Tancem i magnetem za lepší mozek aneb sítě neuroložky Rektorové

V mozku se vše děje v sítích. I věda kolem neuroložky Ireny Rektorové pulzuje díky síti jejích kolegů a kolegyň – v laboratoři, ale i v zahraničí. Se svým týmem v brněnském CEITEC Masarykovy univerzity zkoumá degenerativní onemocnění mozku, jako je Alzheimerova nebo Parkinsonova choroba. Klade si originální otázky a dochází k pozoruhodným odpovědím.

Přehrajte si víc článků v našem podcastu v iOSu, Androidu, Spotify a dalších.

Zjistili třeba, že se člověku znatelně zlepší mozek, když se soustavně věnuje tanci. Nebo že lidem s Parkinsonovou nemocí může vylepšit řeč stimulace mozku pomocí silného elektromagnetu. Řeší také takzvanou kognitivní rezervu, kterou si každý buduje v mozku a využije ji, když se dostane do nouze.

Ačkoliv se patnáctičlenný tým kolem profesorky Rektorové začal formovat teprve před šesti lety, má za sebou řadu grantů, článků v prestižních časopisech i spolupráci s vědci a vědkyněmi ze zahraničí.

„V současnosti nám běží osm projektů a o další tři usilujeme. Člověk pořád píše granty a ty, co získají podporu, musíme obhajovat dokládáním publikací s výsledky výzkumu,“ popisuje s úsměvem Irena Rektorová ve své kanceláři v oválné prosklené budově Středoevropského technologického institutu CEITEC v brněnském kampusu Masarykovy univerzity.

„Doktorandy zpravidla plně zapojíme do psaní grantů a jejich plnění, tím získávají znalosti i publikace a vytváří se zde jakási škola. Výsledky se pak snažíme sdělovat světu. Protože Česká republika je malá,“ podotýká Irena Rektorová. Její nadšení a oddanost neurovědám prozrazují i náušnice ve tvaru neuronů, které se jí houpají v uších – dar od dcery, která se rovněž vydala studovat medicínu.

Neurologie nebyla moje první volba...

Když se v CEITEC Masarykovy univerzity otevřely před šesti lety laboratoře pro výzkum mozku, Irena Rektorová do nich s chutí vplula – byla to příležitost, na kterou čekala. Přitom stále napůl působí v nemocnici u svaté Anny a na lékařské fakultě: učí, stará se o pacienty a pacientky, vede klinický tým. O výzkumu mluví s vášní – i díky týmu nadšených mladých lidí kolem sebe.

Pro obor, který si vybrala, přitom nezahořela už při studiích – původně si pomýšlela na vnitřní lékařství – internu. Po studiích na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy ale zamířila ze zvědavosti na konkurz na neurologickou kliniku fakulty. „Nečekala jsem, že mě vyberou, brala jsem to spíš jako experiment a zkušenost. Ani jsem vlastně nechtěla dělat neurologii, leč ani trochu nelituji,“ směje se vědkyně.

Neurologie a později i neurovědy ji ale od samého začátku nadchly. „Svým studentům říkám, že na každém oboru se dá najít něco pěkného a záleží na lidech, ne na oboru. Člověk by měl mít otevřené oči a být přístupný různým možnostem,“ radí z vlastní zkušenosti.

Těsně před atestací se pak na konferenci seznámila se svým manželem, neurologem Ivanem Rektorem, později nastoupila na kliniku, kde byl šéfem.

„Nikomu bych nedoporučila nastoupit na kliniku, kterou vede jeho partner. Ale nakonec jsem si našla svoje pole a od určité doby jsem se vyvíjela samostatně,“ směje se expertka, kterou pohltil zájem o neurodegenerativní onemocnění – dokonce natolik, že mnohdy pracuje i o víkendech.

„Baví mě dělat výzkum a posouvat naše poznání o onemocněních dopředu. A také to, že vidím skutečný klinický dopad na své pacienty. Vidím, že jim lze poměrně rychle pomoci,“ pochvaluje si Irena Rektorová.

Zkušenost ji naučila, že se onemocnění vyvíjí u různých pacientů velmi individuálně. „Není to jedna nemoc, ale různé subtypy téže nemoci. Někdo z pacientů s Parkinsonovou nemocí má třes, jiný například halucinace, takže je potřeba podle toho zaměřit léčbu,“ podotýká. Během často zdlouhavé léčby si zákonitě s lidmi vytváří vztah – možná i osobnější, než by lékař chtěl. A často se tak upřímně raduje z pokroků spolu s nemocnými a jejich rodinami.

„U Parkinsonovy nemoci je nedostatek dopaminu, který se vedle poruchy hybnosti projevuje třeba depresí, takže dobře vybraná farmakoterapie může ovlivnit oba typy projevů nemoci. Někteří pacienti přicházejí s tiky – s nutkavými pohyby nebo hlasovými projevy až výkřiky sprostých slov a vět –, jedná se o lidi s Tourettovým syndromem. Tam může třeba pomoci aplikace botulotoxinu, což je to, co si některé dámy nechávají aplikovat proti vráskám. My pacientům aplikujeme látku do svalů, které vedou tiky. Díky tomu jim často nemusíme nasazovat antipsychotika. A někdy vidím, že díky naší léčbě dokáže člověk fungovat úplně normálně,“ raduje se profesorka.

Jak degeneruje mozek v různých jazycích

Jak je pro vědce a vědkyně důležité vyměňovat si nápady na konferencích, cestovat po světě a napojit se na kolegy a kolegyně v zahraničí, dokazuje i cesta Ireny Rektorové a jejího týmu. Důležitým se jí před pár lety stalo setkání s profesorem psychiatrie a neurologie Stevenem Rapcsakem z Arizonské univerzity v Tusconu, jehož doménou je studium jazyka a řeči. 

Rektorová se zase zabývá zobrazovacími technikami, neinvazivní mozkovou stimulací a obecně zobrazovacími, krevními nebo dalšími ukazateli (biomarkery), které pomáhají včas odhalit různé choroby, jako je Parkinsonova nebo Alzheimerova nemoc.

„Slovo dalo slovo a řekli jsme si, že by bylo fajn naše zájmy propojit. Dali jsme proto dohromady projekt tří států a dostali na něj grant,“ vysvětluje Rektorová. Mluví o prestižním grantu z programu Evropské unie Horizon 2020, na který dostali vědci a vědkyně z moravské metropole 306 tisíc eur (zhruba 8 milionů korun).

Díky tomu se rozjel vědecký projekt, který je vůbec první svého druhu na světě: zkoumá dopady degenerativních onemocnění mozku u různých jazykových skupin: česky, maďarsky a anglicky mluvících lidí.

„V češtině a maďarštině čteme text víceméně stejně, jak je napsaný. V angličtině ale lidé jinak čtou a jinak píšou, a proto trochu odlišně využívají dráhy v mozku pro porozumění jazyku, pro tvorbu slov a psaní,“ vysvětlovala na počátku výzkumu přední česká neuroložka Rektorová s tím, že se teď s kolegy a kolegyněmi bude snažit hypotézu ověřit. Domnívali se, že když budou lidé z různých skupin zapojovat při mluvení různé části řečové dráhy v mozku, bude se i u nich onemocnění – vyznačující se mimo jiné právě i poruchou řeči – projevovat jinak.

Tak začala Irena Rektorová v Brně budovat vědeckou oblast, kterou do té doby v Česku nikdo nerozvíjel: zkoumání poruch řeči, jazyka a toho, jaké dráhy v mozku jsou zapojené, když se lidé snaží vyjádřit nebo porozumět jeden druhému, a jaké změny se odehrávají v pacientských skupinách. Letos za své úsilí dokonce dostala Cenu rektora Masarykovy univerzity za dlouhodobé vynikající výsledky ve výzkumu v oblasti přírodních věd a lékařství.

Díky grantu týmy shromáždily data a začaly vyšetřovat lidi s různými onemocněními i zdravé dobrovolníky a dobrovolnice. Jen český tým postupně sesbíral různorodé a podrobné informace od 150 vyšetřených.

Soustřeďte se, prosím, v tunelu rezonance

Co vlastně člověk podstoupí, když se do takového velkého výzkumu přihlásí? Pokud je sám nemocný, stane se součástí skupiny pacientů a pacientek s Alzheimerovou nebo třeba Parkinsonovou nemocí, studie se ale provádí i s pomocí takzvaných kontrolních skupin složených ze zdravých seniorů a seniorek.

Ty lze k zapojení nalákat třeba zajištěním podrobného vyšetření zdarma. Jak po stránce kognitivních a hybných funkcí, tak i s pomocí magnetické rezonance mozku. „To už je nákladné vyšetření, které vám lékař jen tak neudělá, pokud nemáte třeba podezření na nádor na mozku, mrtvici nebo krvácení,“ vysvětluje Irena Rektorová.

Tu a tam se při takovém vyšetření odhalí dosud netušená komplikace nebo počínající zdravotní potíž. To už pak neřeší vědci, pacienta předají do rukou lékařů, odborníků – neurologů nebo jiných specialistů.

„Když děláme výzkum na větší skupině lidí, občas zachytíme něco, o čem by se bez vyšetření nevědělo,“ potvrzuje vědkyně. Zdravému dobrovolníkovi někdy odhalí třeba mírnou kognitivní poruchu. Nebo je třeba vyřadit člověka z výzkumu proto, že nemá dominanci levé hemisféry mozku (třebaže je pravák) – dominance pravé hemisféry totiž může výsledky výzkumu narušit.

Účastníci pak podstupují nejdříve vyšetření řeči: vědci si nahrají jejich volný přednes, následuje pohovor, různá řečová cvičení s přesmykováním slabik a doplňováním, opakováním slov a vět, hodnocením porozumění řeči a paměti. „Část cvičení jsme prováděli i uvnitř magnetické rezonance – pacient například četl slova či věty s různou intonací a my jsme sledovali, jaké oblasti v mozku se při tom aktivují,“ líčí Rektorová.

Například v Arizonském sémantickém testu má vyšetřovaný přiřadit centrální obrázek k jednomu ze čtyř dalších obrázků, ke kterému se nejlépe hodí podle významu.

Jeden z úkolů prováděných v magnetické rezonanci spočívá také v tom, že dobrovolníci nemají dělat vůbec nic, jen ležet se zavřenýma očima, snažit se nehýbat a na nic konkrétního nemyslet. „Když to jako výzkumníci při přípravě nového protokolu zkoušíme, tak okamžitě usínáme,“ směje se Irena Rektorová. „Ale pacientům se to obvykle nestává, protože jsou trošku napnutí a ruší je hluk z přístroje,“ dodává.

Detailně se zkoumá třeba i písmo. A ve spolupráci s inženýry z Vysokého učení technického v Brně se vědecký tým podrobně zaměřil i na takzvané akustické parametry řeči a jazyka. „Prováděla se akustická analýza, která je objektivní a daleko detailnější, než co jsme schopni slyšet pouhým uchem a co je schopen zaznamenat zkušený logoped. Dívali jsme se na časné změny, změny v průběhu onemocnění i na to, jak může terapie ovlivnit parametry, které popisují poruchu typickou pro Parkinsonovu nemoc – takzvanou hypokinetickou dysartrii,“ popisuje Irena Rektorová.

Řeč je o poruše, která se vyznačuje sníženou melodičností hlasu, změnou hlasitosti nebo špatnou výslovností. „Jedná se o poruchu hybnosti svalů hlasivek, jazyka a mluvidel. Hypokinetická dysartrie snižuje schopnost komunikace a tím pádem i kvalitu života nemocných. Pacienty to hodně trápí a příznak nelze ovlivnit běžnou terapií, která dobře zabírá na hybnost končetin,“ vysvětluje.

Vyvracení domněnek je taky věda 

Když výzkumníci shromáždí všechna data, rozdělí si je a v týmech dál zpracovávají. Většinou porovnávají výsledky jednotlivých skupin pacientů s výsledky u zdravých dobrovolníků odpovídajícího věku. 

„Pak nad tím sedíme a lámeme si hlavu, co výsledky znamenají, jak je interpretovat a hlavně jaké to má klinické dopady – třeba vliv určité terapie a její dávky v kombinaci s věkem, pohlavím či délkou trvání nemoci na konkrétní řečové funkce. To je asi nejzábavnější část,“ připouští Rektorová.

Jak už to u výzkumů mnohdy bývá, některé výsledky vědce překvapí. Původní hypotéza, že anglicky a česky mluvící lidé zapojují v mozku při mluvení a psaní rozdílnou měrou určité části řečových sítí, se totiž zatím nepotvrdila.

„Studie je nyní ve fázi zpracovávání, možná vyvrátíme jednu domněnku. Na druhou stranu, díky tomu možná budeme moci používat podobně cílenou neinvazivní stimulační terapii u česky i anglicky mluvících pacientů,“ dodává optimisticky profesorka.

Minimálně jeden z výstupů velkého grantu ale může pacientům a pacientkám už přímo pomoci. Výzkumný tým přitom zvolil zcela originální přístup: zjišťovali, zda se pacientům s Parkinsonovou nemocí zlepší kvalita řeči poté, co jim budou stimulovat konkrétní oblast ve spánkovém laloku silným pulzním magnetickým polem (pomocí takzvané repetitivní transkraniální magnetické stimulace).

„Je to taková osmičková cívka, která se přiloží k hlavě a pacient cítí klapání a mírné záchvěvy na kůži a v podkoží. Nic nepříjemného nebo bolestivého,“ vysvětluje Rektorová.

Už dlouho se ví, že díky magnetickému poli měnícímu se na elektrickou stimulaci se v mozku člověka dějí změny na úrovni nervových buněk i drah. Metoda už se používá k léčbě lidí s depresemi, kteří nereagují dobře na léky. „Tam musí probíhat stimulace minimálně dva týdny a efekt pak přetrvá i několik měsíců. Pak je třeba ji opakovat,“ vysvětluje vědkyně.

Cívka k hlavě zlepší řeč při dysartrii

S kolegy ale metodu vůbec poprvé použila tímto způsobem – právě pro účely zlepšení řeči lidí s hypokinetickou dysartrií při Parkinsonově nemoci. Působili na jinou část mozku než při léčbě deprese a s nižší frekvencí. Na oblast ve spánkovém laloku fungující jako centrum pro hodnocení vlastního hlasu: tedy zodpovědnou za to, že můžeme mluvit, zároveň se poslouchat a na základě slyšeného měnit v průběhu projevu hlasitost nebo melodii hlasu. 

Daná část mozku totiž poskytuje zpětnou sluchovou vazbu a spolu s dalšími oblastmi mozkové kůry a podkoří jemně a přesně moduluje řečový projev.

„U pacienta s Parkinsonovou nemocí je ale tato zpětná vazba chybná. Přestože mluví pacient potichu, má pocit, že hovoří normálně,“ vysvětluje vědkyně. Že se mají zaměřit zrovna na tuto část mozku, jim napověděly právě výsledky z magnetické rezonance: „Dívali jsme se na propojení oblastí důležitých pro řeč a zjistili jsme, že určitá část ve spánkovém laloku je chybně provázaná, což souvisí s některými příznaky nemoci.“

Vědecký tým nejprve musel přijít na to, jak přesně magnetickou stimulací působit – třeba jakou ideální frekvencí. Pacienta krátce vyšetřili pomocí magnetické rezonance, pak jej půl hodiny stimulovali, načež opět zamířil do magnetické rezonance. „Zjistili jsme, že v důsledku nízkofrekvenční stimulace dochází k lepšímu propojení zpětnovazebné sluchové oblasti v mozku s částmi důležitými pro řízení pohybu mluvidel. Takže jsme prokázali, že tímto způsobem skutečně můžeme pomoci pacientům s Parkinsonovou nemocí,“ popisuje nadšeně Rektorová výsledky výzkumu, které s týmem publikovala i v prestižním vědeckém časopise Brain Stimulation.

„Opakovanou dvoutýdenní stimulací jsme dokázali zlepšit řečové parametry minimálně na osm týdnů – tak dlouho trvala studie. A posílit jak funkční, tak strukturální propojení. To už je pevnější a mělo by přetrvat delší dobu než několik dnů či týdnů,“ raduje se z výsledků Irena Rektorová.

Plán na domácí stimulaci mozku

V mozku se všechno děje provázaně. „Nemáme v něm specializovaná centra na jednu aktivitu, to by nebylo efektivní. Jsou třeba sítě umožňující zrakové nebo sluchové zpracování informací a zároveň obecné nadřazené sítě kontrolující pozornost a zároveň řídící a ovlivňující ostatní sítě – řečovou, sluchovou, zrakovou, hybnou…“ vysvětluje Rektorová. 

S kolegy proto ještě budou zjišťovat, jak často a jak přesně je třeba tento způsob léčby opakovat a jaký má vliv na „předrátování“ uvnitř sítí a na komunikaci mezi nimi.

Mimochodem, technika stimulace má sama o sobě podle lékařky placebo efekt. A to dokonce velmi silný: „Když cokoliv s pacientem provádíte a hodně se mu věnujete, tak má pocit, že se zlepšuje – dokonce se ukazuje, že se v mozku uvolňuje dopamin a jiné nervové přenašeče, které mohou samy o sobě některé funkce trošku zlepšit. Placebo efekt je mocná čarodějka, ale po ukončení stimulace samozřejmě hned zmizí, zatímco efekt dlouhodobé aktivní stimulace nějakou dobu roste ještě po ukončení terapie.“ 

Těsně po ukončení působení nicméně mezi lidmi, kteří dostali placebo léčbu, a těmi, kteří podstoupili skutečnou terapii, nebyl téměř žádný rozdíl. „Ale pouze u těch, kteří dostali aktivní stimulaci, efekt přetrval po celou dobu sledování, tedy po osm týdnů,“ dodává lékařka.

Covidová doba ji navíc s týmem přivedla k dalšímu originálnímu řešení: pandemie uvěznila lidi na čas doma, vědci se nyní chystají vyvíjet postup, díky němuž pacienti nebudou muset docházet na stimulaci mozku za odborníky do nemocnice nebo laboratoře. Provedou si ji sami doma, samozřejmě po vstupním zaučení v laboratoři.

Na hlavu si nalepí na přesně stanovená místa zapůjčené elektrody (anodu a katodu) a během provádění řečové úlohy aktivují v mozku sítě, na které budou zároveň působit elektrody – jde o působení stejnosměrným proudem o velmi nízké intenzitě. 

„Nejde sice o tak účinné působení jako při stimulaci pulzním magnetickým polem, ale lze ji provádět doma a dlouhodobě. Naučíme lidi, jak si elektrody nalepit, doma je pak budeme případně navigovat pomocí Skypu nebo Zoomu,“ vysvětluje vědkyně. Jediné, co bude potřeba, je disciplína – je třeba nasazovat elektrody půlhodinu denně po šest týdnů. I to se dá pravidelně online kontrolovat.

„Zakupujeme již přístroje, projekt máme schválený etickou komisí. Bylo by báječné, kdybychom získali na zaplacení projektu i grant,“ přemítá. Lidé by dostali kompletní terapii včetně péče logopeda, s nímž se rovněž mohou setkávat online. Domácí sety s elektrodami patří mezi novinky, které do medicíny přinesla pandemická doba, v Česku by šlo o průkopnický počin.

Jak připravit mozek na rizika

Než ale začnou vědci dělat nějakou terapii, dívají se výzkumníci i na to, jak moc může danému člověku pomoci a jak je jeho mozek v kondici. O tom vypovídá například takzvaná kognitivní rezerva: další z velkých vědeckých témat Ireny Rektorové a jejího týmu. V mozku si totiž celý život budujeme nevyužitou zásobu, kterou lze změřit a která se může hodit, když se dostaneme do úzkých.

Každý člověk má až sto miliard neuronů, díky nimž se přenáší nervové vzruchy. Při Alzheimerově chorobě však mozek už před prvními příznaky přijde asi o deset miliard neuronů, nejprve upadá oblast ve vnitřní části spánkového laloku, hipokampu, který je důležitý pro ukládání paměti a její vybavování. Během roku a půl může zmizet objem mozku odpovídající objemu půlky kostky cukru.

„Kognitivní rezerva je velmi zajímavé pole, protože je díky ní mozek lépe vybaven pro boj proti patologii mozku i proti běžnému stárnutí. Mozek se pak lépe vypořádává s úrazem, mrtvicí, demencí…“ dodává Rektorová. S kolegy a kolegyněmi se dívá na to, jak velikost této rezervy ovlivňuje, jak bude člověk rychle stárnout či kdy se objeví první příznaky Alzheimerovy nebo Parkinsonovy nemoci a jak bude dál probíhat. „Protože když má člověk dobrou rezervu, tyto nemoci začnou později, i když už je patologie v mozku přítomná. Jak se dále budou vyvíjet a reagovat na léčbu, je zatím dost neprobádané pole,“ upozorňuje.

Jak ale tuto rezervu získat? Částečně je dána geneticky, člověk si ji ale může během života budovat a do značné míry ji ovlivnit. „Například tím, že se bude celý život vzdělávat, učit nové věci. Že bude mít zaměstnání, při kterém je nutná kognitivní činnost a přemýšlení. Nebo tak, že včas podchytíme léčbu vysokého krevního tlaku, hladiny tuku nebo cholesterolu. Lidé by měli chodit na preventivní prohlídky. Už po třicítce je to důležité, protože právě tehdy se mohou problémy objevit a je třeba je včas léčit,“ upozorňuje vědkyně.

Na škodu jsou také časté úrazy mozku. „Například boxeři se vystavují riziku, že budou úplně dementní. Nechápu, jak může boxování jako sport existovat – ti, kteří jdou do bezvědomí, když jsou KO, si cíleně poškozují mozek,“ podotýká Irena Rektorová.

Kromě používání helmy při sportování může k vybudování rezervy pomoci i jídelníček. „Zdá se, že středomořská strava je nejvhodnější – hodně ryb, zeleniny, ovoce. A jednoznačně mozku škodí také přílišné množství alkoholu, hlavně tvrdého,“ dodává.

Bez významu není ani pohyb: pravidelná, přiměřená sportovní aktivita a sociální zapojení během celého života mozku pomáhá. Nikdy není pozdě začít. Například s tancem. Brněnští vědci to potvrdili i při studii, kdy zdraví senioři a lidé s mírnou kognitivní poruchou docházeli po dobu půl roku třikrát týdně na hodiny tance do tělocvičen fakulty sportovních studií v kampusu Masarykovy univerzity.

Tanec pomáhá zlepšit pozornost i paměť

„Asi třetina lidí měla mírnou kognitivní poruchu, zbytek byli zdraví senioři. Grant byl na čtyři roky, takže se prostřídaly různé skupiny, dohromady nakonec 120 lidí,“ líčí neurovědkyně. Dle očekávání se přihlásilo více žen, netančily se tedy párové tance, ale sestavy v kruhu a řadách, řecké či africké tance. „Pokaždé něco nového. Měli tam i aerobní sekvence, učili se kroky na hudbu, sekvence se postupně měnily,“ popisuje vědkyně.

Díky výzkumu se dokonce část z této komunity seniorů a seniorek setkává dodnes – chodí spolu posedět nebo na procházky, někteří se dokonce přihlásili na jiné taneční kurzy v Brně.

„Ukázalo se, že i když začneme ve věku kolem šedesátky, pořád můžeme docílit kognitivního zlepšení a určité oblasti mozku se propojí,“ upozorňuje vědkyně.

Výsledky byly až překvapivě příznivé – půlrok stačil na to, aby se lidé zlepšili kognitivně, hlavně v pozornostních funkcích a koncentraci. Což pomáhá i paměti. „Zlepšily se některé funkce, ale zároveň i kondice mozku. Kdybych to neviděla, tak bych tomu nevěřila: zesílila se jim šířka mozkové kůry v některých oblastech zapojených do učení se novým pohybům, což je pro tanec zásadní,“ upozorňuje vědkyně.

Při Alzheimerově nebo Parkinsonově chorobě totiž odcházejí určité části mozku, specificky obstarávající paměť nebo pohyb. „Většinou se nemoc vyvíjí ve věku nad 60 let, při vysoké kognitivní rezervě lze ale nástup prvních příznaků nemoci oddálit o deset a více let,“ vysvětluje Irena Rektorová.

A kdo vyhrál v genetické loterii, může se řadit k takzvaným superagers – lidem majícím v osmdesáti letech výkon mozku jako v šedesáti. Irena Rektorová se svým týmem tyto šťastlivce nezkoumá, zaměřil se na ně ale před časem její manžel, přední neurolog Ivan Rektor.

Vybral si konkrétně přeživší holocaustu. Byť prožili strašné věci, dožili se vysokého věku přes devadesát let, s dobrým kognitivním výkonem. I když se nabízí zaměřit se na tuto skupinu a zkusit odhalit jejich recept na dlouhý život a důstojné stárnutí, výzkumníci musí být realisté a být na staré lidi opatrní. „Dělají se jim jen základní testy, i vyšetření s pomocí magnetické rezonance je krátké,“ upozorňuje Irena Rektorová.

Mezi takovými „superagery“ ale dokonce mohou být i lidé, kteří mají v mozku patologii Alzheimerovy nemoci. Zda má totiž člověk předpoklad k tomu, že se u něj rozvine některá z neurodegenerativních nemocí, lze zjistit poměrně včas – třeba už u lidí kolem padesátky.

Samozřejmě pokud to lidé sami chtějí. Irenu Rektorovou osobně třeba takové vyšetření neláká. „Nejsem v žádném pokušení. Asi nemá smysl zjišťovat, co bude za dvacet let, když mě třeba zítra může přejet auto,“ říká napůl v žertu. Pro rané fáze nemoci navíc zatím neexistuje žádná léčba. „Zatím tomu nelze předcházet jinak než si budovat právě kognitivní rezervu,“ podotýká neurovědkyně.

Nové posuny díky myším a expertovi z Indie

Vědci přesto stále zkoumají způsoby, jak nemoc časně diagnostikovat. S jedním zcela novým přišel před časem i její kolega – postdoktorand Amit Khairnar. Díky myším modelům a silné magnetické rezonanci pro výzkum malých zvířat označil konkrétní změnu, kterou lze pozorovat v mozku předtím, než začne při Parkinsonově nemoci ubývat mozková tkáň. Výzkum mohl provádět i díky grantu Marie Curie Fellowship ve výši víc než 3,5 milionu korun a taky díky tomu, že si jej Irena Rektorová do týmu vybrala.

Spolu s docentkou Janou Rudou z lékařské fakulty, která se zaměřuje na výzkum na zvířatech, hledala postdoktorandy ze zahraničí. „Já jsem doktorka a vždy jsem dělala klinický výzkum u pacientů, ale chtěli jsme to propojit,“ vzpomíná Rektorová, která na talentovaného mladého vědce původem z Indie měla dobré ohlasy od své kamarádky, u níž pracoval na svém doktorátu na Sardinii.

„Zaměřili jsme se na experimenty se zvířecími modely Parkinsonovy nemoci. Amit měl jednu skupinu myší, které byly zdravé, kontrolní. A pak geneticky změněné myši, které produkovaly v mozku podobnou patologii, jaká se nachází v mozku lidských pacientů s tímto onemocněním. Nebo jiné myši živil toxinem – třeba pesticidem rotenonem, který může rozvinout patologii Parkinsonovy nemoci,“ popisuje.

Další myší modely zase měly jiné známky této nemoci v mozku – ubývají jim buňky tvořící dopamin. „Nemají tak třes, ale jsou ztuhlé. Provádí se u nich celá řada motorických testů, kdy mají třeba přejít tenkou lávku a při tom sklouzávají,“ popisuje pokusy vědkyně. Na studiích vědec spolupracoval právě s docentkou Rudou, odbornicí mimo jiné na behaviorální studie.

Čtyři různé modely myší vědci použili ke zjišťování takzvaných zobrazovacích markerů – známek umožňujících časnou diagnostiku.

Využili pro to i unikátní magnetickou rezonanci brněnského Ústavu přístrojové techniky Akademie věd. „Zvířata se během života vyšetří pomocí magnetické rezonance i behaviorálně, pak jsou usmrceny a pak se zkoumá jejich mozek. Takže vidíme, jak vypadá mozek zaživa i po smrti, a díky tomu můžeme odhalit nový ukazatel, který by časně zachytil příznaky tohoto onemocnění a mohl by rozpoznat ohrožené lidi,“ popisuje vědkyně. 

„Díky Amitovi jsme si osvojili nový marker, který jsme pak převedli na studium lidí s Parkinsonovou nemocí,“ pochvaluje si úspěšný výsledek profesorka.

Díky dalším grantům pak vědec zůstal v týmu téměř šest let, načež se vrátil do Indie a povýšil – má vlastní laboratoř a dvanáctičlenný tým. Nyní ale přemýšlí o návratu do Česka, kam ho táhne mimo jiné příjemnější vědecké prostředí. Oblíbil si brněnský kampus v Bohunicích a pochvaloval si výlety do okolí, spolehlivou veřejnou dopravu ve městě, ale třeba i zmrzlinu v centru. „Na Brno nikdy nezapomenu. Už jen proto, že se tam narodila má dcera,“ vzpomíná Amit Khairnar během online hovoru z Indie.

Ve skupině Ireny Rektorové oceňoval týmový přístup a podporu, které se mu dostávalo. „Nikdy mi neřekla ne, ať už jsem potřeboval pro svůj výzkum cokoliv. Zkrátka mi věřila,“ popisuje nadšeně.

Objevy vědci publikovali ve dvou článcích v prestižním časopisu Brain, Behavior and Immunity a v Journal of Neurochemistry. Pochvalně se k nim vyjádřil dokonce editor posledního zmíněného – v komentáři napsal, že by výzkum tohoto typu měl pokračovat. 

„Parkinsonovy nemoci se úzce týká protein zvaný alfa-synuklein. Je velmi důležitý pro propojení neuronů a hromadí se v mozku. Ukázali jsme, jak můžeme jeho nashromáždění pozorovat díky metodě zvané diffusion kurtosis imaging,“ vysvětluje Khairnar. Jde o protein, který zkoumá mnoho vědců a brněnský tým jim díky modelům živých zvířat ukázal, jak jej zobrazit již v časném stadiu nemoci.

„Amit má pěkné publikace a je to člověk, který se o sebe dokáže postarat a mít vlastní studenty, takže by tady byl užitečný,“ věří Rektorová.

Nekonečný boj a kapitalismus se vším všudy

Otevřít českou vědu, nebo alespoň svou laboratoř a ústav víc do světa pokládá za jednu ze svých hlavních snah. „Je fajn, že mám klinický vhled, vedla jsem centrum pro kognitivní poruchy a teď vedu Movement Disorders Center – tedy centrum pro řízení pohybu na 1. neurologické klinice ékařské fakulty a Fakultní nemocnici u svaté Anny. Jsem členkou výborů různých mezinárodních organizací, velmi dobře zasíťovaná, což mi pomáhá získávat mezinárodní granty, a vím, co se na poli mého zájmu děje. Čím víc člověk zná, tím víc má i nových nápadů,“ dává Rektorová nahlédnout do receptu na úspěch své vědecké skupiny.

I když je tím, kdo nápady tříbí a určuje směr výzkumu, vše nestojí jen na ní. „I mí studenti přicházejí s nápady, sami jezdí na kongresy, prezentují tam a vozí ceny, to je důležité. A postupně jsou zkušenější a chtějí dělat své věci, to je perfektní,“ dodává.

Patnáctičlenný tým si přitom vytvořila před šesti lety úplně z nuly a po celou dobu usiluje o to, aby jej pomocí různých grantů dokázala nejen dobře zaplatit, ale hlavně dlouhodobě udržet. „Je to kapitalismus se vším všudy. Pořád se vystavujete nejvyšší soutěži a konkurenci a snažíte se někam dostat. Je to nekonečný boj, často do noci sepisujeme žádosti o granty.“ Vadí jí, že kvůli stávajícímu nastavení vědy nemají lidé jistý výhled.

Ve skupině nemá jen lékaře – těch je dokonce menší část. Součástí jsou i inženýři nebo sociální vědci: „Psychologové z fakulty sociálních studií mají perfektní znalosti statistiky a jsou schopni pracovat samostatně.“

Můj recept proti vyhoření? Přebíhat

Sama Rektorová neustále přebíhá mezi ordinací, laboratoří, posluchárnou a kancelářemi. Pestrost ji prý zároveň zachraňuje od vyhoření. Věnuje se mimo jiné i programu pro talentované studenty medicíny, kde je připravuje na doktorské studium. Právě práce s mladými lidmi je pro ni vydatným zdrojem energie.

„Člověk musí být nadšenec, být hodně pilný, ale neobejde se to bez trochy štěstí. A to jak při získávání grantů, tak vědeckých výsledků.“ Právě mít hodně originálních nápadů a štěstí s jejich uvedením v život označuje Irena Rektorová za své dlouhodobé přání. „Věřím v tom členům svého týmu v CEITEC MU, který je skvělý a dělá mi radost,“ dodává.

V nedávné době navíc uspěla ve výběrovém řízení na vědeckého ředitele Mezinárodního centra pro klinický výzkum (ICRC) ve Fakultní nemocnici u svaté Anny. Centrum, které označuje za zatížené nesmyslnými historickými nepřátelstvími, by ráda rozumně propojila s dalšími vědeckými institucemi ve městě. Do funkce nastupuje se startem nového roku.

„Schopných vědců se zájmem není bohužel neomezené množství. Můžeme sem nějaké špičkové vědce přilákat ze zahraničí, ale to se podaří jen tehdy, budeme-li mít dobré renomé a budeme-li sami dobří,“ dodává kriticky.

„Plno lidí se snaží za každou cenu publikovat, ale jsou to publikace pro publikace, které už pak nikdy nikdo dál nepoužije. Nám jde o to, aby byly články citované, aby si jich další všimli a mohli navázat na to, co se nám dařilo prokázat, aby vycházely v co možná nejlepších vědeckých časopisech a doplňovaly mozaiku toho, co se snažíme vyzkoumat,“ uzavírá.

Autorka je redaktorkou Deníku N.