Je to rok, co pětadvacetiletá divadelní herečka a studentka režie Kapitolina Kolobova začala žít v Praze. Ne kvůli tomu, že by Praha byla její vysněné město, ne kvůli tomu, že by tady dostala nabídku na skvělou práci, ne kvůli tomu, že by se sem stěhovala za svou láskou. Důvodem byla (a je) – podobně jako u mnoha jejích krajanů a krajanek – válka.
Začátek války změnil Charkov, město, kde vystudovaná herečka Kapitolina Kolobova žila, studovala režii a pracovala v divadle, ze dne na den.
Z klidného města byla nebezpečná oblast. Součástí každodenní existence se stalo houkání sirén, výbuchy, rakety, střelba…
„Každý den tam šlo o život. S maminkou a s mým přítelem jsme proto odjeli ke vzdáleným příbuzným do centrální Ukrajiny, kde to bylo bezpečnější. A začali přemýšlet, co dál. Přítel je taky herec, pracovali jsme ve stejném divadle. Ale jak začala válka, všechna divadla zavřela. Oba jsme byli najednou bez práce, což bylo pro psychiku o to náročnější. Člověk jen sedí, jí, spí, čte zprávy a stresuje se. Když maminka i přítel začali mluvit o tom, že by bylo lepší, kdybych byla aspoň já někde daleko, v bezpečí, nejdřív jsem si to neuměla ani představit. Ale jelikož jsem měla možnost nastoupit jako stážistka na pražskou DAMU a české divadlo mě už dlouho zajímá, baví mě jeho specifika, mentalita, přístupy, tak jsem si řekla, že to zkusím,“ vypráví Kapitolina Kolobova, která se po čase nakonec rozhodla složit přijímačky na obor autorské herectví a nyní je studentkou 1. ročníku magisterského studia.
Když se ani nemůžete schovat do sklepa
Rozhodnutí, že odjede z Ukrajiny, pro ni bylo o to těžší, že od začátku bylo jasné, že ať už zamíří kamkoli, bude to muset všechno zvládnout sama.
Maminka byla zrovna po těžké operaci, totální endoprotéze kyčelního kloubu, čekaly ji dlouhé rehabilitace a obtížně chodila i s berlemi, takže dlouhá cesta nepřipadala v úvahu.
O jejím tehdejším zdravotním stavu výmluvně vypovídá například to, že když se v Charkově rozezněly na poplach sirény, maminka ani nezvládla dojít do sklepa, ale schovávala se pod schody v přízemí.
A že by s Kapitolinou jel do Prahy i její přítel, to taky nebylo možné. Jako muž nesměl opustit válečnou Ukrajinu.
„Zajímala jsem se také o nějakou možnost, aby se přítel dostal do Prahy, ale nešlo to. Potřeboval by potvrzení, že sem jede buď jako student, nebo třeba jako hostující herec do konkrétního divadla. Známí z Německa mu zajistili pracovní pozvání, ale ani to nevyšlo, vojáci ho nepustili přes ukrajinskou hranici,“ vysvětluje Kapitolina, která tehdy netušila, že své milované neuvidí dalších sedm měsíců.
Sama se sebou
Zkouším si představit, jaké to je, když člověk opouští své nejbližší, netuší, kdy se s nimi zase uvidí, a před sebou má perspektivu života v cizí zemi, kde musí začít znovu od začátku. Začít znovu budovat své jméno, svou hereckou pověst, dokazovat někomu, co umí a co může nabídnout, a taky si zvykat na prostředí nové vysoké školy, na nové spolužáky, nové pedagogy, na jiný styl výuky… Hodně velký krok do neznáma, který chce určitě odvahu a sílu k překonávání překážek, které nepochybně dříve či později nastanou.
„Nejtěžší na tom všem od začátku bylo – a vlastně pořád je –, že jsi najednou Nikdo. Jsi v zemi, kde nikoho nemáš, a jsi tu jen sama se sebou,“ popisuje Kapitolina. A dodává, že je pro ni osobně velmi složité i to, že si o svých pocitech a smutcích nemá s kým promluvit.
„Když mluvíš o sobě a svém osobním příběhu s Ukrajinci, tak se často stává, že začnou vysvětlovat, že se mají hůř a že si ve srovnání s nimi nemám nač stěžovat. A když chci o něčem ze svého života mluvit s Čechy, tak to pro mě není jednoduché, protože tu svou myšlenku musím zformulovat a říct v češtině, což každé sdělení tak trochu zjednodušuje… Navíc si myslím, že Češi nikdy úplně nemůžou mé situaci porozumět. To je samozřejmě normální a sláva Bohu, že tomu nemohou porozumět, protože nemají tu zkušenost s válkou, co máme my, Ukrajinci. Když jsem například někomu řekla, že maminka zůstala na Ukrajině, že je po těžké operaci, tak lidi často reagovali vyděšeně: To je katastrofa, co s tím budeš dělat? A já konstatuji, že nic. Co bych měla dělat? Nemůžu nic. Je válka… Někdy jsem z toho vysvětlování a z reakcí některých Čechů unavená. A tak často radši neříkám nic.“
Herectví jako terapie
Začátek války zastihl Kapitolinu jako vystudovanou herečku, která se ale zároveň ve svém oboru stále posouvala dále a na univerzitě v Charkově dokončovala v rámci magisterského programu studium režie. Měla rozjetou kariéru v divadle. A v Praze na DAMU se vrátila opět ke statusu studentky.
„Moje čeština samozřejmě není dokonalá. Přestože mluvím česky, tak na profesionální jevištní herectví to nestačí. Rozumím tomu. Ale není to jednoduché,“ přiznává.
Nicméně navzdory tomu začala hned po příjezdu do Prahy hledat různé herecké či divadelní projekty, do kterých by se mohla zapojovat. A daří se jí to. Momentálně vystupuje v představení Language barrier equal v pražském Divadle Komedie (na snímcích).
„Je to spíše performativní představení, které má podobu setkání Ukrajinců a Čechů, na němž každý mluví ve svém rodném jazyce a vzájemně si zkoušíme porozumět navzdory jazykové bariéře. Je tam atmosféra jako někde na návštěvě u babičky, kde se pije čaj a probírají se úplně jednoduchá témata jako třeba dětství, sny, domov a tak dále,“ vypráví.
Zároveň je součástí uměleckého projektu ve Stavovském divadle. „Udělala jsem konkurz do operního sboru. Nejsem sice operní zpěvačka, ale na Ukrajině jsem vystupovala v rockové opeře Jesus Christ Superstar v roli Magdaleny. Takže určité hlasové dispozice mám,“ říká Kapitolina a dodává, že do herecké práce by se tady, v Česku, chtěla určitě pouštět i nadále a zkoušet třeba i jiné směry než jen klasické herectví – třeba v kombinaci s performancí nebo se zapojením pohybu.
Možnost tady hrát pro ni neznamená jen existenční nutnost a pomoc pro maminku, kterou finančně podporuje. Herectví je pro ni nepochybně také psychická vzpruha, která ji utvrzuje v tom, že navzdory válce a všem těžkostem s ní souvisejícím nepřišla ani o svůj talent, ani o svou profesionalitu, a hlavně ani sama o sebe.
Zase doma
Nový rok přivítala v Charkově. Na Ukrajinu se koncem loňského roku vydala vůbec poprvé od začátku války. O svém městě prý měla po celou dobu různé apokalyptické představy. Děsila se toho, co ji tam čeká, jak to bude působit na její psychiku a jak se s tím vůbec vyrovná.
„Ale jak jsem tam přijela, začala jsem to vnímat v podstatě věcně: Tenhle dům už nestojí, támhle nejsou okna, tady jsou jen sutiny… Jak jsi v tom prostředí, vidíš to na vlastní oči, nebereš to jako katastrofu, ale jako fakt. Víš, že pokud chceš, aby se něco konkrétního změnilo, nepomůže, když začneš brečet, ale když pro to něco sám uděláš. Třeba v našem bytě jsou všechna okna rozbitá. Kdybych z toho byla zoufalá, nebude to k ničemu. Ale když si řeknu, že teď se s tím nedá nic dělat, protože nemá smysl to během války opravovat, a že necháme udělat nová okna, až to půjde, tak je to to nejlepší, jak se k tomu můžu postavit,“ vysvětluje Kapitolina.
Dodává, že ačkoliv jsou ve městě slyšet sirény každý den, tak v centru už není tak nebezpečno jako dříve. Mimo město prý teď rakety dopadají více. A navzdory tomu, že hodně Ukrajinců kvůli válce odjelo, život v Charkově neustal. Lidé si jen zvykli žít v jiné realitě.
„Viděla jsem třeba, že i když siréna houkala na poplach, tak maminka s holčičkou se dál procházely v parku… Zdá se mi, že mnohem nervóznější jsou z války lidi, co odjeli do Evropy. Nevědí, co je s rodinou, co se děje, mají status uprchlíka a v určitém smyslu čelí většímu strachu a nejistotě. Ti na Ukrajině si zkrátka museli zvyknout na nový život, nastavit si ho nějak jinak, jinak by to psychicky nezvládli, protože nejde každý den brečet a propadat zoufalství.“
Sirény už se moc neřeší
Před válkou bylo v Charkově mnoho soukromých divadel, tři státní divadla a také Národní opera. Nepřestalo fungovat jediné – to, v němž hrála Kapitolina a v němž nadále hraje její přítel. Teprve nedávno byla znovu otevřena další dvě divadla.
„Práce v divadle je samozřejmě nebezpečná, ale jak přítel, tak i ostatní mají potřebu pokračovat. Během války nastudovali moji kamarádi a kolegové nové představení, zrovna dnes, když spolu děláme tenhle rozhovor, jedou hrát do Kyjeva. A některá divadla dokonce vyjíždějí hrát přímo na frontu. Většina divadel dnes ale nefunguje. Velká koncentrace lidí na jednom místě znamená riziko. Nehledě na to, že za zvuku sirén hlásících raketový útok, je těžké hrát i sledovat divadlo,“ říká Kolobova.
Ale dodává, že při novoroční návštěvě Charkova představení „svého“ divadla viděla. Od kolegů věděla, že se ještě nikdy nestalo, aby během představení nehoukala siréna. A zažila to i ona.
„Když se ozve siréna, lidi by se správně měli někde schovat. Skoro nikdo už to ale nedělá. A neviděla jsem, že by to někdo udělal během představení. Všichni seděli na místech, jen se jakoby víc schoulili do sedadel. Přišlo mi to, jako by se lidi nechtěli vzdát aspoň pár radostných okamžiků, které jim v té těžké době divadlo poskytuje.“
Nepřestávám věřit
Když si s Kapitolinou Kolobovou povídám o tom, jak vidí svůj další život, a především jak by ho chtěla vidět, bez váhání odpovídá, že v ideálním případě by chtěla pracovat jako herečka. Do svého divadla do Charkova by se mohla vrátit klidně hned, ale moc dobře si uvědomuje, že válka a divadlo je složitá kombinace a že ani po válce se situace hned tak nezlepší.
„Teď má Ukrajina ve světě podporu, což je hezké, a věřím, že Ukrajina zvítězí, ale poválečná situace vůbec nebude lehká… Takže bych spíš chtěla pracovat v Česku. Ale vím, že akcent budu mít jako cizinka vždycky, což mě v herectví bude stále limitovat, a vůbec nevím, jaké další pracovní perspektivy tu můžu mít. Na druhé straně mám na Ukrajině přítele a maminku a nechci, aby se rodina rozpadla. Zatím máme s přítelem každý svou cestu: on pracuje jako herec a scénograf v Charkově a já teď studuju na DAMU a zkouším tady také pracovat. Až se u mě nebo u přítele něco změní, budeme se muset rozhodnout, co dál,“ vysvětluje Kapitolina.
Zároveň si ale taky uvědomuje rizika, která se současným modelem vztahu souvisejí. „Když jsme dlouho bez sebe, každý už máme svůj život – přítel v Charkově, já v Praze. Pokud budeme chtít být zase spolu, jeden nebo druhý se bude muset svého dosavadního života vzdát.
Zajímá mě, co Kapitolině dodává energii a usnadňuje život, když je jí třeba někdy smutno. „Víra. Ať už v sebe sama, nebo v něco jiného. Posiluje mě vědomí, že mám rodinu, která mě vždy podrží. Jsou sice daleko, ale existují… V těžkých chvílích se mi taky spíná obranný mechanismus, který mě donutí začít něco dělat. Studovat nebo se třeba zapojit do nového projektu. To pomáhá,“ říká přesvědčivě.
V Česku si prý kromě jiného musela zvykat na pomalejší život, než jaký žila na Ukrajině. „Je to tady klidnější, člověk může studovat, může přemýšlet, co a jak by chtěl dělat… To je sice fajn, ale když mě někdo začne přesvědčovat, že není kam spěchat, není důvod se bát, že mi něco uteče, protože mám život před sebou – nechápu to. Jsem odjakživa zvyklá žít naplno tady a teď. A tohle nastavení si ani válkou nenechám vzít.“