Brněnská primatoložka Klára Petrželková několik let zkoumala gorily a další zvířata v Tanzanii, Ugandě i Středoafrické republice. Společně s kolegyněmi z Ústavu biologie obratlovců sepsala a šíří výzvu VĚDMA, která volá po podpoře vědkyň s malými dětmi. Chce, aby existovala schůdná cesta pro matky, které chtějí vedle dítěte i naplno pracovat.
Výzva Vědma, kterou Petrželková spoluutvářela, mimo jiné navrhuje více dětských skupin na univerzitách a vědeckých pracovištích nebo dotaci na hlídání předškolkových dětí. „Neříkám, že vědkyně mají dávat děti do jeslí od tří měsíců, tak jako ve Francii. Ale Česká republika má extrémně dlouhou mateřskou a rodičovskou dovolenou, ženy tím přicházejí o šanci prorazit ve své profesi. Měly by mít volbu, musí tu být alternativa. Žena má mít možnost sama se rozhodnout, jestli to tak chce nebo ne,“ apeluje Petrželková, matka čtyřleté Lucie.
Jedním z impulsů, proč jste se rozhodla výzvu Vědma iniciovat, byla studie o mladých vědkyních v Česku. Zachycuje jejich začátky coby čerstvých doktorandek a pak sedm let poté. Jak to s nimi dále pokračovalo, rozvíjely dál vědeckou kariéru?
Většina výborně nastartovaných vědkyň po těch sedmi letech skončila špatně. Jen dvě z vědkyň se nějakým způsobem udržely na dobré úrovni. Ostatní buď odešly z vědy úplně, nebo jsou na podřadných pozicích, které rozhodně původně neplánovaly. Než jsem měla dítě, tak mi ani nepřipadalo, že je tady nějaká diskriminace. Nebrala jsem to jako podstatné téma. Pak jsem porodila a všechno se to nakumulovalo.
Přestala jste s vědou a věnovala se dítěti?
Pracovat jsem nepřestala, ale potýkala jsem se s obrovskými problémy. Za prvé s logistickými, jako například že bylo složité sehnat chůvu, příp. finančně dostupnou dětskou skupinu. Přestože přístup našeho pracoviště byl velice vstřícný, ředitel ústavu mi například povolil flexibilní pracovní dobu, měla jsem velkou potíž dítě vůbec do školky umístit. A druhá překážka byla přístup okolí. Apriori mě spousta lidí odsoudila jako špatnou matku. Měli ten postoj: proč sis to dítě vůbec pořizovala, když s ním nechceš být tři roky doma? Pak jsem viděla ty holky z postgraduálu a pozorovala jsem, kam směřují. Místo, aby mířily na vyšší vědecké pozice, šly na pozice grantových manažerek, lepších laborantek a podobně. Navíc pořád potkáváte muže a vidíte, že disproporce pracovního zařazení je skutečně obrovská. A říkala jsem si: kde jsou ty schopné ženské? Štvalo mě nastavení smýšlení společnosti a štvala mě také pasivita těch žen. Rozeslala jsem tedy po ústavu pár e-mailů, kde jsem se ptala kolegyň, jestli jim to přijde normální. Jestli to skutečně takhle chceme. Hodně se toho chytila kolegyně Alena Fornůsková, pro kterou to bylo aktuální téma. Mnoho organizačních aktivit vzešlo od ní a také od kolegyně Veroniky Javůrkové.
V čem je podle vás největší problém? Je finanční znevýhodnění vědkyň-matek, nebo spíš jde o pracovní zařazení, přístup ke grantům, málo času na vlastní výzkum nebo něco jiného?
Je to kombinace všeho zmíněného. Samozřejmě jde o finance, protože pokud váš manžel hodně nevydělává a nejste finančně zajištěná, nemůžete si dovolit hlídání, protože je velice drahé. Navíc, pokud dítě dáte do jeslí, můžete přijít o rodičovský příspěvek. Navíc česká společnost prostě není nastavená na to, aby se muži podíleli na hlídání dítěte. Přeci muž nebude v pracovní době hlídat dítě a práce obou rodičů na částečný úvazek není v Čechách ani zdaleka běžnou praxí.. A samozřejmě pokud nemáte čas na práci, tak nemáte publikace, ztrácíte kontakt s vědeckým prostředím a nemůžete dosáhnout na granty. Nemůžete si založit vlastní vědeckou skupinu a pak tedy aspirovat na vyšší pozice. Pokud po doktorátu nemáte tyhle možnosti, ale staráte se o dítě, těžko se prosadíte.
Položím teď trochu provokativní otázku: není to úplně normální a přirozené, že když má žena dítě, tak se stará o dítě a kariéra jde na nějakou dobu stranou? Proč proti tomu bojovat?
Společnost se někam posunuje a role ženy se mění. Já odpovím rovněž provokativní otázkou: proč tedy ženy chodí na vysokou školu? Potom by vůbec neměly studovat postgraduál. Proč má společnost investovat do těch žen? Musíme si uvědomit, že pro společnost je to i ekonomicky nevýhodné, když ženy ztrácí. A není to jen ve vědě, ale ve všech oborech. Společnost investuje do vzdělání žen a pak o ně v jejich profesi přijde. Já jsem v tomhle dost radikální, ale jde o to, aby žena měla možnost se rozhodnout. Nastavení systému upřednostňuje model, že žena zůstane doma. A pokud si vyberete tu druhou možnost, tak začínáte bojovat se systémem a předsudky a rozhodně vám to psychicky nepřidá.
Ve výzvě mimo jiné navrhujete dotaci na hlídání předškolkových dětí. Myslíte si, že ten problém je v penězích? Není to tak, že vědkyně takhle malé děti prostě nechtějí dávat do školky?
To je nastavením společnosti. Já jsem pracovala v Africe a viděla jsem život, kdy děti nejsou na matku tolik fixovány. Viděla jsem, že není potřeba, aby na své matce visely a mně se to líbilo. To byl pro mě primární impulz, že jsem neměla problém dát dítě někomu jinému. Připadalo mi to zdravé, ty děti byly nezávislé. Teď mě asi napadne kdejaký psycholog, ale pozorovala jsem sdílené mateřství jak u lovecko-sběračských etnik, tak u lidí z města, kde mi dali do ruky dítě a starej se. Děti jsou pak takové vyrovnané. Dítě nikdy nebylo jenom s matkou. My tady máme koncept tradiční rodiny, kdy jsou děti jenom s rodiči a doma, ale to tady v minulosti nikdy nefungovalo. Jde zase o to, aby žena měla možnost sama se rozhodnout, jestli to chce nebo ne.
Navrhujete také zrušit limit mít dítě před 2. rokem v jeslích maximálně 46 hodin měsíčně, aby mohly matky dostávat rodičovský příspěvek. Nebojíte se, že pak budou ty děti ve školce až příliš?
Toho se opravdu nebojím, něco takového nenastane. My opravdu nejsme „hydry“, které odkládají děti. Je to celé o vyváženosti. Mimochodem ve Francii je běžné, že se dávají děti do jeslí od tří měsíců, ale to je zase druhý extrém. Tak dlouhá mateřská a rodičovská dovolená je jen v České republice. Nebojuji za to, aby se dávaly děti do školky od tří měsíců, to v žádném případě. Jen si myslím, že je nutné, aby existovala nějaká alternativa, aby tady byla k dispozici nějaká forma předškolkové péče. Rozhodně by se neměly malé děti dávat do stejných zařízení, jako jsou školky, to určitě ne. Ale měly by více fungovat například dětské skupiny a zařízení zřizovaná státem, která by byla nastavena potřebám takto malých dětí. Každá matka by pak měla mít možnost toto zařízení využít, byť je na pár hodin denně či týdně. Podobná státní zařízení v Česku téměř neexistují.
Když jsme u těch dětských skupin, ve výzvě navrhujete, aby dětské skupiny byly více rozšířené na vědeckých pracovištích a braly děti už od jednoho roku. Jak by se to mělo financovat, z rozpočtu těch pracovišť, přímo rodiči nebo státem?
To je komplikované. Jakmile tam totiž dítě dají, přijdou o rodičovský příspěvek. Takže pokud to nebude nějak dotované, využívat to půjde jen těžko. Problém je, že není dostatek státních zařízení, která by se bez rodičovského příspěvku dala zvládnout. Takže dítě musíte dát do soukromých jeslí. Tady v Brně stojí soukromé jesle od pěti a půl do více než deseti tisíc. Takže kromě toho, že jich je málo, jsou pro většinu matek finančně nedostupné.
Ve Francii tedy fungují jesle od tří měsíců. Znáte ještě nějaké další příklady ze zahraničí, jak pomoci matkám zvládat malé dítě i kariéru?
Dobrý je skandinávský model, kde hodně funguje i otec dítěte. Mají tam sdílenou rodičovskou dovolenou, žena se hodně dělí o péči s mužem, oba se vzájemně střídají. Pokud se totiž jen žena vzdá kariéry, je pro ni těžké to dohnat. Pokud se vzdá jen trochu a muž také trochu, doženou to oba a bez problémů jedou dál.
Autorka je redaktorkou Hospodářských novin.