Reakce na článek: Databáze Scopus nabrala hodně predátorského bahna

Článek Daniela Münicha poukazuje na některé (alespoň těm zainteresovaným známé) dlouhodobé nedostatky české vědecké produkce a jejího hodnocení. Obzvláště důležité je jeho upozornění na postupující proliferaci časopisů v databázi Scopus, kdy podle něj dochází díky zařazování nekvalitních a někdy rovnou predátorských časopisů k poklesu informační kvality databáze. Níže bych rád okomentoval některé body, které D. Münich přednesl.

Za prvé je to vliv takzvaného kafemlejnku na orientaci na kvantitu výsledků, nikoliv jejich kvalitu – s tímto se dá bezezbytku souhlasit, navíc je třeba brát v potaz další bod, který D. Münich předkládá, a to je, že takzvaný kafemlejnek jako metoda hodnocení vědeckých výsledků má vliv na vnitřní metody a postupy hodnocení na jednotlivých univerzitách a jejich pracovištích. Hodnocení a podporu vědy na jednotlivých univerzitách je třeba udělat tak, aby byly co nejlépe hodnoceny takové vědecké práce, které dosahují vysokého umístění v seznamu časopisu daného oboru ve Scopusu (nebo WoS). Čím více budou vědci motivováni pracovat (i v dlouhodobém horizontu) na kvalitní studii do časopisu s vysokým IF, tím lépe. Nicméně problémem mnoha vědeckých pracovišť v tuzemsku je neúměrně vysoký podíl domácích výsledků, které ani nejsou v databázi Scopus. Lze pochopit, že u některých výzkumníků orientovaných na zcela regionální témata budou domácí články a monografie převažovat, u většiny oborů to však nemá opodstatnění. Proto je třeba, aby se akademičtí pracovníci vůbec pokoušeli o články ve Scopus nebo ještě lépe WoS. Samozřejmě je třeba zcela se vyvarovat predátorských výsledků či výstupů z predátorských konferencí (viz následující odstavec), což byla a někde stále je smutná praxe (to se týká zejména sborníků z hlediska akademického přínosu pochybných konferencí).

Za druhé jsou to predátorské publikace – již nyní jsou velkým problémem predátorské časopisy a konference (respektive výstupy z nich) a tento trend bude do budoucna pokračovat. I když podíl predátorských výsledků konkrétně v české vědě obecně klesá, stále se s touto praxí setkáváme. Autor významného Beallova seznamu predátorských publikací Jeffrey Beall z University of Colorado již v roce 2016 napočítal téměř tisíc predátorských vydavatelství a jejich počty stále rostou.

Na univerzitách je proto podle mého názoru třeba zajistit koordinovaný postup všech součástí (fakult, ústavů a podobně) proti „predátorům“, což by mělo být zároveň podpořeno diskusí a opatřeními na národní úrovni. Je třeba uvažovat tím způsobem, zda mají české univerzity „celouniverzitní politiky“ a program, jak proti takovýmto podvodným jednáním bojovat. Existuje zde představa, jak informovat a školit méně zkušené kolegy ohledně problematiky predátorských časopisů? Varují jednotlivá pracoviště dostatečně své pracovníky, jakých konferencí se mají vyvarovat a jak lze poznat, že konference je z akademického hlediska zbytečná, pochybná či přímo podvodná? Mám za to, že tyto aktivity jsou zatím nedostatečné. Dle mého názoru by bylo vhodné pořádat alespoň informativní schůzky na jednotlivých pracovištích, šířit Beallův seznam predátorských časopisů, mít transparentní a důsledné publikační standardy, například jejich zahrnutím do etického kodexu univerzity apod. Z dlouhodobé perspektivy by také měla být přijata taková opatření, která budou obsahovat interní procedury proti zahrnutí predátorských výsledků v rámci rozhodování o docenturách a profesurách.

Za třetí je to nová nastupující metodika hodnocení výzkumných výsledků v ČR (Metodika 2017+). Ta by měla alespoň na první pohled některým negativním trendům v české vědě zabránit. Není však jasné, zda bude skutečně takovéto hodnocení provedeno, osobní zkušenost s novým hodnocením opět poukazuje na řadu nejasných míst, počínaje naprostou neschopností odpovědných orgánů hodnotitelům dopředu říct, za jakých podmínek mají pracovat a jak budou za svou práci ohodnoceni. Také není známo, jaký je poměr domácích a zahraničních hodnotitelů, což je z hlediska mezinárodních standardů hodnocení vědy důležité kritérium (podrobněji o problematických bodech Metodiky 2017+ D. Münich: Garážová metodika hodnocení – pozn. autora). Pokud – jak Münich velice správně poznamenává – je i v prestižních databázích typu SCOPUS řada nekvalitních publikací, je třeba o to více dbát na kvalitativní hodnocení vědeckých výsledků, což však od odpovědných míst v ČR zatím nezaznamenáváme (již nyní má harmonogram nové metodiky zpoždění). O to větší důležitosti nabývá budování odpovídajících vědeckých standardů na samotných institucích před tím, než budou vědecké výsledky hodnoceny jakýmkoliv celonárodním způsobem.

A nakonec: Sebelepší systém hodnocení nemůže vyřešit zásadní věc etického uvědomění každého vědce. Čínský případ ukazuje, jak daleko mohou zajít praktiky obcházení standardních vědeckých postupů při publikaci a vykazování vědeckých výsledků, kdy celá situace vyústila až v kriminální postihy vědců, kteří de facto zpronevěřili rozsáhlé finanční prostředky skrze podvodný výzkum (viz Hvistendahl, Mara: China’s Publication Bazaar, Science, 342, 2013, 1035–1039 – pozn. autora). Zde bych vyzdvihl důležitost vzdělávání mladé generace českých výzkumníků (doktorandů, postdoků, mladých odborných asistentů) v mezinárodně uznávaných standardech vědecké práce, neboť bez toho se kvalitativně česká věda neposune kupředu.

Autor působí na Katedře politologie Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové.