První federální ministr životního prostředí, horolezec, systémový analytik, strojní inženýr, ekolog, učitel či filozof. Ve všem, co Josef Vavroušek dělal, se odrážely jeho vize cesty k udržitelné budoucnosti – hledání interdisciplinární spolupráce napříč vědou i politikou. Byl to právě on, kdo se po revoluci postavil do čela spolupráce evropských vlád při ochraně životního prostředí, kdo se podílel na přípravě prvního globálního summitu v Rio de Janeiru o ochraně planety a pokoušel se reformovat OSN. V září by oslavil osmdesát let.
Čerstvý absolvent strojní fakulty ČVUT našel cestu k ochraně životního prostředí při devítiměsíční výpravě do Afriky. Na počátku roku 1968 vyrazil do Gabonu jako navigátor expedice, která v tatrovkách vezla humanitární pomoc do nemocnice A. Schweitzera. Tato cesta mu změnila život. Nejen, že se vyhnul nejhorším událostem roku 1968; při průjezdu Afrikou si plně uvědomil, jak to vypadá, když si člověk zničí podmínky k životu.
„Viděl jsem Egypt a Súdán, kde postup pouští a nadměrné zatěžování krajiny zemědělstvím změnilo kdysi úrodnou zemi v oblast pokrytou rozpraskanými solnými krustami. Etiopii, Keňu a Tanzánii zničenou olamováním větví a nepřiměřenými stády koz a dobytka. Zambii, Zaire a Konžskou republiku, země s nesmírným bohatstvím nerostných surovin, ale postižené erozí v důsledku nadměrné a nešetrné těžby nerostů a dřeva,“ vzpomínal v roce 1993 Vavroušek v článku Desertifikace planety Země.
Klíčky k udržitelnosti
Po návratu z Afriky Vavroušek strávil rok ve vojenském výzkumném ústavu jako matematik, k expedici se však v myšlenkách stále vracel. Uvědomoval si, že přírodní zdroje nestačí na to, aby uspokojily spotřebu vyspělých zemí. Začal proto prosazovat uvědomělou skromnost – omezení sebe sama, bez nutnosti nakupovat nadbytečné zboží a podléhat konzumu.
K ochraně životního prostředí se začala postupně stáčet i jeho profesní dráha. Od roku 1975 pracoval v Ústavu pro ekonomiku v oblasti kybernetiky a teorie systémů, později se specializací na péči o životní prostředí. Zde soudruhům značně zatápěl ve vědeckých zprávách o alarmujícím stavu přírody v ČSSR a návrzích řešení, jak jej zlepšit. Už jako kandidát věd na své alma mater vyučoval kurz péče o životní prostředí a přednášel na řadě konferencí a kurzů. Aktivně se účastnil činnosti nevládního ekologického hnutí, v roce 1988 spoluzaložil Kruh nezávislé inteligence a o rok později Občanské fórum.
„Josefa Vavrouška jsem potkal až ke konci osmdesátých let, asi dva roky před sametovou revolucí. Na Geografickém ústavu ČSAV jsme tehdy v týmu Antonína Bučka zpracovávali analýzy stavu životního prostředí a bylo přirozené, že začal s naším brněnským týmem spolupracovat. Josef měl vzácnou schopnost spojovat v sobě excelentního analytika, politicky myslící a zároveň velmi skromnou, empatickou osobnost. Propojoval neuvěřitelné množství zájmových skupin a měl velký respekt i u svých názorových protivníků. Osobnost jeho formátu nám v rozhádané republice dodnes chybí,“ vzpomíná Miroslav Kundrata, zakladatel Nadace Partnerství, která každoročně v duchu odkazu tohoto vizionáře udílí Environmentální cenu Josefa Vavrouška.
Svou studentskou soutěž vypisuje na Vavrouškovu památku i Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy, kde Josef Vavroušek působil jako pedagog a proděkan pro vědu a výzkum.
Filozofie ohleduplnosti
Vavroušek svoji filozofii koncentroval na téma trvale udržitelného života. Zastával hodnoty lidství a ohleduplnosti vůči životnímu prostředí. Své názory neprosazoval násilím, ale uměl své postoje vyargumentovat. Jeho systematický přístup podložený daty si pochvalovali i novináři.
„Měli bychom přijmout zásadu, že svoboda každého jednotlivce končí nejen tam, kde začíná svoboda druhého, ale také tam, kde dochází k ničení přírody,“ napsal v roce 1993 Vavroušek pro Literární noviny. Tedy v době, kdy v Česku po okamžiku nadějných vyhlídek pro životní prostředí začala opět vítězit myšlenka ekonomického růstu, kterým jsme se měli co nejrychleji přiblížit západním kapitalistickým státům.
Už tehdy varoval, že příroda má jen omezenou schopnost obnovy. „Velká část zdánlivě úspěšně vyřešených otázek spočívá pouze v přesunutí nákladů z řešitele na přírodu. Schopnost přírody velkoryse se vyrovnávat s negativními dopady lidské činnosti postupně klesá.“
Všichni do Dobříše
V polistopadové euforii se mohl Josef Vavroušek naplno pustit do práce jako ministr vlády ČSFR ve vedení Federálního výboru pro životní prostředí. Nelenil a už v červnu 1991 zorganizoval první celoevropskou konferenci ministrů životního prostředí v Dobříši. Do diskuse přizval i nevládní organizace nebo zástupce světových bank. Nic podobného už se později zopakovat nepovedlo.
O rok později Vavroušek vedl československou výpravu na celosvětovém summitu OSN o životním prostředí a rozvoji v Rio de Janeiru. Předložil zde i svůj návrh na reformu uspořádání OSN.
Ministr na skládce
Ve federální vládě se Vavrouškovi podařilo (navzdory nevoli Václava Klause) prosadit zákony o ochraně přírody a krajiny, které jsou platné dodnes, rychle se také rozjela obnova životního prostředí, které bylo zdevastované komunistickým režimem.
„Jednou za námi Josef přijel, aby se na vlastní oči seznámil s nechvalně známou chabařovickou skládkou. Byla to skládka nebezpečného odpadu z blízké chemičky,“ vzpomíná jeho tehdejší spolupracovnice Marie Tichá. Na místě se dvojici otevřel pohled na obrovskou horu, která hrála všemi barvami. Nahoře na skládce se tvořily laguny tyrkysovo-smaragdovo-fialové vody. Na několika místech skládka prohořívala podobně zbarvenými plamínky.
„Nebezpečí, které skládka představovala, Josefa neodradilo. Okamžitě se vydal, tak jak byl, v polobotkách a ministerských kalhotách, skládku prozkoumávat. Hrdinně zdolával její nejvyšší patra, aby to všechno probádal. Vzpomínám si, že byl od bahna špinavý až po kolena. Josef se na tyto hlavní problémy, které naše republika měla, snažil upozorňovat ve svém Atlase životního prostředí a zdraví obyvatelstva ČSFR. Byla to nesmírně cenná, často však sisyfovská práce,“ vypráví Tichá.
Příliš brzký konec
Po volbách v roce 1992 musel Vavroušek přenechat otěže lidem orientovaným na ekonomický růst a sám se vrhl do práce ve výzkumu, učitelství a nevládkách. Inicioval vznik Společnosti pro trvale udržitelný život (funguje dodnes), jako výzkumný a vývojový pracovník v oblasti trvale udržitelného hospodaření ve venkovské krajině působil na Institutu aplikované ekologie při VŠZ Praha.
Externě přednášel Ekologii člověka na FSV Univerzity Karlovy, kde později pracoval na oddělení veřejné a sociální politiky a učil Základy ekologie člověka a Trvale udržitelný způsob života. Stal se členem vědecké rady FSV UK a proděkanem pro rozvoj a styk s veřejností. Vyjížděl přednášet také do zahraničí, vč. Británie (Cambridge) a USA.
Osudné hory
V březnu 1995 odjel Vavroušek s dvacetiletou dcerou Petrou na horolezeckou túru na milované Slovensko. Nedělním vlakem se však nevrátili.
„Jedno březnové ráno roku 1995, po víkendu, kdy Josef odjel s dcerou Petrou do západních Tater, jsem se s ním měl potkat v jeho bytě. Manželka Eva už byla velmi nervózní, že se nevrátili nočním vlakem ze Slovenska. Já ji ujišťoval, že při Josefových zkušenostech v horách a s horami o nic nejde. Bohužel jsem se krutě mýlil. Ještě následující dny jsme věřili a doufali, že záchranáři přeci jen najdou Josefa a Petru v dolině Parichvostu živé. Nestalo se tak a nám zbyly vzpomínky na vynikajícího člověka, který tu s námi půl století pobýval. Velmi mnoho lidí zásadním způsobem ovlivnil a vím, že i dnes jeho odkaz má velký význam pro studenty, se kterými se ve škole setkávám,“ vzpomíná spisovatel a vysokoškolský pedagog Pavel Nováček.
