International Congress of Psychology je největším setkáním psychologů z celého světa. Koná se již 135 let každé čtyři roky a pokaždé na jiném kontinentu – jako olympijské hry, a také vždy ve stejném roce jako olympiáda. Letos v létě to bylo v Praze. Jaký význam má konference pro českou i mezinárodní psychologickou komunitu i co ukázala o stavu oboru v mezinárodním srovnání vysvětluje prezident pražského setkání profesor Stanislav Štech.
Kongresu se účastní psychologové všech možných specializací a tematických zaměření ze všech kontinentů. „Osobně ho přirovnávám ke světovému „ekumenickému“ shromáždění psychologů. Letos jsme posuzovali přes čtyři tisíce přihlášek z 95 zemí pěti kontinentů v 49 tematických blocích. V tomto ohledu je to zcela jedinečná příležitost na jednom místě si vyslechnout a diskutovat špičkové výsledky psychologické vědy,“ vysvětluje Štech.
Jaký význam má ICP pro mezinárodní a pro českou psychologickou komunitu?
Pro psychologii jako vědní obor i jako aplikační, praktickou sféru obecně je ICP mimořádnou příležitostí inspirovat se nejnovějšími poznatky, metodologickými inovacemi i společensky relevantním využitím v tématech jako jsou stárnutí, dopady umělé inteligence, humanitární krize, klimatická změna nebo demokratický způsob vlády a jeho ohrožení. Tady je „kolektivní rozum“ v nejisté době velice důležitý. Pro české psychology je konfrontace s mezinárodní špičkou inspirací i výzvou. Navíc, je to příležitost, jak navázat osobní kontakty a vytvářet zárodky spolupracujících sítí odborníků.
Praha hostila ICP dvakrát, což je velmi neobvyklé. Proč tomu tak bylo?
Je to historicky zcela ojedinělá věc. Nejenže se kongres v Česku (nebo Československu) konal poprvé, ale zcela jistě na hodně dlouho i naposledy. Původně byla Praha zvolena již v r. 2012 jako místo konání 32. psychologického kongresu v r. 2020. Byť se nám přihlásilo přes 9 000 zájemců, přišla pandemie covidu a museli jsme kongres o rok odložit a pak ho na poslední chvíli za pár měsíců převést de kompletně virtuální podoby. Přesto se ho zúčastnilo přes 3 500 psychologů a kongres hodnocen jako mimořádně úspěšný. Proto nás mezinárodní unie pro psychologickou vědu (IUPsyS) pověřila uspořádáním 33. ICP v r. 2024 v prezenční formě.
Jaké byly vaše osobní cíle a vize jako prezidenta ICP a jak jste je realizoval během svého funkčního období?
Délka mého funkční období jako prezidenta kongresu je také historicky unikátní. Byl jsem jím kvůli výše zmíněným skutečnostem vlastně 12 let. Také proto se mé představy o kongresu postupně měnily. Nejprve jsem si přál, aby se kongresu zúčastnil historicky nejvyšší počet psychologů, alespoň kolem 8 000, a abychom do Prahy přivedli co největší počet absolutních světových špiček oboru. Ti přednášejí tzv. state of the art přednášky, tedy sdělení o stavu poznání ve své specializaci. Také jsme měli přislíbenu účast takových osobností, jako je nedávno zesnulý nositel Nobelovy ceny Daniel Kahnemann nebo Philippe Zimbardo. Ti se nakonec do virtuálního kongresu v r. 2021 zapojili. Druhým mým přáním bylo zajistit nejen klasická individuální sdělení nebo tematická sympozia, ale podpořit více živých debat na tzv. průřezová témata. Vedle tradičních oborových sekcí vtáhnout účastníky velmi různých specializací do debat o živých, na první pohled „nepsychologických“ tématech mající ale velkou společenskou relevanci. Např. k tématu dezinformací, předpokladům jejich účinnosti a možnostem rezistence vůči nim. To se třeba letos podařilo s řadou témat panelových diskusí. Ne úplně se podařilo naplnit jednu mou vizi, a sice výrazněji se věnovat sebereflexi psychologie jako oboru. Jeho více či méně zjevným krizím. Např. stále se zvětšujícím rozdílům mezi psychologií orientovanou neuropsychologicky a psychologií kulturně sociální či kulturněhistorickou. V tomto ohledu zaznělo několik nadějných velkých přednášek (např. i u nás známé sociální psycholožky Nicky Hayes nebo kroskulturního psychologa Johna Berryho). Téma je však podle mě natolik vážné, že by vyžadovalo daleko více prostoru.
Byl jste prezidentem ICP a zároveň působíte na katedře psychologie Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy. Je to podle vás důležité? Může to mít dopad na univerzitu?
Myslím, že samotný fakt, že působím na uvedeném pracovišti, ještě nezaručuje nějaký speciální efekt právě jen nebo hlavně pro naši fakultu a univerzitu. Nicméně mohu zmínit jeden příklad takového dopadu. Součástí kongresu je od r. 2012 program pro začínající psychology (emerging psychologists program – EPP). Je to opět docela unikátní záležitost pro čerstvé PhD nebo post-doc psychology. Je výběrová a déledobá. Organizátoři např. letos ze 145 přihlášených po náročném hodnocení jimi předložených výzkumných projektů vybrali 39 mladých psychologů z celého světa a po dobu více než 6 měsíců s nimi pracovali. Nejprve v online prostředí – diskutovali věcné i metodologické aspekty jednotlivých projektů a propojovali účastníky do skupin. Posléze tři dny před kongresem se sjeli do Prahy, kde se účastnili na intenzivním programu – navštívili pracoviště UK, ale také Národní ústav duševního zdraví, přispěli také psychologové z akademie věd. A poté se aktivně účastnili samotného kongresu. Hlavním pracovištěm, které vše zajišťovalo byla právě katedra psychologie PedF pod vedením doc. Ireny Smetáčkové a za přispění dalších pracovníků z PedF nebo FF. Svou prací přispěli i studenti psychologie jako dobrovolníci. A zdá se, že mladí zahraniční psychologové – možná budoucí špičky oboru – hodlají i nadále spolupracovat, a že se mezi nimi rýsují i budoucí postdoc badatelé na našich katedrách.
Mohou české akademické instituce, jako je Univerzita Karlova, přispívat k rozvoji mezinárodní psychologie?
Vystoupení našich odborníků a ohlasy na ně, které jsem zaznamenal, potvrzují, že mohou. V řadě specializací představujeme vysoký standard, někdy i špičku. Vzhledem k tristní úrovni financování univerzitních pracovišť a psychologického výzkumu bych řekl, že přispíváme docela kvalitní muzikou za hodně málo peněz. Ať už mluvíme o relativně úzkých specializacích jako je psychometrie, oborech jako je pedagogická psychologie nebo tématech, jako je psychologie hromadných katastrof.
Na UK se věnujete zejména oboru pedagogické psychologie. Co kongres ukázal o stavu oboru v mezinárodním poli?
Pedagogická psychologie byla zastoupena výrazně. Příspěvky ukázaly široký tematický záběr od tradičních témat jako jsou procesy učení, přes zkoumání učitelské profese, až po témata vzdělávací politiky jako jsou psychologické souvislosti změn v kurikulu. Potěšila také rostoucí kvalita metodologie výzkumu.
Jaké nové iniciativy nebo projekty byly představeny na ICP 2024, které by mohly mít dlouhodobý dopad na obor psychologie?
Zmínil bych jen tendenci více propojovat neuropsychologická zjištění s praktickým využitím v oblasti vzdělávání, životního stylu (odolnost, zvládání stresu apod.). A na druhé straně kritická varování metodologického rázu. Čistě konferenční inovací pak byla naše česká iniciativa představit blíže zemi konání kongresu - Know Your Host workshop.
Můžete se podělit o nějaký zvláštní moment nebo zážitek z ICP 2024, který vám zůstane v paměti?
Pro mě osobně to byla tzv. prezidentská večeře v Karolinu pro vybraný okruh hlavních řečníků na kongresu. Vlastní recepci přecházela ceremonie s prvky tradičních promocí a vystoupení, kterými jsme přiblížili historii a význam české akademické kultury. Pro zahraniční účastníky to byl mimořádný zážitek.
Jaké byly ohlasy a zpětná vazba od účastníků kongresu na letošní ročník v Praze?
Drtivá většina ohlasů byla velice pozitivních. Počínaje organizací, přes kvalitu příspěvků, až po společenský večer v Národním muzeu nebo večer v Karolinu.
Jaké jsou podle vás klíčové trendy a výzvy, kterým bude psychologie čelit v následujících letech?
Určitě to bude tlak na rychlejší a výzkumně podložené intervence do kritických společenských témat. Např. dopad umělé inteligence na život společnosti nebo soudržnost společnosti v době zvyšujících se sociálních, ekonomických, kulturních nerovností.