Jméno Brigity Zemen se teď skloňuje docela často. Je spojeno třeba s on-line pořadem a následně i knihou Branky, body, kokoti, kde je Zemen jednou ze scenáristek. Prošla řadou médií na různých pozicích a nyní zakotvila jako editorka zpravodajství v DVTV. Původně ale vystudovala divadelní teorii a kritiku na DAMU. Dá se i tento obor nějak využít při práci v médiích? „Studium mě naučilo kritickému myšlení. A to si myslím, že je pro práci v médiích naprosto zásadní,“ přibližuje Brigita Zemen.
Read in English here.
Můžete ve zkratce přiblížit, jak jste se z divadelního světa ocitla v médiích?
Studovala jsem divadelní teorii a kritiku a vystudovala jsem ji do bakalářského titulu. V prvním ročníku magisterského studia jsem neplánovaně otěhotněla. Péče o dítě s denním studiem na DAMU skloubit nešla. Vzhledem k tomu, že DAMU z logických důvodů neumožňuje dálkové studium, tak jsem magistra nedodělala. A po rodičovské jsem nastoupila do práce.
Co vás vůbec lákalo přihlásit se na DAMU a studovat tam divadelní teorii a kritiku?
Můj život je dílem náhod a rychlých rozhodnutí. Úplně původně jsem chtěla studovat divadelní dramaturgii. Respektive to, že se chci divadlu jako takovému věnovat, jsem věděla zhruba od svých šesti let. Tehdy jsem si ale ještě myslela, že se budu chtít hlásit na herectví, protože jsem chodila do dramaťáku a měla jsem pár dětských rolí v tehdejším Divadle bratří Mrštíků, dnes je to Městské divadlo Brno. Pocházím z Brna, a opakovaně jsem se tak hlásila na dramaturgii na JAMU, třikrát po sobě a vždy mi to o kousek uniklo. Mezitím jsem začala studovat divadelní vědu na filozofické fakultě v Brně a napadlo mě, že bych ještě stihla přijímačky v Praze na DAMU. Ukázalo se, že podat přihlášku a odevzdat práce stíhám na katedru divadelní teorie a kritiky. Přijímací zkoušky jsem složila úspěšně a rozhodla se, že ke studiu nastoupím. Studovala jsem ještě za pana profesora Císaře, semináře jsme měli s panem profesorem Vostrým, docentem Vinařem. Zažila jsem zlatou éru teoretických kapacit na DAMU a to bylo skvělé. Zpětně si říkám, jestli bych vůbec byla schopná vystudovat nějakou jinou školu než uměleckou. Kdybych se mohla rozhodovat znovu, asi bych se rozhodla stejně. Divadlo pořád miluji.
Využijete znalosti, které jste načerpala při studiu na DAMU, při svém nynějším působení v médiích?
Částečně, spíš ty obecnější. Co mě DAMU naučila, bylo to, že jsem se tam hodně „vypsala“. Studium divadelní teorie a kritiky je zejména o tom, že člověk hodně čte a dělá různé analýzy. Psali jsme spoustu seminárek, načítali jsme mnoho kritických textů plus jsme psali divadelní recenze. Člověk během studia pořád něco píše a za tři čtyři roky se vypíše. Jinak to nejde. Studium mě také naučilo kritickému myšlení. A to si myslím, že je pro práci v médiích naprosto zásadní. Na druhou stranu dějiny světového divadla teď k ničemu nevyužiji. Spíš se mi teď hodí ty praktické věci než teorie. To je jasné. Samozřejmě jít z divadelní teorie a kritiky do médií je velký úkrok stranou.
Je jednou z výhod studia na DAMU také to, že tam člověk načerpá kontakty? A jak na dobu studií vzpomínáte?
Tak samozřejmě v rámci své práce si zvu na rozhovory i lidi, se kterými jsem studovala, to je fajn. Tento obor ale není praktické divadlo. Pokud se rozhodnete být divadelní kritik, jste na druhém břehu, práci druhých hodnotíte. Pokud se rozhodnete být teoretik, jste opravdu vědecký pracovník. Na DAMU jsem zažila hezká studentská léta. Prostředí, alespoň když jsem tam studovala já, bylo přátelské, uvolněné a extrémně liberální. Nesu si z toho to, o čem už jsem mluvila – praktické zkušenosti a pocit, že jsem měla hezké vysokoškolské studium, což není málo. A co na DAMU bylo velmi přínosné a předpokládám, že to tak je pořád, že její katedry nejsou uzavřené mikrosvěty, v nichž by se lidé mohli zakonzervovat. Ať tam člověk studuje jakýkoli obor, dostane se do kontaktu téměř se všemi ostatními katedrami. Společných seminářů je mnoho a je výborné, že se denně setkáváte se studenty jiných kateder a jiných budoucích profesí a otevírá vám to nové prostory. Škola dává jasně najevo, že divadelní umění je kolektivní, a tam solitérství moc nefunguje.
Komu byste doporučila jít studovat na DAMU?
DAMU obecně, i včetně mého oboru, bych doporučila jít studovat lidem, kteří divadlo mají opravdu rádi. Kteří mají opravdu rádi „to“ divadlo a chodí do něj. Není to o tom, že chci být herečka v seriálech a ve filmech. Divadlo a láska k němu je zde extrémně klíčová. Pokud člověk divadlo nezbožňuje, pak to pro něj není. A konkrétně svůj obor bych doporučila každému, kdo divadlo miluje a komu nevadí číst a psát spoustu textů a trávit půlku večerů v měsíci v divadlech. Chce to svým způsobem nějakou míru posedlosti.
Na své současné profesní pozici jako editorka zpravodajství DVTV jste spokojená?
Moc. Práce je to sice extrémně náročná, ale dává mi smysl a hlavně pracuji s lidmi, kteří jsou špičky ve svém oboru. Ale samozřejmě, že mi divadlo chybí. Na jednu stranu je mi líto, že jsem u divadla nemohla zůstat, ale to s malým dítětem opravdu nešlo stíhat. Do médií jsem po rodičovské nastoupila víceméně tak, že se to samo nabídlo a já si řekla, proč ne, psát umím, tak proč to nezkusit. Prošla jsem si přes pozice redaktorky a editorky až po vedení onlinových webů a už nebyla cesta návratu k divadlu. Nebo by se třeba možná nějaká našla, ale já jsem se rozhodla takto.
Říkala jste, že k divadlu máte blízko od dětství. Hrají v tomto roli nějaké rodinné kořeny?
Vůbec. Jako dítě jsem byla hodně živá, ale nebyla jsem úplně nadaná na sporty, a když rodiče přemýšleli, co se mnou, dali mě do dramaťáku a to mě moc bavilo. Byl to pro mne kouzelný svět a je fakt, že to tak vnímám pořád. Ať už jsem pracovala v onlinových médiích, ve vydavatelstvích, ať jsem pak přešla do televize Nova a viděla jsem studia, v nichž se točí, nebo nyní v DVTV – když vidím studio, kamery, režii… Pro mne to vždycky znamenalo – tady se děje ta magie, tady vzniká ten vesmír, který je jiný a hezký, a takhle jsem to měla i v případě divadla. Hrála jsem například v Lucerně holčičku, která řekla dvě tři věty, ale i tak jsem musela mít paruku, takže jsem před představením prošla vlásenkárnou, maskérnou a kostymérnou a byl to pro mne neuvěřitelný zážitek. Svět divadla je kouzelný, děje se tady a teď a divadlo i specificky voní. A to byly věci, které mě k němu táhly. Že z ničeho postavíte celý příběh. A divadlo pořád zůstává určitou formou svátku, kterou bylo vždy a na níž vyrostlo. Přišlo mi to krásné a přijde mi to krásné dodnes. Divadlo je vlastně jediným druhem umění, které vám představuje příběh, který není reálný, ale máte ho na dosah ruky. Je to živé a děje se to před vámi. Divadlo je v tomto ohledu zcela jedinečné. S ničím jiným to nejde srovnat.