Už 25. ledna se spustí unikátní web Theatrum.online. Středoškolákům, středoškolačkám, jejich vyučujícím, ale vlastně i komukoli dalšímu (protože je volně přístupný) nabídne svět divadla z mnoha úhlů. Žádné memorování dějin: pomocí her, zážitků a modelování situací si mohou osvojit mnohem víc – umění spolupráce, komunikace, empatie, sebekázně, hlubokého zájmu o věc.
„Divadlo je výsledkem spolupráce mnoha lidí a toho, že táhnou za jeden provaz směrem k inscenaci. Ale všichni si nemusí myslet ve stejný okamžik to stejné a všichni nemusí mít neustále stejný názor. I naše webová učebnice je budována na stejném principu barevnosti, na jakém stojí divadelní představení. Setkává se tam víc názorových pohledů a tvůrci a tvůrkyně se musí v určité míře shodnout. A pak je tam vždycky určitá míra neshody a ta je úplně zdravá a úplně v pořádku, protože díky ní se věci posouvají dopředu,“ popisuje Kateřina Jebavá, odborná asistentka JAMU a hlavní řešitelka projektu JAMUNI.
Projekt JAMUNI má název delší – Divadelní umění, postupy a techniky jako trenažér komunikačních dovedností a občanských sociálních a personálních kompetencí. Jde tento složitý popis nějak jednodušeji rozklíčovat?
Já se dopustím překladu: Na Divadelní fakultě JAMU jsme společně s Katedrou divadelních studií Filozofické fakulty MUNI začali dělat volnočasovou univerzitu pro věkovou kategorii 15+, kterou jsme nazvali #buďjamák. Nabízíme například semináře a workshopy, které vedou divadelní teoretičky, divadelníci, divadelnice a divadelní lektoři a lektorky.
Byli jsme nadšení z toho, jak u účastníků a účastnic funguje rozvíjení myšlenkové, zkušenostní a tvůrčí sféry, a hledali jsme dotační program, který by nám umožnil náš projekt dále zdokonalovat. Zároveň jsme při aktivitách od mladých, kteří navštěvují různé druhy středních škol, slýchali: „To by bylo cool, kdyby nás češtinu učili takhle“ nebo „To by bylo super, kdybychom se tohle dozvěděli ve škole, to by nás strašně bavilo“.
Samozřejmě jsme si vědomi toho, že na vzdělávací akci na divadelní fakultě zamíří mladí lidé, kteří mají o divadlo zájem. Na druhou stranu si myslíme, že mezi vyučujícími na středních školách a gymnáziích je řada divadelních diváků, fanoušků, nebo dokonce aktivních divadelníků, kteří divadlo považují za smysluplnou lidskou společenskou činnost a dovedou si představit, že funguje jako dobrý trenažér pro získání a osvojení kompetencí, znalostí, návyků a dovedností.
Proto jsme se rozhodli naše zkušenosti přetavit v materiály, které můžeme předávat dál. Nemůžeme naše semináře a workshopy nabídnout plošně všem v celé České republice, ale můžeme nabídnout naše východiska, naše myšlenkové mapy, naše způsoby výuky a naše principy fungování. Chceme je předat lidem, kteří se zabývají vzděláváním, věříme v jejich vzdělávací kompetence a k tomu jim chceme nabídnout materiály, které se týkají našich znalostí, zkušeností, dovedností a kompetencí.
Grantovou příležitost jsme našli v programu ÉTA Technologické agentury ČR a bylo potřeba naše projektové aktivity popsat jazykem toho grantu. Takže název projektu vznikl překladem do grantového jazyka.
Co konkrétně bude výstupem vašeho projektu? Jakou získá materializovanou podobu?
Výsledkem je webová multimediální učebnice. Webová platforma nám umožnila propojit do jednoho celku textové výstupy, fotografický materiál, audionahrávky a videa. Prostředí multimediálního webu nám nabízí řadu možností, jak komunikovat různé aspekty divadla a lidí, kteří dělají divadlo v nejširším slova smyslu.
Lidé nemusejí živě navštívit divadlo a také zde není žádná podmínka typu musíte se studenty chodit minimálně jednou za měsíc do divadla. Dovedeme si představit, že jsou střední školy a místa v České republice, kde divadlo není dostupné desetiminutovou jízdou tramvají, kde návštěva divadla znamená dobrodružnější výpravu, zvlášť ve chvíli, kdy je potřeba tam dostat celou školní třídu.
Takže zažijí divadlo a jeho principy přes web?
Webová učebnice je postavená tak, že míří jak na pedagogy a pedagožky, tak na studující. Důležité slovo je fungovat, to mám hrozně ráda. Je to klíčové slovo, které v divadle často používáme. Při zkoušení řešíme společně, jestli situace, kostým, tempo nebo třeba text funguje, nebo nefunguje. Učebnice tedy funguje jako jednoduchý web, který má několik úrovní přístupu.
První úroveň je určena pro širokou veřejnost. To znamená, že po 25. lednu si ji každý může prohlédnout na webové adrese Theatrum.online. Neregistrovaný uživatel se dostane do učebnice, můžete si spoustu věcí přečíst, poslechnout, prohlédnout. Budou tam však některá místa s omezeným přístupem, který je určený pro registrované vyučující a studující.
Pokud se do učebnice zaregistrujete na úrovni vyučující, k čemuž potřebujete svoji školní adresu a jednoduché ověření, že skutečně učíte na dané střední škole, tak se dostanete k materiálům, které pro veřejnost určené nejsou a nebudou. Jedná se hlavně o vybrané audiovizuální materiály, některé textové a metodické materiály. Studující se budou moci zaregistrovat ke svému vyučujícímu a díky tomu získají přístup téměř ke všem textovým a audiovizuálním materiálům, kromě těch, které jsou opravdu určeny jen pro vyučující a jsou třeba řešením některého cvičení nebo obsahují tajenku. Díky tomu, že projekt spolufinancovala Technologická agentura ČR v programu ÉTA, bude učebnice pro uživatele dostupná zdarma.
Mluvíme o učebnici. Takže jako v té klasické začneme u řeckého divadla a skončíme v současnosti?
Nikoliv. Od začátku bylo jasné, že nechceme jít cestou „dějin divadla“, protože divadlo je vždycky živá událost. Společně s Karolínou Stehlíkovou a Davidem Drozdem z Katedry divadelních studií FF MUNI jsme se shodli na čtyřech základních tématech – Dialog, Vyprávění, Maska a Divadelnost. Pokládáme je za takové čtyři rohy místnosti. Když se postavíte do jednoho rohu, tak místnost vidíte z jednoho úhlu pohledu, když do dalšího, tak ji vidíte trošičku jinak, ale pořád se bavíte o tom stejném, o divadle. A o tom, jak divadlo funguje.
Nejde o ucelené „vysvětlení“ divadla, nabízíme čtyři různé možnosti pohledu na tento typ umění a tímto designem chceme otevírat a rozbíjet myšlenkové stereotypy s ním spojené.
Model se nám osvědčil při designování programu #buďjamák, kde na tematické semináře navazují tvůrčí workshopy. Záměrně jsme opustili obvyklý způsob řazení témat podle historických období nebo podle žánrů a podobně. Divadlo je pro nás především prostor pro modelování situací, pro hru a zážitek. A v učebnici sdílíme své profesní zkušenosti, které jsou různé.
Můžete prozradit něco konkrétního? Uvést příklad, s čím a jak budou studenti a studentky i vyučující pracovat, ať nalákáme?
V kapitolách jsme propojovali výkladovou část s aktivitami, kde se studentstvo zvedne z lavic, kde je potřeba formulovat názor a diskutovat o něm nebo zorganizovat společnou akci. Divadlo a to, jak vzniká, totiž umožňuje řešit nebo poznávat tělesně, situačně, zkušeností. Takže naše aktivity nejsou cvičení, která by měla správné řešení nebo cíl v podobě výsledku. Mnohem zajímavější a živější je proces, akce a prožitek. V kapitole Vyprávění nabízíme jak slovní či textové analytické aktivity s různými druhy materiálů, tak analýzu propojenou s herní akcí. Některé souvislosti můžeme pochopit právě tím, že třeba do obrazu skutečně fyzicky „vstoupíme“ a rozehrajeme situaci. Prožitek z takové aktivity může být pro každého trochu jiný a reflexí takového prožitku můžeme o kousek dál posunout svoji schopnost vnímat druhé, ale také poznávat sebe.
V kapitole Maska nás zase hodně bavilo vymýšlet herní aktivity k pojmu osobní fasáda Ervinga Goffmana. Jedna z nich je inspirací k proměně v nového spolužáka či spolužačku, jiná pracuje s osobními fasádami z Instagramu. Kapitolu Divadelnost jsme celou postavili jako hru s průvodcem: na začátku kapitoly si můžete vybrat, se kterou postavou z her Williama Shakespeara ji chcete projít, a podle toho se vám otevře konkrétní cesta za zážitky a poznáním. V kapitole Dialog si můžete vyzkoušet, třeba jak funguje dabing nebo jakým způsobem vznikají scénáře.
Některé aktivity jsou určené pro společné zážitky ve třídě, myslíme ale i na okamžiky, kdy potřebujeme klid a samotu, a velká většina aktivit má i samotářskou variantu –- třeba hledání divadelních rekvizit ve vlastním pokoji nebo detailní pozorování okolí. Nabízíme také vhledy do divadelní profese – lidé od divadla nám poskytli různé materiály, na kterých je vidět, jakým způsobem pracují na svém tvůrčím úkolu. Můžete se tak dozvědět, jak scénograf vidí svůj vklad do vyprávění příběhu inscenace nebo jakým způsobem si herci a herečky zapisují poznámky do scénáře.
Ke každé výkladové části jsme s autorkami textů nahráli podcast – takže vědomosti, znalosti a zajímavé souvislosti si můžete i poslechnout. A díky spolupráci s kanálem Dramox můžeme nabídnout i ukázky konkrétních inscenací.
Kde a s čím jste začali?
Jako první vznikly výkladové texty teatroložek Karolíny Stehlíkové, Elišky Kubartové, Martiny Musilové a Báry Lišky. Obsahují vysvětlení teoretických pojmů, historický kontext, nabízí materiály k analýze v hodinách.
Z tohoto základu jsme pak vycházeli při tvorbě tvořivých a herních aktivit. Přizvali jsme divadelníky a divadelnice a divadelní lektorstvo, v této fázi mi byla oporou Berit Blumaierová a vycházely jsme ze zkušeností absolventů a absolventek oboru Divadlo a výchova na DF JAMU.
Kapitoly učebnice jsou rozcestníky, které vedou od tématu zpracovaného jako teoretický problém k aktivitám různého typu. Theatrum.online je mapa, itinerář, návrh cesty nebo soubor nástrojů. Supervize nad sjednocením teoretických a metodických materiálů byla jednou z výzev tohoto projektu.
V názvu projektu je uvedeno divadelní umění jako trenažér komunikačních dovedností a občanských sociálních a personálních kompetencí. Jakým způsobem se tyto dovednosti trénují?
Mně připadá hrozně důležité mluvit o tom, že umělecká praxe není jen záležitostí jakési náhlé inspirace a obrovského talentu. Je to vždycky práce, která se v našem případě opírá hlavně o spolupráci, velkou míru empatie, velkou míru sebekázně a taky o velkou míru zájmu o věc, kterou děláme.
Navíc člověk, když se o něco hluboce zajímá, je pak schopný si k tomu dohledat i souvislosti. Nadšení a zvědavost může být výchozím bodem k tomu, aby lidi ve věku 15+ něco zaujalo, a je v zásadě úplně jedno, co to bude. Iniciačním momentem je vždycky zájem a nadšení člověka, který s nimi komunikuje a který s nimi pracuje a který sdílí svoje nadšení a radost z poznávání a tvorby.
Jestli se ten zájem a nadšení bude týkat sportu, umění, či vědy, je v zásadě úplně jedno. Jenom potřebujeme někoho, kdo bude mít opravdu autentický a upřímný požitek z toho, že učí právě to, co učí, nebo předává právě to, co předává.
Myslím si, že v lidech, kterých se téma dotkne – třeba jen poprvé a překvapivě –, se může nastartovat motorek, z něhož poté pochází všechno další. Mladí lidé se v prostředí internetu a sítí orientují a můžou si potřebné informace snadno vyhledat. Naším cílem je propojování výkladu s akcí, hrou, vlastní tvůrčí a prožitkovou zkušeností. Zkrátka, nabídnout komplexní zážitky, díky kterým si poznané přenesete do dalších životních situací, ať už to bude přemýšlení o historických souvislostech, vnímání a prožívání vztahů, aktivní postoj ve společnosti, nebo chuť poznávat divadlo a divadlo tvořit.
Získávali jste při tvorbě učebnice zpětnou vazbu?
Tvorba učebnice byla celou dobu provázaná s vyučujícími a studentstvem, jimž má sloužit. Východiskem pro tvorbu materiálů ve webové učebnici byly semináře a workshopy z programu #buďjamák. Potřebovali jsme ale samozřejmě získat zpětnou vazbu i od pedagogů a pedagožek. Proto jsme oslovili středoškolské vyučující a nabídli jim jednodenní program koncipovaný podobně jako pro středoškoláky. Zkombinovali jsme v něm tvůrčí workshop, představili výkladový obsah konkrétní kapitoly webové učebnice a na závěr otevřeli debatu ve fokusní skupině.
Cílem bylo zjistit, zda podle nich dává smysl navržené znalosti a aktivity vtahovat do výuky, zda jsou dobře koncipované a jakým způsobem navazujeme na dosavadní praxi a možnosti výuky.
Vyučující se vyjadřovali i k fungování webu, zapojovali jsme je do spolupráce ve fázi designování obsahu, ale pak taky částečně ve fázi designování webového prostředí. V této fázi práce jsme, kromě teatrologických, uměleckých a pedagogických zkušeností, mohli využít dalšího aspektu divadla – je potřeba umět zorganizovat událost. Oporou v tomto úkolu nám byly studentky Ateliéru divadelní produkce a jevištní technologie.
Theatrum.online čeká na svoje spuštění. Určitě to ale nebude neměnná učebnice, je to tak?
To je hodně důležité říct – naším cílem nebylo vytvořit finální produkt, který je jednou provždy hotový. Tato učebnice nemá ambici být vytištěnou knihou, vyhovuje nám prostředí webu, ve kterém se mohou dít interakce s uživateli a uživatelkami (na přání vyučujících bude součástí každé z kapitol také pedagogický chat, kam registrované uživatelstvo může psát vlastní postřehy, varianty aktivit, tipy pro ostatní).
Jde nám o to, aby učebnice byla skutečně funkční a aby představovala podporu, která je přehledná a z níž je možné při výuce kdykoli čerpat materiály či metodiky. Zároveň je důležité zmínit, že Theatrum.online je i určitým rozcestníkem k aktivitám divadelního lektorství. Myslíme si, že může být docela užitečné učit třeba v tandemu nebo si do výuky přizvat profesionála z oboru.
Neposkytujeme sice adresář jednotlivých lektorů a lektorek, ale využíváme jiné institucionální adresy, takže v jednotlivých kapitolách odkazujeme na Asociaci divadelních lektorů nebo na různé spolky, u kterých víme, že fungují dlouhodobě a garantují kvalitu lektorských služeb.
Naším cílem je, aby materiály fungovaly jako impulzy, jako podklady, které vezme živý člověk a něco s nimi udělá, protože se mu budou líbit, protože ho budou zajímat, protože v něm zase zažehnou nějakou jiskřičku zvědavosti a radosti a bude je chtít dál předávat.
Bylo těžké získat vyučující středních škol pro spolupráci?
Nebylo těžké je nadchnout, když jsme jim vyprávěli o tom, že něco takového chystáme. Hodně lidí reagovalo velmi pozitivně. Těžší bylo dostat je na workshopy. Tímto bych chtěla moc poděkovat všem pedagožkám a pedagogům, kteří se s námi setkali a byli ochotni nám svůj čas poskytnout. My si toho moc vážíme, protože vidíme, jak jsou vyučující na středních školách přetížení a jsme si vědomí náročnosti jejich povolání.
Spousta z nás, kteří jsme na jedné straně akademici a na druhé straně divadelníci, se nějakou částí svého profesního života věnujeme i výuce a je nám jasné, že to není jednoduchá disciplína. To, že jdeme cestou podpory a nabízení nástrojů, vychází z velké úcty k tomu, co lidé na středních školách dělají, protože si myslíme, že věková kategorie 15+ si zaslouží péči a pozornost, ale úplně stejně si péči a pozornost zaslouží jejich vyučující.
Projekt do jednoho týmu přivedl odborníky a odbornice z více pracovišť. Projevilo se to nějak v koncepci učebnice?
Myslím, že dobře odráží způsob, jakým divadlo funguje a jak divadlo funguje ve společnosti. Divadelní inscenace vzniká za spolupráce lidí, kteří mají různé talenty, schopnosti, zkušenosti a znalosti, a finální divadelní tvar je výsledkem mnohaúhlového myšlení.
Reflektování divadla, myšlení o něm je tvůrčí práce jiného druhu. To znamená, že já, když se dívám na divadlo jako někdo, kdo ho aktivně dělá, tak využívám toho, že mám přehled o souvislostech, příčinách a dějinách divadla, ale není to to nejdůležitější. Důležitější je, že se neustále ptáme, jak věci fungují. Jak inscenace funguje směrem dovnitř, to znamená v kontextu tvorby divadelního díla, inscenace nebo události, ale taky se díváme, jak divadlo funguje směrem ven. To znamená, jak společnost ovlivňuje fungování divadla a jak divadlo ovlivňuje fungování společnosti.
Proto jsme chtěli, aby webová učebnice odrážela i tento aspekt. Stalo se to naprosto organicky a přirozeně, protože na projektu #buďjamák vždycky spolupracovalo mnoho různých lidí a já jsem chtěla, aby ta názorová mnohost zůstala zachovaná. Učebnice tak na jednu stranu může působit roztříštěným dojmem, protože si neklade za cíl vyložit, jak to tedy s tím divadlem je. My se chceme podělit o naše zdroje radosti a o důvody, které vedou různé lidi k tomu, že se divadlu věnují, že jej tvoří nebo přemýšlí o tom, jak divadlo funguje a proč a čím je pro lidi důležité.
Tvůrčí tým vzešel odkud?
Hlavní teatrologické texty jednotlivých kapitol připravily teatroložky původně z Katedry divadelních studií Masarykovy univerzity. V průběhu času se trošku rozprchly a já jsem tomu ráda, protože to, co původně začalo jako meziškolní projekt Janáčkovy akademie múzických umění a Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, má teď daleko širší autorskou základnu.
Jedna z autorek Eliška Kubartová v současné době působí na Univerzitě Palackého v Olomouci, spoluřešitelka projektu Karolína Stehlíková zůstala na Katedře divadelních studií FF MUNI. Další z autorek Bára Liška byla původně studentkou Masarykovy univerzity a teď je doktorandkou na olomoucké univerzitě a čtvrtou autorkou je Martina Musilová, která učí na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity a na Divadelní fakultě AMU v Praze.
Tahle rozkročenost naznačuje, že to není pohled z jednoho místa, pohled jedné školy. Ještě více barevnosti se nám podařilo dostat do obsahu, který se skrývá v takzvaných aktivitách. A to jsou texty anebo obsahy, nápady a postupy, na kterých spolupracovali jak divadelní praktici, tak divadelní lektoři a lidé z oblasti divadelní teorie. Z toho mám velkou radost, že tam je tolik jmen. Kdyby se měla všechna napsat do titulků promítaných na závěr filmu, tak by to trvalo několik minut stejně jako u hollywoodských trháků.
Dát dohromady názory a zkušenosti spousty lidí, navíc z umělecké oblasti, to byl asi velký úkol.
Široká spolupráce na jedné straně možná vede k jisté roztříštěnosti, ale míří taky k principu, který je pro mě moc důležitý. Když tvoříme, tak nejdeme po jediné myšlenkové lince, po pravdě, kterou chceme svou tvorbou dokázat. Nepracujeme jedinou metodou, často si odporujeme. Tvorbou vždycky nějakým způsobem ohledáváme terén a zjišťujeme, že máme různé názory, že je mnoho různých pohledů na věc a že to nejdůležitější, co je ambicí divadelní inscenace, není předložit publiku jedinou skutečnou zářivou pravdu nebo stvořit čirou zábavu, ale nabídnout prostředí, ve kterém si každý z nás z divadelní inscenace odnese možná trošku jiný zážitek.
Vytváříme model světa a zveme do něj diváky a přejeme si, abychom našli společnou řeč. Pokaždé trochu jiný zážitek si odnese i stejný člověk, když půjde na tu stejnou inscenaci podruhé. Divadelní zážitek nenabízí zjednodušení světa, odráží jeho komplikovanost.
Divadlo je výsledkem spolupráce mnoha lidí a toho, že táhnou za jeden provaz směrem k inscenaci. Ale všichni si nemusí myslet ve stejný okamžik to stejné a všichni nemusí mít neustále stejný názor.
I učebnice je budována na stejném principu barevnosti, na jakém stojí divadelní představení. Setkává se tam víc názorových pohledů a tvůrci a tvůrkyně se musí v určité míře shodnout. A pak je tam vždycky určitá míra neshody a ta je úplně zdravá a úplně v pořádku, protože díky ní se věci posouvají dopředu.
Člověk má ty principy do té míry v sobě, že i když tvoří jiný produkt, než je inscenace, tak to neudělá jiným způsobem. Když něčemu chceme přijít na kloub nebo když něco vytváříme, tak si to nejdřív musíme umět představit. A umět si věci představit je prostě skvělá věc. Byli bychom velmi rádi, kdyby naše učebnice byla podporou v tom, co všechno si můžeme představit a co všechno pak můžeme vytvořit. A ta představivost by neměla mít skoro žádné hranice, ty má teprve ta realizace.