Po vzniku Československa se záhy otevřely také nové vysoké školy. Rovnou tři – a všechny v Brně. Rozhodně to nebyla samozřejmost, v úvahu připadal například i Prostějov. K Univerzitě Karlově tak přibyly Vysoká škola zvěrolékařská (dnešní Veterinární a farmaceutická univerzita), Masarykova univerzita a Vysoká škola zemědělská (dnešní Mendelova univerzita).
Stejně jako ke vzniku republiky i k založení tří nových vysokých škol vedlo dlouholeté úsilí o to, aby měla svoji českou univerzitu kromě Prahy i Morava.
„Od devadesátých let 19. století snahy rezonovaly nejen v českých vysokoškolských kruzích, v politické reprezentaci a v kulturní veřejnosti, ale také v nejširších lidových vrstvách. Se sílícím hnutím za druhou českou univerzitu ale také zároveň vzrůstal odpor Němců a moravská univerzitní otázka se tak dostávala do slepé uličky. Předmětem sváru se stal požadavek, aby se sídlem České univerzity stalo Brno. To však odmítali moravští Němci, z obavy z oslabení německého vlivu na Moravě. A pro umístění univerzity navrhovali některé menší moravské město s českou většinou, například Prostějov. K založení univerzity tak mohlo dojít teprve po vzniku samostatného Československa,“ popisuje Jiří Pulec, který se historii vysokých škol věnoval dlouhá léta jako ředitel Archivu Masarykovy univerzity.
První studenti, kteří na nové školy po jejich vzniku nastupovali, studovali podle starých zákonů. Podobně jako v mnoha jiných oblastech, i v oblasti školství totiž republika převzala od monarchie i celý soubor vysokoškolských předpisů.
A kolika studentů se vysokoškolské studium týkalo? Například na Vysoké škole zemědělské nastupovalo podle archivních dokumentů do prvního ročníku 186 posluchačů a profesorský sbor čítal dvanáct profesorů.
„Ve školním roce 1921/1922 studovalo na čtyřech fakultách Masarykovy univerzity 1 244 posluchačů, v roce 1937/1938, kdy počet studentů dosáhl svého předválečného maxima, to bylo už 3 472 posluchačů,“ říká Jiří Pulec.
Létající profesoři
Školy tehdy bojovaly s nedostatkem českých profesorů a odborníků. Vyučující z Univerzity Karlovy tak do nových škol týden co týden dojížděli, aby zde učili, zakládali nové katedry a vychovávali své nástupce.
Symbolem takového kočovného života byl i kufřík, který byl jedním z exponátů výstavy v pražském Karolinu. Výstava nazvaná 100 let – 100 předmětů – 100 příběhů připomínala do září český vysokoškolský svět uplynulých sta let (exponáty je možné si nyní prohlédnout i na webu výstavy).
Kurátor výstavy Jakub Jareš se svými studenty vybral za každý rok jeden předmět, který se vztahoval k důležité události daného roku nebo ilustroval dobu, v níž se tehdy školy a společnost nacházely. A právě kufřík jednoho z „létajících profesorů“ byl jedním z prvních exponátů.
Najdi ženu
Události a změny, kterými společnost a školy procházely, však v mnoha případech ukazovaly na výstavě běžné předměty. Například na tablu profesorů a docentů z lékařské fakulty Univerzity Karlovy z roku 1927 výstava připomínala, že ženám tehdy ještě svět vědy nepřál.
„Kdo mezi (profesory a docenty) chybí? Ženy! První docentkou na lékařské fakultě se stala Hedwig Langecker z Německé univerzity (1926). Na české fakultě vstoupila mezi muže jako první dermatoložka Vlasta Říhová (1932). První profesorky lékařství byly ovšem jmenovány až po válce. O trochu napřed byla filozofická fakulta, kde byla jmenována vůbec první československá docentka Milada Paulová (1925). Ta se také stala první řádnou profesorkou české univerzity (1939),“ popisuje katalog výstavy.
Absolvent v utajení
K roku 1931 byl zase připojen doklad o studiu prvního romského absolventa univerzity v Československu – Tomáše Holomka. Za války se JUDr. Tomáš Holomek musel skrývat v lesích na Slovensku, protože mu hrozila deportace. Jeho rodiče a tři bratři i celá široká rodina Holomků zahynula v Osvětimi.
Tragické byly tyto roky pro celou republiku. Listopad 1939 přinesl uzavření českých vysokých škol Němci. Znovuotevření se univerzity dočkaly až v roce 1945. O život v době nacistického teroru přišla řada studentů i vyučujících, kteří byli zavražděni v koncentračních táborech či popraveni ve vězení.
Medici v exilu
Najdou se však i studenti, kteří mají z těchto let absolventské diplomy z českých škol. O tom, jak k tomu došlo, vyprávěl další exponát výstavy v Karolinu.
„Mnoho univerzitních studentů uteklo z protektorátu a vstoupilo do československé armády v zahraničí. Po porážce Francie se přesunuli do Anglie. Byl mezi nimi i Karel Macháček. Napadlo ho, že studenti medicíny, kteří jako on nestihli absolvovat doma, by mohli dokončit studia na britských univerzitách. A jako lékaři být ve válce o to víc užiteční. Ideu popsal v dopise exilovému prezidentu Benešovi a ten ji spolu s vládou diplomaticky prosadil. Záštitu nad akcí převzala univerzita v Oxfordu, kde se v únoru a červenci 1943 odehrály dvě promoce československých mediků. Oxford uděloval doktoráty jménem uzavřených českých škol a z moci Československa. Karel Macháček tak získal diplom své domovské Masarykovy univerzity. Stejný díky němu obdrželi také medici z Univerzity Karlovy,“ popisuje kurátor výstavy Jakub Jareš.
Školy se opět otevřely v červnu 1945 – chyběla však řada vyučujících a zničeno bylo i mnoho vysokoškolských objektů. Naproti tomu posluchačů, kteří se zapisovali ke studiu, byl mimořádně vysoký počet. „Do poslucháren se navraceli studenti, jejichž studium započalo už před válkou, a nově se zapisovali absolventi všech válečných maturitních ročníků,“ vysvětluje Jiří Pulec.
V prvním poválečném školním roce studovalo vysoké školy podle údajů Českého statistického úřadu téměř 46,8 tisíc studentů, což je o 22,5 tisíc studentů více než v předválečném roce 1936/37. V druhém poválečném roce studovalo na vysokých školách více než 52,5 tisíc studentů, což je nejvyšší počet za uplynulá léta.
Čistky po osmačtyřicátém
Tento nárůst ale zastavil únorový převrat v roce 1948, po kterém se ze studia naopak vylučovalo. „V únoru 1948 byli pražští studenti vlastně jedinou společenskou silou, která aktivně vystoupila proti únorovému převratu. Už v první polovině roku 1948 proběhly na vysokých školách čistky, které postihly především aktivní funkcionáře studentských spolků. V jejich rámci bylo celkem 214 studentů vyloučeno ze studia na všech vysokých školách a 225 studentů bylo distancováno na jeden až čtyři semestry, což se ovšem v řadě případů změnilo na definitivní vyloučení,“ uvádí Jiří Pulec.
Na přelomu let 1948 a 1949 následovalo Přešetření studijního prospěchu posluchačů vysokých škol. Ze studia měli být vyloučeni studenti, kteří „vůbec nestudují, nebo se ve studiu nápadně opožďují“.
„Prověrka ale sledovala nesporně i politické cíle – svědčí o tom i fakt, že jim podléhali i absolventi ve stadiu závěrečných zkoušek, u nichž studijní zřetele nemohly hrát žádnou roli. Ale i vylučování studentů z ryze studijních důvodů nemohlo být z právního hlediska v pořádku, protože na ně byly uplatňovány retroaktivně nově zavedené předpisy,“ doplňuje Jiří Pulec.
V celkových číslech to znamenalo, že na vysokých školách ubyla čtvrtina posluchačů. A na právnických fakultách to bylo přes 40 procent posluchačů.
Reforma aneb pád dolů
Následoval nový zákon o vysokých školách z roku 1950 a s ním i velká reforma. „Znamenala rozchod s dosavadní tradicí středoevropského vysokého školství a odstraňovala autonomii vysokých škol. Zákon zaváděl přijímací řízení, byť první přijímací řízení první proběhlo už před účinností zákona, a také rozmisťovací řízení pro absolventy. Reformované studium se charakterem blížilo studiu středoškolskému. Povinná byla účast na přednáškách a cvičeních. Probíhala stálá kontrola ve výuce během semestru a na rozdíl od dřívějška se na konci semestru skládaly zkoušky. Jednotlivé obory byly přesně vymezeny a student zapisoval povinně všechny předměty stanovené studijním plánem. Pro přijetí do jednotlivých oborů se každoročně stanovovala směrná čísla. Reformované studium doznalo sice v průběhu let určitých změn, v zásadě se ale udrželo až do roku 1989,“ hodnotí Jiří Pulec z Archivu Masarykovy univerzity.
Souběžně s těmito opatřeními byla zřízena řada nových škol a fakult. „Řada poboček fakult byla vedena jako samostatné vysoké školy; počet škol tak vzrostl na 27 škol a počet fakult narostl od roku 1948/49 do školního roku 1953/54 o 33 fakult,“ vyčísluje Český statistický úřad v dokumentu Historie a vývoj českého školství.
Zápisky na toaletním papíře
K padesátým letům patřily také procesy s odpůrci režimu, z nichž mnozí byli popraveni a další skončili ve vězení. Ale ani tam nechyběla touha po vzdělání, jak ukázala výstava v Karolinu.
Rok 1955 symbolizovala krabice, ve které politický vězeň Adolf Bečvář ukryl ve věznici ve slovenském Leopoldově vlastnoručně psané poznámky z filozofických a filologických přednášek. „Na záchodový papír si zapisoval slova svých spoluvězňů, teologa Pavla Křivského a latinského filologa, profesora Univerzity Karlovy Bohumila Ryby. Krabici zaletoval a přesně si zapamatoval místo, kde ji zazdil,“ uvedl katalog výstavy.
Příběh dostal další kapitolu v roce 1992, kdy se Adolf Bečvář s tehdejším rektorem Univerzity Karlovy ohlásili ve věznici na návštěvu a ukrytou krabici našel. Univerzita je následně vydala jako knihu s titulem Filosofie za mřížemi.
V šedesátých letech naopak docházelo k postupnému uvolňování poměrů nejen ve společnosti obecně, ale i v legislativě týkající se vysokých škol. Zákon z roku 1966 obnovoval například volbu rektora jako základní prvek vysokoškolské samosprávy. Rok 1968 přinesl nejprve Pražské jaro a s ním i rehabilitační komise, ale poté také vpád vojsk Varšavské smlouvy následovaný obdobím normalizace. Statistické údaje opět hovoří o vylučování ze škol, které se dotklo studentů i vyučujících.
Čtyři kategorie akademiků
„Na základě prověrek byli všichni zaměstnanci rozděleni do 4 kategorií – A, B, C, D – z nichž jen zaměstnanci prvních dvou kategorií měli zůstat na vysoké škole, zaměstnanci kategorie D měli odejít okamžitě a zaměstnanci kategorie C do určité doby. Rozsah čistky na brněnské univerzitě lze dokumentovat na statistice z konce roku 1971. V té době byl rozvázán pracovní poměr se 137 zaměstnanci, převážně pedagogickými. Na dořešení čekalo ještě 212 zaměstnanců kategorie C a 38 zaměstnanců kategorie D. Velké množství zaměstnanců, kteří prověrkami úspěšně prošli, se ale také nakonec nevyhnulo diskriminaci. Zastavil se jejich kariérní postup, nemohli dosáhnout habilitace či profesury. Normalizační prověrky citelně oslabily vědeckou a pedagogickou úroveň vysokých škol a měly citelný dopad i do sféry morální,“ přibližuje poměry Jiří Pulec.
Změnu přinesl až revoluční rok 1989, po kterém se školám vrátily akademické svobody. Přichází nárůst počtu vysokých škol a zvyšování kapacity škol stávajících. Jen do roku 2000 navíc vzniká dalších osm soukromých škol, které existují vedle škol státních a veřejných.
Kredity a individualita
Zavádí se také členění vysokoškolského studia na bakalářský, magisterský a doktorský studijní program. A namísto pevně nalinkovaného studia přichází kreditový systém, v němž má student možnost individuální volby toho, na co se zaměří a jak rychle bude studiem postupovat – samozřejmě s respektem ke studijním předpisům.
První vysokou školou, která kreditový systém zavedla, byla Vysoká škola ekonomická, a to už v akademickém roce 1991/92. Změny se pak na školách zaváděly postupně.
V roce 1997 přichází také studijní program Erasmus, díky kterému desítky tisíc českých studentů poznávají univerzitní život v cizině a naopak – do České republiky přijíždí studovat cizinci.
V roce 1992 se Česko poprvé připojilo k internetu a univerzity postupně začínají budovat weby a informační systémy, místo zapisování na zkoušky v učebnách a na nástěnkách tak nyní stačí pár kliknutí na internetu. A indexy se zapsanými známkami? Ty se například na Masarykově univerzitě přestaly používat v roce 2003.
Autorka je novinářka, působí jako tisková mluvčí Města Brna.