Co jsem si odnesla ze Švédska? Že nespěchat má ve vědě obří smysl

Není typickou vědkyní nořící se celoživotně hlouběji a hlouběji do svého tématu. Lucia Dobrucká spíš než k úzké specializaci tíhne k širokému rozkročení na všechny strany. Jejím oborem je prostorové plánování – disciplína, která v sobě snoubí územní, strategické a krajinářské aspekty. Snaží se pochopit zájmy jednotlivých aktérů při plánování rozvoje měst a přivést je ke kompromisu. 

Nyní působí Dobrucká na Masarykově ústavu vyšších studií ČVUT. Jak přesně fungují mechanismy moci plánování měst, studovala dva roky na severu Švédska. A došla tam mimo jiné k poznání, že rozvážnější tempo vědecké práce není na škodu, ale naopak může výsledku pomoct. 

Z chladného švédského městečka Luleå se Lucia Dobrucká vrátila už před deseti lety, ale dodnes se při vzpomínkách na tamní dvouleté působení na stipendijním postdoktorském studiu viditelně rozjasní. „Prostě jsem v březnu sbalila velký batoh a zamířila do zasněženého Švédska, asi 100 kilometrů od polárního kruhu. Užívala jsem si tamní zimy: můj teplotní rekord je -42 °C. V takové zimě ani nefouká, protože mrzne i vítr. Ale člověk si na to zvykne,“ vzpomíná.

Ještě větší šok než teplotní ale zažila v práci. „Byla jsem zvyklá na velmi vysoké tempo. V Česku i na Slovensku je v mém profesním světě běžné mít dvě i tři práce. Před odjezdem do Švédska jsem pracovala na dvou školách a na dvou velkých projektech, prakticky jsem se nezastavila dokonce ani přes víkendy. Ve Švédsku jsem tak měla najednou pocit, jako bych byla na dovolené. Ze začátku jsem se musela potýkat s vnitřním tlakem, že bych přece měla něco dělat.“ 

Spolupráce vzešlá z rodinné večeře 

Než se na sever vydala, působila na Slovenské technické univerzitě a na Univerzitě Komenského v Bratislavě a měla za sebou řadu projektů, kde pomáhala coby expertka a členka širšího týmu rozvíjet různá města a okolní krajinu. A taky půlrok, kdy si musela dát od práce pauzu, protože vyhořela. Ve 30 letech.

Vše začalo zhruba před dvaceti lety studiem podnikového a strategického managementu v Bratislavě. Dva roky potom, co nastoupila na Univerzitě Komenského na doktorát z podnikového managementu, tedy v roce 2003, se dala Lucia Dobrucká dohromady se spolupracovnicí, kterou dlouho a dobře znala – vlastní matkou. Totiž Annou Dobruckou, na Slovensku známou autorizovanou krajinnou architektkou, hojně spolupracující právě s urbanisty a územními plánovači. Při své praxi působila v té době i na Slovenské zemědělské univerzitě v Nitře. Matka s dcerou tak nebyly přímo univerzitní kolegyně, ale zjistily, že mohou svou práci velmi dobře propojit.

„U nás v rodině se vždy debatovalo o tom, co kdo dělá. Tak pro mě bylo přirozené, že jsme v rodinných diskusích při večeři jednou došli k tomu, že já jsem kreativní, ona taky a bylo by zajímavé dát hlavy dohromady,“ vzpomíná Lucia Dobrucká. 

Lucia s kolegy z univerzity se k matčiným projektům připojila. V počinech, které byly ze tří čtvrtin univerzitní a ze zbylé čtvrtiny souvisely s praxí Anny Dobrucké coby krajinné architektky, měla na starosti ekonomickou a sociální složku, management a marketing. 

Jedním z prvních společných počinů matky a dcery Dobruckých byl projekt, kde odborníci s partou studentů obcházeli slovenské obce a debatovali s místními o tom, co jim chybí a co by potřebovali. „Obvykle jsme tam zakotvili na týden a pracovali na projektech navázaných na naše působení na univerzitách. Vzali jsme s sebou studenty z různých oborů a pracovali se všemi naráz tak, že aby splnili úlohu, byli nucení se mezi sebou propojit a dohodnout. Takže někdo přišel třeba s nápadem založit ve městě čajovou zahradu, pak přišel ekonom a vše propočítal a designér navrhl, jak by to mohlo vypadat,“ líčí odvážný projekt Dobrucká. 

Krajinářská výstava jako velká škola

Ráda vzpomíná i na větší počiny, k nimž se dostali – například ze slovenského města Skalica v roce 2006 přišla poptávka po využití rozvoje zeleně pro strategický rozvoj města. „Vládl tam progresivní primátor, poptávali parky a výsadbu ve městě. Nejprve opravili domy a pak vznikla otázka, jak využít plánovanou výsadbu k tomu, aby měla zeleň nějaký synergický efekt,“ popisuje. 

„Konkrétně jsme zpracovávali možnost organizovat takzvanou krajinářskou výstavu. Jde o koncept, který je hodně používaný v Německu a Rakousku, kde prostřednictvím velkých výstav zaměřených na tvorbu urbánní krajiny – což je zjednodušeně zeleň ve městě – revitalizují celé velké nevyužívané či zdevastované plochy, hlavně brownfieldy. Celé to upraví, vysadí, doplní vybaveností,“ vysvětluje Dobrucká.

„No a zároveň to otevřou jako výstavu, která během půl roku vydělá díky vstupnému a různým akcím slušný balík peněz,“ dodává s tím, že když výstava skončí, dočasné prvky a aktivity odstraní a zůstane pěkně zelená plocha, park nebo něco podobného. „Připravili jsme koncept rozvoje zeleně pro celé město Skalica a základní myšlenku výstavy. Část zelených úprav se provedla, ale výstava ne, protože systém dotací a grantů na Slovensku je jiný než ten německý a nenašli jsme dostatečnou finanční ani systémovou podporu,“ vysvětluje.  

To byla pro ni velká škola – řešila nejen management a ekonomiku projektu, ale také zastřešení procesu dohody mezi jednotlivými složkami a profesemi: koho by taková krajinářská výstava zajímala, kdo by tam přišel a jaké aktivity by očekával a také co zůstane po skončení výstavy, pro koho ta úprava zeleně bude, co je žádané občany, co zájmovými skupinami nebo politiky a co je úplně neprůchozí... Takže ne jen propočty, ale i politika a diplomacie. 

K doktorátu z podnikového managementu, kde se zaměřila na strategii malých a středních podniků, na Univerzitě Komenského si po dvou letech od nástupu přidala ještě jedno doktorské studium.. Na slovenské technické univerzitě nastoupila na doktorské studium strategického plánování měst a obcí. 

Když není strategický plán jen formalita

„Strategický plán rozvoje města může být při dobrém nastavení velmi užitečný dokument. Vytváří prostor k tomu, aby se všichni lidé v daném městě – od běžných občanů přes politiky a investory až po různé zájmové sdružení a spolky – zamysleli nad tím, jakou budoucnost by chtěli pro svoje děti a vnoučata. Jak by mělo toto město vypadat o několik generací později,“ popisuje vědkyně. 

Mnoho strategických plánů se podle ní bohužel dělá jen formálně, jako podklad pro získání dotací nebo jako nástroj na prosazování zájmů nějaké konkrétní skupiny. „Mnohé konflikty vycházejí z toho, že jsou upřednostněné okamžité potřeby (co chci já?) před dlouhodobým obrazem (v jakém světě by měli žít mí potomkové),“ komentuje situaci Dobrucká. 

„Výstupem doktorátu byla mimo jiné metodika tvorby strategických plánů na Slovensku, která byla jedna z prvních, které v tom období na Slovensku vznikaly,“ líčí Dobrucká. Přispěla tak s kolegy a kolegyněmi k položení základů této praktické disciplíny v zemi. 

„Ze všeho nejvíc mi tato zkušenost dala schopnost vnímání různých profesí. Vyhovuje mi, že můžu komunikovat s velkým množstvím lidí z různých oborů a vím, o čem mluví. Byli jsme nuceni hledat shodu od historiků a etnografů přes sociology, architekty či geografy až po finanční vyjádření v ekonomice a marketingu,“ popisuje Lucia Dobrucká s tím, že většinou města projekt berou jako zakázku, kterou mají tvůrci plánů dodat. „Ale třeba ve Skalici jsme měli přímo v řešitelském týmu zapojeného velmi schopného šéfa oddělení strategického rozvoje, spolupracovali i někteří zastupitelé,“ vzpomíná na pozitivní zkušenost.

„Osvědčilo se také, když jsme se s lidmi z týmu na tři dny zavřeli na chatu. První večer jsme se natolik pohádali, že dva lidé z týmu odešli s pláčem. Ale lidé byli dostatečně odhodlaní a ochotní se bavit, že se nakonec dohodli,“ dodává. 

Když se zamýšlí, která role má často v projektech nejsilnější slovo, nedochází k jednoznačné odpovědi: legislativně má velké slovo územní plán, jelikož je daný zákonem, stejně tak se mohou o zákony opírat památkáři nebo ochranáři přírody.

„Ukotvenost v zákoně je značná výhoda oproti mnohým jiným profesím, jejichž zapojení je pro města ‚dobrovolné‘ a závisí na velikosti rozpočtu a uvědomělosti zastupitelů. Druhou silnou skupinou jsou standardně zástupci silných ekonomických skupin, různí investoři či developeři,“ rozebírá.

Jako další jmenuje lidi, kteří podle ní dělají často kvantum práce – historikové, etnografové, sociologové. „Strašně moc toho vědí, ale nic nenavrhují, protože spíše dodávají data. Pokud je člověk nepodporuje a neptá se jich přímo na názor, strašně lehko je ostatní převálcují,“ sděluje své zkušenosti Lucia Dobrucká. 

Velká diplomacie

Jinak podle ní záleží, jaký tým se setká – i osobnostně – a jak se vyprofilují role. „Povahové rysy jednotlivců, jejich osobnostní nastavení, průbojnost, míra porozumění jiným názorům nebo naopak míra agresivity při prosazování sebe jsou faktory, které se velmi často podceňují,“ hodnotí Lucia Dobrucká. Ten, kdo je naopak nebere na lehkou váhu, jsou podle ní právě silné skupiny, které potom profitují z toho, že na jednání vysílají ty nejschopnější vyjednavače. 

„Obecně se ale v našich končinách mluví o jednotlivcích z hlediska jejich práv, ale zřídka z hlediska jejich reálných schopností a zodpovědnosti. A takzvané měkké dovednosti, schopnost moderovat rozličné pohledy na věc a řešit konflikty, jsou bohužel zanedbané i ve výuce budoucích územních a strategických plánovačů nebo koordinátorů rozvojových projektů. Hlavně mladší kolegové přijdou do praxe s odbornými znalostmi, ale narazí na problém osobně ustát náročné mezioborové diskuse,“ míní vědkyně.

Brzdou spolupráce mohou být podle ní i jinak velmi aktivní skupiny, které si ale stojí pouze za svým zájmem. „Pokud chybí schopnost vnímat širší kontext a uznat nároky jiných skupin jako rovnocenné vůči vlastním nárokům, tak může být hledání dohody velmi těžké. Nejednou se nám stalo, že někteří hráči se nezúčastnili procesu tvorby nápadů, který trval několik měsíců, ale objevili se až na konci. Přišli, poslechli si závěry dlouhých náročných rokování a konstatovali, že jim to nevyhovuje a má to být celé jinak. A poslali několik stran požadavků,“ vzpomíná Lucia Dobrovská. Jenže co dělat po půl roku práce, když už se projekt chýlí ke konci, zadavatel očekává výsledek a další práci už nikdo nezaplatí? „Buď budete pracovat zadarmo a riskovat penále z prodlení, nebo z těch požadavků zapracujete jen to nejnutnější a zbytek ignorujete. A potom posloucháte stížnosti, že proces byl netransparentní. Jenže často nejde o chybu procesu, ale o ignorantský přístup konkrétních zapojených. Kritizovat je bohužel jednodušší než kreativně spolupracovat,“ podotýká expertka. 

Velmi často podle ní českým a slovenským městům chybí právě spolupráce. „Často vládne ‚rezortismus‘, a když se náhodou najde někdo, kdo dokáže vnímat celek, jako by nebyl akceptovaný,“ přemítá.  

Dá se to podle ní pochopit: rezorty si brání své teritorium, protože na to jsou navázané i jejich rozpočty, kompetence a důležitost, jejich odborné znalosti a zkušenosti. „Když přijde někdo, kdo se snaží věci propojit a přivést rezorty ke spolupráci, tak většinou narazí. A to jak na neochotu vzdát se části své moci, tak i na odborné neporozumění. Výjimky jsou zatím vzácné, ale naštěstí existují a jejich počet se velmi pomalu zvyšuje,“ věří Lucia Dobrucká.

Po sedmi nebo osmi letech takových projektů se dostala do stavu vyhoření. „Nebyla jsem pomalu schopna ráno někoho pozdravit. Výjezdy byly velmi často o víkendech. Takže jsem dodělala univerzitní projekty a ze školství odešla doslova na úřad práce,“ vzpomíná na nelehkou dobu vědkyně. 

Po šesti měsících se vrátila do školství, ale ne jako akademický pracovník. Pro změnu spolupracovala na různých projektech manažersky a administrativně. „Po dvou letech této práce jsem byla připravená se znovu vrátit do vědy, ale chtěla jsem získat novou zkušenost někde jinde, mimo Slovensko. Takže jsem se začala poohlížet po možnostech odejít na čas do zahraničí,“ vysvětluje své pohnutky odbornice. 

Shodou okolností její vedoucí věděl o možnosti vyjet na stipendium do Švédska – na postdoktorandské studium na katedře inženýrství životního prostředí a přírodních zdrojů na Technologické univerzitě ve městě Luleå. A Lucie Dobrucká se hned přihlásila. „Teprve potom, co jsem poslala všechny dokumenty, jsem začala hledat, kde Luleå vlastně je. Trošku mě vyděsilo, když jsem ji našla až těsně pod polárním kruhem,“ směje se. 

Dvojí metr na mechanismy moci 

Ve Švédsku měla možnost plně se ponořit do teorie komplexnosti plánování ve městech. Pohltilo ji hlavně téma moci – vliv různých aktérů, mocenské faktory, filozofie. „Hodně jsem ležela v knížkách, ale byla jsem ve skvělé společnosti: Sokratés, Nietzsche, Machiavelli, Foucault. Tvrdí praktici, kteří říkali, že sice potřebujeme vznešené myšlenky, ale pokud nepodchytíme taky reálné fungování, tak se nikam nedostaneme,“ líčí Dobrucká. 

Například podle jednoho z čelních teoretiků moci, francouzského filozofa Michela Foucaulta jsou moc a vzájemné ovlivňování přítomné vždy, i v rámci současných demokratických procesů participativního plánování. Soužití různých aktérů v jednom městě nutně přináší i různé tlaky, usměrňování, vzájemné vztahy a ovlivňování se.

Dobrucká během svého studia napsala několik článků o tom, jak lze uchopit problematiku moci více systematicky, postavit velice různé přístupy k moci vedle sebe a zvážit, za jakých okolností se tyto přístupy dají či nedají uplatňovat. Podívala se až „dovnitř“, na mechanismy fungování různých aktérů, kteří do plánování promlouvají. Na pomoc si vzala k ruce různé případové studie, které vycházely z jejích předchozích zkušeností s projekty i praxí. Díky nim formulovala několik hypotéz, které je nyní potřeba ověřit.

„Když se člověk podívá na to, jak moc funguje, jaké nástroje jsou uplatňované, tak například bohatý developer, na kterého všichni nadávají, protože ho veřejnost vnímá jako toho zlého, který něco diktuje, může nakonec používat velmi podobné nebo i stejné nástroje a mechanismy jako neziskové organizace. I ty dokážou bezhlavě prosazovat svoji myšlenku,“ dává vědkyně za příklad jeden z poznatků, k němuž došla. 

„Přitom jsou považovány za pozitivní, protože jejich myšlenka lidem vyhovuje. Ten stejný mechanismus uplatňování vlivu může být jednou považovaný za negativní a jednou za pozitivní – například selekce těch správných dat, racionalizace určitého typu jednání, lobbing či vysílání toho nejpřesvědčivějšího řečníka na rokování…“ dodává. 

Jako příklad souboje různých zájmů uvádí projekt historického parku ve slovenském městě, kde si sdružení matek přálo dětské hřiště a strhla se velká debata o to, že park je přece historický a má svou kulturní hodnotu. „Z titulu matek s dětmi se s nimi nedalo dohodnout, protože v principu apelovaly na emoce a na to, že děti jako naše budoucnost by si měly mít kde hrát. Racionální argumenty o tom, že hřiště může být o ulici dál a park je potřeba využít jinak, tak tahaly za kratší konec. Takže si nakonec matky prosadily hřiště v historickém parku způsobem, který park poškodil,“ líčí jeden z konfliktů z případových studií, kterými se probírala. 

Vzpomíná také na případ, kdy se do cesty projektu postavil nadační fond s argumentem, že podporuje jen iniciativy občanů, zatímco manažeři projektu stáli i o diskusi s odborníky. „Zůstala jsem na ně koukat, protože odborník tedy není občan?“ podává Lucia Dobrucká další případ takového sporu. 

Dotýká se tak i samotného problému celého tématu: v jaké pozici může být v takových veřejných projektech výzkumník, který má i přes všechny snahy o objektivitu a správnou metodiku i svůj vlastní světonázor. „V mezinárodním vědeckém diskurzu se už nějakou dobu řeší i otázka, zda jsou výzkumníci aktéři, kteří vytvářejí vliv, nebo můžou nějak zasahovat. Protože už jen tím, že něco popíšete a povíte, najednou ovlivňujete mínění a dění. Najednou má výzkumník moc,“ konstatuje vědkyně. 

Účel světí prostředky

Sama říká, že pobyt ve Švédsku a studium filozofie jí dalo větší nadhled a uvědomění, že ti, co vytvářejí městské plány, se sice snaží být objektivní, ale to nutně neznamená, že jsou vždy nestranní. „Tak je to i u plánovačů – územních, ale zejména strategických. Ti jsou běžně považovaní za objektivní a nezaujaté. Ale i oni mají moc věci ovlivnit, například výběrem členů řešitelského týmu, nastavením agendy veřejných projednání či jednoduše strukturou textu a použitým jazykem. Styl psaní bývá podceňovaný, ale má nezanedbatelný dopad na porozumění danému textu. Takže názor plánovačů také hraje svou roli,“ vysvětluje. 

„Pro mě bylo svým způsobem osvobozující i zjištění, že mechanismy, které popisoval třeba Machiavelli, fungují stále. Při jeho jméně se sice lidem ježí vlasy, ale není to úplně fér. Třeba jeho nejslavnější věta, že účel světí prostředky, platí stále, to tvrzení se používá,“ míní. 

„Můžeme jej vidět okolo sebe prakticky denně. Náš názor na to, zda jde o něco přijatelného, nebo ne, do velké míry závisí – přesně jako tvrdí Machiavelli – na našem účelu, cíli nebo světonázoru. To je důvod, proč můžeme ty stejné nástroje vytváření vlivu odsoudit u bohatého investora a zároveň si jich vůbec nevšimnout u matek prosazujících zájmy svých dětí. Mocenské nástroje jako takové jsou často neutrální, až jejich využití a náš názor na toto využití z nich dělá něco dobrého, nebo špatného,” vysvětluje.

Češi moc chytračí

Kdyby mohla do českého prostředí něco přenést ze Švédska, byl by to v prvé řadě klidnější způsob práce. „Člověk může být vysoce efektivní, i když pracuje pomaleji, ve větší pohodě,“ přinesla si ze Švédska zásadní poznatek.

Neznamená to ale, že by ve Švédsku nepracovala – důkladně studovala odbornou literaturu, četla. „Ale navzdory tomu, že jsem byla v práci osm nebo deset hodin denně, zažívala jsem opravdu nízkou úroveň stresu,“ konstatuje. 

Překvapil ji hlavně denní režim: lidé přicházeli do práce v osm nebo v devět hodin ráno, o půl desáté se sešli k první pauze na kávu, které se ve Švédsku říká fika. Tam seděli půl hodiny, o půl dvanácté zašli na hodinový oběd a odpoledne opět rozpůlila přestávka na kávu. Domů odešli kolem čtvrté nebo páté. 

„I když jsem měla za začátku pocit, že pořád jen piju kávu, postupně jsem zjistila, že v tomto tempu mají lidé vyšší výkonnost, než kdyby se pořád stresovali, neobědvali a naháněli práci s vyplazeným jazykem,“ konstatuje Dobrucká jedno z poznání, které si ze Švédska přivezla. 

O sobě už ví, že když je opravdu unavená, jeden den v lese udělá víc než se snažit dlouhé hodiny pracovat. Do lesů se většinou Lucia Dobrucká nevydává sama – společnost jí dělají její dva koně Atom a Badyán. „Hlavně ten první je mladý pětiletý karačájevský kůň, něco jako mustang z Kavkazu. Takže na něj neplatí spousta takových věcí, které u starších nebo doma odchovaných koní fungují automaticky. Je velmi citlivý na moje vnitřní nastavení a spíš než na viditelné fyzické pokyny reaguje na mentální stav a myšlenky. Neoklamu ho. Nestačí se tvářit, že něco dělám nebo chci, musím to opravdu dělat nebo chtít. Slouží jako kontrolka, musím být v souladu sama se sebou, pokud nechci, aby mě přizabil,“ směje se.

České vědě by podle ní neuškodilo, kdyby si od té severské vypůčila více nápomocnosti a spolupráce mezi vědci a vědkyněmi. „Tuzemská věda je o mnoho individualističtější, ve Švédsku panuje větší sdílení informací. Nenarazila jsem na to, že by mi někdo odmítl pomoct nebo poskytnout informaci. U nás jsem se s tím setkala: toto je moje a ty si řeš to své,“ upozorňuje odbornice. 

A dostává se rovnou k samotné podstatě rozdílů: jedním je mentalita. „Švédi jsou natolik systematičtí a spolehliví, až je to nuda. Ale právě to jim pomáhá dosahovat velkých úspěchů. Navazují na výzkumy, pokračují malými kroky vpřed a nenačínají pořád něco nového. V Česku a na Slovensku se pořád vracíme a nevyužíváme dosavadní kvalitní výsledky výzkumů. Místo toho, aby se týmy propojily, začnou znova,“ podotýká Lucia Dobrucká. 

Mentalitou míní i středoevropskou tendenci „chytračit“. „Češi sice vynikají v kreativitě, ale to i ve smyslu vymýšlení, jak přechytračit systém. Tohle Švédi vůbec nechápou. Někteří lidé tam možná kradou a lžou, ale ne v takové míře jako u nás. Národ, který sám sebe nepodvádí, má šanci skutečně produkovat a spolupracovat,“ myslí si vědkyně. 

I když jí občas severský feminismus připadal přehnaný – třeba když se kolegyně radovaly, že ve Švédsku vznikla dívčí škola, a uznaly, že z chlapecké by takovou radost neměly –, po přesunu do Česka prý hned naznala, že se místní muži k ženám často neumí chovat. „Jsou to různé nevhodné poznámky či vtipy, které jsou rádoby vtipné, ale ve skutečnosti nezřídka trapné až urážlivé. Taky jsem si začala hodně všímat výraznějšího přehlížení, když přijde s nějakým nápadem nebo návrhem žena,“ upozorňuje Lucia Dobrucká. 

Nezabetonovat se na celý život

A ráda by viděla i větší míru spolupráce české vědy se zahraničními experty a expertkami. „Švédská věda je skutečně otevřená, globální. Městečko Luleå, kde jsem byla, platilo za skutečnou periferii země. Jako bychom se bavili o Ústí nad Labem. Navzdory tomu měli na univerzitě lidi 52 různých národností z celého světa. Za dva roky jsem potkala jen pět lidí, kteří neuměli anglicky, krásně jsem si popovídala i s řidičem autobusu nebo paní na uklízení,“ dodává expertka a kritizuje například to, že se na českých univerzitách studijní obory uzavírají světu už jen tím, že se dokola vyrábí české učebnice a nepovažuje se za samozřejmé studium ze zahraniční literatury a nejnovějších mezinárodních vědeckých či odborných článků. 

S tím souvisí další věc, která je podle Dobrucké pozitivní: fluktuace lidí – ve Švédsku se jen v její skupině o zhruba třiceti lidech za tři roky vyměnila pětina. „Mají stabilní zaměstnance a pak je tam složka lidí, kteří se točí. Přicházejí na projekty, stipendia, jsou tam chvíli a pak zase odejdou. Nebo lidé z praxe, kteří si odskočí do akademického světa. Je pro ně normální, že se člověk nezabetonuje na nějaké pozici na celý život,“ podotýká. 

Zároveň připouští, že rozdíly jsou natolik systémové, že by v tuzemsku nestačilo změnit jen jednotlivé dílčí detaily. Švédsko se po válce rozhodlo jít cestou znalostní ekonomiky a vzdělání. „Cíleně nalili velké peníze ze státního rozpočtu na dotaci výzkumu, vědy, mnoho peněz šlo na studenty, stipendia. Člověk tak při studiu nemusí pracovat. Seděla se mnou v kanceláři dívčina, historička a bývalá pracovnice v muzeu. Dělala zrovna doktorát a dokázala si sama koupit byt na hypotéku a ještě jela čtyřikrát do roka na dovolenou do destinací, jako je Turecko nebo Island,“ dává Dobrucká za příklad velké rozdíly, které vyplývají právě z výrazné a systematické podpory vědy a školství. 

„U nás je to vnímané jako vyhozené peníze, ale ve Švédsku vědí, že když podpoří studenty a zadotují stipendia, podpoří tím i ekonomiku. Ti lidé nebudou muset mít další dvě práce, kde by stejně nic rozumného nevyprodukovali, a dokážou ekonomiku točit prostřednictvím vytváření poptávky, tlakem na konkurenci, využíváním služeb. I průměrně situovaný student je zákazník,“ vysvětluje Dobrucká s tím, že Švédi navíc na rozdíl od Čechů vnímají, že když chtějí být jako země na špici, podpora základního výzkumu je pro to nutnou podmínkou.

„Nepodceňují teoretickou složku, protože myšlenka je vždy první a až pak přijdou aplikace v praxi,“ podotýká.

Snaha odolávat tlaku 

Právě přesvědčení, že základní výzkum je stejně důležitý jako aplikovaný a správná cesta je vyvažovat obě tyto složky výzkumu, si Lucia Dobrucká ze Švédska přivezla. „Snažím se odolávat tlaku systému a držet si tento nadhled, nepodceňovat teorii a dělat ve výzkumu i nepraktické věci,“ přiznává. 

Zároveň si snaží držet ve vědě vysokou míru otevřenosti – neuzavírat se ve vlastní skupince výzkumníků a výzkumnic, kde je člověku pohodlně, jak mají podle ní někdy čeští vědci ve zvyku, ale spolupracovat a bavit se o tématech s různými lidmi. 

Ostatně, po návratu ze Švédska zažila v tomto směru šok: navzdory dvouleté zkušenosti ze zahraničí, účasti na mnoha projektech a řadě kontaktů se jí nedařilo vrátit na Slovensku zpátky do vědy. „Ty pozice ve školství byly zabetonované, nebylo tu prakticky nic z otevřenosti a fluktuace charakteristických pro Švédsko,“ vysvětluje. Nakonec se dohodla na postdoktorském studiu na Univerzitě Karlově, kde rok spolupracovala s filozofem – profesorem Miroslavem Marcellim. 

Co s českou bytovou krizí?

Nyní působí na Masarykově ústavu vyšších studií a na Fakultě architektury ČVUT v Praze a přes spolupráci s architekty a strategické plány se dostala k otázkám bydlení a developmentu. Spolupracuje s kolegy a kolegyněmi z dalších oblastí, kteří pokládají základy tomu, jak by mohla být v budoucnosti v některých městech nastavená politika bydlení. 

Málokdo si podle ní uvědomuje, že aktuální krize bydlení – vysoké ceny a nedostupnost bytů – se nedá řešit jen snížením cen, zvýšením platů, novou výstavbou a sociální podporou. „Řešení musí přijít z více stran současně, a to i za cenu nepopulárních zásahů,“ je přesvědčená. 

Na straně nabídky je podle Dobrucké potřebné zvýšit množství bytů na trhu, a to hlavně novou výstavbou a rekonstrukcí vhodných nemovitostí na bytové domy. „Je potřeba zjednodušit legislativu, jinak bude výstavba i nadále pomalá. Ale nabídka se dá regulovat například i tím, že vlastníci budou nucení pustit byty na prodej nebo pronájem namísto toho, aby je drželi jen tak prázdné. V Česku je velké množství prázdných bytů a domů. V zahraničí jsou běžná pravidla na využívání majetku a též vysoká daň na nevyužívané byty,“ dodává.

Zároveň je třeba snížit poptávku. „Nezanedbatelnou příčinou dnešní krize s byty je to, že si mnoho lidí kupovalo byty jako investice, nebo dokonce spekulace. V Česku se mluví o zvýšení daní z nemovitostí. Ale tím zdaníme všechny, i chudáky, kteří sotva zaplatí za energie. V zahraničí daně progresivně stoupají – za první byt málo, za druhý už výrazněji víc a za třetí to může být celkem pálka. Tím se omezí poptávka investovat do více bytů, bohatí lidé se poohlídnou po jiných způsobech uložení peněz a chudším lidem zůstanou k dispozici byty na bydlení.“

Vhodné je podle Dobrucké též přehodnotit formy bydlení: na trhu by měly být byty na koupi i pronájem, byty sociální, městské i služební. Dnes už nejde jen o podporu nejchudších, ale bohužel už i o podporu střední vrstvy, protože byty se staly nedostupnými pro takové profese, jako je učitel nebo zdravotní sestra. Nastavení bytové politiky města znamená, že město ví, jaké profese potřebuje do budoucnosti posílit, a dokáže těmto profesím poskytnout přiměřené bydlení ve vyšším standardu, než jsou sociální byty. Nemluvě o tom, že takové byty nemůžou být centralizované v sociálních čtvrtích, ale musí být v různých lokalitách města.

„Kdybych to měla celé zjednodušit, jsme opět u problematiky strategického plánu: v jakém městě by měli žít naši vnuci? U ochoty spolupracovat – zapojit různé perspektivy, akceptovat různé potřeby.  využití mocenského vlivu – jak přesvědčit lidi, že se mají vzdát kousku svého vlastního pohodlí ve prospěch společnosti jako celku?“

Přála by si také dokončit to, co načala ve Švédsku – překlopit problematiku moci z roviny více filozofické do roviny uchopitelné v praxi. Nejbližších pár let má v úmyslu zůstat na ČVUT, kde se podle ní rozjíždí řada slibných projektů. „Až na mě ale přijde potřeba odejít, během půl roku něco najdu, sbalím batoh a odejdu,“ směje se.