„Naše generace by měla vidět, že už jsme v dost vyhrocené fázi a environmentální problémy nejsou nic, co by sneslo odkladu,“ shodují se studující AMU Štěpán Hon, Anežka Matoušková a Markéta Labusová. Proč by univerzity měly být udržitelné? Co to vlastně znamená a proč na vysokých školách stále panují ohledně environmentálních témat předsudky? A jak hodnotí tři roky fungování Environmentálního panelu AMU jako jeho členové?
Mladší generace může být podle nich v tématu environmentalismu angažovanější i proto, že vidí, že ji ekologická krize v životě víc zasáhne. „Starší generace může mít naopak ten pohled – mně už je to jedno, nic nezměním, už tady budu jen chvilku, ať to dělají mladí. Do určité míry se tento postoj dá chápat,“ říkají Štěpán Hon (katedra bicích nástrojů HAMU), Anežka Matoušková (katedra jazzové hudby HAMU) a Markéta Labusová (absolventka katedry alternativního a loutkového divadla Divadelní fakulty AMU a nyní studentka katedry skladby HAMU).
Co znamená udržitelná univerzita? A co konkrétně udržitelná AMU?
Štěpán Hon: Udržitelnost se odvíjí od informovanosti. Je potřeba, aby studenti, pedagogové, a i ostatní zaměstnanci přesně věděli, o co se jedná, protože angažovanost v environmentální problematice je pořád docela ožehavé téma. Například když se téma environmentalismu dává do souvislosti pouze se ziskem a ekonomickými hledisky, tak to v lidech vzbuzuje řadu předsudků a je těžké se jich zbavit. Jde nám o to, aby to, co se odehrává na AMU, obstálo i ve velkém globálním měřítku. A to vyžaduje uvědomělý přístup, otevřenost, angažovanost a nadhled. Udržovat si nadhled nad aktivitami, které děláme. Nezabývat se jen hudbou a koncerty, ale vidět souvislosti – např. jaký můžou mít koncerty širší dopad, jak je dělat lépe.
Anežka Matoušková: Souhlasím se Štěpánem, že se stále jedná o ožehavé téma, a proto se najde ještě mnoho lidí, kteří nevěří, že k něčemu takovému, jako je ekologická krize, dochází.
Když říkáte, že se ještě najdou lidé, kteří tomu nevěří, spatřujete tam generační rozdíl? Je nevěřící spíš starší generace – vašich rodičů, prarodičů?
Anežka Matoušková: Doufám, že u mladší generace nedůvěra není, ale soudím tak jen na základě své sociální bubliny, v jejímž rámci se pohybuji, a nevím, jak to vypadá ve větším měřítku. Nevím, jestli všichni dvacetiletí, třicetiletí mají stejný pohled jako já. Ale moji rodiče se na věc dívají stejně, takže těžko říct, jestli je to generační problém, nebo ne.
Markéta Labusová: Podle mě to do jisté míry generační věc je. To, jak jsou děti v útlém věku, kdy jsou nejvíce tvárné, vzdělávány a vychovávány, má pak obrovský dopad na to, jak vnímají svět. Když se to dítěti dobře vysvětlí, má pak mnohem menší tendenci problém zpochybňovat. Když se vrátím k tématu udržitelné AMU, myslím si, že základní problém spočívá vůbec v etymologii slova „univerzita“ – jako „jedné pravdy“. Podle mne se jedná o dynamický proces, kdy se k jedné pravdě neustále dobíráme. Někteří lidé, kteří na univerzitě působí už delší dobu – a teď nemyslím jen na AMU, ale obecně –, můžou mít tendenci ke konzervativnějšímu pohledu na svět a vnímat věci jako méně proměnlivé, než jsou.
Štěpán Hon: Mladší generace může být v tématu environmentalismu angažovanější i proto, že vidí, že ji ekologická krize v životě víc zasáhne. Starší generace může mít naopak ten pohled – „mně už je to jedno, nic nezměním, už tady budu jen chvilku, ať to dělají mladí“. Do určité míry se tento postoj dá chápat. Ale naše generace by měla vidět, že už jsme v dost vyhrocené fázi a environmentální problémy nejsou nic, co by sneslo odkladu.
Co konkrétně každého z vás přimělo k tomu, že jste se na AMU začali zabývat environmentální problematikou?
Štěpán Hon: Můj zájem o environmentální problematiku začal už dřív, ale ve vztahu k AMU se váže na pedagoga a člena Environmentálního panelu AMU Jana Trojana a jeho přednášky na katedře skladby HAMU, kde jsme k tomu přistupovali skrze hudbu – díky nahrávání v terénu, poslouchání zvukového smogu ve městech, uvědomění si dopadu působení společnosti na krajinu. To mě přimělo angažovat se nějak víc i v rámci univerzity.
Markéta Labusová: Můj zájem také rozhodně předcházel AMU. Téma udržitelnosti bylo u nás v rodině vždycky důležité. A než jsem přešla na HAMU, tak jsme na DAMU zakládali DAMU pro klima.
Anežka Matoušková: U mě to má podobný průběh. V rodině jsme také byli vychováváni k ohleduplnosti k přírodě, i v souvislosti s vegetariánstvím. Snižování produkce odpadu bylo u nás doma vždycky velké téma. Mám mnoho kamarádů v DAMU pro klima a ve FAMU pro klima, a i z jiných aktivit a sociálních skupin spojených například s Klinikou atd. Když jsem nastoupila na HAMU, zjistila jsem, že tady existuje Environmentální panel, i když nebyl moc aktivní. Tak jsme se do toho trochu pustili.
Co všechno je obsahem Environmentálního panelu? Za jakými aktivitami stojí?
Anežka Matoušková: Uskutečnil se například odpadový audit všech budov AMU, jehož výsledky jsou k dispozici na webu AMU. V plánu je i audit energetický. Výsledky odpadového auditu mimo jiné ukázaly, že HAMU má v rámci AMU největší podíl na produkci odpadu. Až do minulého roku na HAMU například ještě nebyly skoro ani žádné nádoby na tříděný odpad, takže se všechno házelo do směsného odpadu. Výsledky auditu ukázaly, že polovina z tohoto odpadu je tříditelná, ale když nejsou k dispozici koše, tak to třídit nejde. Teď už jsou nádoby instalovány, ale není jich zrovna mnoho. Změny se dějí, ale jde to pomalu.
Na AMU se též uskutečnil Environmentální den AMU. Co všechno na něm bylo k vidění?
Markéta Labusová: Byl to festival spojující umění s environmentálními aktivitami, a to na všechny možné způsoby. V průběhu celého dne probíhaly workshopy, swap květin a oblečení. Lidé tu našli věci, které jsou na environmentálních festivalech běžně k vidění, ale protože jsme HAMU, tak nechyběly ani hudební a další umělecké programy. Uskutečnila se např. performance Mariany Bouřilové Ležet v trávě nebo výstava Kdeže loňské sněhy jsou Ivy Ščerbákové a Markéty Labusové doprovázená zvukovou instalací Obleva Jana Kotyka.
Štěpán Hon: Proběhla tam i panelová diskuse zaměřená na téma Úspory a udržitelnost současného uměleckého provozu, kde jako diskutující vystoupili Tomáš Vaněk za AVU, Jan Press za Moravskou galerii, Jiří Ptáček z Art:re use, Vladimír 518 či Michaela Rýgrová z Greenfilming.cz. Zúčastnili se i studenti z VŠCHT s přednáškou o vodě, kde předvedli modely koloběhu vody ve městě a v přírodě, co funguje a nefunguje, jaké jsou možnosti vodu zachytávat a kde všude voda uniká.
Jak dlouho Environmentální panel AMU funguje?
Markéta Labusová: Tři roky. Inspiraci na to, co dělat, hledáme i v malých věcech. Například když spolužák vyjede na Erasmus a po návratu vypráví o tom, jak to tam vypadalo a co by se dalo přenést i sem. Taková komunikace v rámci jednotlivých kateder funguje a my se pak snažíme takové nové věci implementovat.
Štěpán Hon: Rádi bychom přispěli na AMU i k vytvoření lepšího prostředí. Komornějšího v rámci velké univerzity. Tomu by mohly pomoct například společné prostory, jako jsou kuchyňky, kde bychom si mohli společně vařit, což by mohlo vést nejen k úsporám energií, materiálů, ale zároveň by to prostředí i zútulňovalo.
Markéta Labusová: Na katedře skladby nyní funguje taková „zútulňovací“ iniciativa, kde probíráme možnosti, jakým způsobem by se dala otevřít kuchyňka tak, aby byla zároveň dodržena všechna pravidla a nařízení, jako jsou například požární předpisy a tak podobně. Nejlepší spolupráce se děje tam, kam člověk přirozeně tíhne.
Štěpán Hon: Myslím, že spolupráce je klíčovým slovem v environmentálním snažení, a když budeme víc spolupracovat v rámci školy, tak se ten princip samozřejmě přehoupne dál i mimo ni.
Markéta Labusová: Chtěla bych ještě připomenout, že v rámci udržitelnosti myslíme i na duševní zdraví. Další Environmentální den se uskuteční 4. června a plánujeme, že by se tam odehrály i přednášky na toto téma. Environmentální uvědomění vyžaduje i docela velkou proměnu psychiky a myšlení a je potřeba se tématu věnovat celistvě.
Štěpán Hon: Souvisí to i s psychickým rozpoložením studentů, což platí zejména v umělecké sféře, kde je hodně tenze, stresu, nervozity, a otevřít se dalším aktivitám je pak proto těžké. Tohle může být dobrá cesta k nějakému uvolnění a přijetí něčeho dalšího.
Kromě Environmentálního dne 2023 chystáte na tento rok i menší akce?
Štěpán Hon: Měli jsme v plánu zahájit sérii promítání filmů s environmentální tematikou. Teď to z časových důvodů nevyšlo, ale byli bychom rádi, aby se během příštího roku ve spolupráci se Studiem FAMU aspoň jednou měsíčně uskutečnila projekce. Jsme v kontaktu s ředitelem Studia FAMU Ondřejem Šejnohou, který je tomu nakloněn. Budeme vybírat filmy, které buď vznikly na půdě FAMU, nebo jsou v nějakém spojení s environmentální tematikou.
Narážíte někdy i na negativní reakce na vaše konaní? Ať už ze strany studujících, či vyučujících?
Markéta Labusová: To ani ne. Spíš mám pocit, že lidé dělají velký zlom mezi svým osobním životem, kde se nějak angažují, a konformitou školy, v níž kvůli tomu, že to není úplně zaběhlé, to vnímají jako práci navíc.
Štěpán Hon: Někteří studenti se na to můžou dívat jako na volnočasovou aktivitu navíc, která je může omezovat v jejich životním stylu. Ale život je celistvý. Nejde oddělovat, že by byla zvlášť práce – škola – život. Někdy trvá si to uvědomit.
Jak se projevuje udržitelnost konkrétně ve vašich každodenních životech?
Markéta Labusová: U mne v tom, že se učím říkat ne a dělat správné odhady toho, co za ten den můžu zvládnout, aby byl fajn. Je to práce s prostředím, ve kterém jsem, a s myšlenkami, kterými se zabývám. To je krok číslo jedna. Z hlediska praktických věcí bydlím v domácnosti se zahradou, dáváme věci na kompost, sbíráme věci ze zahrady. To jsou dva takové elementy. Spojovat to, co se děje venku, s tím, co se děje uvnitř, a naopak, aby to byly spojené nádoby, a ne přetlak na jednom, či na druhém místě. A také si umět odpustit, když udělám chybu.
Anežka Matoušková: Líbí se mi, co říká Markéta, a přidávám k tomu umění zpomalit. Teď minulo období, kdy se uskutečnilo opravdu mnoho koncertů, projektů a dalších všemožných akcí, a i když to všechno bylo moc krásné, uvědomila jsem si, že si to už ani nestíhám užívat, protože je to hrozně moc velký výdej energie. Taky se tedy snažím říkat ne a vážit si svého času. A samozřejmě také třídím odpad, dávám věci na kompost, když si kupuji jídlo s sebou, sleduji, jestli je obal z recyklovatelných materiálů. I nad takovými maličkostmi samozřejmě přemýšlím.
Štěpán Hon: Se vším výše uvedeným souhlasím. Snažím se nežít tak konzumním způsobem života jako dřív. Ve společnosti je normální, že nám radost přináší různé věci a přístroje, ale já se od toho snažím oprostit. Snažím se hledat udržitelnější způsoby života i štěstí. Vychází to i ze vztahů mezi lidmi. Myslet na to, jaký dopad mají všechny naše aktivity. Naši planetu si představuji jako vesmírnou loď a všechno to, co se tady děje, všechno to, co vypustíme ven, se nám vrací. I to, jak jednáme, se nám vrací. Představuji si to jako koloběh nejen věcí, ale i emocí a myšlenek. Zásadně to změnilo můj styl uvažování a jednání. Díky tomu, že jsme na umělecké škole, konkrétně třeba my máme možnost naše představy zakomponovat do hudby. Skrze hudbu můžeme promlouvat k lidem líp než jim něco vysvětlovat. To je daleko lepší cesta než něco někam tlačit na sílu. Nechat mluvit naše konání samo za sebe. Mým cílem je představit environmentální témata ve světle, které by bylo sexy. Když se dnes řekne „buď trochu uvědomělejší nebo chovej se ekologicky“, tak někomu může naskočit husí kůže a je zle. Proto bych si přál environmentální témata představit poutavějším způsobem. Aby si lidé řekli, že když si trochu „odkrojí“ ze života, tak ho mohou mít o to zajímavější. Nemusí to znamenat jen omezení a povinnost, ale naopak život může dostat větší smysl.
Markéta Labusová: Nevnímat ekologické chování jako věc do už tak těžkého batohu navíc. Ale naopak jako vyndání něčeho, prozkoumání té věci a s úlevou si říct: „Aha, tak tebe už nosit nemusím.“