Že bude lékař, se v rodině říkalo už od jeho útlého dětství. Nakonec se Václav Báča stal anatomem, histologem a embryologem. Vysoké škole polytechnické v Jihlavě se postupně rozhodl nabídnout víc než jen pedagogické zkušenosti. Od roku 2014 je jejím rektorem. Odpovědnost za celou školu ho podle jeho slov zbavila radikálnosti, se kterou byl dříve ochoten řešit některé problémy.
Profesorem v oboru anatomie, histologie a embryologie se stal Václav Báča loni, ve svých čtyřiačtyřiceti letech. Ale že půjde na medicínu, bylo celé jeho rodině jasné, už když mu byly čtyři. „Je to taková historka, co se v rodině traduje. Tehdy jsem jako čtyřletý spadl z patrové postele. Bolelo mě rameno, ale rodiče mě utišili a šel jsem spát s tím, že je jen naražené. Ve dvě hodiny v noci jsem k nim přišel, že je to spíš zlomené. Na pohotovosti zjistili zlomenou klíční kost,“ usmívá se.
Klinická anatomie je asi poněkud vzdálená od dětské představy lékaře. Ve volbě toho, čemu se chcete v medicíně věnovat, jste měl jasno?
Člověk nastupuje s nějakou ideální vizí. Pro mě to byl chirurgický obor. Myslím, že je to pro kluky obvyklé. Viděl jsem se jako kardiolog, kardiochirurg a neurochirurg. Ale v šestém ročníku jsem začal zjišťovat, že traumatologie je zajímavá právě v té výzvě „složit“ člověka jako rozbitou skládačku tak, aby byl funkční a v ideálním případě plně funkční. Směřoval jsem tedy k traumatologii, zejména k traumatologii skeletu.
A také jste nějakou dobu působil na ortopedické klinice.
Ano, ale to už bylo spojené s anatomií, která pro mě byla vždycky srdeční záležitostí. Když jsem absolvoval, byla v medicíně poněkud jiná situace, než je nyní. Místa nebyla, zvláště na klinikách. Dostal jsme nabídku na postgraduální studium v experimentální chirurgii, jehož součástí byla anatomie i ortopedie. Tématem mé disertační práce byla morfologie proximálního konce stehenní kosti ve vztahu ke zlomeninám trochanterického masivu, což je jak morfologické, tak klinické téma. Proto jsem působil na Ústavu anatomie 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy i na Ortopedicko-traumatologické klinice Fakultní nemocnice Královské Vinohrady.
Ortopedem jste se ale nestal. Proč?
Zaměření na předávání zkušeností a budování unikátního zázemí pro mě nabylo na významu. Získal jsem velký projekt na vybudování edukačního centra miniinvazivních metod, což byla záležitost, která asi utlumila moje klinické ambice. Začal jsem se naplno věnovat klinické anatomii.
To bylo před dvaceti lety. Jak rozšířené tehdy miniinvazivní metody v České republice byly?
Tehdy teprve začínaly. Procestoval jsem ústavy anatomie v Evropě, zejména v Rakousku a Švýcarsku, a viděl jsem tam, jakým způsobem je možné vzdělávat v těchto metodách na tělech dárců ty, kteří právě s novými metodami začínají. V Čechách jsem se praktické kurzy zejména endoskopií, tedy metod, které převádějí extenzívní přístupy na drobné a vlastně distanční zákroky, snažil představovat odborné veřejnosti.
S jakým úspěchem?
Například u artroskopie se tenkrát teprve hledaly vhodné indikace. Primárně byly kurzy odmítány s tím, že máme dárce, kteří jsou staří a mají artroticky změněné klouby, například kolena. Nicméně během tří let už se konal samostatný kongres s tématem artroskopie právě oněch artrotických „starých“ kolen.
Od roku 2000 jste členem Evropské asociace klinických anatomů. Jaký význam pro vás má působit v ní?
Do organizační struktury asociace jsem vstoupil v roce 2005, stal jsem se členem výboru jako „Councillor“. Začali jsme pracovat na tom, aby klinická anatomie vešla v širší povědomost, aby měla vliv na to, kam je směřována, jak je pojímána a interpretována. V některých věcech byla občas popelkou. Její vzestup jde v posledním desetiletí ruku v ruce se vzestupem nových technologií a metod, protože otázky najednou vyvstaly nikoli na molekulární úrovni, kam anatomie stále více směřovala, ale na makroúrovni, identifikaci anatomických struktur, pro nové postupy rizikových či využitelných.
Máte za sebou zkušenosti s prací ve výkonném výboru asociace i redakční radě odborného časopisu, který asociace vydává. Osm let jste byl asistentem generálního sekretáře a letos jste se stal čestným viceprezidentem výkonného výboru s právem pořádat v roce 2023 mezinárodní kongres. Je to velký závazek?
Pozici jsem získal díky tomu, jakou vizi jsem pro klinickou anatomii nastínil. Právo pořádat kongres je určitým oceněním toho, že jste schopný kongres organizačně a odborně zaštítit. Kongres bude v Praze, ale rád bych do jeho programu zahrnul i Jihlavu. Chtěl bych ji zakomponovat do programu jako místo, kde také působím a ve kterém se nachází sice mladá, ale dynamická, perspektivní a progresivní vysoká škola.
Kam by měla klinická anatomie směřovat?
Napříč Evropou existují na univerzitách ústavy anatomie, což jsou převážně samostatné budovy s vlastními laboratořemi, které ale významně spolupracují s aplikačním sektorem. Diskutují možnosti zavádění nových technologií z pohledu toho, co lidské tělo skutečně „vydrží a umí“. Směřování klinické anatomie je tedy do co největší provázanosti s praxí. Klinická anatomie je svým způsobem specifická a lidí, kteří jsou v ní skutečně vzdělaní, není mnoho. Mou vizí je provázat je napříč Evropou, aby se neplýtvalo ani technologickým, ani personálním potenciálem.
Prozatím to tak nefunguje?
Teoretiků ubývá. V České republice bych profesory anatomie mohl spočítat na prstech rukou, a pokud vezmu pouze ty, kteří jsou mladší 65 let, pak asi na prstech ruky jedné. Teoretický obor není pro mladé vědce, pedagogy a už vůbec ne lékaře tak atraktivní. V současné době jsou lékaři v teoretických oborech nahrazováni například doktory přírodních věd nebo antropology, kteří jsou schopni podat studentům strukturu lidského těla velmi dobře. Z pohledu medicíny se mohou některé klinické sounáležitosti naučit, ale protože medicínu nemají vystudovanou, nemohou rozhodně zodpovědět otázky, které na ně vznesou klinici z praxe. Orientovat se v tom prakticky nikdy nemohou tak jako lékař, protože neznají možné komplikace, které se na některé výkony vážou či vázat mohou.
Jaký je v České republice systém vzdělávání v anatomii?
Systém není. Pokud se jí chcete věnovat, jdete cestou akademického pracovníka, nabídnete své služby na pozici asistenta, pak se rozvíjíte do pozice odborného asistenta, habilitujete, případně ukončíte jmenovací řízení profesurou. Žádné atestační zkoušky nemáme.
Mění se nějak pozice anatomie mezi studovanými předměty budoucích lékařů?
Asi každý si myslí, že jeho obor je nejdůležitější, ale za posledních patnáct let narostl objem vědomostí v medicíně tak, že si neumím představit člověka, který by byl generálním odborníkem na všechno. To nelze. Přesto je nutné za šest let studia ono kvantum vědomostí studentům představit. Dříve byly anatomie, histologie, fyziologie, patofyziologie a patologie zejména teoretické obory, které měly dát základ pro klinickou praxi. V současné době je tlak na to, aby vzdělávání v teoretických oborech ustupovalo novým technologiím a oborům v souvislosti se znalostním pokrokem. Když se má vzdělání do šesti let vejít, musí se někde ubrat. A kde se ubírá hodně, a z mého pohledu někdy až neúnosně, je anatomie.
Jaké byly začátky studia anatomie pro vás?
Trochu hrubě řečeno – učení se nazpaměť telefonnímu seznamu, navíc v cizí řeči a v prostředí vysoké školy, které nevyvíjí tlak pravidelných pětiminutovek a zkoušení. Kladlo to důraz na sebedisciplínu. Anatomie člověka naučila se učit.
Věnoval jste se plavání a vodnímu pólu. Uplatní se při studiu jistá sportovní soupeřivost?
Nemyslím si, že jde o soupeřivost. Spíše o cílevědomost a týmový duch. Důležitá je motivace a výdrž a to, že si člověk zvykne na zátěž, která v některých momentech může hraničit až se sebedestrukcí.
A později jste anatomii učil dál. Byl jste pedagogem na 3. lékařské fakultě UK, na Fakultě biomedicínského inženýrství ČVUT i na Vysoké škole polytechnické v Jihlavě. Jak se to stalo?
V rámci postgraduálního studia, kde je povinnost učit, jsem nejprve i s kolegou Davidem Kachlíkem učil mediky na domovském ústavu, poté jsme nastoupili učit bioinženýry na ČVUT. Potom přišla nabídka z Jihlavy, kde byla anatomie vyučovaná pro porodní asistentky a všeobecné sestry.
Hrálo pro vás roli, že jihlavská vysoká škola byla v té době pracovištěm jen s krátkou historií?
Rozhodující bylo, že jsme mohli ukázat klinickou anatomii. Vzdělávání zde nebylo jen o systematické, ale i klinické anatomii. Porodní asistentky nepotřebují pouze vyjmenovat svalové skupiny či popsat orgánové soustavy, ale musí také rozumět tomu, jakým způsobem se svalové skupiny a orgány chovají například při porodu.
K roli pedagoga jihlavské vysoké školy v roce 2014 přibyla role rektora. Co jste zvažoval, než jste ji přijal?
Udělal jsem si nějakou rešerši a představu o tom, kde škola byla před pěti lety, kde je v současnosti a jestli náhodou nestojí na rozcestí. Jestli není nutné orientovat se více než na pedagogickou činnost na projektovou a vědeckou činnost. Chtěl jsem ukázat, jakou cestou by škola mohla jít. Tenkrát jsem byl náměstkem ředitele Fakultní nemocnice Královské Vinohrady pro projekty a Jihlava byla výzva. Hodnotil jsem, co mohu já dát škole a co ona mě. Nakonec jsem nabyl přesvědčení, že zkušenosti na to školu posunout někam dál mám a škola mi zase může dát možnost představy realizovat.
Kromě odborného pohledu jste se ale jistě musel rozhodovat i ve vztahu k vlastnímu rodinnému životu. Bylo to složité, když jste měl zázemí v Praze?
Složité to bylo zejména s ohledem na rodinné, ale i pracovní vazby. Má žena je z Prahy a vystudovala medicínu. Co to bude znamenat pro její uplatnění. Samozřejmě jsme uvažovali také nad tím, zda nám nebudou chybět divadla, kulturní akce, Václavské náměstí či Hradčany. Ale došli jsme k závěru, že s narozením dětí se náš společenský okruh stejně poněkud zúžil a vazby nejsou tak silné, abychom výrazně pociťovali ztrátu hnízda, které jsme si v Praze budovali. Přesto jsem nejprve rok a půl dojížděl, než jsem zjistil, že dálnice D1 je fenoménem, který nelze akceptovat ani z pohledu časové investice, ani pohledu bezpečnosti otce rodiny, a přestěhovali jsme se.
Rok 2014 nebyl pro Vysokou školu polytechnickou jednoduchý. Potýkala se i s personálními problémy. Napoprvé se rektora zvolit nepodařilo. Teprve opakovaná volba, ve které už jste kandidoval, byla úspěšná. S jakými pocity jste nastupoval?
Škola se první volbou rektora jakoby rozdělila na dva nesmiřitelné tábory. Nedařilo se jí příliš ani ekonomicky, ani v získávání nových studentů. Ocitla se na jistém rozhraní. Nad její budoucností převládala mimo školu spíše skepse. V té době ji i mně velmi pomohl Kraj Vysočina. Hejtman Jiří Běhounek byl tehdy předsedou správní rady vysoké školy. Znal vize, se kterými jsem nastoupil. Pochopil, že je to realizovatelná cesta a může vést k tomu, že se škola bude rozvíjet. Pro sebe jsem si říkal, že zkusím udělat všechno možné a uvidím, zda jsou mé schopnosti dostatečné na to, abych situaci uklidnil a ještě školu posunul dál. Stejně tak, že se ukáže, jestli je platforma rektorování v Jihlavě taková, aby mi umožnila realizaci myšlenek, se kterými jsem nastupoval. Nad tím, že bych tady strávil více let, jsem na začátku prvního čtyřletého období příliš nepřemýšlel.
Přesto jste po čtyřech letech kandidoval úspěšně znovu.
Univerzity a akademické instituce občas přirovnávám k zaoceánské lodi. Mají nějaký kurz. Vy sice otočíte kormidlem, ale projeví se to až za nějakou dobu. Čtyři roky jsou na to, abyste točili kormidlem a docílili nějaké změny. Ale abyste ji mohli cizelovat do podoby, jakou jste si představoval, na to jsou čtyři roky málo.
Jaké jsou změny, které se po otočení kormidlem na škole projevily?
Věřím, že jsme si získali respekt jak na ministerstvu školství a u partnerů v kraji, tak u ostatních vysokých škol a jejích zástupců v České konferenci rektorů. Když zazní výraz neuniverzitní vysoká škola, tak dnes všichni vědí, že jde o Jihlavu. Všichni také vědí, že co z ní zazní, nejsou jen prázdné výkřiky o přidání peněz a vylepšení postavení naší školy na úkor ostatních, ale že jsou to smysluplné a systémové změny.
Co to obnáší být neuniverzitní vysokou školou?
Zákon vymezil neuniverzitní vysoké školy, počítal s nimi, ale systém jak vzdělávání, tak financování je nijak nezohlednil. Byla hodnocena stejně jako univerzity. Příkladem může být publikační činnost. Pokud již ze zákona nemáte postgraduální studenty, nositele nápadů schopné je rozvíjet a realizovat, následně výsledky publikovat, musíte nutně v publikační činnosti zaostávat. A pokud jste hodnoceni na základě publikační činnosti, je ohrožený váš rozpočet. Toto už se ale po mnoha vyjednáváních podařilo upravit.
Když ne v základním výzkumu, tak v čem je poslání Vysoké školy polytechnické Jihlava?
Můžeme být excelentní v aplikovaném výzkumu jako partneři různých institucí, můžeme být excelentní ve výuce, v profesní pedagogické části. Je výzvou akreditovat smysluplné, profesně orientované, s praxí svázané studijní programy a následně promovat kvalitní absolventy, kteří jsou vysokou přidanou hodnotou, zejména pro Vysočinu, která patří k regionům s nejnižším procentem vysokoškolsky vzdělaných obyvatel.
Jednou z vámi vytyčených met bylo získání akreditace magisterských oborů. Podařilo se to?
Magisterské obory jsme akreditovali ve zdravotnické oblasti v roce 2016. Začali jsme jimi, bylo mi to nejbližší. Jsou to obory Kvalita a bezpečnost ve zdravotnictví a Porodní asistence v komunitní péči. Mou trvalou ambicí je nabídnout našim absolventům bakalářských programů magisterské studium, aby nemuseli z Jihlavy odcházet, aby kraj o vzdělané lidi nepřicházel. Je to také svého druhu poslání vysoké školy – zvýšit úroveň vzdělanosti a zadržet v regionu naděje, které by v případě nemožnosti dostudování odešly jinam. Připravujeme magisterský program v technických i ekonomických oborech. U technických oborů by měla být žádost na akreditační komisi podána do konce roku, u ekonomických oborů by to mělo být okolo druhého čtvrtletí roku příštího.
Změna, jakou si jihlavská vysoká škola pod vaším vedením prošla, byla velká. Změnila ale nějak škola vás?
Byl jsem člověkem, který zodpovídal především sám za sebe, možná za rodinu a úzký odborný tým. Pak jsem ale začal odpovídat za celou školu a její zaměstnance. A se vzrůstající odpovědností klesala moje radikálnost. Časem jsem zjistil, že spousta věcí funguje podobně jako léčba nemoci. Může být radikální, nebo méně radikální. A když budete hodně radikální, může se stát, že onemocnění vyléčíte, ale pacient léčbu nepřežije. Radikalitu musíte vyvažovat i při otáčení kormidlem. Když loď postavíte napříč vlnou, můžete jít ke dnu.