Je jedním z nejuznávanějších australských matematiků, jenž svou prací zásadně ovlivnil ochranu přírody. Zasloužil se například o vznik Brigalowské deklarace, která před patnácti lety výrazně omezila ničení vzácných biotopů v Queenslandu, či softwaru Marxan, který vypočítává, ve kterém místě je nejlepší zřídit národní park nebo jiné chráněné území. Proč je důležité zapojovat do ekologických snah veřejnost a jaký přínos vidí ve vědeckých konferencích, prozrazuje Hugh Possingham v rozhovoru.
Co profesora matematiky profesně nasměruje k ochraně přírody? „V Queenslandu máme vládní pozici takzvaného vrchního podnikatele (z angl. Chief Entrepreneur – pozn. red.), který mi jednou řekl zajímavou věc. Namísto touhy po kariéře nebo určité práci má čím dál víc mladých lidí spíše nějaký záměr, vnímá nějaké své poslání. Když jsem odcházel ze střední školy, nad svou kariérou jsem vůbec nepřemýšlel, chtěl jsem jenom chránit biodiverzitu a biotopy, které jsem miloval. Věda a matematika tak byly jen náhodnou kariérou, vedlejšími produkty mého poslání,“ popisuje Possingham.
„V jistém smyslu to byl luxus, protože většina rodičů své děti nutí, aby si vybraly lukrativní povolání, zvlášť pokud na střední škole dobře prospívají. Ale moji rodiče mi řekli: Dělej, co chceš, dosáhni toho, čeho chceš dosáhnout. Až donedávna jsem o tom moc nepřemýšlel, ale uvědomil si, že většina lidí stále ten luxus vybrat si své poslání nemá, většina lidí si stále musí vybrat kariéru.“
A daří se vám to poslání naplnit? Na co jste ve svém povolání v tomto ohledu nejpyšnější?
Na Brigalowskou deklaraci. Vysvětlit proč někomu ze střední Evropy je složité, zkusím to… V podstatě většina České republiky byla před 15 tisíci lety pokrytá ledem, takže pokud přestanete orat pole a necháte ho být, do 200 nebo 300 let bude země s velkou pravděpodobností znovu velmi funkčním ekosystémem, protože všechny evropské ekosystémy jsou schopné se samy obnovit díky tomu, že bývaly pod ledem. Většina Austrálie však nikdy pokrytá ledem nebyla, takže když lidé ničí ekosystémy tady, dělají něco, co je téměř nevratné, protože obnova australského biotopu může trvat desítky tisíc let. Když to srovnám se změnou klimatu, která se – a vím, že tohle je konfrontační vyjádření – pravděpodobně nějak vyřeší během příštích dvou set, možná i padesáti let, tak evoluci bude obnovení rozmanitosti po vyhubení poloviny druhů na planetě trvat výrazněji déle, dva miliony let. To mě velmi znepokojovalo. Díky Brigalowské deklaraci jsme tak před patnácti lety snížili ničení biotopů v Queenslandu z milionu hektarů ročně na padesát tisíc hektarů za rok. To zachránilo asi pět milionů hektarů přirozeného prostředí, což je asi pět miliard stromů a sto milionů ptáků. Je to ta nejdůležitější věc, kterou jsem kdy udělal, a i proto pokračuji v kampani proti ztrátě a degradaci přírodních stanovišť.
Vaši lásku k přírodě podnítil váš otec, když vás jako malého chlapce přivedl k pozorování ptáků. Dal vám také knihu o ptačích společenstvech od Martina Codyho, která vám ukázala, že matematiku a ekologii lze užitečně propojit. Můžete mi o tom spojení říct víc?
Kromě Codyho knihy jsem četl také práci Roberta MacArthura, nejslavnějšího ekologa všech dob, který nejprve vystudoval matematiku, a fyzika Roberta Maye. On a MacArthur začali používat matematiku, aby pochopili, jak svět funguje. Proměnili ekologii z deskriptivní vědy na vědu kvantitativní, aby vybudovali řád a strukturu.
To, co jsem ve své kariéře dělal já, je podobné, ale přesto jiné. Vždycky jsem se ptal, jak může matematika vyřešit problémy, které jsou důležité pro ochranu přírody, což vás okamžitě vede k problémům optimalizace, ekonomiky a alokace. Například, jak zachránit nejvíce druhů s fixním rozpočtem nebo jak vybudovat adekvátní systém chráněných území za co nejméně. To je matematika, o kterou jsem se začal zajímat a která se stala velmi užitečnou, protože při ochraně přírody v 90. letech tímto způsobem myslelo jen pár lidí.
Jak lidé reagovali na tento nový způsob myšlení?
No, pořád existují lidé, kterým se představa použití matematiky a ekonomie k zachování biodiverzity nelíbí. Považují to za konfrontační, protože když mluvíte o optimalizaci a druzích, lidé se často obávají triáže, tedy přidělení prostředků pouze některým druhům a ponechání ostatních k vyhynutí. Chápu, proč Evropané nemají triáž rádi – máte relativně málo ohrožených druhů a díky skvělé politice a intenzivnímu řízení se mnoho druhů zotavuje. Dokážete zachránit všechny.
Austrálie má ale dva tisíce endemických druhů, kterým hrozí vyhynutí. To je mnohem víc než v celé Evropě, přitom naše ekonomika je ve srovnání s evropskou mrňavá, takže nakonec všechny druhy zachránit nemůžeme. Ve většině ostatních zemí je situace ještě horší. Vypracovali jsme celou řadu přístupů a matematických nástrojů, abychom co nejlépe alokovali finanční prostředky a zaměřili je na určité druhy, protože u nich existuje vysoká pravděpodobnost úspěchu. Je to nákladově efektivní a důležité. Ale lidé se potom dost rozčilují, protože mají pocit, že si hrajete na boha. Popravdě řečeno, nemáme na výběr, vládní i nevládní financování je ve většině zemí na záchranu všech druhů stále nedostatečné.
Jednou jste řekl, že vás mnoho lidí nemá rádo, protože máte sklon zastávat nepopulární názory, například že peníze ve vědě nejsou vždy využívány efektivně. Můžete vysvětlit, proč je podle vás neúčinné a co by se mělo změnit?
Všiml jsem si, že spousta biologů věnujících se ochraně přírody jsou ve skutečnosti ekologové, kteří například studují genetiku vzácné rostliny žijící ve čtyřech bažinách v České republice. Když se zeptám proč, řeknou, aby věděli, zda je populace jedna geneticky odlišná od populace dvě, tři a čtyři. Řekněte mi, jak to změní politiku a řízení toho místa? Mnohokrát to ani oni nedokážou vysvětlit. Pokud neexistuje žádný způsob, kterým by jejich výzkum ovlivnil dané místo, pak to není věda o ochraně přírody. Neměli by tedy ubírat peníze z rozpočtu na ochranu přírody.
Často také říkám, že k vyřešení problému už další data nepotřebujeme, máme jich dost. A to se lidem nelíbí, protože chtějí sbírat další data a dělat víc vědy, protože někteří vědu prostě milují. Ale pokud tímhle způsobem utratíte všechny peníze vyčleněné na ochranu přírody, jen se víc naučíte a nikdy nebudete jednat. Pokud utratíte všechny své peníze na ochranu přírody jen jednáním, nakonec uděláte chyby. Takže musí existovat rovnováha mezi tím víc vědět a víc jednat. Věda, která tento problém řeší, se nazývá „teorie hodnoty informace“.
A co vědecká komunikace, která je v dnešní době důležitější než kdy dřív, je ta podle vás efektivní?
Za posledních deset nebo dvacet let došlo k masivnímu zlepšení. V Austrálii jsme měli velmi vlivného environmentálního vědce Petera Cullena, který vymyslel termín „zprostředkovatel znalostí“. Zprostředkovatel znalostí je vědecký komunikátor, který sedí s vědci a poté vypracovává všechny různé způsoby, jak lze jejich vědu použít k ovlivnění politik a řízení. Myslím, že to je na vědecké komunikaci to zajímavé; existuje asi dvacet způsobů, jak to udělat, a každý preferuje něco jiného.
Nemám žádnou teorii o tom, co funguje, a co ne, pozoruji velkolepé úspěchy a velkolepé neúspěchy. Když mi někdo poprvé vysvětlil Twitter a mobilní telefony, myslel jsem si, že to jsou ty nejsměšnější věci na světě, které nikdy k ničemu nikomu nebudou. Takže pokud jde o předpovídání budoucnosti vědecké komunikace, všechno, co můžu říct, se téměř jistě ukáže být špatně. (smích)
V minulosti jste pobouřil veřejnost svým prohlášením o odstřelu nesmírně přemnožené populace medvídků koala. Co jste se z tohoto případu naučil z pohledu vědecké komunikace?
Pravděpodobně bych to udělal znovu, protože mám velmi obsedantně-kompulzivní přesvědčení, že říkat pravdu je důležité, i když je nepopulární. Prošli jsme procesem, řekli jsme si, že je nejlepší je zastřelit. Způsobí to méně utrpení, je to nákladově efektivní a přinese to výsledek. Většinu lidí v Jižní Austrálii jsme přesvědčili, že je to rozumný krok, ale čím dál se zpráva dostala, tím těžší bylo komplikované lidské interakce s divokou zvěří vysvětlit. Japonci, Američané a Evropané byli pobouření. Musím také přiznat, že i když naše komise doporučila ty koaly zastřelit, já bych nemohl zastřelit ani jednu. Naučil jsem se ale něco? Předpokládám, že ne.
Proč se lidé tak zajímají o odstřel některých druhů, zatímco u jiných je znepokojuje velmi málo nebo vůbec?
Existuje skvělý článek od Boba Smithe o tom, proč jsou některá zvířata oblíbenější než jiná. Často jsou to jen vynikající média. Obecně si myslím, že oblíbenější jsou zvířata, která vypadají spíše jako miminka, tedy mají velké oči, kulaté tváře a oči směřující dopředu. Je zřejmé, že ne všechna zvířata odpovídají tomuto fyziogickému profilu, například sloni a velryby mají velmi malé oči na straně hlavy a lidé je milují. Takže je to také o ikonických zvířatech a příbězích kolem těchto zvířat.
Jakou roli hraje akademická a výzkumná obec při pomoci životnímu prostředí a jeho ochraně?
Hodně jde o zvyšování povědomí a říkání pravdy lidem u moci. Mnoho akademiků a akademiček v demokratických zemích zapomíná, že jsou jedni z mála lidí ve společnosti, kteří mohou říkat, co chtějí, beze strachu z trestu. Proto si myslím, že je jejich maximální zapojení do veřejné debaty o tématech, na která jsou experty, neocenitelné. Je to naše odpovědnost. Ačkoli ne každý věří vědě a univerzitám, myslím, že jsou jejich zástupci stále vnímáni důvěryhodněji. Osobně musím říct, že být veřejný intelektuál mi ubírá čas na bádání a lidé mě i hodně napadají. Kvůli epizodě s koalami mi třeba vyhrožovali i smrtí. Ale stále si myslím, že skutečnost, že akademici často přebírají altruistické role, aby informovali veřejnost bez ohledu na důsledky, je velmi důležitou součástí jejich povinností.
Je důležité zapojit veřejnost do ochrany přírody? Pokud ano, jak byste ji zapojil?
Existuje mnoho způsobů, jak to udělat. Nejjednodušší cesta je přes přírodopis a vedení lidí k zájmu o přírodu. V Evropě je počet lidí naturalistů, tedy přírodovědců nebo přírodovědných nadšenců, pravděpodobně pět až patnáct procent, takže velká část populace. Domnívám se, že čím více lidí se zapojí do poznávání a zkoumání svého ekosystému, třeba počítáním hmyzu, ptáků a savců kolem nich, tím více je to vede k obavám, že tyto zmizí. V ten moment se začnou přesouvat od naturalisty k aktivistovi. To se vlastně stalo mně, když mi bylo sedmnáct.
Pro mnoho lidí láska ke zvířatům začíná u domácího mazlíčka, ta se pak změní na lásku k divokým zvířatům a potom se stává láskou k biotopům, což znamená, že chtějí udržovat funkční ekosystémy, protože vidí, že jsou propojené. Já chci, aby tímto vývojem prošlo více lidí. Data nyní ukazují, že duševní zdraví lidí enormně zlepšuje slyšet ptačí zpěv, být v zeleni, dívat se na vodu. Čím více o nich vědí, tím více budou bojovat za obranu svých ekosystémů, ať už posíláním peněz, nebo nátlakem na vládu. Také můžete ovlivnit firmy, ve kterých pracujete, aby spotřebovávaly méně papíru, energie a vody. Většina lidí bude dělat to, co je pro ně pohodlné, a to může být sázení stromů v parku, počítání motýlů nebo psaní dopisů politikům. Myslím si, že každý by měl dělat věci, které má rád. Já jsem ochoten udělat cokoliv, snést jakoukoli bolest, abych v ochraně přírody dosáhl výsledků.
V říjnu jste se jako jeden z řečníků zúčastnil konference ICRI v Brně. Myslíte si, že konference jsou pro dosažení pokroku užitečné?
Myslím, že jsou způsobem sdílení informací tváří v tvář. Za svůj život jsem byl na asi 150 konferencích. To je pět ročně, takže je to vážně spousta konferencí. A dobré na nich je, že posloucháte mnoho věcí, které byste normálně neposlouchali, potkáváte spoustu lidí, které byste normálně nepotkali. Pokud tam sedíte, obvykle nemůžete dělat nic jiného než přemýšlet a poslouchat, ačkoli hádám, že chytré telefony tohle trošku kazí. Zjistil jsem každopádně, že mnoho z mých nejlepších nápadů pochází z konferencí, konverzací v baru a poslechu rozhovorů jiných lidí. Myslím, že všechna ta lidská interakce je velmi důležitá. Povzbuzuje lidi, aby vytrvali.
Na čem nyní pracujete a čemu byste se chtěl věnovat v budoucnu?
Z hlediska vědy a matematiky dělám velmi málo. Většinu času obvykle trávím tím, že pomáhám studentům a postdoktorandům, píšu jim reference, aby získali práci. Stále bojuji ve velmi důležitém politickém boji o ochranu stanovišť. Ale stále více se také snažím dělat věci, které jsem dělal, když jsem byl velmi mladý, jako je chodit do přírody a počítat ptáky. Stejným způsobem a na stejných místech předělávám průzkumy ptáků, které jsem dělal v roce 1981. Snažím se pěstovat a sázet další stromy a keře. V zásadě si myslím, že mým úkolem je nyní z velké části pomáhat všem ostatním dosáhnout toho, čeho dosáhnout potřebují.