. Roli kvestora jste zastával takřka osm let. Využijete tyto zkušenosti ve funkci rektora?
Rozhodně ano. Rektor s kvestorem jsou totiž jediní, kteří mají možnost díky své funkci vidět univerzitu jako celek. Každý samozřejmě jinak. Díky pozici kvestora odpovědného za financování a vnitřní správu jsem měl možnost vnímat univerzitu skutečně do hloubky a poznat podrobně potřeby, rozvojové záměry a vnímat možnosti i omezení jednotlivých fakult. Navíc využiji i svoje předchozí, takřka dvanáctileté, zkušenosti z funkce kvestora a prorektora na MU. Nyní se mi naskýtá příležitost zúročit nabyté zkušenosti a nastavit model správy, který bude vytvářet prostor pro rozvoj vysoké školy či odstraní nebo alespoň omezí, bohužel, stále bující neproduktivní administrativu.
Jak toho lze dosáhnout?
Je především třeba systematicky usilovat o vytváření příznivého a motivačního prostředí pro pedagogickou a tvůrčí činnost našich akademických a výzkumných pracovníků, např. spravedlivým a motivačním oceňováním kvality a výkonu či investicemi do profesního a kariérového rozvoje našich lidí. Chtěl bych také posilovat znalostní úroveň administrativy tak, aby našim akademickým, výzkumným a tvůrčím pracovníkům efektivněji vytvářela prostor pro jejich práci a sejmula z nich alespoň v jisté míře administrativní zátěž. Jde o to, aby se v dnešní přebyrokratizované době mohli klidněji věnovat svému poslání. Musíme usilovat o snížení míry formalismu i alibismu v rozhodování z důvodu neznalosti, nejednoznačnosti a složitosti pravidel, a naopak zvýšit pružnost reakce na příležitosti a výzvy přicházející z vnějšího prostředí.
Na Masarykově univerzitě jste funkci kvestora zastával též, a to takřka 12 let (s roční přestávkou, kdy jste byl prorektorem). Bylo to na obou školách stejné?
Přesto, nebo možná právě proto, že v rámci strategického řízení učím mimo jiné také téma kultury organizace, jsem možná vnímavější k rozdílům prostředí. I když se obě školy řídí stejným zákonem, jejich oborové zaměření a profil významně ovlivňují způsob, jak jejich lidé myslí, jak se rozhodují, i jak fungují.
V čem to bylo jiné?
Na Masarykově univerzitě se možná o trochu více přemýšlí o podstatě či étosu věcí a témat či jejich společenském kontextu, což je dáno názorovou liberálností danou převažujícím humanitním rozměrem školy. Naše převažující technické prostředí je zase více determinováno exaktností, takže se tu například setkávám s větší přímočarostí a tendencí k algoritmizaci rozhodování a pragmatismu. Oba přístupy k rozhodování samozřejmě mají svoje výhody i nevýhody a nejsou tam ani tam absolutní. Jen tu a tam občas více převládnou. Je to na celou studii. Dokud to však člověk nezažije, tak to nepochopí. Díky tomu jsem si uvědomil, že je nutné přistupovat k řízení citlivě, právě s ohledem na prostředí organizace. Rozhodně nelze slepě uplatňovat manažerské poučky. Jakkoliv jsou principy řízení všude stejné, je potřeba nejprve především každé prostředí pochopit. K tomu je třeba komunikovat, naslouchat a vnímat jeho skutečné potřeby, než člověk přistoupí k rozhodnutím.
Promítáte tato svoje poznání i do výuky?
Určitě ano. Pro mě byla vlastně funkce kvestora praktická laboratoř managementu. Umožnila mi vidět instituci komplexně a chápat vztahy, organizační kulturu i politiku a jejich vliv na chování organizace. Zvláště intenzivní zkušenost, které jsem nabyl při řízení projektu výstavby Univerzitního kampusu MU a rekonstrukcí historických objektů (2003–2014), obohatila moji výuku množstvím případových studií nejen z řízení projektů, ale i řízení vztahů vně i uvnitř univerzity či mechanismů prosazování záměrů v multinázorovém prostředí apod. A moc mě těší, že mě i studenti vnímají jako toho, kdo jim může předávat zkušenosti z praxe a ptají se na ně ve výuce. Na MU jsem zastával i funkci prorektora, konkrétně pro ekonomiku, ale to mě tolik nebavilo kvůli úzkému zaměření – připravil jsem rozpočet, který se schválil, dělal rozbory a pak se mi vyprázdnil diář. Chyběl mi sociální rozměr mnoha jednání, adrenalin manažerského rozhodování a výzvy z komplexnosti zaměření.
Pocítí i studenti s vaším nástupem nějakou změnu?
Určitě to poznají. Jedna z věcí, na kterých jsem si vždycky zakládal, byla komunikace, pro kterou chci vytvořit platformy, kde se bude možné pravidelně setkávat a bavit o nejrůznějších tématech, a to jak s akademickými pracovníky, tak se studenty. Studenti jsou nedílnou součástí akademické obce. Chci vytvořit prostor a využít energii, tvůrčí potenciál, a především zájem našich studentů podílet se na utváření obrazu naší univerzity, které ne vždy dostatečně využíváme.
Nehrozí, že se studenti pro něco jen rychle nadchnou, ale pak jejich zájem opadne?
Tuto zkušenost s našimi studenty nemám. My máme velmi silnou a mimořádně schopnou studentskou komoru akademického senátu, která koordinuje řadu aktivit, a já jsem za to velice rád. A musím říct, že všechno, co za celou dobu mého působení naše studentská komora organizovala, bylo vždycky absolutně perfektní a odpovědně zajištěné. Proto chci vytvořit prostor, aby studenti mohli tyto tvůrčí aktivity ve prospěch univerzity rozvíjet.
Přilákat na technické školy šikovné studenty je ale těžké. Může s tím VUT něco dělat?
Zájem o technické obory je obecně nižší mimo jiné i proto, že jejich studium nepatří zrovna mezi jednoduché. Je v nich hodně matematiky a fyziky. Na druhou stranu o naše studenty či absolventy je obrovský zájem. Naši často ještě teprve budoucí absolventi, zvláště technických oborů, jsou na trhu práce rozebraní mnohdy už během studia. Díky změně demografické křivky se ten zájem postupně zvyšuje, i když to není proporcionálně tak výrazné jako u jiných oborů.
Co s tím tedy lze dělat?
Právě pro společenský význam technického vzdělávání pro národní hospodářství a průmysl považuji za důležité usilovat o zajištění státní podpory technického vzdělávání, podobně jako je tomu například u pedagogů či lékařů. Zájem o technické vzdělání je potřeba motivovat a stimulovat, protože průmysl je stále jedním z dominantních zdrojů našeho HDP a hraje klíčovou roli v konkurenceschopnosti naší země. A i když se výroba leckdy přesouvá tam, kde je levná pracovní síla, vývoj a inovace v oblasti technologií a hi-tech by měly zůstat v Evropě, a tedy konkrétně i v ČR. Proto potřebujeme vychovávat a vzdělávat inženýry, konstruktéry, technology, programátory a další technické profese, které vytváří lidský potenciál pro český průmysl jako primární zdroj pro konkurenceschopnost našeho hospodářství.
Nestačilo by pro zvýšení zájmu o technické obory investovat do toho, aby se lépe učila matematika a přírodní vědy na základních a středních školách?
Zachování výuky matematiky a fyziky na základních a středních školách považuji navzdory různým názorům za zcela zásadní. Matematika na střední škole totiž není jen o matematice, ale o způsobu myšlení. A v tomto smyslu se domnívám, že snahy ochudit studenty o možnost rozvoje matematického myšlení, jakož i debaty o povinné, či nepovinné maturitní zkoušce, jsou velmi pochybné. Na druhé straně ale musíme také umět matematiku učit tak, aby studenti vnímali konkrétní aplikace. Když například řeknu, že první derivace je vyjádřením rychlosti, má to jiný efekt, než když budu od studentů požadovat jen prostý kalkul a memorování vzorečků. Je třeba umět studentům vysvětlit fyzikální princip a aplikace, které stojí za matematickým aparátem.
Může tomu pomoct asociace technických univerzit, kterou jste měl ve svých cílech?
Asociace technických univerzit v určité podobě existuje, jen je trochu neviditelná, a proto je potřebné ji rozpohybovat. Její hlavní úloha souvisí s vyjednáváním o proporcích financování vysokých škol v určitých oborech. Když se podíváme na to, jak se výzkum a vývoj hodnotí v rámci Metodiky M17+, ukazuje se, že právě aplikované výsledky a výstupy typické pro technický výzkum a vývoj metodika dostatečně nezohledňuje. Naše dvě největší technické univerzity, tedy ČVUT a VUT, mají největší podíl smluvního výzkumu a velký podíl projektů v tzv. účinné spolupráci s aplikační sférou. Aplikace, které takto vznikají, jsou často unikátními inovativními řešeními. Toto by se mělo adekvátně zohledňovat při hodnocení výsledků, na jehož základě se vysokým školám přiděluje institucionální podpora, a o to by měla asociace technických univerzit usilovat.
Pro VUT jste v oblasti výzkumu vytkl cíl, aby se z ústraní dostala na výsluní. Jak toho chcete dosáhnout?
Klíčové bude vytvářet podmínky a usilovat o úspěšné zapojení našich fakult a ústavů do operačních programů (OP JAK, OP TAK), jakož i dalších evropských projektů jako například Horizon Europe s cílem získávat projekty zaměřené na špičkový výzkum, které jsou z těchto programů financované. Vedeme proto komplexní diskusi nad tím, které naše týmy a výzkumné programy jsou excelentní a konkurenceschopné, a to včetně mezinárodního srovnání. Je jich celá řada. Pokrýváme celé portfolio technických oborů. Máme řadu národních center kompetence financovaných z projektů TAČR a chystáme se podávat další. Svou příležitost vidíme i tam, kde jsou dnes spatřovány společenské priority, u kterých se skloňují témata jako udržitelnost a kvalita života, ochrana životního prostředí, obnovitelné zdroje energie, Green Deal, vodíkové technologie, kybernetická bezpečnost, umělá inteligence, pokročilé materiály a mnohé další. V tom všem máme velký aplikační technologický potenciál, který máme příležitost a musíme využít. Kromě toho je třeba v rámci nové Metodiky M17+ usilovat o adekvátní hodnocení a oceňování aplikovaných výsledků, které jsou pro technický výzkum a vývoj dominantní.
Jaké jsou vaše další priority ve funkci rektora pro nadcházející období?
Velkou prioritou je pro nás internacionalizace. Aktuálně máme čtvrtinu studentů ze zahraničí, z nichž většinu, tak jako na jiných vysokých školách, tvoří studenti ze Slovenska. Máme však i celou tisícovku studentů z dalších slovanských zemí, kteří studují v českém jazyce. Chceme rozšířit nabídku předmětů a programů v angličtině a rovněž tzv. multiple degree programů. Další oblast jsou takzvané profesní studijní programy a také postgraduální vzdělávací programy pro zájemce o studium, kteří už mají nějakou školu vystudovanou, ale potřebují rozšířit, doplnit či specializovat svoje znalosti, které nazývám studiem druhého věku. V návaznosti na výzkum, o kterém jsem již hovořil, považuji za prioritu také posilování transferu znalostí.
Chystáte nějakou velkou investici?
Doba budování velkých kampusů už skončila. Na VUT se aktuálně soustředíme na historický areál na Údolní 53, kde dnes sídlí fakulta výtvarných umění a do budoucna v něm plánujeme umístit fakultu architektury. Plánovanou rekonstrukci koncipujeme tak, abychom uplatnili technologie šetrné k prostředí: respektující princip zvaný DNSH, tj. „do not significant harm“ a nízkoenergetický koncept nZEB „nearly Zero Energy Building“, jakož i technologie uplatňované v konceptech tzv. Smart Cities. Dále již probíhá rozsáhlá rekonstrukce areálu fakulty strojního inženýrství v kampusu Pod Palackého vrchem, kde bychom chtěli dále dobudovat i další infrastrukturu pro technologický výzkum a výuku dalších fakult a ústavů.
To je na jedno funkční období mnoho úkolů. Mimo to máte náročné koníčky: skládáte hudbu nebo se účastníte dobrodružných výprav na Antarktidu (více o tom zde – pozn. red.). Co byste ještě chtěl stihnout?
Antarktida je místo, kam jezdívám pravidelně načerpat energii. Byl jsem tam již pětkrát – letadlem i lodí. Chtěl bych tam ale rozšířit i některé výzkumné záměry naší univerzity, které by mohly být novou výzvou pro náš výzkum, např. v oblasti obnovitelných zdrojů či nových materiálů, které jsou vystaveny náročným klimatickým podmínkám. Jako člen správní rady Českého antarktického nadačního fondu bych chtěl přispět k rozvoji výzkumu naší univerzity v tomto teritoriu. A věřím, že si určitě najdu chvíle i na hudbu. Hraji a také si píšu svoji hudbu pro klavír, sbor i klasický orchestr. Umožňuje mi to skutečně účinně kompenzovat náročnou práci. Je mi ctí, že mám možnost se jako člen správní rady Nadace Leoše Janáčka také podílet na správě hudebního odkazu tohoto skladatele.