Od počátku února se na čtyři roky úřadu rektora Janáčkovy akademie múzických umění (JAMU) ujímá Petr Michálek. Jak o tomto vrcholném akademickém postu uvažuje, kam chce školu vést a proč se vůbec rozhodl z pozice ředitele divadla ve Zlíně kandidovat? „Chci být především rektorem komunikace. Nejsem fanouškem principu začínat zas a znova od nuly. Vyznávám kontinuitu. Umím se ptát a umím lidi spojovat,“ říká.
Čtyřiačtyřicetiletý absolvent divadelní dramaturgie na DF JAMU se věnuje také herectví, režii, ale i psaní. Je autorem a režisérem úspěšného nekorektního kabaretu Ovčáček čtveráček a volného pokračování Ovčáček miláček.
V roce 2019 byla v Městském divadle Zlín uvedena jeho hra Jednou budem dál. Za svou hru Domeček získal Cenu Alfréda Radoka 2012. Ředitelem divadla ve Zlíně je od roku 2010 a ještě o uplynulých Vánocích zde uvedl autorskou inscenaci Válka Roseových nebude!, v níž si zahrál s vlastní manželkou.
Petr Michálek se angažuje také v regionální politice za Starosty a nezávislé. Rozhovor se však točil výhradně kolem jeho nového profesního angažmá – hlavy JAMU.
Nemůžeme ani začít jinak. Kdo vás vyzval ke kandidatuře na rektora JAMU a proč jste ji přijal?
Ten úplně první telefon byl od proděkana divadelní fakulty Michala Zetela. Následně jsem ale samozřejmě hovořil s dalšími lidmi především přímo z JAMU, protože jsem si potřeboval ověřit, nakolik by můj styl přemýšlení mohl být pro univerzitu přínosný. Rád bych totiž ve svém životě dělal už jen to, co má skutečně smysl, tedy ve shodě o společném cíli.
Jak dotyční reagovali?
Z reakcí bylo zřejmé, že je to překvapivá, ale vítaná úvaha. Tak jsem začal studovat a pokoušel se dostat pod povrch. Soustředil jsem se především na to, proč moje milovaná alma mater přes veškeré své úspěchy, o kterých není pochyb, z mého pohledu přece jen přešlapuje na místě. Dost jsem myslel na profesora Divadelní fakulty JAMU Mirka Plešáka. Během jedné z mnoha vln covidu jsem navíc vstupoval do mnoha hodin v rámci on-line výuky na základních a středních školách Zlínského kraje a uvědomoval si, že umění sice miluji a nedovedu si bez něj svůj život představit, nicméně budoucnost nás všech je opravdu ve vysokých školách a v objevování talentů. A pak jsem, přiznávám, rezignoval na snahu rozhodnout se racionálně – a vsadil jsem na intuici, protože celá ta úvaha o kandidatuře na rektora byla ve své podstatě velmi osobní, až intimní. Připomínám v této souvislosti německou filozofku Laurie Ann Paulovou, která v nedávném rozhovoru o konceptu transformativní zkušenosti řekla: „Ano, svět se mění, my ovšem musíme zůstat otevření a měnit se s ním. Často je to jediná správná cesta vpřed.“
V čem vidíte – na rozdíl od své protikandidátky profesorky Barbary Marie Willi a svého protikandidáta docenta Víta Spilky, tedy insiderů školy – svoji přednost jako člověka, který přichází zvenku?
Nevnímám to ve vztahu k protikandidátům. Není třeba se jakkoli vymezovat. Podstatný je přece obecný princip, který lze shrnout do teze, že „systém je nepoznatelný zevnitř“. Nejsem přitom zastánce konceptu boření, čistého stolu, často dokonce kritizuji tu naši, promiňte tu paušalizaci, „českou touhu“ a pozoruhodnou potřebu začínat zas a znovu od začátku. Mám zkrátka velkou úctu ke značce jménem JAMU, kterou netvoří nikdo jiný než konkrétní lidé. A právě proto chci věci díky pohledu člověka zvenčí, nezatíženého křivdami či prohrami minulosti, zlepšovat, posouvat, otevírat.
Můžete tedy sumarizovat, kam a jak chcete školu vést? Co pro vás jako pro rektora akademie představují priority?
V koncepci mám tři hlavní pilíře: zlepšit komunikaci (v první fázi především uvnitř školy), otevřít se prorůstání do města, do společnosti (uzavřenost do sebe sama je pro budoucnost veřejných institucí zásadní riziko) a finance. To je pro rektora samozřejmě klíčový úkol. Jestli je těžištěm všeho kvalitní student, musím mít kvalitního pedagoga, což je mimo jiné zaplacený pedagog. Umělecké školy jsou navíc dlouhodobě podhodnocené, a takto až diskriminované, což je nejen nespravedlivé, ale hlavně velmi krátkozraké. Chci udělat všechno pro to, aby byla tato disproporce napravena.
Nebude vás znevýhodňovat fakt, že jste dosud profesně či pedagogicky nebyl součástí akademického prostředí?
Z určitého pohledu zcela jistě. A pokud bych chtěl řídit JAMU autoritářsky, individualisticky a řekněme monologicky, tak bych to chápal jako vážný problém. Jde mi však o pravý opak. Jsem týmový hráč a opravdu mi nedělá problém mít vedle sebe kapacity, moudré osobnosti. Podobnou situaci navíc nezažívám poprvé, takže mám ověřeno, že tento model může fungovat. Vím, že mou dílčí nezkušenost vyvažuji jinou zkušeností. A pak – učím se rychle.
V čem podle vás tkví největší rozdíl v tom, jak vést divadlo a veřejnou vysokou školu?
Zeptejte se mě za čtyři roky, protože ať přemýšlím, jak přemýšlím, napadají mě spíše spojitosti, když se bavíme o umělecké škole. Můj hlavní úkol v divadle je především vyvažovat nesourodé proudy uvnitř živého organismu. Jednat s politickou reprezentací. Zkrátka zajišťovat nejlepší možné podmínky pro svobodnou tvorbu a nechávat uměleckému šéfovi či šéfce autonomii. Krýt mu/jí záda. Uvědomuji si samozřejmě, že student není divák a děkan není umělecký šéf, ale nemohu si pomoci, vidím spíše spojitosti.
Jste absolventem divadelní dramaturgie na JAMU v ateliéru profesora Bořivoje Srby, kterého jste vedle profesorky Evy Stehlíkové a profesora Miroslava Plešáka ve volebním projevu vyzdvihl jako klíčovou osobnost z JAMU pro vaše studium i následné profesní směřování. Čemu konkrétně vás jmenovaní profesoři naučili?
Profesor Srba byl vedoucí mého ateliéru divadelní dramaturgie (Studio D). Přiznávám, že jsme většinou byli ve střetu. Ani jeden jsme však onen pomyslný souboj nevzdali, a proto si dnes s odstupem času myslím, že šlo snad o metodu – skrze konflikt, permanentní́ oponenturu a nepříjemné zpochybňování dobrat se změny. Byl to on, kdo nás provokoval k psaní, režii, hraní. Byl to on, kdo studenty Divadelní fakulty JAMU propojoval s Filozofickou fakultou Masarykovy univerzity, díky čemuž jsem mohl navštěvovat přednášky paní profesorky Evy Stehlíkové́. Aniž̌ by rezignovala na cokoli z nároků na naši erudici, předávala nám mezi řádky podstatnou zprávu: Hlavně se neberte vážně. Což vztahovala vzhledem ke své moudrosti i na sebe. A tak veřejně ocenila mou semestrální práci, ve které jsem nahlížel tragédii Maryša jako antické drama (a současně i parodoval styl jejích přednášek).
A Miroslav Plešák?
Profesor Miroslav Plešák, od kterého nemám mimochodem v indexu ani řádku, se mě okamžitě ujal ve Zlíně, jeho milovaném divadle. Neustále mě inspiroval, ponoukal a já si (bohužel až po jeho nečekané smrti) uvědomil, že jsem JAMU díky němu vlastně nikdy nepřestal studovat. Napadlo mě, jaká je škoda, že nikdy nenapsal paměti, ale pak mi to došlo: Mirek hleděl neustále dopředu. Zjednodušuji, ale jde v zásadě o tři klíčové lekce mého vysokoškolského studia: 1. Nebát se střetu 2. Za žádných okolností neztratit nadhled 3. Vážit si minulosti, ale hledět dopředu.
Ve své volební koncepci jste se deklaroval jako dlouhodobý zastánce principu subsidiarity, tedy politické zásady, podle níž se rozhodování a zodpovědnost ve veřejných záležitostech má odehrávat na tom nejnižším stupni. Rozveďte to prosím směrem k JAMU. V čem tedy vidíte primárně úlohu svého rektorského úřadu?
Ta úloha je daná poměrně přesně zákonem a vnitřními předpisy, ale obecně deklaruji, že ji vnímám především v komunikační, servisní a podpůrné rovině. Zmíněná subsidiarita se mnohdy stává jen politickou proklamací, přitom jde o zásadní věc. Jsem přesvědčen, že máme rozhodovat co nejblíže studentům a nejlépe s jejich účastí, protože samozřejmě platí, že škola je tu pro studenty, a ne naopak. Tento princip není v mém pojetí v rozporu s hierarchickým řízením. Několikrát jsem si bohužel všiml, že někteří subsidiaritu vnímají jako cestu k takřka anarchistické nehierarchické struktuře, ale to je omyl.
Při vystoupení před senátem jste se opakovaně nazval potenciálním rektorem komunikace, kterou jste zároveň označil jako nejslabší místo JAMU. Jak a v čem ji chcete vylepšovat?
Řeknu to jednoduše. Osobní vztahy nemohou být nadřazeny zájmu školy. Chci se pokusit dostat argumenty, mnohdy potichu šeptané v zákoutí chodby, k pracovnímu stolu. Rektor má být v tomto aktivní.
Jedním z neuralgických bodů akademického života posledních měsíců nejen na brněnské akademii je kauza Ne!musíš to vydržet. Jak jste ji zvenku vnímal a jak jako rektor chcete v této záležitosti postupovat dále?
Moje první reakce byla řekl bych „klasická“. Začal jsem celou věc posuzovat skrz sebe, což je pochopitelně hrubá chyba. Argumentoval jsem příklady z mé vlastní režijní praxe, abych prokázal absurditu toho, „kam až to došlo“, respektive „kam až to může dojít“.
Pak jsem se naštěstí zamyslel. Jestli někdo zneužívá vůči studentovi svou moc, je to zkrátka špatně a tečka. Jestli se někdo bojí říct svůj názor na probíhající kvalitu výuky, je to špatně a tečka. Jestli na to jakákoli škola na světě nedovede reagovat, nemá v budoucnosti šanci přežít. O tom jsem přesvědčen.
Proto se zcela jistě budu paní děkanky Barbary Marie Willi, pana děkana Petra Francána i dalších ptát na jejich názor a hlavně – na konkrétní postup v této věci. Je tu totiž stále ve hře i ta nejhorší možnost, jak se k celé věci postavit: promlčet to.
V povolebním rozhovoru pro Divadelní noviny jste označil za „půvabnou výzvu“ jistou revizi „zamrznutého systému“ na JAMU. Co teda ve struktuře školy chcete opravovat a jak?
Zamrznutý systém není můj termín, citoval jsem z diskuze členů akademické obce. To nejsem já, kdo říká, že „z nějakého důvodu“ víme, co chceme, ale nějak to nejsme schopni udělat. Já zvenčí říkám jediné: tato situace mě nesmírně přitahuje.
Když jsem přišel do zlínského divadla, nejčastější věta, ať jsem mluvil s kýmkoli, byla, že je to „divadlo s velkým potenciálem“. Zní to asi divně, ale slovo „potenciál“ jsem prostě zakázal. Protože to byla iluze, nostalgie a nevedla ke konkrétnímu výsledku. A také bych rád zdůraznil, že i když mám odpovídat na podobné otázky, tak se při těch odpovědích trochu stydím. Obecně místo psaní vizí raději tyto věci konkrétně dělám. Někdy nás slova, obávám se, od řešení spíše vzdalují.
Od prvního února jste rektorem JAMU, ale nejste ještě vyvázaný z ředitelského postu Městského divadla Zlín. Jak chcete tyto dvě významné funkce skloubit?
Prioritou pro mě je od 1. února funkce rektora. Nebylo by však odpovědné utéct ze zlínského divadla z měsíce na měsíc – už kvůli přípravě nové sezony, kvůli festivalu a jedné náročné investici, kterou představuje kompletní výměna sedadel v hledišti Velkého sálu. A taky hlavně kvůli lidem. Proto jsme se s vedením města dohodli, že nejpozději do konce sezony budu díky rozložení sil v týmu pokračovat i ve Zlíně. Výběrové řízení na nového ředitele či ředitelku bude podle mých informací vyhlášeno každým dnem.
Ve své koncepci jste zmínil jako důležitou revitalizaci mezinárodních akcí pořádaných JAMU (Mezinárodní soutěž Leoše Janáčka, Setkání/Encounter ad.). V čem by podle vás toto školní rodinné stříbro a dva každoročně největší umělecké výstupy školy měly být jiné?
Mám ambici, aby tyto projekty ještě více prorostly do vnitřní struktury JAMU, abychom se z nich dokázali ještě více naučit. Konkrétní body budu chtít ale řešit až s organizačními týmy.
Vaším úkolem číslo jedna jsou podle vaší koncepce finance. Komentujte prosím v optice svého kandidátského projevu otázku a problém peněz…
Jde o prioritu, a to nejen v kontextu rozpočtového provizoria či inflace a stoupajících nákladů na energie. JAMU je totiž součástí systému, který podle mého názoru málo zohledňuje její specifičnost. Moje strategie zní, uznávám, na první pohled paradoxně: posilovat tuto specifičnost, respektive cestu k ní, aktivnější integrací do stávajícího systému. Jsem přesvědčen, že první krok musí být posílení naší pozice, tedy výsledků v rámci systému hodnocení.
Nedávno byl schválený Strategický záměr ministerstva pro oblast vysokých škol na období od roku 2021, co je však podle vás ve střednědobém plánu na léta 2022–2023 pro JAMU nejdůležitější?
Obecně chci říct, že jde o velmi kvalitní materiál. Byl jsem překvapený, jak střízlivě, konkrétně a životaschopně je napsaný. Mám-li vybrat jeden bod, záměrně zmíním poslední oblast tohoto záměru – totiž snížení administrativní zátěže pracovníků VŠ, aby se mohli naplno věnovat svému poslání. Nemám nyní srovnání s ostatními školami, ale pro JAMU by to, myslím, měla být jedna z priorit.
Na závěr budu osobní. Máte rodinu ve Zlíně. Nebude pro vás komplikované přenést svoji pracovní agendu do Brna? Stihnete třeba jen přejíždět?
Mám práci rád, mnozí si myslí, že jsem workoholik, ale já jsem současně rodinný typ. Na svých dětech jsem závislý. Takže přejíždění je, myslím, představitelné jen krátkodobě. Plán je tedy přesunout se do Brna. Řešíme pouze, kdy a zda zvolíme například cestu nějakého přechodného období.
Angažoval jste se také v komunální politice za Starosty a nezávislé. Vaše politické aktivity chcete zmrazit, omezit, nebo budete i ve zlínském zastupitelstvu pokračovat nadále? Lze to?
Byl jsem zpraven o tom, že mandát dokončit mohu. Mám z toho radost, protože rád plním sliby, v tomto případě voličům. Do konce mandátu navíc zbývá pár zastupitelstev, na členství v několika komisích už jsem ale rezignoval. V následných komunálních volbách kandidovat pochopitelně nebudu.
Ke konci loňského roku jste ve zlínském divadle uvedl svoji hru Válka Roseových nebude!, v níž dokonce hrajete se svojí ženou… Tato veřejná stand-up bilance vašeho vztahu byla nyní poslední, nebo chcete i nadále pokračovat v umělecké tvorbě? Jakou prioritu psaní ve vašem profesním životě zaujímá a bude zaujímat?
Obávám se, že jakmile jednou přičichnete k psaní, už nemůžete vystoupit. Předpokládám, že se k němu proto výhledově budu moci vrátit. Koneckonců myslím, že ta tichá setkání se sebou samým u pracovního stolu ve výsledku pomáhají i mé veřejné práci.
Umím se ptát a umím lidi spojovat, poznamenal jste vedle jiného ve svém projevu… Jaké otázky kladete ale nyní sám sobě nejčastěji a jak si na ně odpovídáte?
To je krásná otázka. Těžká, protože takových otázek mám celý seznam. Ani nevím, jak je řadit. Tak to berte jen jako takovou ochutnávku: Není to šíleně pyšné a nepatřičné říkat o sobě, že se umím ptát? Co vlastně zmůže rektor se svými pravomocemi? Jak mohu pomoci k tomu, aby byl senát aktivnější? Jak do vedení školy více zapojit studenty? Chce se JAMU vlastně otevírat? To be continued…