Na začátku 90. let se rozhodoval, zda pokračovat jako děkan Fakulty technologické ve Zlíně, nebo se vrátit na Chalmers University of Technology ve švédském Göteborgu. Petr Sáha věděl, že pokud má zůstat, bude potřeba zlínskou fakultu posunout dál – tehdy byla součástí brněnského Vysokého učení technického. Nakonec zůstal a i díky němu z fakulty vznikla v roce 2001 samostatná Univerzita Tomáše Bati. Jaké to je, zakládat novou vysokou školu, co mu vadí na českém systému podpory škol a jak univerzita proměnila Zlín?
Menším vysokým školám ani vědě obecně současná situace v Česku příliš nepřeje. Podle Petra Sáhy mají kvůli novým pravidlům ztížený přístup penězům, tím pádem i omezené šance pro rozvoj. „Ve hře je protekcionismus s následnou monopolizací, nebo rovné příležitosti pro všechny. Velmi bych ocenil, kdyby pracně vybudovaná univerzitní infrastruktura měla jako celek rovné podmínky pro všechny,“ říká.
Co pro vás vlastně bylo impulsem k založení zlínské univerzity?
Na začátku 90. let minulého století jsem se musel rozhodnout, jestli pokračovat v práci ve Zlíně, nebo se vrátit na Chalmers University of Technology ve švédském Göteborgu. Nebylo to tehdy jednoduché – Chalmers University of Technology byla a stále je skvělá univerzita, která nabízela všechno, co si vědec mého zaměření může přát. Na druhou stranu Fakulta technologická představovala velkou výzvu. Věděl jsem, že pokud mám zůstat tady, bude třeba fakultu posunout někam dál. Situace, kdy ve Zlíně byla jedna fakulta Vysokého učení technického, nebyla v dlouhodobější perspektivě udržitelná, hrozilo, že v nových podmínkách nebude konkurenceschopná. V té době měla fakulta 700 studentů a 80 zaměstnanců, takže se dalo jen velmi obtížně hovořit o akademickém prostředí. Takové podmínky vyžadovaly zásadní řešení. A tak – místo návratu do Švédska – jsem kandidoval do druhého volebního období na děkana Fakulty technologické s volebním programem zahrnujícím založení univerzity ve Zlíně.
Co bylo na otevírání nové školy nejtěžší?
Založení univerzity je legislativně dlouhodobý proces, který je propojen s přípravou personální a technické infrastruktury. V našem případě se jednalo o vznik dalších fakult, akreditace nových studijních programů, vytvoření univerzitní knihovny a celé řady úseků, které univerzita potřebuje pro svůj provoz. Schvalování, které s tím bylo spojeno, se ukázalo jako velice problémové a dlouhotrvající. Nejprve jsme museli získat podporu v městském zastupitelstvu, v Poslanecké sněmovně, v Senátu, ve Správní radě VUT, na MŠMT, Vládě ČR a také od České konference rektorů. Vzhledem k tomu, že univerzita vzniká zákonem, podléhá všem legislativním náležitostem, které vznik nového zákona vyžaduje. Velmi nám pomáhal Tomáš Baťa mladší, který v té době ještě ani nevěděl, že univerzita ponese jméno jeho otce. O jeho nadšení pro vznik univerzity ve Zlíně hovoří fakt, že kdykoliv byla potřebná jeho přítomnost, vždy okamžitě přiletěl z Toronta nebo z jiné části světa, kde se v daném čase nacházel.
A co vás na této práci bavilo?
Že se připravoval jedinečný projekt. Takové věci se dají jen obtížně provádět ve vyspělých regionech, kde již mají stabilní infrastrukturu. Ve Zlíně se naopak v této době začala hroutit významná část průmyslové infrastruktury, Zlínsko ze dne na den ztratilo výhodnou pozici ve středu Československa a stalo se okrajovým východním regionem České republiky. Firmy ze Zlína doslova prchaly. Hledala se nová vize města a regionu. Navíc hned na počátku se nám velmi dařilo, univerzita měla svou dynamiku, byli tu lidé, kteří univerzitě přáli a podporovali ji, a tím pádem se ji brzy podařilo dostat do rovnocenného postavení mezi ostatními českými vysokými školami. Bylo to období, kdy práce byla užitečná, přinášela trvalou hodnotu a také radost.
Stal jste se i prvním rektorem školy. V čem jsou rozdílné role rektora zavedené vysoké školy a rektora univerzity, která si teprve vydobývá své místo?
V žádném případě jsme nezačínali jako nějací amatéři. Měli jsme svou matku, Vysoké učení technické v Brně, od níž jsme převzali vše dobré, co nová univerzita potřebuje. Z dnešního pohledu si nejvíce cením převzetí univerzitní kultury VUT, která nám významně pomáhala v prvních letech existence. Některé oblasti jsme na základě špatných zkušeností naopak nepřevzali, čímž jsme mohli budovat novou moderní univerzitu bez historických zátěží. Máme tak třeba efektivní personální strukturu s velkou přidanou hodnotou a cením si vysokého rozvojového potenciálu, který je náš model schopen generovat.
Rektoři, kteří svou alma mater udržují v konstantním stavu a věnují se zejména domácí operativě, mají obvykle mnoho práce dovnitř univerzity. Rektoři nových univerzit mají zajímavou tvůrčí činnost, protože budují něco nového a ta práce je vidět. Nejhůře jsou na tom rektoři, kteří chtějí změnit svou starobylou instituci na moderní univerzitu. Skloubení tradic a moderních představ je obvykle hodně emotivní proces.
Budování univerzity jste věnoval řadu let. Co vás během těch let potěšilo, co Vám tato práce přinesla?
Během vývoje UTB převažovaly potěšující zprávy. Podařilo se vybudovat univerzitní kampus v centru Zlína, který zásadně ovlivnil město. Univerzita se postupně prosadila v národním i mezinárodním měřítku. V rámci hodnocení univerzit jsme se propracovali mezi pět procent nejlepších světových univerzit, letos v červnu zařadil mezinárodní žebříček Times Higher Education naši univerzitu mezi čtyřicet nejlepších vysokých škol založených po roce 2000 na světě.
Ve strategické vizi se snažíme naplňovat principy podnikatelské univerzity, a to nejen proto, že máme ve svém názvu slavné podnikatelské jméno Tomáš Baťa, ale i proto, že propojování univerzit s reálným světem má vysokou přidanou hodnotu. Podnikatelské principy na univerzitách dnes zavedly prakticky všechny špičkové vzdělávací instituce bez ohledu na svůj věk.
Velký důraz jste kladli také na internacionalizaci univerzity...
Vytvořili jsme podmínky pro podporu přijímání zahraničních studentů, učitelů a výzkumníků. Ve statutu máme zakotvenou dvojjazyčnost univerzity, což v praxi znamená, že všechny služby jsou poskytovány rovněž v angličtině.
Na co jste pyšní?
V podstatě každý rok za dobu sedmnáctileté existence se podařilo dosáhnout úspěchů. Vznikaly nové fakulty, výzkumná centra, mateřská škola, technologické parky, ateliéry, ubytovací kapacity, nové studijní obory a ústavy. To vše by samozřejmě nebylo možné bez mimořádného nasazení mých kolegů. Zapomenout nemůžu ani na úspěchy našich studentů v nejrůznějších mezinárodních soutěžích a přehlídkách i na absolventy, kteří dnes zastávají prestižní pracovní pozice.
Je tady také celá řada úspěchů, které nelze jen tak reálně uchopit. Například postupná přeměna dělnického Zlína na univerzitní město nebo také zjištění, že absolventi již rádi zůstávají ve Zlíně, protože zde vidí svou budoucnost. Mimo univerzitní témata bylo důležité také napojení Zlína na dálniční sít, která nám zjednodušila časté cesty do Prahy, i když stav naší dopravní infrastruktury je stále zoufalý.
Které obory považujete za vlajkovou loď?
Pevně věřím, že všechny obory, které na univerzitě pěstujeme, jsou nebo budou mezinárodně ceněny. Ve vědeckém světě máme významnou pozici v oborech zabývající se polymerními materiály a procesy. V tomto oboru máme celou řadu světově uznávaných odborníků na Centru polymerních systémů, na Fakultě technologické a také na Fakultě aplikované informatiky. Vzhledem k tomu, že téměř vše, co je kolem nás, patří mezi polymerní materiály, jsou zde opravdu neskutečné možnosti rozvoje. Klíčové pro náš další rozvoj jsou pak doktorské studijní programy, které nabízí pět fakult a Univerzitní institut. Cením si také oborů, které vznikaly na zelené louce, protože vybudování kvalitně fungujícího studijního programu v bakalářském, magisterském a doktorském stupni je velmi náročné.
Jak se škole daří v transferových aktivitách?
Vidím velkou budoucnost v nově založené Evropsko-čínské laboratoři pro energetické materiály a zařízení, která pracuje v neveřejném režimu pod Centrem polymerních materiálů. Laboratoř využívá znalostní potenciál výzkumných jednotek na East China University of Technology v Šanghaji. Intenzivní výměna poznatků a výzkumníků a řešení společných projektů je velmi přínosná. Doba se mění, ti, kterým jsme dříve odborně pomáhali, začínají pomáhat nám. Máme také skvělou informatiku, její výzkumné centrum a přeplněný technologický park specializovaný na informatiku.
Z těch novějších strategických projektů bych zmínil vznik Obuvnického centra budovaného jako globální partnerskou jednotku pro firmu Baťa. S touto společností je rovněž spojeno Informační centrum Baťa při univerzitní knihovně, kde odborníci shromažďují dostupné poznatky o působení firmy v minulosti, publikují na toto téma a poskytují konzultace badatelům z celého světa. Druhé Baťa centrum máme v Ho Či Minově Městě, a to má za úkol koordinovat vzdělávací a výzkumné aktivity naše i dalších vysokých škol ve Vietnamu. Pozoruhodný vývoj prodělala Fakulta multimediálních komunikací, která si založila své kreativní centrum, jehož cílem je podporovat začínající podnikatele z řad končících studentů. Fakulta je nadstandardně propojena s praxí, má skvělé absolventy a je na vzdělávacím trhu velmi žádaná. V některých svých segmentech zaznamenala až překvapivý rozvoj, získala již dvě velmi ceněné ceny Red Dot Design. Jak už jsem zmínil, kvalitní obory a výzkum jsou odrazem nasazení a nadšení našich zaměstnanců. A máme společně s Krajem i fungující Technologické inovační centrum specializující se na inkubátorové aktivity. Věřím, že podpora začínajících firem našich absolventů přinese v budoucnu prosperitu do regionu.
UTB jste zůstal věrný, i když jste měl i jiné nabídky, třeba na funkci ministra školství. Neuvažoval jste o tom, že byste odešel?
O těchto nabídkách jsem opravdu vážně neuvažoval. Politické funkce jsou příliš krátkodobé. Určitou úlohu hraje i fakt, že pokud něco dělám, potřebuji mít pocit, že dělám něco užitečného, a tím je pro mě práce pro univerzitu. Ale je pravda, že politické řemeslo musí někdo dělat a mezi bývalými i současnými politiky je celá řada těch, kteří si zaslouží uznání.
V letech 2006 až 2007 jste působil také jako předseda České konference rektorů. Ta právě slaví pětadvacet let od založení. Jakou váhu má hlas českých rektorů ve společnosti a u politiků?
Významnou. Kdyby se jednotlivé školy snažily prosazovat své myšlenky samostatně, zcela určitě by to nebylo to pravé řešení. Naopak když se vytváří společná filozofie, tak to společnost nemůže neakceptovat. Pokud Česká konference rektorů a Rada vysokých škol najdou společné stanovisko k řešení nějakého problému, tak v drtivé většině si své požadavky prosadí. Samozřejmě se najdou i některé ne zcela pozitivní příběhy, jsou však minoritní. Třeba nám nedělají radost dlouhodobě konfliktní vztahy s panem prezidentem.
Zlepšila se nějak situace vysokého školství od začátku tohoto tisíciletí, kdy jste se stal poprvé rektorem?
Změnila, v dobrém i ve špatném. Žádná univerzita, stejně jako města nebo regiony nežijí v uzavřeném světě, ale ve světě, který se vyvíjí a vyvíjí se buď dobře, nebo špatně. Z toho negativního nás nejvíc poškodila hospodářská krize, která poměrně tvrdě zastavila rozvoj UTB. Další negativní vliv měla v minulých letech klesající demografická křivka, která nám zabránila dokončit práci na objemových vzdělávacích parametrech univerzity. Pro optimální akademické prostředí bychom potřebovali kapacitu univerzity zdvojnásobit, což současný vzdělávací trh neumožnuje.
Na druhé straně máme období, které přeje výzkumu. V našem pojetí podnikatelské univerzity to znamená budování výzkumných týmů, které jsou schopny znalostní potenciál ze základní úrovně posunout až do praxe. Je to velmi náročný proces, který vyžaduje respektování časových, odborných i finančních limitů. V takovém podnikatelském prostředí se hodně dbá na utajování informací, a proto mne překvapuje záplava průlomových zpráv z oblasti výzkumu v mediálním světě.
Jak hodnotíte nastavení státní podpory vysokým školám, které zvýhodňuje větší univerzity?
Optimální model financování vysokých škol se kontinuálně hledá a tento proces asi nikdy nebude ukončen. Obecně platí, že vysoké školství není v Česku ve srovnání s vyspělým světem dostatečně podporováno. Velmi obtížně se nám například sestavují mezinárodní týmy, protože nejsme schopni nabídnout rovnocenné ohodnocení, které je běžné ve vyspělých ekonomikách. Naopak celá řada našich mladých pracovníků odchází za lepšími podmínkami.
Co se mi opravdu nelíbí, je začínající škatulkování vysokých škol a výzkumných institucí do kategorií, které vybraným institucím zjednodušují nebo budou zjednodušovat přístupy k peněžním tokům. Aktuálně teď vláda vyčlenila zvláštní finanční prostředky pro některé regiony, což v podstatě představuje diskriminaci ostatních územních celků a v nich působících institucí. Lze pochopit, že strukturálně postižené regiony potřebují dodatečnou podporu, ale nelze akceptovat rozdělení země na regiony s rozvojovým potenciálem a nerozvojovým potenciálem. A těm, které nejsou zařazeny do rozvojového klubu, neumožnit přístup k projektům. Náš kraj podle této metodiky nepatří nikam, ani mezi postižené, ani mezi regiony s rozvojovým potenciálem, a proto se nemůže ucházet o projekty, ty jsou určeny pouze pro vybrané. Někdy mi připadá, že nejsme součástí České republiky.
Jak je to s výzkumem?
Obdobná situace je v podpoře výzkumu. Opět je zde vytvořen účelový klub takzvaných velkých infrastruktur, které mají své speciální projektové výzvy. Evidentně zde nejsou dodrženy rovnocenné podmínky. Z pohledu metodiky řízení se jedná o demotivaci poměrně velké části výzkumné infrastruktury. Poznámky na téma, že je zbytečné, aby se o projekty ucházely instituce s „nekvalitním výzkumem“, nejsou na místě, protože přidělování projektů, a tedy peněz se děje výběrovým způsobem, který vyřadí nekvalitní projekty.
Těmito novými náhledy na řízení vysokých škol a jejich výzkumu jsou samozřejmě postiženy menší univerzity našeho typu. Tyto školy mají ztížený přístup k finančním prostředkům, a tím omezené šance pro rozvoj. Mají však stejné režijní náklady na svůj provoz, např. informační služby.
Dívat se na tato systémová nastavení se ale lze také pozitivně. Instituce našeho typu budou po čase více efektivní, protože se naučí flexibilně pohybovat na vzdělávacím a výzkumném trhu. Bude záležet na politických rozhodnutích. Ve hře je protekcionismus s následnou monopolizací, nebo rovné příležitosti pro všechny. Velmi bych ocenil, kdyby pracně vybudovaná univerzitní infrastruktura měla jako celek rovné podmínky pro všechny.
Jaké jsou teď největší problémy českých vysokých škol?
Hlavním nedostatkem jsou nerovné podmínky v mezinárodním pohledu, které souvisí s nevýkonností české ekonomiky a neochotou politiků naplňovat po vyhraných volbách své sliby vysokým školám. To zásadně ovlivňuje kvalitativní ukazatele českých vysokých škol a naši nízkou konkurenceschopnost. Pravdou však je, že v posledních letech se dynamika přibližování k těm nejlepším ve vyspělém světě zlepšila.
Z interních českých problémů považuji za nebezpečný protekcionismus, o tom už jsem mluvil. Nutno říci, že se nejedná o nový model řízení. Tento model je hodně rozšířen v rozvojovém světě, kde je jedna nebo několik luxusních jednotek a zbytku je určena chudoba a přežívání.
Co se s tím dá dělat?
Začít se musí od filozofie, jak se mají chovat univerzity. Zastávám názor, že každá univerzita je originální a o své úspěchy musí bojovat na otevřeném vzdělávacím a tvůrčím trhu. Ne v kancelářích na úřadech. Za mého působení jsme ani jednou nežádali o nějakou výjimku či protekci, přestože jsme začínali na zelené louce.
Je v Česku ještě místo pro další vysoké školy?
Struktura vysokých škol je velmi kvalitní a vzhledem k populační nevýkonnosti české společnosti je vzdělávací trh nasycen až přesycen. Z regionálního hlediska – pouze Karlovarský kraj nemá vlastní veřejnou vysokou školu a měl by ji mít.
Jak by měly vysoké školy nejlépe spolupracovat s průmyslem?
Zcela určitě lépe než nyní. Za poslední léta vysoké školy významně zlepšily spolupráci s průmyslem, potenciál pro zlepšení zde ale stále je. Skvělou práci na tomto poli dělá Technologická agentura ČR, která významně podporuje spolupráci škol a průmyslu. V našich úvahách a hodnocení chybí výraz „užitečnost výzkumných činností“. Je zde představa, že aplikovaný výzkum není provázán s excelentním výzkumem. Každý, kdo spolupracuje s globálními partnery, však ví, že bez excelence, hlubokých znalostí a průlomových řešení nelze v globální konkurenci uspět. Náš akademický výzkum se ještě nenaučil pracovat s dalšími požadavky průmyslu, jako jsou ekonomické aspekty konečného řešení, časové nastavení etap anebo realizovatelnost řešení v průmyslovém pojetí. Naše představa je, že nejlepším výstupem je skvělý článek ve skvělém časopise s vysokým indexem a velkým počtem citací. Očekává se, že o užitečné využití nového poznatku se postará již někdo jiný. Univerzity tradičně od svého počátku většinou bezplatně nabízely znalosti, které dál byly šířeny a hledaly si své uživatele. S rozvojem vědy a společnosti by znalostní potenciál univerzit měl být daleko lépe využíván také původci nových poznatků.
Zůstává vůbec rektorovi čas i na vlastní vědu?
Zcela určitě, je to vynikající regenerace po rektorské službě.
Jste odborníkem na polymery. Čím vás v mládí zaujaly?
Dnes určitě není takový člověk, který by se mohl nazvat odborník na polymery, protože polymery jsou všude kolem nás a představují tisíce specializací, které vyžadují speciální odbornost. Právě pro tuto nekonečnou rozmanitost mne na počátcích mé kariéry zaujaly a stále přitahují.
Po dva roky jste zastával pozici prezidenta světové společnosti Polymer Processing Society. Jak si ČR stojí ve výzkumu polymerů ve srovnání se světem?
Myslím, že si stojíme velice dobře. Samozřejmě že vzhledem k velikosti státu není naše pozice nějak velká, ale je velmi kvalitní.
Jaká jsou hlavní témata polymerního výzkumu současnosti?
Ve výzkumu si všichni myslíme, že naše témata jsou pro daný obor ta hlavní. Takže spíše řeknu, co považuji za důležité, protože se tomu věnuji, nebo spíše se snažím sledovat to, co dělají kolegové. V poslední době si myslím, že se jedná o energetické materiály a zařízení, polymery ve zdravotnictví, biopolymerní technologie, přírodní polymery a jejich nekonečné možnosti v aplikacích, polymery v potravinářství, speciální recyklace i nádherný svět gelů či hydrogelů.