Česko je nutné adaptovat nejen na čím dál častější sucho, ale naopak i na dlouhodobé deště. Aby krajina dokázala lépe čelit oběma extrémům, musí být rozmanitější. Ale neexistuje žádné zázračné tlačítko k rychlé přeměně. „Mnozí lidé mají pocit, že zemědělství žije v binárním prostředí, že něco je dobře a něco špatně, jenže samo chování a případná změna krajiny do funkčnějšího stavu je mnohem složitější,“ říká v rozhovoru bioklimatolog Miroslav Trnka.
Loňská kritická situace ze začátku jara, kdy v Česku končila dlouhá epizoda označovaná i jako pětisetleté sucho, by se letos neměla opakovat. Na většině území je nyní půda dosycena dešti a tajícím sněhem. „Dokonce i západní a severozápadní části Čech, kde zůstávaly menší suché oblasti, zachránily sněhové srážky. Proto by měl být začátek vegetační sezony z pohledu sucha klidnější než v posledních pěti letech,“ říká bioklimatolog Miroslav Trnka z vědeckého týmu InterSucho, na jehož činnosti se podílí Mendelova univerzita v Brně a kterou koordinuje Ústav výzkumu globální změny AV ČR.
Jak lze hodnotit aktuální situaci se stavem zemědělského sucha?
Relativně dobře, protože se na většině území nevyskytuje. I v oblasti západních a severozápadních Čech, kde je zásoba vody nižší, než by nyní měla být, poměrně vydatně sněžilo. Naopak velká část východu republiky je nasycená vodou docela dobře, což se promítá i do zdrojů podzemní vody. Nicméně v již zmíněných oblastech Čech je znepokojivé to, že zdroje podzemních vod se nedoplnily, ale doufejme, že pomůže sníh.
Teď ho zrovna napadlo hodně, ale celkově a v dlouhodobém srovnání sněhu letos moc není.
V kontextu posledních let nás to už moc nepřekvapuje. Půda je sice nasycená, ale hlavně v nížinách prakticky celou zimu sníh chybí. A i když na horách to koncem ledna a teď v únoru vypadalo dobře, situace je výrazně horší proti průměru let 1961 až 2010. Například v Brně zatím napadla necelá polovina obvyklého množství sněhu, tedy podobně jako v roce 2019. Ani na Lysé hoře v Beskydech a zvláště na Šumavě nevidíme nadprůměrné hodnoty. Vizuálně situace na horách vypadá docela dobře, ale průměru se ani neblíží.
Lidé rychle zapomínají, že srovnávají s tím, co bylo nejvýš dva tři roky zpět, a nepamatují se, co bylo normální před deseti či dvaceti lety?
Je to tak. Například loňský rok nám nepřišel nijak teplý, ale podle záznamů byl pátý nejteplejší v historii měření. Ovšem lidé ho subjektivně posuzují v kontextu extrémně horkých roků 2015, 2018 a 2019. Organismus není statistický přístroj, proto musíme používat objektivní kvantitativní údaje. Vnímáme pocit z minulé, nejvýš předminulé sezony.
Když srovnáme současnost se suchou periodou od roku 2015, je situace lepší?
Určitě je lepší, než byla v zimě 2019 nebo 2018. Nejsme na tom s půdní vláhou nikterak špatně. Ale situace není o tolik lepší a nelze říct, že sucho neudeří. Na jižní Moravě je situace uspokojivá, mělké podzemní zdroje jsou doplněné. Pokud přijde zemědělské sucho, začne se projevovat proti jiným rokům později. V severozápadních Čechách se budeme se suchem potkávat podle dlouhodobých prognóz už v dubnu a květnu.
Jsou nejsušší oblasti v Česku stále stejné jako v minulosti – jak jsme se učili ve škole –, tedy oblast srážkového stínu Krušných hor a jižní Morava?
To platí pořád. Když vezmu absolutní měřítko, kolik by krajina potřebovala vody, aby byla ve vyrovnaném vláhovém režimu vůči běžnému přídělu, jsou na tom tyto oblasti nejhůř a ten průměrný dlouhodobý deficit se prohlubuje. Podívejme se na jižní Moravu, kde se přepisovaly rekordy. Od roku 2015 se nastřádal deficit ve vodní bilanci až 800 litrů na metr čtvereční, teď jsme zhruba na polovině hodnot. Ta voda chybí v krajině spíše virtuálně, protože když v krajině není, tak neodteče, a pokud se nedostane k rostlinám, tak ji prostě nespotřebují. Ale samozřejmě následně klesají hladiny podzemních vod a zhoršuje se vitalita porostů, například lesů. Spíš tedy vidím, jak voda chyběla v ekosystémech a v tom, co nepřirostlo, co se neurodilo.
Aktuálně však vypadá jižní Morava výrazně lépe než v minulých letech.
Na InterSuchu sledujeme i odchylku od obvyklého stavu a je pravda, že na jižní Moravě je půda nasycená relativně hodně, což není obvyklé. Ale také se nedá říct, že by tu byly nadbytečné vodní zdroje. Region si pořád zachovává aridnější charakter. V posledních letech se ale mění struktura postižení republiky suchem. Při analýze sucha posledních 200 let platilo, že většinou když bylo sucho v Čechách, bylo i na Moravě. A když bylo na Moravě, ne vždy bylo v Čechách, na Moravě bylo suchých epizod trochu víc. Loni a letos vidíme, že sucho naopak zůstalo v Čechách a východ území byl relativně vlhký a to je i pro nás nová věc. Sucho bývalo popisováno jako jev postihující obrovské oblasti a v geografii tak o něm učíme, ale ukazuje se, že obrázek epizod sucha je daleko komplikovanější, obzvláště ve střední Evropě. Takovým příkladem je rozhraní jižní Moravy a Vysočiny, kde bylo sucho kontinuálně od roku 2014 do roku 2020 a některá území si sáhla na pomyslné dno vodních zdrojů. Sucho se projevilo i na poškození lesů a dopady tu byly citelnější než v jiných částech jižní Moravy, protože krajina tohoto typu nebyla na sucho tak připravená druhovým složením. Obvykle je předhůří Vysočiny vlhčím regionem než suchá jižní Morava.
Loni v dubnu jste hovořili o pětisetletém suchu. Když pak od května pravidelně a hodně pršelo, někteří lidé si klepali na čelo, o čem jste to mluvili. Zvlášť když srážkové úhrny někde překračovaly průměr více než výrazně. Zkuste vysvětlit, co se loni s počasím a suchem dělo.
Pokud náš výrok způsobil, že začalo pršet, rád kritiku unesu (smích). I když sucho předpovídáme, tak pouze na pár týdnů dopředu. V monitoringu ale sucho vždy sledujeme a hodnotíme od určitého bodu v minulosti do dnešního dne. Když jsme loni v dubnu říkali, že sucho dosahuje mimořádných hodnot, uváděli jsme, že v součtu od roku 2015 do dubna 2020 nemá takové sucho v záznamech a v objektivních datech obdobu. A mysleli jsme to vážně. Na základě měřených dat teploty a srážek, které shromáždily Masarykova univerzita a Český hydrometeorologický ústav a sahají zhruba do roku 1800, dokážeme spočítat index sucha a můžeme odhadnout pravděpodobnost opakování každé epizody. Index má i kumulativní hodnotu, kterou lze vyhodnotit za pět let. Sucho v pětileté kumulaci nemělo ve 220 let dlouhých záznamech obdobu. Spočítali jsme, že bylo tak mimořádné, že pravděpodobnost opakování je o dost větší než 500 let. Vymykalo se klimatickému normálu a zvyklostem z období let 1800 až 2000. To byl první indikátor.
A ten další?
Kolegové z MU rekonstruují sucho i na základě nepřímých pramenů, což už nejsou naměřená data, ale jsou měřenými daty kalibrované a umožňují jít až do roku 1500. Zjistili jsme, že takhle velký anomální propad se odehrál kolem roku 1500. Zároveň jsme v té době pracovali na velmi ambiciózní studii, která využívá stabilní izotopy, což nám umožňuje rekonstruovat sucho od přelomu letopočtu do současnosti. Tato studie, která se blíží k publikaci, nám už před tím rokem jasně ukazovala, že v kontextu dvou tisíc let se v nížinách Česka jednalo o bezprecedentní sucho. Byli jsme v situaci, kdy jsme měli za sebou pátý rok sucha a mnohým se zdálo, že je to normální. Chtěli jsme ukázat, že to normální není a sucho je o dost extrémnější, než na co je krajina adaptovaná.
Co je příčinou?
Podle mého názoru je klíčovou příčinou měnící se klima. Nebýt jeho, k takové anomálii by nedošlo, respektive by byla mimořádně nepravděpodobná. Naštěstí začalo pršet a epizoda postupně vymizela. Na Moravě skončila loni na podzim, ale stále jsou v Česku místa, která se z té anomálie nevymanila a přetrvávala v ní až do počátku února.
Extrémní sucho vystřídaly v dalších měsících mnohde nadprůměrné srážky a lokální povodně. Jak spolu tyto jevy souvisejí?
Upozorňovali jsme, že výkyv jedním směrem znamená, že dojde i k výkyvu na druhou stranu. Není v tom žádná symetrie, ale každá suchá epizoda někdy skončí. Ukazovali jsme, že v 90. letech se sucho hloubkou blížilo tomu, co jsme zažili posledních pět let. A ukončily ho povodně v roce 1997. Povodně jsme nepředpovídali, ale ukázali jsme, že když je velký výkyv a v krajině chybí hodně vody, tak jsou dva způsoby zpětného nasycení. Buď pozvolné vytrvalejší srážky, nebo mimořádné srážkové epizody, které sucho smažou. Naštěstí scénář byl loni spíše příznivý a lokální povodně byly nesrovnatelné s těmi z let 1997 a 2002. Prognózy do budoucna, s kterými pracujeme, jsou takové, že v Česku budou epizody sucha, ale klimatický systém bude produkovat i nadprůměrná srážková období včetně povodní, možná větších, než byly v minulosti. Potenciál pro ně v teplé atmosféře bohužel je. Krajinu musíme adaptovat na obě strany, což je mnohem těžší, než se adaptovat jen na sucho.
Jak se daří na sucho adaptovat zemědělcům? Jak se změnila zemědělská krajina posledních deseti let?
Dokud člověk nehospodaří, tak má pocit, že je všechno jednoduché, a kdo hospodaří, vnímá debaty často jako akademické. Zemědělství je ekonomická aktivita, proto se musíte snažit dělat to, co vás uživí. Mantinely určuje nejen klima a krajina, ale i spotřebitelé, stát a Evropská unie. Ti všichni vám říkají, jaké je preferované chování, tedy co si můžete dovolit pěstovat, kolik vám za to spotřebitel zaplatí a za jakých environmentálních a legislativních podmínek můžete produkci vytvářet.
Žijeme ve zvláštní době, kdy si hodně lidí myslí, že v zemědělství stačí málo jasných a logických opatření a všechno bude dobré. Že to nefunguje, ukazuje pohled do Rakouska, kde je krajina ve srovnání s námi v takřka ideálním stavu. Přáli bychom si takovou, která se jí bude podobat. Ale i v Rakousku zažili sucho v letech 2003, 2015, 2018 a platili kompenzace podobně jako my, i v relativně podobné výši. Proti dopadu sucha se zemědělci úplně bránit nemůžou. Změna klimatu přináší větší frekvenci sucha a dopadne i na ideálně strukturovanou krajinu.
Takže jen změnit strukturu nestačí?
Pestrá krajina má samozřejmě větší schopnost reagovat po skončení sucha a vrátit se rychleji do provozuschopného stavu. Obecně zvládá lépe extrémy a nečekané situace. Intenzivní srážky dokáže lépe zadržet, povodně mají nižší intenzitu, krajina si zachovává lepší úrodnost, což se projevuje dlouhodobě. Nicméně naši i rakouští zemědělci vymýšlejí, jak v půdě zachovat vodu. Aplikují čím dál víc nejen bezorebné technologie, ale i takové, které maximálně šetří vodu, například pokrytí půdy mulčem. Tyhle věci se postupně prosazují, nacházíme na půdě meziplodiny, ať už z rozhodnutí zemědělce, či kvůli dotačním pobídkám. Zmenšuje se rozloha půdních bloků, i když to mohlo jít rychleji. Budeme si toho v krajině všímat. Zázračné tlačítko však zmáčknout nejde.
Loni navíc zemědělci sužovaní pět let suchem museli řešit, co dělat, když kvůli podmáčené půdě nemohli na pole.
Deště přišly i v době polních prací. Kdyby do podmáčené půdy zemědělec najel technikou, udělá koleje, které tam zůstanou roky, půda nešla obdělat. Naši předkové odvodňovali krajinu proto, aby se dala obdělávat těžší technikou, a ta nebyla z pohledu měrného tlaku paradoxně těžší než dnes. Odvodněním se zlepšila dostupnost pozemků a zvýšila se úrodnost a byl a je to postup uplatňovaný po celé Evropě od starověku. I dnes platí, že když přijde deštivé počasí, lze na odvodněné pole vyjet kombajnem dřív. Když je ale sucho, krajinu vysuším a mám problém. Zemědělství nefunguje v binárním prostředí a je zřejmé, že půda musí být multifunkční a musí si umět poradit s oběma extrémy. Odvodňování se budovalo v době, kdy byly vodní bilance krajiny ve výrazně příznivějších hodnotách a problémem často bylo se na pole dostat. Pak se naráz změnilo klima a to, co generace před námi považovaly za vhodný postup, se obrátilo proti nám. Je pěkné říci pěstitelům, že pozemky musí využívat správným způsobem, ale ten způsob se mění s ohledem na průběh ročníku, který neznám dopředu.
Dá se říct, že zemědělci přijímají změny, které jim dávají ekonomický smysl?
Máme zkušenost, že zemědělské podniky jsou velmi asertivní v otázce nových technologií. Není to tak, že by nechtěly. Když vidí, že daná technologie funguje a ekonomicky vychází, není problém, aby ji adaptovaly či přešly na nové odrůdy. Samy o sobě si zkouší třeba maďarské či jihoevropské kultivary pšenice, aby obstály na jižní Moravě. Bohužel Česko strávilo spoustu času tím, že se popíraly zjevné věci, a investovalo spoustu peněz a energie do prokazování zjevného.
Jako vědci jsme strávili 10 až 15 let tím, že jsme přesvědčovali ty, které bylo potřeba přesvědčit, o měnícím se klimatu, místo abychom vymýšleli adaptační opatření, jako se to dělo v Dánsku či Nizozemí. Vědcům to bylo jasné, ale pokud společnost nepřijme, že změna klimatu je problém, tak nebude investovat do řešení, která pomáhají.
Stejně jako s covidem. Dokud nepřijmeme, že máme zásadní problém, a nebudeme ho řešit jako společensko-vědecký, nikam se neposuneme. Pomyslný vlak nám pořád ujíždí, místo abychom byli o krok napřed. Neustále si necháváme dokazovat přírodou, že naše chování volá po změně, ale povětšinou jen reagujeme.
Máte dojem, že je společnost i v současnosti potřeba přesvědčovat?
Z velké části i díky médiím a tomu, co se odehrává v krajině, je nepřesvědčených zastánců běžného výkyvu snad už menšina. Za pět let se názor velké části společnosti hodně změnil i podle našich vlastních průzkumů na Ústavu výzkumu globální změny. Mnoho zemědělců ale bylo už od počátku tisíciletí přesvědčených, že klima se mění a má dopady. Zemědělci a lesníci viděli proměnu krajiny před očima.
Ale i dnes zůstávají názorové skupiny, které setrvávají na tom, že změna klimatu není problém nebo je to odložitelný problém a naše děti to vyřeší lépe. Představme si, kdyby naši předkové v různých režimech rezignovali na investice do vzdělání, protože jsou drahé a projeví se až za desítky let. Nebyly by postavené školy a měli bychom dodnes jednotřídky a vzdělání by končilo čtvrtou třídou. Je to o vůli vidět za krátký časový horizont a dívat se na náš stát v horizontu 20 až 30 let. Za tu dobu už budou některé dopady změny klimatu velmi výrazné a je potřeba si uvědomit, že infrastrukturu stavíme na 50 a více let.
Aktuálně se řeší také protierozní vyhláška, která má citelně zmírnit odnos ornice, a tedy dlouhodobou úrodnost polí. Jak by mohla vypadat a je vůbec potřeba?
V Česku jsme přišli o významnou část úrodnosti půd, zvlášť na svažitějších pozemcích. Eroze je spjatá se zemědělstvím stovky let a vždycky se při obdělávání vystavujeme riziku odnosu části půdy. Práce s organickou hmotou a struktura rostlinné výroby je v Česku docela složitá. Díky proměnám klimatu organická hmota sama ubývá tím, jak se otepluje a mikroorganismy získávají delší dobu na to, aby ji rozkládaly. Rozkládají jí více, než jsme schopni jí dodat.
Když k tomu přidáme erozi, vidíme plíživou, ale občas i dramaticky rychlou degradaci českých půd, která nevyhnutelně skončí během několika desítek let tím, že půdy budou svojí úrodností na polovině dnešní výkonnosti. Takže s erozí se něco dělat musí, v tom máme zásadní dluh vůči krajině. Že existuje odborná debata, co je ještě ve vyhlášce přijatelné, je normální. Jde o balancování mezi spíše krátkodobým pohledem firem, které jsou často řízené účetní uzávěrkou, a dlouhodobým zájmem. Stát se de facto snaží prosazovat ochranu půdního fondu a tím dlouhodobě stojí na straně zemědělství, protože bez úrodné půdy se pěstuje špatně. Neexistuje asi nikdo, kdo by řekl, že eroze je dobrá. Vždy jde o provedení vyhlášky. Legislativu bohužel často přijímáme způsobem, že něco nařídíme a něco zakážeme bez ohledu na to, zda je to logické pro místní podmínky.
Zemědělci rozumí své profesi, a když je někdo pošle dělat operaci, která nedává smysl, tak k systému přestanou mít důvěru.
Co s tím?
Už řadu let tvrdím, že je rozumnější tam, kde to jde, upřednostnit a hodnotit výsledek, a ne cestu k němu. Ať zemědělec uplatní z určitého portfolia možností ty, které jsou pro něj vhodné, ať vymyslí něco nového, inovativního. Ať sám nese riziko, že se mu to povede.
Systém by měl dlouhodobě hodnotit chování a výsledky v krajině, ne pouhé naplnění indikátorů. Stále se přesvědčujeme o tom, že je těžké vymyslet všeobecný předpis, který ukládá chovat se stejně za všech podmínek. Stát by i sám sobě ulehčil, kdyby větší odpovědnost za výsledek přenesl na zemědělce. Kdyby si stát řekl, jak má vypadat krajina, a dokázal si odborně před EU obhájit svůj postup rozdělení peněz a nechal by agronomy tyto cíle naplnit, mohlo by to fungovat.
V evropském srovnání máme erudované agronomy. Navíc kvůli koncentraci podniků jich není tolik, aby s nimi nešlo pracovat. Je docela povzbudivé si uvědomit, že stačí změnit chování pár tisíc lidí, aby se změnil pohled na krajinu. Že se nám to nedaří, nelze přičíst tomu, že bychom se nesnažili a že by to nešlo, ale chybí shoda na tom, jak by krajina měla vypadat, ale, a to považuji za horší, jaké konkrétní technologie použít. Opět nás dohání, že neinvestujeme do vývoje a výzkumu dostatečně a včas.