Krizové situace typu pandemií ukazují, jak je demokracie křehká a že je potřeba o ni pečovat. „Demokracie obecně eroduje po celém světě, v řadě zemí dochází až k autokratizaci. Rizikové jevy, které se projevily například podporou populismu, se prohlubují a krizových situací bude do budoucna patrně přibývat,“ upozorňuje Petra Guasti z Národního institutu pro výzkum socioekonomických dopadů nemocí a systémových rizik (SYRI). Její tým bude nyní zkoumat, jak český stát obstál v době pandemie v mezinárodním srovnání.
Rizikové situace obecně prohlubují problémy ve společnosti a cílem sociálních vědců je tyto dopady zmírňovat. „Odolné demokracie zůstaly odolné dále. V těch, kde měli buď institucionální nebo jiné trhliny, se problémy prohloubily. Pandemie je takový akcelerant procesů, které už byly nastartovány před ní. Řadu procesů datujeme někdy do doby kolem globální ekonomické krize,“ uvádí Guasti.
Pandemie podle vědkyně znovu jasně ukázala, jak je demokracie méně stabilní systém, než si myslíme. „Mnohem těžší je demokracii získat a velmi snadné ji ztratit. Zatímco dříve ztráta demokracie spočívala například v pučích, tak v současné době se kvalita demokracie postupně snižuje, je to pomalá eroze,“ popisuje vědkyně SYRI.
Jako příklad uvádí další jev, kterým je nespokojenost občanů s demokracií jako takovou, což může znamenat dvě věci. Jednou z nich je fakt, že lidé preferují alternativní politická uspořádání, například autokratické nebo dokonce totalitní režimy.
„Může to také znamenat, že se občanům naše demokracie zdá mělká, že by chtěli více demokracie – větší účast, větší zapojení občanů do rozhodování. Myslím si, že tyto dvě skupiny jsou velmi odlišné, mají velmi odlišné cíle a je důležité zjistit, jak velké tyto skupiny v naší společnosti jsou.“
Její tým se chce v rámci SYRI zabývat právě i touto oblastí a testovat potenciál deliberativních metod k posílení demokratické odolnosti po pandemii.
Deliberativní demokracie není nic nového a sahá až k 5. století před n.l. do Athén. Slavný politik Periklés neviděl diskusi jako překážku v cestě k jednání, ale jako něco předcházejícího a nepostradatelného k jakémukoli rozhodnutí. Podle Aristotela by se pak svobodní občané měli veřejnou diskuzí zajímat o politické věci ve své obci, což se podle Guasti děje i v dnešní české společnosti.
„Právě deliberativní participativní inovace mají potenciál zapojit občany do utváření konkrétních politiky, od lokální po národní úroveň,“ upozorňuje.
Zapojení občanů do úvah o budoucnosti českého státu či konkrétních politik – od cyklostezek, parkovacích míst, po poradní funkci u politik na národní úrovni může přinést mnoho pozitivního, což platí zejména ve světle rostoucího populismu, který se v posledních letech projevuje jako politický styl.
„Populisté rozdělují společnost a obrací se proti voleným zástupcům, kteří právě jsou u moci. Ve chvíli, kdy se k moci sami dostanou se ale chovají jinak. Mnohem lepší strategie pro ně je krize, které nemají reálný základ. Příkladem je uprchlická krize v letech 2013-2016. V České republice nebyli téměř žádní uprchlíci, přesto šlo o jedno z nejdůležitějších volebních témat,“ popisuje Gausti, která roli a míru populismu v české společnosti bude v SYRI také mapovat.
Pandemie podle ní doložila i to, jak je důležitá vědecká expertiza. V České republice, ale i v řadě jiných zemí populističtí politici expertizu používali jako štít, jako zdůvodnění nepopulárních opatření, aniž by ale uváděli odkud data vzali.
„Proto považuji z našeho pohledu jako zásadní identifikovat a zasadit stěžejní problémy České republiky do širšího mezinárodního kontextu a nabídnout doporučení pro jejich zmírnění, formou, která nebude polarizovat českou společnost a přispěje ke zvýšení demokratické odolnosti,“ uzavřela Guasti.