Lidé dnes podle něj používají přemíru chemie a brzy by to mohlo znamenat velký problém. Denně spotřebováváme ohromné množství šamponů, kosmetiky a různých čističů. Přitom mnohé z těchto látek se v přírodě kumulují, říká Martin Pivokonský, ředitel Ústavu pro hydrodynamiku AV ČR a držitel prestižní české Akademické prémie.
Akademická prémie je nejvyšší ocenění, jaké může vědec v Česku získat. Mezi třemi laureáty byl na sklonku loňského roku i hydrochemik Martin Pivokonský, ředitel Ústavu pro hydrodynamiku AV ČR. Spolu s tímto vědeckým oscarem si odnáší i na české poměry velmi štědrou odměnu 30 milionů korun. Použije ji na to, aby zaplatil špičkové vědce a rozšířil tak svůj tým.
„Jsme jedna z pěti vědeckých skupin na světě, které do úpravy vody přinášejí zásadní poznatky. Naše technologie se používají v úpravnách v Česku i v zahraničí. Podstatnou část těch získaných prostředků budu investovat do lidí. Základním nedostatkem české vědy je totiž nedostatečné personální zajištění výzkumu ve smyslu finančního ohodnocení. Přitom právě lidé a jejich ocenění jsou alfa a omega úspěchu ve výzkumu. Když se podíváte na zahraniční týmy a zjistíte, že ti lidé berou trojnásobky toho, co my tady Česku, tak je to k neuvěření,“ říká Pivokonský.
Proč myslíte, že jste Akademickou prémii za vědy o neživé přírodě získal právě vy?
Asi proto, že se dlouhodobě zabývám problematikou vody a voda je jednou z klíčových komodit, je na ní přímo závislá existence člověka. Vodu zkoumám víc než dvacet let a asi mám vcelku solidní výsledky s mezinárodním přesahem. Zároveň se angažuji i v popularizaci vědy a troufám si říct, že mé názory jsou už mezi vědeckou obcí celkem známé. Nechci, aby to vypadalo jako trapné chlubení se, vy jste se ale ptala a tohle vidím jako možné důvody. Myslím si, že dvacetiletá kontinuita našeho výzkumu tomu hodně nahrála.
Jste známý především díky dvěma svým výsledkům, které se prosadily i v zahraničí. Jedním z vašich témat jsou sinice. Můžete to přiblížit?
Už od roku 2006 se intenzivně zabýváme problematikou látek, které sinice a řasy uvolňují do vodního prostředí, a také tím, jak tyto látky ovlivňují procesy úpravy vody (úpravny vody jsou zařízení, kam teče voda a upravuje se na pitnou, nejedná se tedy o čistírny odpadních vod, pozn. red.). Zjistili jsme, že velmi významně. Sinice totiž produkují celou řadu biologicky aktivních látek jako proteiny, peptidy, polysacharidy a sacharidy. Z některých z nich pak mohou v procesu úpravy vody vznikat toxické látky, třeba chloroform nebo chlorované deriváty kyseliny octové. Jiné zase ovlivňují proces úpravy vody, a to tak moc, že mohou významně narušit jeho efektivitu a snížit tak účinnost úpravy a v konečném důsledku i kvalitu pitné vody. Je to důležité i proto, že některé tyto látky neumíme z vody dostatečně odstranit a zůstávají v ní.
Nám se podařilo popsat principy, kterými lze tyto látky ze sinic z vody odstraňovat tak dobře, že se ve vodě vyskytují ve velmi nízké koncentraci. Tak nízké, že z nich žádné další toxické látky už téměř nevznikají. Náš výzkum má tedy celospolečenský význam. V roce 2006 jsme publikovali jednu z prvních prací na toto téma na světě. Byla to jedna z těch prací, které odstartovaly zájem veřejnosti o tyto látky, a od té doby je to jedno z hlavních témat, kterými se světová věda v oblasti úpravy vody zabývá.
Vaše druhé zásadní téma jsou mikroplasty, o nichž se v posledních letech také mluví stále více…
Ano, zkoumáme mikropolutanty ve vodě, kam patří také právě mikroplasty. Publikovali jsme na toto téma jednu z prvních prací, která prokazovala výskyt mikroplastů ve zdrojích vody, ale i ve vodě upravené. Náš další zajímavý výsledek je, že jsme popsali způsoby, jakými lze látky ze sinic z vody odstraňovat pomocí koagulace (srážení, pozn. red.). Popsali jsme i dosud neznámé mechanismy koagulace a za těch dvacet let se nám podařilo rozklíčovat jednotlivé mechanismy, díky čemuž se koagulace mohla zefektivnit.
Chápu to správně, že tedy děláte aplikovaný výzkum? Dostáváte svoje výsledky do praxe.
Děláme oba, jak základní, tak aplikovaný. Základní je například to, když se zabýváme interakcí sinicových látek ve vodě s jinými látkami. Ale děláme velmi intenzivně i aplikovaný, dokonce navrhujeme technologie na úpravny vody v České republice, které už běží a v praxi fungují. Naše technologie například fungují v úpravnách vody v Kutné Hoře nebo ve Světlé nad Sázavou, dělali jsme práce i pro Želivku a tak dále.
A fungují vaše technologie i ve světě?
Patříme mezi zhruba pět výzkumných skupin na světě, které do oblasti úpravy vod přinášejí zásadní nové poznatky. Ty pak přebírají další vědci z jiných států a přenášejí je do svých technologií na úpravu vody. Asi úplně nejdále je v našem oboru kolegyně se svým výzkumným týmem v Austrálii, je to profesorka Rita Henderson ze School of Chemical Engineering, The University of New South Wales. Spolupracujeme s nimi, máme společné publikace a oni ve spolupráci například s australskými vodohospodářskými společnostmi aplikují do praxe i naše poznatky.
K té prémii se váže i odměna 30 milionů korun. Už víte, jak s ní naložíte?
Chci ji využít k ještě větší akceleraci našeho výzkumu. Podstatnou část těch prostředků budu investovat do lidí. Základním nedostatkem české vědy je totiž nedostatečné personální zajištění výzkumu ve smyslu finančního ohodnocení. Přitom právě lidé a jejich ocenění jsou alfa a omega úspěchu ve výzkumu.
Když se podíváte na zahraniční týmy a zjistíte, že ti lidé berou trojnásobky toho, co my tady Česku, tak je to k neuvěření. Zatímco já mám v týmu třináct lidí, ta zmíněná kolegyně v Austrálii jich má padesát. A výsledky jsou naprosto srovnatelné. V Česku nás netrápí nedostatek přístrojů, zázemí máme dostatečné. Problém je dlouhodobé podhodnocení lidí. Chci díky této prémii vybudovat robustní a silný tým, který bude mít trvání nejen po dobu, než se vyčerpají prostředky z prémie, ale i dalších patnáct dvacet let.
Pořád se všude opakuje, že se má šetřit vodou. Platí to ale i v Česku? Minimálně v Praze a středních Čechách, v Želivce třeba, je pitné vody dost, je pořád plná – kolem 90 procent. Navíc voda z čistíren jde do řek a vrací se zpět do koloběhu. Proč je tedy nutné v Česku šetřit vodou?
To je zajímavá otázka a do jisté míry s touto námitkou nelze než souhlasit. Je to ale jen část problému. Já třeba vůbec nejsem příznivcem dotací do dešťovky a do mokřadů za každou cenu. Řada z těchto opatření nemá s ohledem na hospodaření s vodou valný smysl. Kdysi měl na venkově každý baráček pod okapem sud na dešťovku na zalévání a nebylo potřeba žádných dotací. Je to všechno selský rozum – nechci plýtvat vodou, dám si nádrž pod okap, navíc když vím, že na zalévání je dešťovka mnohem lepší než voda z kohoutku. Tím, že doma ušetřím deset litrů vody denně, hospodaření s vodou v globálu nijak nepomůžu.
Řešení musí být systémová, celková. Musí to být státní politika, stát má vkládat peníze do systémových opatření, která umožní, aby v době sucha bylo vody dostatek všude. Tedy například do budování vodních nádrží, musíme totiž umět zadržet vodu v době hojnosti, abychom ji mohli použít v době sucha. To, že máme dnes pitné vody dost, že máme třeba tu Želivku, je práce našich předků. Díky ní jsme v pohodě. Jsou ale oblasti, třeba Rakovnicko, kde žádná velká přehradní nádrž není a v době sucha je tam vody nedostatek.
Takže máme, nebo nemáme šetřit vodou?
Vodou by měl šetřit každý občan, protože je to v dnešní době normální, patří to k udržitelnému životnímu stylu a přináší to dobrý pocit, že něco děláme pro životní prostředí. Ale šetření vodou v domácnostech samo o sobě problém sucha nevyřeší.
Co z lidské činnosti vodě škodí nejvíc?
Velký problém je celkově chemizace životního prostředí. Začíná nabývat doslova brutálních rozměrů. Přitom si to ani neuvědomujeme. Dám příklad: nedávno vyšla nová studie, která analyzuje množství látek uvolněných z tablet do myček na nádobí. Vědci zjistili, že z tablety na jedno umytí nádobí se uvolní více než 3 500 různorodých chemických látek, což je neskutečné. Jsou to přitom látky, které se pak dostávají do odpadní vody, a tudíž následně do přírody.
A když budeme mýt nádobí běžným prostředkem, bude to lepší?
Kdyby to byl ten běžný jar a podobné výrobky jako před třiceti lety, tak asi ano. Ale otázka je, co je v tom běžném prostředku dnes. My tomu pořád říkáme jar, ale ve skutečnosti je v něm celá řada látek, které se do něj dříve nedávaly. My totiž chceme, aby ten prostředek hezky vypadal, hezky voněl, hezky pěnil, aby to mělo stokrát vyšší mycí účinek. I běžný jar tedy obsahuje celou škálu tvrdé chemie a to samé platí o šamponech, sprchových gelech, kondicionérech a tak dále. Denně používáme ohromné množství chemických látek, aniž bychom si to uvědomovali.
A čistírny odpadních vod je z vody nedostanou?
Technologie na to máme. Jsme schopni čistírnu vybavit tak, aby tyto látky z vody dokázala odstranit. Ale většina současných čistíren odpadních vod není přímo zaměřená na to, aby odstraňovala tyto organické mikropolutanty. Čistírny fungují biologickým způsobem. Jsou v nich bakterie a další mikroorganismy, které odbourají organické znečištění. Je to biologický proces, úplně stejný, jaký běží v přírodě, akorát v čistírně je intenzifikovaný, tedy stane se během několika málo hodin. Jestliže jsou ty znečišťující látky biologicky nerozložitelné, tedy umělé, vytvořené člověkem, čistírna si s nimi zas tak moc neporadí. Když pak voda vytéká z čistírny do řeky, na pohled je čistá, zbavená zákalu a zápachu, ale i průzračná voda může obsahovat velké množství nejrůznějších chemických cizorodých látek, které nebarví, nezakalují a tak dále. Bavíme se o řádech mikro- či nanogramů, které mohou být ve vodě na odtoku z čistírny. Zdá se to málo, ale u těchto chemických látek to není malé množství.
Které látky mohou tedy být nebezpečné?
U nás i ve světě jsou teď hitem poly- a perfluorované látky, které se používají jako odpuzovače vody a mastnoty. Jsou typicky v impregnaci oblečení, jsou součástí teflonu, goretexu, používají se v hasicích pěnách, obalech a tak dále. Tyto látky nyní nacházíme úplně všude, jsou v půdě, ve vodě, v tělech organismů. Dokonce se nachází i v nejodlehlejších koutech světa, například v Arktidě a Antarktidě. Proč? Protože jsou takzvaně perzistentní, tedy v přírodním prostředí přetrvávají, nerozloží se biologickými procesy. Když se nerozkládají, znamená to, že se v životním prostředí kumulují. Takže i malé koncentrace, které se dostávají do životního prostředí, mohou jednou znamenat závažný problém. Typickým příkladem je DDT. Jeho používání v zemědělství odstartovalo éru pesticidů, nicméně záhy se ukázalo, že jeho používání vede k destrukci ekosystémů, postupně se vyhubí hmyz, ptáci a spousta dalších živočichů. DDT se zakázalo v 70. letech, a přesto i nyní jej v životním prostředí nacházíme, třeba v tukových tkáních mořských živočichů. Takže dnes o mnoha látkách ani netušíme, že jsou škodlivé, a za dvacet či třicet let se může ukázat, že se jedná o velký problém.
Co tedy proti tomu dělat?
Používat minimum chemie, a to nejen doma, ale i v průmyslu a v zemědělství. Já například vůbec nechápu, proč lidé doma na zahrádce používají pesticidy, například nechvalně proslulý glyfosát známý jako Roundup na hubení plevele. Sám mám zahradu se spoustou okrasných i užitkových záhonů, růží, ovocných stromů a žádnou chemii nepoužívám a nikdy používat nebudu. Jde to i bez ní. Prostě nepoužívejme chemii tam, kde není potřeba. Šetřeme s ní. V domácnosti jde například místo chemie používat parní čistič. Osobně ho používám na koupelny, sedačky, okna a tak dále. Čistí zcela bez chemie, jen pomocí páry. Na druhou stranu snížit chemizaci v životním prostředí by mělo být politické rozhodnutí, jen rozhodnutí seshora dokáže způsobit opravdu masivní změnu.
Dnes se v drogeriích velmi propagují bio čisticí prostředky a bio kosmetika bez umělých chemických přísad. Doporučil byste je?
To je otázka, o jejich kvalitě si netroufám ani spekulovat. Nemám k dispozici jejich přesné složení.
Jak je na tom vodohospodářství v Česku v porovnání se zbytkem Evropy?
Jsme standardní, tak někde uprostřed. Ani leadeři, ani otloukánci. Samozřejmě nejdál je ve světě asi Izrael, tomu se rovnat nemůžeme, ale to je dané jeho geografickými podmínkami. Kdyby nebyl dobrý, tak by nepřežil. Česká republika například vyrábí 51 % pitné vody z povrchových zdrojů a 49 % z podzemních. Prostě proto, že víc té podzemní vody, která je méně znečištěná, nemáme. Dánsko například využívá prakticky 100 % vody podzemní, protože ji má. Pak se nedivme, že má nejlepší pitnou vodu v Evropě. Ale voda, která teče v České republice z kohoutku, je standardní voda, taková, jakou dostanete všude jinde v Evropě.
Jaká témata se v úpravách vody teď nejvíce řeší?
Velké téma je odsolování vody, získávání vody z moře. Izrael to umí, ale umí to například i úpravna vody v Sydney. Až polovina pitné vody v Sydney se získává z moře. Odsolování je použitelné, je to cesta. Na druhou stranu je to drahé a zároveň vzniká velké množství solanky, odpadu. Je to velmi koncentrovaný roztok soli, se kterým se také musí dále nakládat. Dalšími novinkami, které se nyní dostávají do popředí a věnuje se jim velká pozornost, jsou membránové technologie a adsorpce na nejrůznějších sorbentech. Potřebujeme je právě proto, abychom odstranili z vody stopové, ale pořád nebezpečné koncentrace mikropolutantů, ať už jsou to pesticidy, léčiva, hormony, nebo látky z mycích prostředků.
Autorka je redaktorkou Hospodářských novin.