Říká se mu Perun. S tímto slovanským bohem hromů a blesků se teď seznámil celý svět. V polovině října Ondřej Perušič s Davidem Schweinerem vyhráli v Mexiku mistrovství světa v plážovém volejbale. Ondřej vedle vrcholového sportu vystudoval také Právnickou fakultu UK a protože nechtěl ztrácet čas v době příprav na nadcházející olympijské hry v Paříži, přihlásil se i na Filozofickou fakultu UK.
Jsou z vás teď sportovní i mediální hvězdy. Co jste se o sobě po vítězství na MS dozvěděli? Stihli jste v tom kolotoči, který se teď kolem vás roztočil, už všechno vstřebat?
Kolotoč se snažíme stíhat, ale nejsme na sebe tak fixovaní, že bychom museli sledovat vše, co se o nás kde napsalo. S Davidem spolupracujeme už osm let, s našimi italskými trenéry v čele s Andreou Tomatisem sedm, za tu dobu se velmi dobře známe. Spíš se utvrdilo to, co o týmu vím už delší dobu, tedy že ani úspěch, ani zvýšený mediální zájem nás nijak nezmění. Samozřejmě jsou i sportovci, kteří tohle ne úplně dobře zvládnou. Ale troufám si tvrdit, že my mezi ně nepatříme – zatím (smích) – a dáváme si pozor na to, abychom ani v budoucnu nepatřili.
Často ve svých veřejných vystoupeních mluvíte o roli sportovců ve společnosti. Jak byste chtěli pozornost, kterou jste teď získali, využít v tomto směru?
Platí přímá úměra mezi tím, jak se vám daří, jak jste populární a známý, a mírou zodpovědnosti, kterou potom nesete za svá veřejná vystupování, a tím, jaký vliv máte nejen na mladé sportovce, ale obecně i na formování veřejné diskuze nebo společnosti. Úspěch v Mexiku měl minimálně v rámci sportovního světa poměrně velký dopad. Chceme proto zodpovědně plnit roli vzorů pro děti a mladé sportovce, a to nejenom tak, že se budeme snažit co nejvíce přistupovat na nabídky práce s nimi, ale i tak, že si budeme dávat pozor na to, jak vystupujeme veřejně. Uplynulé roky ukázaly, že sportovci ne vždy dovedou smysluplně mluvit o tématech s přesahem mimo sportovní svět, a my bychom neradi následovali tyto negativní případy.
Když vypukla válka na Ukrajině, pomáhal jste se svou manželkou ukrajinským matkám s dětmi najít v České republice ubytování. Je toto role, které byste se chtěl ve společnosti více věnovat? Jak se v té souvislosti díváte na možnost, že by ruští sportovci startovali na olympiádě?
Se ženou jsme nabídli pomoc jedné naší známé z Ukrajiny a její rodině. Mám obrovskou radost, jak rychle se dokázali aklimatizovat a zvyknout si na tu extrémně těžkou situaci. Našli si tu práci, děti chodí do školek a do škol. A pokud jde o účast Rusů na olympiádě, tak na toto téma jsem měl příspěvek na PF UK v rámci Letní školy sportovního práva. Téma je to ale velmi složité, do jedné kratší odpovědi nelze vložit všechny relevantní argumenty. Jsem zastáncem spíše tvrdšího postupu. Na olympijské hry bych pustil jen ty ruské sportovce, u kterých existuje výrazná šance, že jejich výsledky a případné úspěchy nebudou přičitatelné moskevskému režimu a kteří nebudou snadno zneužitelní pro ruskou propagandu. Kvalita veřejné diskuze o tomto tématu je ale velmi nízká, a to co do prezentovaných názorů, tak i co do kvality argumentace, kterými jsou jednotlivé názory nebo postoje podporovány.
Vystudoval jste PF UK, teď pokračujete ve studiu na FF UK, vedle vrcholového sportu a práva se zabýváte i soudobými dějinami. Kde berete elán na všechny své aktivity?
Vždy jsem obdivoval lidi, kteří byli spíš univerzální a uměli vícero věcí. Nikdy mě nelákalo být jen profesionální sportovec, kterého nic jiného než sport nezajímá. Vyrůstal jsem v rodině, v níž stálo vzdělání vždy na prvním místě, současně jsem byl ale vedený k tomu, abych měl i jiné koníčky. Sport mě ze začátku hodně bavil a naplňoval, ale asi před pěti lety jsem se změnil. Když se delší dobu pohybujete uvnitř sportovního světa, užíváte si všech benefitů, které se s tím pojí, současně si ale začnete uvědomovat, jak uzavřený svět to je a jak je v určitém slova smyslu povrchní a stereotypní. Když jsem dokončil Právnickou fakultu, věděl jsem, že do olympiády v Paříži zbývají dva roky. Chtěl jsem čas využít smysluplně a protože mě baví sebevzdělávat se a poznávat nové věci, neřešil jsem tehdy otázku, zda dál studovat, ale spíš který obor.
Díky titulu světových šampionů jste se přímo kvalifikovali na olympiádu do Paříže. Jak teď budete kombinovat svoje studijní povinnosti s olympijskou přípravou?
Nese to s sebou určité komplikace. Počítal jsem s tím, že se vynasnažím splnit si všechny předměty teď a psaní diplomové práce nechám na dobu po hrách. Teď bych ještě rád přes zimu zkusil napsat rigorózní práci na PF UK. K historii jsem si přibral jako vedlejší obor politické teorie, takže jsem počítal s tím, že budu končit až v akademickém roce 2024/2025.
O čem byste chtěl psát diplomovou práci na FF UK?
Rád bych se zaměřil na italskou korupční kauzu a následné soudní stíhání z osmdesátých a devadesátých let minulého století známé pod názvem Akce čisté ruce (tento pojem se později objevil i v české politice). Výsledkem byl pád a pak rozpad křesťanské demokracie, která od konce druhé světové války téměř nepřetržitě v Itálii vládla. Zajímavé je to nejen z hlediska korupční kauzy samotné, ale i kolapsu systému jako takového. Potom se v zemi vytvořilo mocenské vakuum, které rychle zaplnil Silvio Berlusconi a jeho Forza Italia. Je to nadčasové téma a dnes velmi aktuální vzhledem k populistickým vlnám, které mohou ohrožovat základy naší demokracie.
Itálie je mi obecně hodně blízká, a to nejen gastronomie (smích), ale i historie a kultura. Navíc se učím italsky. Zvlášť na začátku spolupráce s našimi trenéry jsme tam trávili třeba i čtyři měsíce v roce. Je to můj druhý domov. S tím, jak jsem roztržitý a neustále chodím někam pozdě, jsem do tohoto prostředí rychle zapadl (smích).
Vaší diplomovou prací na PF UK jste se dotkl tématu sportovce jako podnikatele…
Zabýval jsem se postavením sportovce jako podnikatele z hlediska obchodního práva. Komerční stránka profesionálního sportu v dnešní době nabývá na rozměru. Většina z nás se s tím setká v podobě astronomických platů fotbalových nebo basketbalových hvězd. Celý sportovní systém se velmi rychle mění, právo na tyto změny ale reaguje pomalu a obtížně. Věnoval jsem se například tomu, že regulace profesionálního sportu není ideální, a to v různých rovinách. Problematické je například dělení na individuální a kolektivní sporty. Není to vhodné sada pojmů pro práci s tak různorodým odvětvím, protože profesionální sport se dnes sestává z mnoha různých disciplín. Každé odvětví má svá specifika, se kterými se právo musí nějakým způsobem vyrovnat.
Jsem rád, že se právní úpravě sportu dnes věnuje čím dál tím více pozornosti, protože sport dnes generuje obrovské množství peněz a má nezanedbatelný společenský význam.
Vaše rigorózní práce bude toto téma rozvíjet?
Ne, ta se má přibližovat k mému aktuálnímu studiu a stojí na pomezí ústavního práva a politologie. Rád bych se pokusil o sepsání analýzy českého ústavního systému a zaměřil se na to, jak je připravený na výzvy, které pro naši demokracii a pro systém přináší jednadvacáté století.
Když mluvíte o vašich sportovních úspěších, nikdy nezapomínáte kromě trenérů zmínit také jméno statistika Jaroslava Bartoše. Jak moc je pro vrcholový sport důležité pracovat s daty a statistikou?
Práce s daty, analýza vlastního výkonu nebo naopak hry soupeře jsou dnes už nedílnou součástí profesionálního sportu. Když máte dobrý tandem trenéra a statistika a kvalitní software, konkurenční výhoda oproti jiným týmům může být značná, protože v menších sportech, jako je beachvolejbal, s daty ne všechny týmy pracují. A pokud to dělají, tak je ne všichni umí dobře interpretovat nebo analyzovat. To, že náš trenér spolu se statistikem dokážou dát dohromady soubor dat a potom z nich připravit dobrý strategický nebo taktický plán pro zápas, je jednou z našich největších předností. Je ale potřeba zmínit i druhou stranu mince. My na rozdíl od šestkového volejbalu nemáme trenéra na střídačce, během zápasu s ním tedy nemůžeme komunikovat. To znamená, že musíme být schopni vstřebat před zápasem velké množství informací a potom je implementovat na hřišti do hry. Já ani David nevynikáme fyzickými parametry nebo neobvyklou technickou zdatností, naše síla je právě v taktické přípravě a schopnosti dodržovat herní plán.
David po vašem příletu z Mexika na tiskové konferenci připomínal, jak moc jste ho v dramatickém finálovém zápase psychicky podporoval. Co si na kurtu během hry vůbec stihnete říct?
Během hry se snažíme na kurtu držet dobrou atmosféru. V momentech, kdy se nám nedaří, se snažíme pořád postupovat racionálně, nepoddávat se tlaku nebo pocitu, že všechno nejde tak, jak jsme si naplánovali. V beachvolejbalu se většinou zaměříte na jednoho hráče, kterého vystavíte silnějšímu tlaku. Tým na to musí být připravený, protože druhý hráč, který pod tlakem není, musí plnit vůdčí roli, analyzovat hru, hledat to, co funguje, a soustředit se na to, aby tým dodržoval taktické pokyny. Hráči, který je pod tlakem, na tohle nezbývá kapacita, zužuje se mu zorné pole. Tak by vzájemná podpora měla fungovat.
Švédské dvojici se ve finále dařilo Davida rozhodit z rytmu a snížit tím váš bodový náskok a vy jste změnili postavení na kurtu. Tohle rozhodnutí tedy musíte udělat bleskově sami?
Konec tiebreaku byla ukázka aplikování jednoho ze základních pravidel, ke kterým nás trenér vede – když se nám nedaří, musíme umět rychle identifikovat problém a něco ve hře změnit. A to se právě stalo ve třetím setu finálového zápasu. Davidovi se nedařilo útočit z jeho standardní pozice, takže jsme si vyměnili místa na kurtu, což změnilo situaci jednak pro nás, ale hlavně pro soupeře. Na to nebyli zvyklí ani dopředu připravení.
Vypadá to, že snad nikdy neodpočíváte. Sotva jste přijeli z mistrovství světa, poskytli jste desítky rozhovorů, setkali se s fanoušky i politiky a už jste zase odjeli na trénink do Itálie. To vám nikdy nekončí sezona?
Před pár lety beachvolejbal přešel na systém, který je podobný tenisu. Turnaje jsou rozprostřeny po celém kalendářním roce a tato sezona byla extrémní. Potřebujeme se udržet mezi pěti nejlepšími týmy na světě, abychom do olympijského turnaje vstupovali jako nasazené jedničky v naší skupině a vyhnuli se papírově těm nejsilnějším týmům. Během roku a půl potřebujeme uhrát dvanáct velmi dobrých výsledků, což všechny nutí k tomu, aby hráli co nejvíc. Ne že bychom nyní potřebovali úžasné výsledky, ale vzhledem k tomu, že jsem byl v létě zraněný a museli jsme některé turnaje vynechat, potřebovali jsme po mistrovství odehrát dobře minimálně ještě jeden turnaj, abychom příští sezonu nemuseli být ve stresu a mohli si odpočinout. Pak už jen zbývá dobře se připravit na pařížské olympijské hry!
Foto: Vladimír Šigut
Rozhovor původně vyšel v magazínu Univerzity Karlovy Forum.