Co dnes znamená Janáčkovo dědictví či přímo jeho odkaz nejen ve vysokém školství? Devadesáté výročí úmrtí hudebního génia bylo nosnou záminkou k rozhovoru s předním tuzemským znalcem Janáčkova života a díla Jiřím Zahrádkou. Mluvili jsme nejen o smutném jubileu, ale i o tom, co nám dnes z Janáčkova odkazu zbylo, jak na nás toto dědictví působí nejen na půdě vysokého uměleckého školství.
V celoroční záplavě nejrůznějších připomínek rovného století od vzniku české státnosti poněkud zapadlo jiné významné výročí. V létě uplynulo rovných devadesát roků od úmrtí skladatele Leoše Janáčka, tedy patrona brněnské umělecké akademie. Zemřel 12. srpna 1928 v Moravské Ostravě na zápal plic ve věku 74 let. První dekáda existence mladé Československé republiky tak končila odchodem mimořádného umělce, který se narodil za mocnářství, ale o vznik samostatného státu stejně jako o vznik vysoké hudební školy v Brně po celý svůj život velmi stál. Velký rusofil se nakonec samostatného uměleckého učiliště dočkal. Po vzniku Československé republiky si již pětašedesátiletý Janáček okamžitě uvědomil, že nová politická situace umožňuje zřízení hudební konzervatoře v Brně. Jak shora připomenuto, patrocinium tohoto génia ve svém erbu hrdě nese Janáčkova akademie múzických umění.
Je v tuzemsku Janáček devadesát let po své smrti stále živý?
Pochopitelně, a to ze dvou důvodů. Jednak z jeho výdobytků žijeme dodnes – například brněnské hudební školství by se bez Janáčkovy celoživotní dřiny začalo rozvíjet později a dnes by nejspíš vypadalo daleko skromněji. Ale hlavní věc je samozřejmě Janáčkova tvorba. Zdá se mi, že už si konečně, 90 let po skladatelově úmrtí, všichni uvědomili, že máme co dočinění s tvorbou jednoho z nejvýznamnějších světových skladatelů, a to nejenom 20. století. V Brně to dokládá například festival Janáček Brno, na který se již tradičně sjíždí spousty zahraničních návštěvníků, nebo nedávný zápis Archivu Leoše Janáčka Moravského zemského muzea do registru Paměti světa UNESCO.
V roce 1881 založil v Brně Janáček varhanickou školu, jejímž prvním ředitelem se i stal. Jak to tedy bylo s jeho pozdějšími snahami vzdělávat mladé hudebníky na speciálním učilišti?
Janáček nejprve pomýšlel na pozemštění varhanické školy, aby nemusela být neustále závislá na příležitostných subvencích a milodarech. Ale přišel 28. říjen 1918 a Janáček začal okamžitě pracovat na transformaci varhanické školy v brněnskou konzervatoř a její přechod pod státního zřizovatele. Jeho vize se však rozcházela s představami ministerstva školství i některých Janáčkových žáků. Janáček chtěl totiž vybudovat z brněnské konzervatoře vysokoškolský ústav, na kterém by se vedle nástrojové hry, dirigování, režie či herectví vyučovaly i vědecké obory jako psychologie, fonetika a podobně.
To se však na ministerstvu nesetkalo s pochopením, zejména kvůli tomu, že by tak brněnská konzervatoř získala vyšší status než pražská. Nakonec se Janáček musel smířit s tím, že se z jeho varhanické školy stal středoškolský typ konzervatoře, a dokonce se musel vyrovnat i se skutečností, že jeho ředitelská pozice byla obsazena někým jiným. Vzápětí nové vedení školy také zrušilo výuku podle Janáčkovy harmonie. Historie se stále opakuje. Janáček jistě nebyl ani první, ani poslední, komu se podobná křivda stala (koho by to zajímalo více, tento rok o tom vyšel podrobný článek v časopise Musicologica Brunensia).
Janáčkova idea vysoké hudební školy se naplnila až po jeho smrti v roce 1947, kdy byla zřízena brněnská akademie dodnes nesoucí jeho jméno. Přívlastek Janáčkovo nese v tuzemsku leccos, donedávna třeba i pivovar, který ale se skladatelem neměl nic společného. Jak jako odborník vidíte toto patrocinium u brněnské umělecké akademie s odstupem sedmdesáti let?
Inu, to je jasné; JAMU a Janáček k sobě neoddělitelně patří. Je dobře, že máme v Brně alespoň jednu instituci nesoucí mistrovo jméno. Ostrava jich má mnohem víc, ačkoliv tam byl Janáček pouze třikrát za život – a ve třetím případě tam umřel. Mistr by byl jistě z vysoké hudební školy nesoucí jeho jméno nadšen a naopak JAMU zase těží ze jména, které jí všude otevírá dveře. Tak to má být!
Ví se, jaký byl Janáček jako učitel?
Vzpomínky žáků jsou rozporuplné. Někteří si jej nemohli vynachválit, jiní mu nemohli přijít na jméno. V každém případě to byl velmi náročný pedagog, který od svých žáků vyžadoval 100% nasazení. Jeho jedinečný způsob výuky bylo velmi těžké zvládnout. Muselo to však být i velmi inspirativní. Ale asi bych u něj raději studovat nechtěl, abych nepřišel o ideály.
Jak to měl Janáček se vzděláním? Toužil po něm, vážil si ho nebo naopak chodil raději mezi prostý nevzdělaný lid, aby sbíral třeba nápěvky lidové mluvy?
Tak především je potřeba říct, že nápěvky mluvy sbíral ve všech společenských vrstvách – v jeho zápiscích jsou zastoupeni žebráci, ale také prezident Masaryk. Vzdělání si velice vážil. Proto tolik preferoval vědecké přístupy a respektoval univerzitní svět. Někdy to dokonce působí tak, že ke vzdělaným lidem a vědecké práci vzhlížel s až nekritickým obdivem. Snad proto si tolik vážil čestného doktorátu, který mu (jako vůbec prvnímu ve své historii) udělila v roce 1925 Masarykova univerzita. Od té chvíle se nepodepisoval jinak než Dr. Ph. Leoš Janáček.
Ví se třeba, jak to měl pětašedesátiletý Janáček se vznikem samostatné Československé republiky a co dělal při jejím brněnském vyhlášení z balkonu Besedního domu 29. října 1918?
To víme ze vzpomínek hospodyně Marie Stejskalové, řečené Máři, a také o tom píše ve svých memoárech manželka Zdenka Janáčková. Ten den prý Janáček neustále odbíhal do města na všechny akce a pak o nich referoval doma. Byl také přítomen u brněnského vyhlášení Československa u Besedního domu. Ze vzniku samostatné republiky byl nadšený, myslím, že o něčem takovém léta snil. Zajímavé však je, co dělal o den dřív, tedy 28. října 1918. Ten den totiž podepisoval s vídeňským nakladatelstvím Universal Edition smlouvu na vydání Výletů páně Broučkových, tedy své jediné nacionalistické opery. Na tomto paradoxu je, myslím, něco příznačného pro dané období.
Jak osvědčoval svoje vlastenectví?
On nic osvědčovat nemusel. Od mládí byl velikým vlastencem, Sokolem se silným, v pravdě dobovým akcentem na slovanskou sounáležitost. Byl významným hybatelem české kultury v jinak převážně německém Brně. Vlastenec to byl takový, že nechodil ani na německé kulturní podniky a např. do Německého domu nikdy nevkročil. Městskou elektrickou drahou – elektrische Linie, odtud šalina – moc nejezdil, protože byla v rukou Němců.
Vy jste předloni získal nejen za svá janáčkovská bádání zlatou medaili JAMU. V čem dnes vidíte umělecký a v čem obecně lidský odkaz Leoše Janáčka?
Musím říci, že u Janáčka se mi obě hlediska propojují. Janáček byl výjimečným tvůrcem nejenom kvůli svému hudebnímu jazyku, ale také v hledání témat, ke kterým se chtěl svými hudebními prostředky vyjádřit. A ta jsou bytostně humanistická a nadčasová. Ve většině děl se vyslovuje proti společenským předsudkům, pokrytectví, oslavuje svobodu jedince a vyjadřuje pochopení a odpuštění pro ty nejbědnější. Důkazem toho je i motto na titulním listu autografu jeho poslední opery Z mrtvého domu: „V každém tvoru jiskra Boží.“
Všichni dnes obdivují Janáčka jako skladatele, ale přitom se ví, že třeba ve vztahu k ženám nebyl Mistr prototypem vysoké morálky. Leccos o tom naznačila před sedmi lety Uhdeho hra Leoš aneb Tvá nejvěrnější v divadle Husa na provázku…. Štědroň před časem chtěl uvést hru Janáček, divoký panáček… V čem se podle Vás skrývala jeho divokost?
No, to je spíš takový hloupý, ale bohužel zažitý stereotyp. Janáček byl člověk s vysokými morálními zásadami, ale prostě nebyl pokrytec. Nechodil do nevěstince, neměl tajné milenky jako mnohý z tehdejších úctyhodných pánů. Janáček, když se zamiloval, vědělo o tom celé Brno. S manželkou si dlouhodobě moc nerozuměl, proto se chtěl rozvést. Ale nechtěla. Janáček byl patrně velký platonik, objekty svých citů si značně idealizoval, ale milovat potřeboval bytostně, bez toho nedokázal tvořit. Ostatní jsou drby, které sice baví, ale jsou v rozporu s prameny.
Proč o Janáčkovi a jeho životě dosud nikdo nenapsal operu?
A existují snad opery o Mahlerovi, Dvořákovi nebo Schönbergovi? V opeře jsou zajímavější a důležitější témata. Navíc by bylo komické napsat operu, která by se kvalitou těžko mohla přiblížit tvorbě hlavní postavy.
Jaké jsou nejnovější životopisné a muzikologické poznatky o Janáčkovi?
Pořád se něco objevuje, ale jsou to spíš dílčí poznatky v genezi vzniku jednotlivých děl, v jejich znění atd., žádné převratné skutečnosti. Tyto poznatky nám však pomáhají zpřesňovat obraz o skladatelově životě a díle.
Originální je Janáčkův výklad Milana Kundery, který se v eseji Můj Janáček zasloužil o pochopení některých mýtů kolem slavného skladatele. Připomeňte, v čem nebo čím slavný spisovatel slavnému skladateli pomohl?
Milan Kundera je vynikající spisovatel a esejista, který je i v hudbě velmi vzdělaný a přes svého otce Ludvíka Kunderu s Janáčem jaksi srostlý. Na jeho propagaci ve světě má nezpochybnitelné zásluhy. Z jeho janáčkovských statí se mi líbily části pojednávající o dramaturgii Janáčkových oper a jeho úvahy o nápěvcích mluvy. V tomto případě Kundera přináší na tuto tématiku skutečně nový pohled. Naopak bych byl opatrnější v případě odsudků Kovařovice a jeho zásahů do Její pastorkyně, to je trošku složitější. Kundera je ale natolik zajímavý člověk a tvůrce, že dokáže k Janáčkovi přivést i nehudební čtenáře – a mě také zajímá jeho pohled.
Dnes je Janáček ve světě nejhranějším českým operním skladatelem a podle statistiky portálu Operabase se v posledních pěti sezónách (2013/14 až 2017/18) řadí mezi dvacet nejhranějších světových operních skladatelů vůbec. Čím si tuto oblibu a nebývalý rozmach recepce jeho díla po celé zeměkouli vysvětlujete?
Prostě jsou ty opery dobré. Hovoří jazykem, kterému lidé rozumí, hovoří o věcech, které je trápí nebo je alespoň zajímají. Janáčkova operní tvorba nepůsobí jako stylizovaný žánr, je přímá, pravdivá a tím emočně silná. Mezinárodní srozumitelnosti navíc dnes napomáhají titulkovací zařízení, která jsou standardní výbavou operních divadel. Rozumět v Janáčkových operách i textu je totiž hodně důležité. Ale jak už to v umění a zejména hudbě bývá, působí na posluchače nakonec i něco nepopsatelného, nějaké šamanství.
Doma není nikdo prorokem, zní otřepané rčení. Odborníci často poukazovali na bizarní paradox, že Janáčkovo dílo obyvatele jeho města neláká a nechává chladným, zatímco ve světě by se po něm utloukli. Platí tato diskrepance dodnes? Proč to tak je?
Tento problém má hlubší kořeny. Vypovídá obecně o naší kulturní vzdělanosti. Kolik lidí kolem nás a to i ze vzdělanějších vrstev nedovedou rozlišit zábavu a kulturu, umění a brak. Myslím, že dobrým příkladem mohou být nejvyšší státní vyznamenání v oblasti kultury udílené prezidentem, či reflexe umění např. ve veřejnoprávních médiích. Opera je prostě náročnější žánr, a čím je mladší, tím méně je u posluchačů akceptována. S hudbou na koncertech je to podobné, vždyť ještě dnes, když zařadíte např. skladbu Miloslava Kabeláče, všichni se zhrozí, že jim cpete soudobou hudbu. Ale ta hudba je už 50 let stará! I avantgarda 20. let je u nás chápána pomalu současná hudba. A takto je vnímán i Janáček, jako něco moderního a nesrozumitelného. Nadto je zde bohužel silná tradice líčit jej jako nějakého pomateného proutníka, a to mu také nesvědčí. Zahraniční publikum tyto předsudky nemá a je prostě vzdělanější, nebo minimálně otevřenější. Ale domnívám se, že i u nás se v poslední době začíná blýskat na lepší časy. Stačí být nepředpojatý a Janáčkovi se otevřít. Stojí to za to.
V Brně jste stál v dramaturgickém prezidiu festivalu Janáček Brno. Posunul podle vás festival oblíbenost Janáčkova díla v tuzemsku? Nebo stále platí za nesrozumitelného autora?
Festival rozhodně napomáhá ke zvýšení zdejšího povědomí o Janáčkovi jako světovém skladateli. Vždyť sem přijíždí zahraniční operní produkce a zároveň se do Brna na festival sjíždí stovky návštěvníků ze zahraničí, kteří stojí o to prožít Janáčkovu hudbu v místě, kde vznikla, a ve většině také poprvé zazněla. A díky tomu i české konzervativní publikum začíná chápat, že na Janáčka se prostě chodí. A zároveň začíná přijímat i to, že například Její pastorkyňa nemusí být celá okrojovaná nebo hlavní postava opery Věc Makropulos může přijet na motorce. Důležité přitom je, aby celá inscenace byla chytře a promyšleně uchopená a souzněla s Janáčkovou hudbou a poselstvím. Nejen díky festivalu Janáček Brno si začíná i zdejší publikum utvářet svůj názor na inscenování Janáčkova díla a rozpoznávat kvalitu.
Nyní v brněnském nakladatelství Host vychází v českém překladu první svazek dosud nejpodrobnější monografie o Janáčkovi a představuje originálního hudebního tvůrce v širokých i překvapivých souvislostech. V čem a čím tak její autor John Tyrrell činí?
John se zabýval Janáčkem a českou hudbou po celý život. Když začal psát tuto monumentální monografii, věděl už o Janáčkovi téměř vše. Monografie je skutečně velmi podrobná, faktografická, ale přináší také analytické pohledy a to nejenom hudební a dramaturgické, ale také obecně kulturně-historické, sociologické, politické atd. I pro mě je tato knížka obrovským přínosem a jsem moc rád, že mě John nechal zpracovat kapitoly o Janáčkových financích.
Divadlo nesmí býti lidu komedií! Vaše kniha o Leoši Janáčkovi a brněnském divadle před časem nesla jako název tento Mistrův citát. Můžete ho prosím osvětlit, jak to Mistr myslel? Nechtěl být masovou lidovou záležitostí? Netoužil, aby ho poslouchaly davy?
Ta citace je z roku 1899 a pochází z dopisu redaktorovi Jaroslavu Tůmovi. V tomto případě šlo Janáčkovi o způsob, jakým mluvili čeští herci na jevišti, celý citát zní takto: „Divadlo nesmí býti lidu komedií. Při kráse třeba právě i na jevišti ne menší důraz klásti i na pravdu ve všem co vidíme i slyšíme s jeviště. U nás dosud galerie se směje, když má plakat.“ Ale máte pravdu, Janáček bojoval za divadlo s důrazem na jeho uměleckou, ale i etickou funkci. Brojil proti tehdy masově uváděným operetám a čistě zábavnému charakteru divadla. Divadlo mu bylo něčím vyšším, zásadnějším. Dnes by jej z neuvěřitelného množství divadelních zábavních kusů, včetně většiny muzikálové produkce, asi ranila mrtvice. Sentimentální a líbivé kousky by pro něj představovaly lež a nepřijatelný kalkul. To neznamená, že neměl rád kupříkladu komedie, ale i podle něj musely naplňovat jisté umělecké podmínky
Mezi Janáčkovy nejuváděnější opery patří Její pastorkyňa, Příhody lišky Bystroušky, Káťa Kabanová, Věc Makropulos a Z mrtvého domu. Co vy osobně máte z Janáčkova díla nejraději a proč?
U mě je to proměnlivé. Já mám rád aktuálně to dílo, které nejlépe poznám, respektive na kterém zrovna pracuji – tzn. připravuji kritickou edici. Když s určitou operou prožijete tři roky intenzivní práce, prostě si ji nemůžete nezamilovat, ačkoliv teď mě napadá, že ji vlastně můžete v důsledku i nenávidět - ale to není můj případ. Mám strašně rád Věc Makropulos – myslím, že v ní Janáček, s ohledem na jeho koncepci hudebně-dramatického díla, zašel nejdále. Z neoperního díla miluji Sinfoniettu, Glagolskou mši a komorní skladby. No, prostě vše po roce 1900. Starší kusy jen výběrově. Nyní pracuji na kritické edici Káti Kabanové a už teď ji mám moc rád … a bude hůř. Stává se mi, že se zahledím na některé pasáže v partituře, v hlavě se mi rozezní hudba a hrnou se mi slzy do očí. Snad to není patologické…
Janáček od jedenácti let žil v Brně, kde se zasloužil o rozvoj českého hudebního života i školství a kde poprvé zazněla i většina jeho skladeb. Myslíte, že je v tomto městě o Janáčkovi možné ještě objevit něco nového?
Objevit nevím. Ale bylo by moc fajn, kdyby Brno dále pracovalo na zviditelnění svého velikána. Tyto snahy naštěstí vedení města podporuje, ať už ve formě senzačního festivalu Janáček Brno, nebo v poslední době i prostřednictvím organizace TIC BRNO. Vzniklo množství sofistikovaných propagačních materiálů, s výtvarnicí Vendulou Chalánkovou mimo jiné kratičké životopisné animované filmy, webové stránky, máme tu brněnskou stezku Leoše Janáčka. Snad to bude nadále pokračovat. Navíc se podařilo zapsat Archiv Leoše Janáčka do registru Paměti světa UNESCO. Jedno nám ovšem ještě chybí – pořádné Janáčkovo muzeum. Tedy doufám, a je to náš velký úkol, že v roce 2024, tedy v roce skladatelova 170. výročí narození, otevřeme velké, moderní Janáčkovo muzeum.
Autor působí jako tiskový mluvčí JAMU a divadelní publicista.