V říjnu oslavila Česká asociace doktorandek a doktorandů (ČAD) pět let od svého založení. Asociace si za tu dobu připsala mnohé úspěchy: z doktorského vzdělávání se stalo výrazněji diskutované téma, což se promítlo i do chystané reformy Strategického záměru MŠMT. Co je potřeba nyní, proč se nepovedlo prosadit, aby se ze všech interních doktorandů a doktorandek stali zaměstnanci, a proč je důležité nastavit standardy školitelů, komentují v rozhovoru zakladatelka a bývalá předsedkyně ČAD Kateřina Cidlinská a aktuální předsedkyně Šárka Lojdová.
Přehrajte si víc článků v našem podcastu v iOSu, Androidu, Spotify a dalších.
Roky se mluví o tom, že doktorandi v Česku jsou takoví akademičtí otloukánci, po finanční stránce i po té profesní. Změnilo se na tom za poslední dobu něco?
Kateřina Cidlinská: Spíše se o té situaci konečně mluví a jednotlivé školy a pracoviště začínají rozbíhat procesy, které mají situaci zlepšit. Například zakládají mentoringové programy pro doktorandy, nabízejí kurzy takzvaných měkkých dovedností, jako je třeba akademické psaní, projektový management či komunikační dovednosti, nebo pořádají welcome weeky pro nově zapsané doktorandy. Je ale potřeba zdůraznit, že situace je velmi různorodá. Liší se pracoviště od pracoviště, program od programu, ale kolikrát i doktorand od doktoranda, třeba podle toho, jakého mají školitele. Celkově je však situace skutečně neuspokojivá, a proto jsme moc rádi za nový Strategický záměr MŠMT, v němž je zkvalitnění a zefektivnění doktorského studia jednou z priorit.
Šárka Lojdová: Pokud jde o peníze, zvýšil se příspěvek na doktoranda na 11 250 korun měsíčně a na některých školách vzrostla minimální výše stipendia. Oproti předcházejícímu stavu je to sice zlepšení, ale je to pořád částka, ze které se prostě vyžít nedá, není to ani minimální mzda (ta od letošního roku činí 15 200 korun – pozn. red.). Osobně tedy vkládám do Strategického záměru MŠMT poměrně velké naděje, protože počítá s reformou financování doktorandů, a tedy s dalším zvýšením jejich příjmu.
Co podstatného podle vás strategický záměr přináší?
Šárka Lojdová: Školy by již neměly dostávat na doktorandy peníze takzvaně na hlavu, ale měly by mít stabilní dotaci, a tím pádem větší flexibilitu pro rozdělení peněz mezi doktorandy. Jinými slovy, mohou pak nabrat méně doktorandů, ale lépe je ohodnotit a tím zásadně zvýšit pravděpodobnost, že studium úspěšně dokončí.
Kateřina Cidlinská: A to i v případě, že například nejsou zaměstnáni na grantu školitele, což je nyní hlavní možnost, jak si může doktorand zvýšit příjem. Nově budou školy moci více strategicky plánovat, jak zajistit, aby měli dostatečný příjem všichni interní doktorandi. Na doktorandech placených z grantů budou moci ušetřit stipendijní peníze pro ty, kteří na grantech nejsou, ale pracují přímo pro školu a dělají pro ni výzkum.
A co když interní doktorand pro školu nepracuje?
Kateřina Cidlinská: To je situace, ke které by vůbec nemělo docházet, a zmíněný strategický záměr s tím také počítá. Doslova uvádí, že prezenční doktorské studium má odpovídat nejméně 32 hodinám týdně. To je velmi důležité. Říká se tím, že doktorandi mají mít osmdesátiprocentní úvazek na výzkum, což znamená, že tento čas má být věnovaný aktivitám spojeným s disertací. Tak tomu doposud nebylo, což jednak vytvářelo prostor pro zneužívání doktorandů na administrativní a jiné nevýzkumné účely, ale i pro existenci pasivních doktorandů, kteří jen pobírali stipendium, dokud nebyli vyhozeni, což je vyhazování peněz z okna.
Šárka Lojdová: Já bych ještě chtěla dodat jednu zdánlivou, leč důležitou drobnost. Ve strategickém záměru je zefektivnění a zkvalitnění doktorského studia označeno za prioritu, což se jeví jako formalita, ale není to tak. Díky tomu se doktorandi dostávají do středu diskusí a je tím dáno, že se jejich studium má proměnit opravdu zásadním způsobem.
Od kdy má nový strategický plán začít platit?
Kateřina Cidlinská: To je otázka. Aby mohl vejít v platnost, je potřeba novela zákona. A tady bych dala spíš slovo Šárce, která byla u všech diskusí.
Šárka Lojdová: Samozřejmě komplikaci představují parlamentní volby, které mohou situaci hodně změnit. Ale výhled je takový, že by se zákon měl ke schválení sněmovně předkládat ještě v zimě a že by měl vejít v platnost v příštím roce. Může však dojít k dalším jednáním a posunům. Jisté ale je, že strategický záměr určitě ovlivní až situaci nově přijatých doktorandů. Vznikne tedy situace, kdy vedle sebe budou studovat doktorandi stávající a nově nastupující, a je na školách, aby rozdíly mezi oběma skupinami co nejvíce vyrovnaly. Aby to nebylo tak, že stávající doktorandi budou mít výrazně horší podmínky než ti přijatí již podle nových pravidel.
Takže výsledkem by mělo být, že školy budou přijímat méně doktorandů, ale ti, které vezmou, budou mít lepší platové podmínky a nebudou dělat administrativu či učit jen za stipendium?
Kateřina Cidlinská: Ano. A budou se skutečně naplno moci věnovat svému disertačnímu projektu. O to šlo nejvíc. Až dosud jsme měli problém s tím, že doktorandi často nemohli dělat kvalitní výzkum, protože na to neměli čas. Při další práci se disertace dělá prostě špatně.
Jste jako asociace spokojení s tím, jak to celé dopadlo, nebo jste chtěli ještě něco dalšího?
Kateřina Cidlinská: Musím říct, že ten strategický záměr předčil naše očekávání. Ministerstvo zohlednilo většinu našich připomínek. Takže jsme opravdu rádi, že se podařilo zásadně navýšit doktorandům peníze a dát důraz na výzkumnou část jejich práce. Navrhovali jsme ale, že by bylo mnohem jednodušší a efektivnější, kdyby prezenční doktorandi byli zaměstnanci fakult, alespoň na poloviční úvazek. Vyřešilo by to nejen otázku statusu začínajícího vědce či akademika, ale i problém sociálního zabezpečení, což je další z bolavých míst doktorandů v Česku. Když jste placeni jen formou stipendia, tak totiž ze systému sociálního zabezpečení vypadáváte.
Šárka Lojdová: Ano, tohle je téma, které doktorandy, a hlavně doktorandky, hodně trápí a často se na nás obracejí s otázkami právě kolem sociálního zabezpečení. Bohužel v současnosti pro stipendisty není opora v zákoně pro situace, jako je mateřská, pomoc v nezaměstnanosti nebo přihlášení se k důchodovému pojištění. Je to něco, co se nám zatím změnit nepodařilo.
Kateřina Cidlinská: Ještě bych chtěla ohledně strategického záměru vypíchnout, že ministerstvo neustále zdůrazňuje, že cílem je, aby se sice snížil počet nabíraných doktorandů, aby byl prostor se jim kvalitně věnovat a dát jim více peněz, aby se zachovaly počty absolventů doktorského studia, ale zvýšila se míra úspěšnosti. Nyní máme úspěšnost doktorského studia okolo padesáti procent, někde i méně. Takže každý druhý prvák nikdy doktorské studium nedokončí. Naším cílem je, abychom měli zhruba podobné počty absolventů jako přijatých do prvních ročníků.
A myslíte si, že vámi prosazené změny k tomu povedou?
Kateřina Cidlinská: Když se podíváte na to, proč doktorandi předčasně ukončují studium, tak je to především proto, že začnou někde pracovat a už se ke studiu nikdy nevrátí. Jeden z hlavních důvodů je, že se s penězi pro doktorandy nedá vyjít. Popsaná reforma by to měla změnit.
Je ještě něco dalšího, kromě peněz a mála času na vlastní výzkum, co doktorandy trápí?
Šárka Lojdová: Ano, vedení. To je alfa a omega všeho. Momentálně je systém nastavený tak, že úspěšnost doktoranda se zásadně odvíjí od spolupráce se školitelem. Dlouho se ale nevedla intenzivní debata o tom, co by mělo školitelství obnášet. Zatímco povinnosti doktoranda jsou jasně definované, povinnosti školitele nikoli. Samozřejmě, je plno školitelů, kteří jsou pečliví a poctivě se doktorandům věnují. Je ale také mnoho školitelů, kteří si naberou doktorandů příliš a pak se jim nemůžou adekvátně věnovat.
Někteří školitelé mají nadto pocit, že má být doktorát jakési samostudium, a pokud je člověk šikovný, tak si to zařídí sám, jinak není dostatečně dobrý doktorand. Chtěli bychom zdůraznit, že doktorand je začínající výzkumník, což znamená, že potřebuje vedení. Někdo mu musí ukázat, jak se věda dělá a jak funguje. Školitel se vám musí věnovat a naučit vás to.
Jak ohledně fungování školitelů dosáhnout změny k lepšímu?
Kateřina Cidlinská: Jsme rádi, že se téma začíná diskutovat a doporučení zavedení standardů školitele se dostalo i do zmíněného strategického záměru. Nechceme školitele nijak šikanovat, ale chceme, aby panovalo všeobecné povědomí o tom, co patří do jejich agendy. Je to důležité nejen pro školitele, ale i pro samotné doktorandy. Často ani nevědí, že mají na vedení školitele nárok a že si o něj mohou říct. Bojí se, že ho tím budou obtěžovat.
Šárka Lojdová: Až dosud je přístup školitele daný jeho osobností, nikoli pravidly fakulty nebo školy. Je to tedy do velké míry otázka štěstí. Když natrefíte na dobrého školitele, máte dobré doktorské studium, když natrefíte na průměrného, máte průměrné studium. A bohužel jsou i tací školitelé, kteří tuto souvislost opomíjejí a zastávají laxní přístup. Navíc školitelé, kteří se opravdu doktorandům věnují a dělají maximum možného, jsou pak v určité nevýhodě vůči těm na druhé straně spektra, protože mají víc práce. Dokud tedy nemáme pevně daný kodex povinností školitelů, panuje velký rozdíl mezi jejich vytížením.
Česká asociace doktorandek a doktorandů slaví pět let od založení. Máte kromě strategického záměru ještě nějaké další úspěchy, kterých se vám jako organizaci podařilo dosáhnout?
Kateřina Cidlinská: Na začátku jsme volali na všechny strany, že situace doktorandů je špatná a že je třeba s tím něco udělat. Nejen na ministerstvo školství, ale i na Radu vysokých škol a do dalších organizací. Beru jako úspěch to, že jsme byli tak hlasití, že to skutečně zabralo. O tom, že jsou na tom doktorandi bídně, se vědělo dlouho. Ale poté, co jsme začali chodit do médií a mluvili o tom, věci se začaly hýbat. Samozřejmě, za tou změnou nestojíme jenom my jako ČAD, ale máme na tom velkou zásluhu.
Jako druhý velký úspěch vidím fakt, že organizace neumřela s tím, že já a Lukáš (Lukáš Dvořáček, spoluzakladatel ČAD – pozn. red.) doděláme doktoráty, čehož jsem se velmi bála. Jsem moc ráda, že se našli doktorandi, kteří mají chuť pokračovat, máme novou předsedkyni a obejde se to klidně bez nás.
Když jsme u vašeho odchodu z ČAD, čemu se teď budete věnovat?
Kateřina Cidlinská: Studentka už nejsem, takže ve studentských organizacích už působit nebudu. Neustále se mě někdo ptá, jestli bych si nechtěla založit asociaci postdoktorandů, jejichž situace také není zrovna utěšená. Ale vážně nechtěla, v tuhle chvíli ne. ČAD jsem věnovala mnoho energie a času a myslím, že mám teď nárok na aktivistickou dovolenou. Jsem výzkumnice Akademie věd (pracuje v Psychologickém ústavu AV ČR – pozn. red.) a do toho teď začínám nově učit na Univerzitě Karlově, takže práce mám stále ažaž.
Co vám osobně těch pět let v čele ČAD dalo?
Kateřina Cidlinská: Naučila jsem se více vyjednávat a lépe prezentovat a komunikovat své myšlenky. V tomhle směru mi předsednictví dalo velmi mnoho. Na začátku jsem dělala plno chyb, kterých se teď snad již snáz vyvaruji.
Jaké chyby jste dělala?
Kateřina Cidlinská: Řeknu to takhle: naučila jsem se být schopná více kompromisů, což jsem předtím při vyjednáváních tak úplně nedokázala.
Co se vám v ČAD naopak nepodařilo?
Kateřina Cidlinská: Nepodařilo se nám prosadit, aby prezenční doktorandi byli zaměstnanci. To je škoda, zaprvé kvůli zmíněnému sociálnímu zabezpečení a zadruhé jsme to vnímali jako důležité i z hlediska statusu doktorandů ve výzkumných institucích. To by opravdu změnilo přístup k doktorandům, aby nebyli vnímáni jako studenti, ale jako začínající výzkumníci a vědci, tak jak o tom hovoří Evropská charta pro výzkumné pracovníky. Je tam jasně řečeno, že nehledě na to, jaký mají status, by na ně mělo být pohlíženo jako na early-career researchers. Ve chvíli, kdy nejsou zaměstnanci, tak to podle našeho názoru nepomáhá k tomu, aby se na ně takto pohlíželo.
Zmínila jste, že v doktorském studiu je padesátiprocentní neúspěšnost. Není to tak, že mladí magistři o doktorské studium příliš nestojí, ale spíš hledají, kam by se vrtli v mezičase, než si najdou práci? A to, že nejsou zaměstnanci a škola za ně neplatí sociální odvody, je vlastně vítané síto, které oddělí skutečné zájemce od těch, kteří to s doktorským studiem zas tak vážně nemyslí?
Kateřina Cidlinská: To je dost zkreslený pohled na to, co znamená být doktorand. Studijních a vědeckých povinností mají doktorandi opravdu hodně a musí je plnit, protože jinak by je dříve nebo později vyhodili. Když jste však zaměstnanec na grantu, mnohem víc se kontroluje, jestli skutečně pracujete, jak máte. Protože pokud pracujete na něčím grantu, pak řešitel projektu potřebuje výsledky, aby mohl vykázat, že grant funguje, jinak by sám měl velký problém. Zatímco když máte stipendium, které je od státu, může být ta kontrola výrazně menší. Takže zaměstnanecký poměr by doktorandy i školy tlačil k větší odpovědnosti a školy by byly nuceny k efektivnějšímu vedení doktorandů.
Šárka Lojdová: Velmi důležité je také dobře nastavit přijímací řízení. Když se nastaví správně, mělo by odfiltrovat uchazeče, kteří vlastně nevědí. Pozná se, jestli na projektu vaší budoucí disertace pracujete týden nebo několik měsíců, máte to promyšlené a tak dále. Pedagogové by měli být důslednější v kontrole projektů. Je ale pravda, že někdy uspějí i projekty od uchazečů, kteří to opravdu vážně nemyslí.
Kateřina Cidlinská: I proto jsme v ČAD vytvořili příručku pro ty, kteří zvažují jít na doktorát. Jsme rádi, že si nás v posledních letech vysoké školy zvou, abychom obsah této příručky končícím magistrům představili. Snažíme se jim ukázat, co všechno by měli zvážit předtím, než se do doktorského studia přihlásí. Samozřejmě víme, že většina absolventů doktorského studia nejde do vědy. A to, že nechcete být vědec, ještě neznamená, že pro vás není vhodné doktorské studium. Třeba se chcete jen zlepšit ve svých analytických dovednostech nebo vás jednoduše zajímá dané téma a chcete se o něm dozvědět víc. Možností je spousta. Ale je třeba uchazečům všechny tyhle možnosti předestřít, aby zvážili, jestli to pro ně osobně skutečně je dobrý nápad. A pokud ano, snažíme se uchazečům poradit, jak si správně vybrat pracoviště a školitele.
Jak jste se, paní Lojdová, k předsednictví ČAD dostala?
Šárka Lojdová: Velkou shodou okolností. Byla jsem ve druhém ročníku svého doktorského studia na stáži v Anglii a byla jsem velmi překvapená tím, že tam doktorské studium funguje úplně jinak než v České republice. Mám tím na mysli především co do zázemí pracoviště – univerzita pořádala různé kurzy měkkých dovedností, používali jsme elektronický systém, jehož pomocí se sledoval pokrok disertační práce. Když jsem přijela zpátky do Česka, byla jsem trochu zklamaná, že něco takového nemáme i zde.
Náhodou jsem navštívila prezentaci ČAD, kterou vedla Káča. Vzala jsem si leták a pasivně jsem do asociace vstoupila. Později jsem se s Katkou a Lukášem potkala na workshopu a pak už jsem se ani nenadála a byla jsem součástí předsednictva.
Kateřina Cidlinská: Hned jsme po Šárce skočili, protože jsme věděli, že se na to hodí.
Na která témata se teď ČAD pod vaším vedením zaměří? Mám například informaci o tom, že se chystá institut doktorandského ombudsmana.
Šárka Lojdová: Ano, osoba ombudsmana se nyní řeší na všech stupních studia a my bychom byli rádi, aby existoval i ombudsman přímo pro doktorandy, neboť mají jiné potřeby a problémy než studující nižších stupňů studia. Je to důležité také z důvodu jejich zmíněné velké závislosti na školiteli. Když vznikne nějaký vážný problém, dostávají se doktorandi do velmi prekérní situace, neboť řešit tento problém jen v rámci jejich doktorského programu může být komplikované, obzvláště pokud je školitel součástí, či dokonce vedoucím oborové rady. Takže chceme, aby tu byl někdo nezávislý, na koho se budou moci doktorandi obrátit.
Co máte ještě v plánu?
Šárka Lojdová: Teď jsme vydali ještě další příručku pro nově nastupující doktorandy a začínáme ji chodit představovat v rámci diskusí s doktorandy v prvních ročnících. Doufáme, že pomůže doktorandům na startu a že se díky ní lépe zorientují. Dále bych byla velmi ráda, kdyby došlo k další obměně předsednictva. Někteří kolegové už dokončili doktorát a nebudou v čele ČAD pokračovat. Takže pokud má někdo zájem být součástí předsednictva ČAD, má u nás dveře otevřené. Velmi uvítáme členy předsednictva i z regionů mimo Prahu.
Autorka je redaktorka Hospodářských novin.