Designoval u Zahy Hadid, vymýšlel fasády reagující na klima. Saman Saffarian

Dětství prožil v Teheránu a na moravském venkově. Touha učit se o umění a architektuře ho zavedla do USA, Holandska i do Brna. Ve Vídni se stal žákem světoznámé architektky Zahy Hadid, následovalo několik intenzivních let v jejím londýnském ateliéru na pozici předního designéra. A pak přehodil výhybku od praxe k výzkumu. Ve Stuttgartu zkoumal, jak přimět fasády, aby uměly reagovat na měnící se klima. Nyní učí na Fakultě umění a architektury Technické univerzity v Liberci. 

Read the story in the English version here.

Přehrajte si víc článků v našem podcastu v iOSu, Androidu, Spotify a dalších.

Pražský ateliér působí přívětivě: sídlí v prosklené kanceláři v úrovni chodníku nedaleko Florence, takže sem občas kolemjdoucí zvědavě nahlížejí nebo se chodí ptát na cestu. U počítače soustředěně navrhují dva mladí designéři a prostor leccos prozrazuje i o šéfovi kanceláře Samanu Saffarianovi: na stole stojí 3D modýlek ještědského vysílače od Karla Hubáčka a známé „chobotnice“ – nikdy nepostaveného návrhu Národní knihovny z dílny českého architekta Jana Kaplického. Obě jmenované osobnosti Saffariana inspirují, k oběma vizionářům se hlásí.

„Tvořili stavby úplně jinak. Kaplický nebyl chaotický umělec, který se ráno probudí a políbí ho múza. Měl v tom svůj systém. Hrozně rád jsem jezdil na jeho přednášky,“ vzpomíná Saffarian, kterého nakonec profesně silně ovlivnila ještě další velká osobnost architektury – světoznámá britská architektka iráckého původu Zaha Hadid. 

Byl jí svého času velmi blízko – patřil k deseti designérům, kterým šéfka kanceláře posílala projekty, nad nimiž chtěla mít dohled. V Miami tak například stojí mrakodrap, k jehož návrhu Saman Saffarian přispěl, na Tchaj-wanu se zase staví most podle skupiny designérů, kterou vedl. Na megalomanství si ale architekt nepotrpí – s možná ještě větší vášní mluví o drobných instalacích nebo projektech, které se mimořádně povedly: instalace v požární stanici v továrně Vitra poblíž Basileje, v místě první realizace Zahy Hadid, nebo výzkumné projekty. 

Jeden z nich visí nad stolem v ateliéru: velká vizualizace nádraží s takzvanou kinetickou fasádou složenou z velkých plátů. Dokážou se hýbat a natáčet tak, aby chránily budovu před přehříváním, vedrem, nebo stínily. Právě takové fasády, které mají být nejen estetické, ale i funkčně promyšlené, Saffarian zkoumal a vyvíjel při svém výzkumném pobytu Marie Curie Fellowship v německém Stuttgartu. „Tato budova ale neexistuje. My někdy rádi děláme věci, které zatím neexistují a nemají konkrétního klienta. Když můžeme. Abychom nevyšli ze cviku,“ usměje se Saffarian. 

Když jsem byl malý, nebyly parky a hřiště

Zájem o architekturu, město a stavby měl Saman Saffarian už v dětství. Narodil se v roce 1981 v Teheránu do dob války mezi Íránem a Irákem. Jeho rodiče, maminka Češka a tatínek Íránec, se tam přestěhovali ještě v době míru. Jeho otec byl jakožto mladý strojní inženýr v rámci vojenské služby vyslán jako vedoucí skupiny íránských techniků na stáž do firmy MEZ v Mohelnici, kde se seznámil se Saffarianovou matkou.

„Íránský stát byl tehdy svobodný, liberální a otevřený k světu v porovnání s nesvobodnou, totalitární a uzavřenou komunistickou érou v Československu, maminka se tedy za ním pak do Teheránu přestěhovala,“ popisuje Saffarian. 

Pak se ale všechno postupně měnilo. Přišla islámská revoluce, válka, pak revoluce v Československu, vstup do Evropské unie… 

„Vždycky mi zvoní v hlavě maminčina slova: i když máš pocit, že žiješ v největší jistotě a bezpečí, uvědom si, že všechno je dočasné,“ líčí jednačtyřicetiletý muž. 

Jako malý byl svědkem velké válečné destrukce a bombardování, ale i toho, jak se tehdy devítimilionová blízkovýchodní metropole začala rychle zvedat na nohy a zažívala stavební boom. 

„Když jsem vyrůstal, nebyly žádné parky, skluzavky a hřiště, to nebylo bezpečné. Po válce se pak ale stavělo úplně všude, rychle a rovnou na ulici. Díval jsem se do stavenišť těch vysokých budov s ocelovým skeletem a pamatuju si spoustu detailů: řemeslníci na chodníku řezali obrovský ocelový profil, svařovali do větších kousků, tahali je jeřábem nahoru…“ vzpomíná Saffarian na svou dětskou fascinaci městem. „Teherán má asi jen stoletou historii, takže nelpí na své historické identitě. Je živý, pořád se tam něco bouralo, stavělo, zvětšovalo,“ líčí. 

I při stavění lega si soustavně vybíral kusy, které mu chyběly k postavení města – letiště, policejní nebo požární stanici, silnice… „To mi do jisté míry zůstalo. Vzít si nějaké komponenty a sestavit z toho něco nového,“ říká. 

Pak ho inspiroval starší bratr – dnes profesor biofyziky –, který díky stipendiu zamířil studovat do USA. Sedmnáctiletý Saman tehdy také zatoužil studovat za oceánem, lákalo ho umění. „Rád jsem hrál na klavír, maloval, stavěl modely. A pocit, že mohu odcestovat a objevit něco nového, ve mně najednou vyvolal velkou houževnatost,“ vypráví. 

Přes prázdniny se proto velmi pilně připravoval na zkoušky z angličtiny, kvůli nimž s ním rodiče několikrát cestovali do Turecka, jelikož v Íránu testy kvůli politickým vztahům s USA podstoupit nelze. 

Vyšlo to. V 17 letech Saman Saffarian dostal stipendium a vycestoval na rok do USA. „S odstupem času mi rodiče řekli, že i když se o mě báli, nechtěli mi bránit a zabít mou motivaci a drajv,“ vzpomíná. 

Kampus v Kansasu, svým způsobem izolované univerzitní městečko, sice nenaplňoval jeho vysněnou představu Ameriky, umožnil mu ale věnovat se naplno tomu, co ho skutečně bavilo. Studiu umění, architektury, kaligrafie, malby, sochařství. 

Po návratu najednou viděl města jinýma očima a učarovala mu pro změnu Praha, kterou do té doby znal jen „z rychlíku“, jako zastávku před návštěvou prarodičů v moravské vísce Radnice kousek od Mohelnice. 

„Vnímal jsem najednou architekturu a hodnotu historické Prahy. Vidíte gotiku, baroko… Všechny ty věci, o kterých jsem se učil ve vzdáleném kampusu v Americe, mě najednou obklopovaly. Navíc to tady mělo tu živost, oproti Teheránu menší měřítko. A bylo mi čerstvých devatenáct. Takže samozřejmě všechno v Praze nebylo jen o dějinách a umění,“ směje se Saffarian. 

Z USA do Brna. Jazyk se nějak doučíš…

O něčem byl nicméně stále pevně přesvědčený: chtěl studovat architekturu. Přestup z americké školy mu nakonec po dvou semestrech umožnili na brněnském Vysokém učení technickém. „Začátky byly obtížné kvůli jazyku: maturoval jsem v perštině, pak jsem se rychle naučil anglicky a první slovo česky jsem napsal až na první přednášce v Brně někdy v říjnu roku 1999. Nevěděl jsem třeba, jak se píše cihla,“ popisuje. „Ale hoďte dítě do vody a ono se naučí rychle plavat. Tak to bylo.“ 

Čtyři roky v Brně zpětně vnímá jako velmi zábavné, střízlivé seznámení s architekturou v prostředí, které si zakládá na funkcionalistické tradici. „Učili jsme se, jak koncipovat architekturu, aby nebyla příliš formální nebo skulpturální, ale aby byla provozně logická a měla ještě něco víc. Byl to jasně definovaný svět, kde jsme se učili stavitelství, jak rozkreslit projekt, zákony, tepelnou izolaci…“ 

Kaplický a pak Hadid

Stále ho ale lákal svět skvostů soudobé architektury. Nejprve to zkusil u Jana Kaplického: „V dobách bakalářského studia jsem byl několikrát na jeho přednáškách v Praze. A pak jsem v roce 2004 stál se svým portfoliem v dešti před ikonickou růžovou ocelovou branou Future Systems v Londýně. Přišel Jan Kaplický, byl moc milý, ale pospíchal a přiznal, že nemají zakázky, aby mohli nabírat nové lidi. Tak jsem se trošku porozhlédl v ateliéru a rozloučil se.“ 

A tak se vydal na zahraniční stáž do Nizozemska – po čtyřech letech a bakalářském projektu na VUT totiž musel povinně absolvovat praxi, zvolil tehdy cestu přes studijní program Leonardo da Vinci a hledal uplatnění v Holandsku. „V roce 2000 vyhrál Pritzkerovu cenu Rem Koolhaas, známý architekt a spisovatel. A v Nizozemsku byla architektura na vysoké úrovni, což jsem chtěl poznat a vidět,“ vysvětluje.

V Rotterdamu pak s kamarádem pracoval necelý rok v architektonických firmách a nebýt jednoho náhodného setkání, zůstal by tam možná ještě déle. „Hrozně mě to bavilo. Pracoval jsem do noci, o víkendech. Měl jsem dohodu s firmou, že pokud bych pro ně pokračoval, odložil bych si diplomku a mohl bych v ateliéru dostat nějakou větší roli. Vrátil jsem se na prázdniny do Česka a v Rotterdamu jsem vše nechal – počítač, stůl, židli ze sobotního blešího trhu.“ 

Ty věci už tam zůstaly navždy. Na návštěvě v matčině rodné vlasti mu totiž spolužačka nabídla, ať s ní jede na workshop do Vídně, na věhlasnou uměleckou školu Angewandte. To Saffariana samozřejmě zajímalo a jel. 

Teprve na třídenním workshopu zjistil, že jde ve skutečnosti o přijímací zkoušky na studia u Zahy Hadid. Ty změnily kurz jeho cesty. 

Bojovat za jinou pravdu. Ve světě bílých mužů

Už v té době byla Zaha Hadid jménem, které má mezi architekty zvuk, ale vyvolává také mnoho vášní. „Její tvorbu jsem dobře znal, mimo jiné proto, že v roce 2004 rovněž dostala Pritzkerovu cenu. Věděl jsem i o rozpolceném vnímání Hadid architektonickou komunitou. Byla výrazná, nebrala si servítky, ještě ke všemu byla žena, navíc muslimka, z Blízkého východu. V profesi vlivných bílých mužů s jasně definovanými názory na to, co architektura je a není,“ vzpomíná architekt. „Vnímal jsem její sílu v tom, že šla a bojovala za jinou pravdu,“ dodává.

Na workshopu ve Vídni architektku zastupovali její asistenti. Saman Saffarian byl tehdy dobře vytrénovaný z Nizozemska, kde strávil spoustu času stavěním architektonických modelů. „Vždycky jsem stavěl modely z papíru, plastu, oceli, odpadového materiálu, provazů… Cokoliv, se dalo vzít a postavit z toho architektonický model, jsem využil,“ líčí. Třídenním zkoušením tak prošel bez stresu a s lehkostí a na studium se společně s pár dalšími lidmi dostal. 

Vnímá to jako zlomový bod, kdy se vše změnilo. Stal se žákem Zahy Hadid. 

Zatímco doposud navštěvoval technickou školu, která mu dala od každého tématu dobré základy, teď se ocitl na mistrovské škole – die Angewandte Kunst Wien – coby člen ateliéru jedné osobnosti, kde měl strávit další tři roky: od roku 2005 do roku 2008. 

„Byla to velmi lákavá cesta, kterou jsme často pod tíhou provozních, racionálních a metodologicky do řádků postavených úvah zapomněli: cesta krásy, estetiky.“ Studium u Zahy Hadid byl navíc krok, který souzněl i s tvorbou Jana Kaplického, kterého Saffarian dlouhodobě obdivuje. „Ty přístupy jsou si blízké: krása, ale také dovednost ty věci navrhnout,“ dodává. 

Když tehdy Kaplický vyhrál soutěž na Národní knihovnu v Praze se svým odvážným návrhem chobotnice, která ale nakonec kvůli politickým tlakům nevznikla, považoval to Saffarian za velkou chybu a urážku odborné poroty. 

Samotná Zaha Hadid se v ateliéru během Saffarianových studií objevila možná čytřikrát do roka. A architekt pracoval a studoval tak pilně, že získal titul ve Vídni i v Brně a u toho si přivydělával navrhováním a rýsováním bytových domů v rakouské metropoli. 

Mezi předními designéry

Školu dokončil zrovna v době, kdy ve světě propukala ekonomická krize, kolem roku 2008. Vydal se znova do Londýna, opět hledat práci. Pomýšlel si na kancelář Kaplického bývalé spolupracovnice Amandy Levete, když tu ho na její přednášce zastavil Patrik Schumacher z kanceláře Zahy Hadid. Znali se z Vídně. „Ptal se, co tady dělám. Přiznal jsem, že hledám práci, načež mě pozval do kanceláře. V pondělí jsem přišel a ve středu jsem tam začal pracovat,“ vzpomíná. Zůstal tam šest let.

Měl výhodu – uměl myslet jako designér, ale taky ovládal řemeslo technicky. „Dali mi na výběr: umíš plánovat i navrhovat. Můžeš jít na projekt, který se bude stavět třeba za čtyři roky, a celou dobu se tomu věnovat, nebo můžeš do týmu, kde budeš navrhovat neustále nové stavby,“ vyjmenovává. Vybral si to druhé. „Byla to větší výzva, chtěl jsem živit své vnitřní já, které toužilo dělat designové věci. Ty jsou většinou komplikovanější, vyžadují větší dávku inovací, elánu,“ vysvětluje.

A sama Zaha Hadid nedala svým podřízeným nic zadarmo. Ve firmě o tehdy 270 zaměstnancích a zaměstnankyních vytvořila úzkou skupinku sestávající z asi desítky designérů, kterým posílala zakázky a soutěže, nad nimiž chtěla mít osobní dohled. Saman Saffarian byl mezi nimi. 

„Platila za tvrdou osobnost. Ale nás to bavilo. Bylo to velmi inspirující, napínavé, vyčerpávající a formující,“ vypráví nadšeně Saffarian. Hodila mu někdy Zaha Hadid návrh na hlavu? „To víte, že jo! Roztrhala mi skici. Měla tak bystré oko, že když jste se snažili v nějakém modelu zakrýt něco, co tam geometricky nefunguje, ukázat to z jiného úhlu, vždycky to rychle objevila a papír odšoupla. A my jsme to brali,“ popisuje Saffarian. 

Když zrovna šéfka dorazila do ateliéru, hned to všichni poznali: „Najednou začaly všechny tři tiskárny na každém patře hučet, protože lidé tiskli věci, které s ní chtěli konzultovat. Brali jsme to jako sport: za chvíli tady bude, tak se tisklo. A dole v galerii, kde přijímala jednotlivé týmy, se rozvoněly vonné svíčky,“ líčí Saffarian. 

Vysoké nároky byly jak na kvalitu, tak na rychlost – některé projekty bylo potřeba navrhnout v řádu dnů. 

Je podepsaný pod pozoruhodnými stavbami: v Miami například vyrostl 62poschoďový rezidenční mrakodrap s exoticky zakřiveným skeletem složeným z 5 tisíc kusů betonu vyztuženého skelnými vlákny (nazvaný One Thousand Museum), na němž se podílel. 

„Když se podíváte na původní skicu, jasně chápete, že to je ono. Proporce stavby se pak trošku změnily kvůli legislativě, což návrh z estetického hlediska v určitých částech disproporčně zdeformovalo. Ale část zůstala hezká,“ hodnotí kriticky výsledek Saman Saffarian. 

Obzvlášť hrdý je na most Danjiang, který se nyní staví v tchajwanské metropoli Tchaj-pej. 920 metrů dlouhý most v ústí moře, s asymetricky umístěnými hlavními pilíři blíže jednomu z břehů, je nejdelším mostem svého typu na světě. „Je to zavěšený lanový most (cable-stayed bridge). Lana vedoucí od pilíře jsou našponovaná a most drží,“ vysvětluje Saman Saffarian, zatímco princip kreslí. Stavba působí, jako by se nad hladinou s pomocí lan a pilířů vznášela. 

Při jejím navrhování musel mít jako vedoucí designér na mysli nejen design. Úzce spolupracoval i s inženýry v Německu a konzultanty na Tchaj-wanu, kteří dbali třeba na to, aby konstrukce odpovídala filozofii feng-šuej. „Museli jsme jí ten most výrazně přizpůsobit. Pilíře třeba musely stát na konkrétních místech, kvůli proudění energií řekou,“ říká architekt. 

S odstupem času je prý rád, že dal do soutěže všechno. „Byla to výborná škola. Projekt byl můj poslední u Zahy. Odevzdal jsem ho a dva týdny po mém odchodu jsme soutěž vyhráli, což považuji za velmi dobré ukončení své práce v Londýně,“ hodnotí. Odešel v dobrém, za změnou. Do ateliéru Zahy Hadid se mohl kdykoliv vrátit.

V roce 2016 slavná designérka zemřela. „Asi dva měsíce předtím jsem jí poslal přání k narozeninám. Nedovolil jsem si napsat jen tak, protože mail Zaze nikdy neodešel bez nějakého návrhu. Tak jsem rychle něco vymodeloval. Byla nadšená,“ vzpomíná Saffarian. 

Ke svým lidem byla podle něj Zaha Hadid přísná a často je kárala, že vaří ze stejné vody nebo se musí víc učit a trénovat, uznání a pochvalu od ní člověk nezískal jen tak. To pak byl vždy významný okamžik. Spokojená byla Zaha Hadid třeba se sochou, kterou Saman Saffarian navrhl při příležitosti dvacetiletého výročí její první realizace – požární stanice v továrně Vitra u Basileje. 

„Jasně, most nebo mrakodrap jsou obrovské, cítíte jejich tíhu a je to úžasné. Ale navrhnout takovou malou věc, být blízko původního tvůrce, který zná každou křivku a schod, vycházet z geometrie původní stavby může být větší výzva. Někdy nespočívá význam věcí v jejich velikosti,“ je přesvědčený Saffarian. 

Jak ochránit budovy před klimatickou krizí

Toužil se ale na něčem podílet dlouhodobě, kontinuálně, jít do větší hloubky, nebýt pořád ve sprintu. Po celou dobu působení v Londýně ho nesmírně přitahovalo i poměrně nenápadné, ale inspirativní a pokrokové oddělení firmy s názvem CoDe – spojení designu a výpočetních technik (CoDe je zkratkou pro computational design). 

„Lákalo mě na tom, že se tato skupina dívala na ty nejpokrokovější možnosti aplikace programování v architektuře. Nejnovější možnosti ve výrobě nebo materiálech. Vylepšovali také způsoby, jak můžete k architektuře přistupovat digitálními nebo počítačovými metodami,“ vysvětluje architekt. Během svého šestiletého působení u Hadid nevynechal příležitost zapojit se do projektů tohoto týmu.

„Dívali jsme se na nové materiály a různé výrobní procesy – robotické nebo CNC. Vytvářeli jsme prototypy, které ukazovaly možnosti, jak bychom mohli stavět komplexněji, šetrněji nebo rychleji za pomoci digitálních technologií,“ dodává. 

Když proto přišla možnost získat stipendium Marie Curie Fellowship od Evropské komise, navázané na projekt Innochain, Saman Saffarian neváhal. Šlo o financování dvanácti výzkumníků v oboru stavebnictví, v pečlivě nadefinovaných oborech – komunikace designu, simulování designu, materializace a jeho výroba. „Já jsem samozřejmě šel do materializace designu. Chtěl jsem prostě stavět,“ směje se architekt. 

Znamenalo to něco podobného, co znal z týmu CoDe – vzít nějaký koncept, přetavit ho do fyzické podoby, kterou si člověk může osahat, ale v relevantním architektonickém měřítku, ne jako modýlek. 

Rozloučil se tak s Londýnem a přesunul se na čtyři roky na doktorát v německém Stuttgartu, kde se věnoval tématu, které ho zajímalo už z dob psaní vlastní diplomové práce ve Vídni: kinetickým fasádám. Zároveň se s jeho výběrem pojila očekávání profesní výzvy i výsledků od německé precizní výroby. 

„Fasáda pro mě byla vždycky zajímavá. Je to jedna tenká vrstva, ale klademe na ni obrovské nároky – vyžadujeme nejen technickou funkci, aby dobře izolovala, udržovala uvnitř příjemné klima, clonila slunečnímu záření, ale zároveň musí vypadat dobře, odráží stav společnosti a nese určitý význam,“ vysvětluje. 

Pohltila ho snaha zjistit, jak pomocí technologií navrhnout fasády, které by dokázaly vnímat, snímat a monitorovat interiér i exteriér a přizpůsobovat se tak, aby šetřily energii a vytvářely pohodlnou teplotu či světlo. Odborně se tomu říká klima-adaptivní fasády a je to jeden ze způsobů, jak města přizpůsobit pokračující klimatické krizi. 

„Může to sloužit třeba větším halám – letištím nebo výstavním prostorám,“ vysvětluje architekt, jehož návrhy vypadají jako futuristická opláštění složená z pohyblivých plátů. „Dalším krokem by bylo pokrýt pláty solárními panely, protože když je zavíráte, abyste zabránili průniku světla, můžete zároveň generovat energii.“ 

Měl najednou možnost ponořit se do jiného světa než adrenalinového sprintu plného zakázek. Do vědy a architektonického výzkumu. „Ve Stuttgartu jsem nakonec musel pracovat ještě víc než u Zahy. Ale k tomu mě nikdo nenutil. Chtěl jsem opravdu plnohodnotně vědecky přispět a nebylo to jednoduché,“ vysvětluje Saffarian.

Nejtěžší podle něj bylo „překalibrovat“ do vědecké polohy práce, kde má člověk možná zdánlivě víc času, musí si ale perfektně a systematicky nastudovat výsledky svých předchůdců, aby je uměl posunout dál. Jeho práci poháněla kombinace technooptimismu a vědomí, že vytváří něco nového, i když s rizikem, které s sebou výzkum nese – že projekt neuspěje nebo nebude fungovat podle očekávání.  

Z několika možných cest, jak utvářet inteligentní fasády, si zvolil takzvané aktivní systémy, kde je člověk hybatelem. Vydá senzorem nebo tlačítkem nějaký povel k akci. Zároveň ale v jeho modelech hraje roli poddajnost těles, kdy se například po ohnutí vrátí určitý materiál do původního tvaru. „Jde o využívání uložené elastické energie v materiálu. Díky tomu můžete mít jeden směr pohybu zdarma,“ dodává.

Během svého výzkumného pobytu dostal nápady z papíru i do výstavních síní. „Podílel jsem se na několika výstavách: ve Stuttgartu, Kodani a Barceloně, kde jsme postavili obrovské prototypy fasád, jedna ku jedné, které se hýbaly,“ popisuje odborník, který zdokonalil řídící systém, orientaci panelu i snímání únavy materiálu. Opláštění je navíc velmi lehké. Článek, kde je Saffarian prvním autorem, pak vyšel coby kapitola v odborné knize Biomimetics for Architecture.

 „Když zvolíte ve vědě cestu, že nestojíte na okrajích a nekomentujete nebo nekreslíte jen návrhy, ale chcete opravdu něco postavit, tak musíte jít do příslušného detailu,“ líčí Saffarian s tím, že součástí této cesty bylo třeba vymyslet, jak dostat model o velikosti 9 metrů na výšku a 6 metrů na šířku malými dveřmi do muzejního sálu.

Saffarian tak přispěl svým dílem na cestě k fasádám budoucnosti – vytvořil velký, funkční model, i když podotýká, že než se bude moct využívat u staveb, bude na něm ještě hodně práce. Například zodpovědět otázku, jak dlouho mohou panely vykonávat svou funkci, a jak jsou tedy ekologické. „Skoro zřídka ve vědě něco vynaleznete, spíš přispíváte,“ dodává.

Rukopis nerozpoznatelný tvarem, ale přístupem

Doktorát považuje Saman Saffarian za získání „vědeckého řidičáku“ – oprávnění dělat vědu. Nyní působí na Technické univerzitě v Liberci, kde byl donedávna proděkanem pro vědu a výzkum. Nejprve na škole příležitostně přednášel, na pozvání pedagogů, jako odměnu si vyžádal přespání na Ještědu, ve slavné budově vysílače. Pak jej zlákali k větší spolupráci.

Studenty a studentky zde učí právě třeba designování pomocí digitálních technologií, ve svých hodinách využívá mimo jiné virtuální realitu, pomocí níž například studenti a studentky experimentovali s tím, jak vyrobit a smontovat prototypy ve větším měřítku. Nebo s nimi momentálně dělá akademickou případovou studii, jak naplánovat brněnské Jižní centrum s ohledem na mobilitu budoucnosti – kola nebo elektrická vozítka by měla vlastní svébytné silnice a podobně. 

„Snažíme se přemýšlet tak, jako kdybychom neměli žádné legislativní a majetkoprávní mantinely, abychom dali větší prostor inovativním řešením. Třeba to přispěje ke společenské debatě,“ přemítá Saman Saffarian. Pokaždé se ve výuce dotýká inovací.

Zároveň má v Praze vlastní architektonický ateliér. Na aktuální kombinaci svých aktivit oceňuje balanc jednotlivých poloh, ale i velkou svobodu, autonomii. „To všechno je nástroj, který vám pomáhá vykonávat práci dobře, posouvat se,“ myslí si architekt.

Když má Saman Saffarian pojmenovat svůj architektonický rukopis, dlouze se zamyslí. I když je v jeho návrzích znát cit pro krásno a inspirace organickými tvary Kaplického nebo zkušeností u Zahy Hadid, nakonec dojde k tomu, že je minimálně formálně nepolapitelný. „Možná je to trošku vědecký způsob práce v architektuře – hledáme stále něco nového. Je důležité pochopit kontext a z něj pak vytvářet inovativní návrhy a řešení,“ popisuje Saffarian.

Názorně to ukazuje na jednom z modelů z 3D tiskárny v ateliéru: „Dostali jsme výzvu vytvořit skicu pro chatu v chráněné krajinné oblasti, kde platí přísné zásady o tom, jak tvarově má architektura vypadat, aby zapadla. Nastudovali jsme si proto lidovou architekturu v Česku, jaké jsou její tendence, kde vznikly. Až jsme pochopili tu logiku, zkoušeli jsme z motivů poskládat něco víc soudobého.“ 

V rukou drží model vytvořený různým prolínáním a vzájemným zaklíněním tradičních tvarů zkosených střech. Naoko moderní, zblízka logické a promyšlené. „V tom tkví ta nepolapitelnost rukopisu. Nepoznáte ho možná tvarem, ale spíš přístupem.“

V tuzemsku je podle něj, co se týče architektonického výzkumu, ztížená situace, protože zde nemá dlouhou tradici. „Měli bychom se proto zaměřit na menší spolupráce s většími entitami, ať už národními, nebo mezinárodními. Abychom ukázali, že na to máme, a postupně se dopracovali k velkým grantům,“ věří architekt, podle nějž se dobrý výzkum musí dlouho hýčkat, aby přinášel výsledky.

V Česku je podle něj co zlepšovat co do financování výzkumu, legislativy či administrativy. Ze svých dosavadních zkušeností ze zahraničí si ale odnáší mimo jiné to, že by českému prostoru prospělo, kdyby si lidé víc cenili zvídavosti a odvahy než jistoty a bezpečí. „Nejdůležitější je vytvořit ve vědě atmosféru, aby ji mohli lidé dělat s vášní. Ne kvůli titulům, ale aby se výzkumná otázka stala aspoň v určitém období hlavním cílem v jejich životě,“ věří Saman Saffarian.