Jakou roli hraje v běžné komunikaci mezi vyučujícími a studujícími prosté oslovení, kterým se vyučující ke studujícímu obrací? Je přípustné, aby studující vyučujícím tykali? A proč není dobré, aby se vyučující obraceli ke studentkám oslovením „slečno“? Radka Římanová z Univerzity Karlovy tyhle „měkké“ proměnné dlouhodobě sleduje.
Přehrajte si víc článků v našem podcastu v iOSu, Androidu, Spotify a dalších.
Radka Římanová má za sebou i workshop pro vyučující, z něhož plyne potřeba kodifikovat jasná pravidla oslovování. Zatímco studující své pedagogy a pedagožky oslovují jednoznačně titulem, naopak je to složitější.
„Pro studující je navíc každá zkouška stresujícím momentem. Pokud je studující osloven tak, jak nečeká, může být vychýlený, víc nervózní,“ vysvětluje, proč téma rozhodně není marginální.
Kdy jste začala zkoumat to, jak vyučující na vysokých školách oslovují studující, a proč to považujete za podstatné?
Předně nejde o plnohodnotný výzkum, spíš si toho dlouhodobě všímám a zabývám se tím. Vedu kurz pro studující nazvaný Nácvik komunikačních dovedností, kdy je připravuji i na zásadní životní komunikační akt, ústní zkoušku, a dostala jsem před dvěma lety za úkol vést workshop pro čtyřicet vyučujících z různých českých vysokých škol na libovolné etické téma. Mým cílem bylo nastolit téma, které by bylo dostatečně odlehčené ve smyslu společného jmenovatele pro tolik lidí, nad nímž by mohli diskutovat a projít nějakou sebereflexí. Jde o psychologické téma, kde záleží na tom, jakými verbálními a neverbálními prostředky nastolíte atmosféru komunikace, jak chvatně třeba komunikujete, tedy jak moc dáváte studujícím najevo trpělivost, nebo netrpělivost – a rozhovor vždy začíná oslovením.
Než se budu ptát na to, jak vyučující oslovují studující, vysvětlete mi, jak je kodifikované oslovování v případě vztahu studující–vyučující.
Studující Univerzity Karlovy dostávají brožuru Průvodce pro studenty prvních ročníků, z níž se naučí, že ne každá vyučující je profesorka, což je oslovení, na které byli na střední škole často zvyklí. Studující, kteří nastoupí na vysokou školu, mají za sebou první velký ústní test, tedy maturitu. Maturity podle Cermatu jsou trochu zaškrtávací kvíz, každý studující se ale nakonec ocitne i během maturity před komisí a musí zanechat nějaký dojem. Na vysoké škole pak má takových ústních zkoušek víc a směřuje ke státní zkoušce před komisí, která zkouší ústně, čekají ho nebo ji obhajoby. Během krátkého časového úseku musí studující přesvědčit zkoušející, že látce rozumí. A jde skutečně o detaily, z nichž ten první je oslovení, ale také oblečení.
Oblečení má nějaký úzus?
My na Univerzitě Karlově ho nemáme. Zatímco u mužů je formální oblečení lépe definované, u žen jsou to obvykle prostě „šaty“, ale jejich škála je širší. Oslovení je důležité, podobně jako pozdrav, pohled z očí do očí. Pro studující je každá další zkouška stresujícím momentem – a tím se dostávám k oslovení. Pokud je studující osloven tak, jak nečeká, může být vychýlený, víc nervózní. Vyučující nejčastěji používají oslovení kolego nebo kolegyně a pojí ho s příjmením a vykáním. Ale ne vždy.
Termín kolego nebo kolegyně je v pořádku, i když ve skutečnosti se o rovnocenné kolegy nejedná?
Mně osobně takové oslovení vyhovuje právě proto, že studující může zbavovat nervozity. Dávám tím studentům najevo respekt, že mají našlápnuto k tomu být na stejné úrovni, jako jsem já coby pedagog s nějakým titulem. Ne každé příjmení je ale k oslovení vhodné a jednoduché. S postupující internacionalizací takových příjmení přibývá. Někdy je jednodušší oslovit studujícího křestním jménem a vykat. Jenomže to má své nevýhody.
Protože když mě jako studentku zkoušející osloví křestním jménem, mám i já teoreticky nárok ho nebo ji oslovit jejich křestním jménem?
Přesně tak. Mám zážitek, kdy mě studentka v e-mailové komunikaci oslovila křestním jménem a mě to tak překvapilo, že jsem se pak méně soustředila na obsah e-mailu, moje pozornost šla za tím oslovením. Když si to promítnu naopak, vidím, že když oslovím studujícího v dobré víře křestním jménem, protože chci třeba uvolnit atmosféru před zkouškou, a on na to není připravený, mohu ho znervóznit a on se nebude soustředit na otázku, kterou mu kladu, ale bude přemýšlet nad tím, co sleduji tím křestním jménem.
Existují psaná pravidla, která by studující předem znali a která by jim ve chvíli stresující zkoušky poskytla stabilitu?
Nevím o tom. Studující a vyučující se často znají, takže studující už může předpokládat, jak bude tím kterým vyučujícím osloven, ale není tomu tak vždy. Třeba na právnické fakultě se studující někdy dozvídají jména zkoušejících až před zkouškou a někdy je osobně znát nemusejí. V případě státní zkoušky také neznají vždy všechny členy a členky komise. Já osobně vnímám oslovení křestním jménem jako uklidňující nástroj, ale ne každý student to tak musí vnímat.
Bylo by dobré takové pravidlo mít?
Ano i ne. Etické otázky nemají jedno jediné správné řešení. A pokud vytvořím nějaké pravidlo, třeba to, že vyučující musí používat spojení kolego a příjmení, nutně budu konfrontovaná s tím, co se stane, když někdo tohle pravidlo poruší. Můžeme se tak dostat do paradoxní situace, kdy budou všichni spokojení, ale pravidlo bude porušené – a co teď? Takže bych šla spíš formou doporučení.
Mluvila jste o tom, že jste vedla workshop pro vyučující o tom, jak studující oslovovat. Jak vypadala diskuse na workshopu?
To bylo velmi zajímavé – to téma vydalo na hodinovou besedu a museli jsme ji utnout, protože čas vypršel, ale diskutovalo by se dál, kdyby nevypršel. Diskuse se točila mimo jiné i kolem tykání a vykání a toho, jak moc je přípustné měnit vykání a tykání operativně. Pokud si s někým ve škole tykám a během zkoušky mu najednou vykám, může to být vnímané jako pokrytectví.
Opravdu se setkáváte s tím, že vyučující a studující si tykají? Není to marginální záležitost?
Není, nastává to tradičně v situacích, kdy například jedete se studujícími jako vyučující na sportovní kurz, někdy jde vyučující se skupinou studentů diskutovat do hospody – a všude tam se může stát, že vyučující nabídne studujícím tykání. V neformálním prostředí to jde, ale nese to s sebou řadu problémů – platí to tykání pouze na prostor té restaurace, nebo si ho přeneseme následně i na akademickou půdu? A co studující, kteří shodou okolností v té hospodě nebyli? Nutně si budou připadat znevýhodnění. Jenomže ani vyučující není stroj. Nějaké kodifikované mantinely by tady samozřejmě pomohly. V každém případě to není nic úplně marginálního.
Jak se liší oslovování s ohledem na genderové aspekty? Umím si představit kámen úrazu: dvojí oslovení v případě žen, tedy buďto paní, nebo slečno.
Nám tady citelně chybí základní pravidla slušného chování, etiketa. Kdo si první sedá, kdo vstává, kdo podává ruku. Pokud bychom se mohli opřít o existenci pravidel etikety, byli bychom jistější. Čeština dvojí oslovení žen zná, ale podle pravidel etikety jednoznačně platilo, že žena, která se o sebe sama stará, má nárok na oslovení paní.
Není to oslovení pro každou ženu na akademické půdě včetně právě přijatých žen v prvním ročníku, u kterých prostě nezkoumám, zda se o sebe starají samy, nebo se o ni svým způsobem starají rodiče? Protože v případě studentů to také nezkoumám a rovnou je oslovuji pane.
Ano. Ale ne každý vyučující to tak vnímá. Když před vámi stojí žena o třicet let mladší, ne všem vyučujícím půjde přes pusu oslovení „paní“. Vám to půjde říct?
Mně velmi dobře, protože to mám už roky vyargumentované z feministické perspektivy.
Vidíte, přemýšlela jste o tom a máte to vyargumentované, ale nevím, zda to je případ každého vyučujícího vysoké školy. Ne každý vyučující chápe oslovení slečno dehonestujícím způsobem, nemá v úmyslu ponižovat studentky, ale naopak si třeba myslí, že je tím ochraňuje. I tady by nám jasná pravidla pomohla. Vrátím se k atmosféře zkoušky: jejím cílem je zjistit, zda a jak je studující připravený a má potřebné znalosti. Jenomže velkou roli v tom, jaké znalosti studující předvede, hraje i prostředí. Čím víc předem známých pravidel, která to prostředí ohraničí, mám, tím víc se studující může soustředit na jádro zkoušky. Existují výzkumy, z nichž plyne, že přísnost trestů, které vyřkne soudce před obědem, se liší od přísnosti trestů, které vyřkne po obědě. Z toho je vidět, že nejde jen o objektivní fakta. U zkoušek je to stejné. Pokud zkouším denně patnáct studujících, je jasné, že první bude hodnocený trochu v jiné atmosféře než patnáctý, aniž bych si to jako pedagog uvědomoval. Zkušený pedagog si je však vědom této situace a nikdy patnáct studentů zkoušet nebude.
Mluví se v etice o tom, že ústní zkoušení je právě z tohoto důvodu nadále nevyhovující?
Mluví. Já osobně si třeba hlídám, abych nikdy nebyla s jedním studujícím sama v uzavřené místnosti, byť by to třeba znamenalo, že jednoho studenta nebo studentku zkouším a druhý nebo druhá se v rohu připravuje. Pro západní model písemného zkoušení mluví samozřejmě mnoho argumentů, na druhou stranu pokud vychováváme studující k běžnému životu, musí se naučit, že ne všechno bude probíhat formou asynchronní výměny dokumentů. Vezměte si nás dvě – sešly jsme se, mluvíme spolu, reagujeme na sebe. Neposlala jste mi mailem otázky, na které bych já vypracovala odpovědi. Ústní zkouška na vysokou školu patří. Je to náročné, ale právě proto, abychom ústní zkoušení objektivizovali, snažíme se nastavit pravidla, která studujícím pomohou alespoň s něčím dopředu počítat.
Když odhlédnu od ústní formy oslovení – jaký úzus má e-mailová nebo chatová komunikace?
V chatech se používá mnohem častěji křestní jméno, protože forma chatu je rychlejší, v případě e-mailů i chatů ale radím oslovovat obecně „Dobrý den“. S tím neuděláte chybu. Osobně mám zažité písemné oslovení „Vážený pane“ nebo „Vážená paní“. V e-mailové komunikaci bych ráda zahájila tažení za to, že se nemá „děkovat za odpověď“. Ne ve smyslu poděkování na konci e-mailu, ale poděkování za vyřešení problému v samostatném e-mailu – protože kapacita našich e-mailových schránek není neomezená a naše pozornost také ne. Když řešíte denně osmdesát e-mailů, na všechny studujícím odpovíte a oni vám pak ještě jednotlivě za každý takový e-mail děkují, je to k zbláznění. Takové poděkování píšu jen v případě, že chci člověka ubezpečit o tom, že jsem odpověď dostala a přečetla si ji. Jinak je to téměř spamování. I v tomto případě jsou lepší chatovací platformy. Ty jsou mnohdy vhodnější než e-mailová komunikace, protože v nich jdete rychleji k podstatě věci.
Na jakých platformách se chatuje mezi pedagogy a studujícími a jak moc se využívají sociální sítě?
Veřejné sociální sítě typu Facebook ke komunikaci vůbec nedoporučuji a považuji je za velmi problematické. Zvyšuje se počet studujících, kteří na sociálních sítích nejsou, ne každý chce být na Facebooku. A málokdo, kdo na něm je, ho umí používat ve smyslu ochrany soukromí, skrývání zpráv a podobně. Nehledě k tomu, že Facebook je soukromý nástroj financovaný z reklamy. Problematické je i používání nástrojů Googlu, tím ale někdy beru za vděk, protože je nízkoprahový. Od pandemie využíváme mnohem živěji Microsoft 365 a Teamsy jako e-learningovou platformu a tam chat používáme. Všimla jsem si, že na těchto chatech se často rozpovídali i studující, kteří běžně na hodinách nehovořili.
Jak vypadá oslovování studujících vyučujícími v zahraničí?
V Americe se oslovuje častěji křestním jménem, to mají zažité a není to vůbec špatné. Vyřešili to tím, že jdou na základ nejpřímějšího oslovení, aniž by to bylo vnímané jakkoli familiérně, jak by to mohlo být vnímané u nás. Itálie, Francie, Polsko nebo Maďarsko pracuje s příjmením.
Existuje na tohle téma výzkum?
Nevím o něm.
A potřebujeme ho?
Ano. Protože jinak bychom o tom už hodinu nediskutovaly.