Výzkumnice z Fakulty sociálních studií Ostravské univerzity zjišťovaly, jak se změní situace sociálně znevýhodněných rodin a starších lidí, když jim poskytnou ke každodennímu užívání digitální technologie, které jsou pro jiné běžným standardem.
Rodiny s celkem 71 dětmi dostaly v době první vlny pandemie covid-19 loni na jaře 24 tabletů s datovým tarifem, v červnu se do projektu zapojili také senioři. Vědkyně díky experimentu zjistily, že je pro zkoumané skupiny lidí důležitý nejen přístup k technologiím jako takovým, ale současně i odborná podpora a osobní kontakt.
Experiment, který má za cíl předcházet digitální exkluzi – propasti mezi těmi, kteří mají přístup k informačním a komunikačním technologiím a mezi těmi, kteří jej nemají, je součástí mezioborového projektu Smart technologie pro zvyšování kvality života obyvatel měst a regionů (SMART). Cílovými skupinami experimentu byly děti, ale také lidé vyššího věku – hlavně proto, že jsou podle posledních výzkumů, které vznikly i na FSS OU, digitální exkluzí nejvíce znevýhodnění.
Nestačí mít k technologiím přístup, musí je také umět používat
„Na začátku experimentu, v dubnu 2020, jsme poskytli ohroženým rodinám a jejich dětem 24 tabletů s datovým tarifem a 7 tabletů jsme zapůjčili i jejich klíčovým sociálním pracovníkům,“ shrnuje jedna z výzkumnic týmu Fakulty sociálních studií Ostravské univerzity Ivana Kowaliková a dodává, že tým byl s rodinami i sociálními pracovníky v pravidelném kontaktu.
„Výsledky výzkumu poukázaly na skutečnost, že v souvislosti s pandemií covid-19 může docházet k prohlubování digitální exkluze u dětí i jejich rodičů. Současně u nich roste potřeba podpory rozvoje digitálních dovedností. Tu očekávají i od sociálních pracovníků,“ upozornila Soňa Kalenda z Ostravské univerzity.
Pro děti a jejich rodiče, ale i pro sociální pracovníky byla velkou výzvou hlavně online školní výuka. „V jedné odpovědi sociální pracovnice se nám mimo jiné objevilo, že nestačí vše vysvětlit pouze po telefonu, ale je zapotřebí opakované osobní asistence. Sociální pracovnice tak dojížděla do rodin v době online výuky a vše ukazovala, dokud se děti nenaučily technologie samostatně ovládat. Obecně je podle sociálních pracovníků klíčové na nové problémy operativně reagovat a pomáhat s jejich řešením,“ shrnuje Ivana Kowaliková. V sociálně a ekonomicky znevýhodněných rodinách totiž často dochází k tzv. sekundární digitální exkluzi. Ta vzniká v případě, kdy lidé sice mají přístup k informačním technologiím, ale jejich dovednosti nejsou v této oblasti dostatečné.
Nedostupnost technologií společně s nižší úrovní digitálních dovedností může dokonce u dětí vést k jejich obtížnějšímu začleňování se do skupiny vrstevníků. Uvedené dokládá výpověď klientky sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi: „My jsme předtím tablet vůbec neměli. Dcera už není v tom kolektivu odstrčená a už ví, o čem se ty děcka baví, když mluví o tom internetu. Do toho kolektivu teďka více zapadá a neříkají ji, že nemáme internet, že jsme nějaký sociální případ.“
Přístup k technologiím tak podpořil děti v jejich komunikaci se školou i vrstevníky, čímž přispěl k neprohlubování digitální propasti. Z výsledků výzkumu rovněž vyplynulo, že někteří rodiče si díky přístupu k internetu podpořeného realizovaným projektem našli brigádu nebo práci.
Na rozvoj digitálních dovedností seniorů má vliv podpora blízkých
V červnu 2020 se do projektu zapojili také lidé vyššího věku, experiment se zaměřil hlavně na posílení jejich sociálních a mezigeneračních vztahů. „Zapojeným seniorům jsme poskytli třináct tabletů s datovým tarifem a zároveň jim zprostředkovali pomoc dobrovolníků, kteří je učili tablety ovládat. Mezi dobrovolníky byli studenti FSS OU a také osoby vyššího věku, které na OU navštěvují kurzy zaměřené na používání informačních technologií,“ přibližuje záměr druhé fáze experimentu děkanka Fakulty sociálních studií OU Alice Gojová.
Řada těchto dvojic zůstala v kontaktu i na podzim, kdy se museli omezit jen na online komunikační kanály: „Převážila společenská stránka té spolupráce. Myslím si, že i paní je ráda, že si se mnou může občas popovídat, nebo že jí pošlu nějaké hezké video nebo e-mail. Mám z toho dobrý pocit, že i přes tu nepříznivou dobu jsme v kontaktu, i když ji nemůžu ani navštívit,“ popisuje do projektu zapojený dobrovolník.
Experiment potvrdil, že u lidí vyššího věku hrají při rozvíjení digitálních dovedností klíčovou roli blízké osoby – v tomto případě je suplovali dobrovolníci. „Ač vzájemnou spolupráci mezi seniory a dobrovolníky ovlivnila řada omezení, hodnotili ji všichni jako velmi přínosnou, a to nejenom po edukativní, ale především lidské stránce. To je něco, co sice nebylo v původním záměru experimentu, ale zároveň to vnímáme jako jeho velmi podstatnou přidanou hodnotu,“ zdůrazňuje další úroveň projektu Ivana Kowaliková.
Z obou experimentů vyplynulo, že abychom u lidí vyššího věku a ohrožených dětí digitální exkluzi předešli, nestačí jim pouze zaručit přístup k informačním technologiím. „Klíčové je, aby jim byla zároveň poskytnuta externí odborná podpora, a to ideálně lidmi, se kterými mají vybudovaný důvěrný vztah, například sociálními pracovníky, nebo dobrovolníky,“ vysvětluje Kalenda.
Výsledky výzkumu rovněž podle autorek zdůraznily podstatu sociální práce, na kterou se nesmí v informační společnosti zapomenout. Sociální práce jako teoretická disciplína i praktická činnost je totiž založená především na přímém osobním kontaktu s klienty a nejde ji zodpovědně poskytovat výhradně online.