Rozhovor se staronovým rektorem Technické univerzity Liberec Miroslavem Brzezinou o vedení univerzity v době několika krizí zároveň, větším propojení škol s firmami, jiné úloze univerzit v regionech i pohledu na Ještěd z odlišného úhlu.
Všichni rektoři, kteří letos obhájili svůj post, jsou vlastně rektory „krizovými“. V prvním období řešili pandemii covid-19, nyní dopady ruské agrese na Ukrajině, inflaci i změny na trhu s energiemi. „A my se do toho všeho především snažíme dále učit a bádat. Jak samozřejmá věc pro vysoké školy, řeklo by se. Ale v posledních letech skoro neudržitelná,“ konstatuje staronový rektor Technické univerzity v Liberci Miroslav Brzezina.
Není to optimistický začátek rozhovoru, přesto se zeptám: Pokud přijmeme myšlenku toho, že na každou krizi máme nahlížet jako na příležitost, je válka na Ukrajině příležitostí pro evropské nebo konkrétně české vysoké školy?
Před válkou prchají i vzdělaní lidé a i ti budou chtít najít v hostitelské zemi uplatnění adekvátní svému vzdělání, své profesi. A právě na vysokých školách, českých i jiných, ho najít mohou. Ostatně i v některých kvalifikovaných oborech v České republice chybí odborníci. Například u nás v našem výzkumném ústavu jsme dvě kvalifikované pracovnice z Ukrajiny, které prchly před situací doma, zaměstnali a jistě nebudou poslední. Na jiných českých vysokých školách je takových vědkyň, vědců a vyučujících mnohem více. Vědě to může přinést kromě lidského potenciálu také nový pohled na věc, který bychom třeba, nebýt války, hledali jen těžko nebo vůbec.
Pak je tu otázka tisíců ukrajinských studentů a školáků, kteří už u nás nebo jinde v Evropě chtějí studovat nebo už studují či chodí do školy. To je další příležitost i pro vysoké školy. Stále to však vnímám jako krajní scénář. Především přeji všem Ukrajincům, aby se co nejdříve mohli vrátit do svých domovů, ke svým blízkým, ke své práci. Kontakty, které zde získají, vztahy, které zde navazují, zachovejme. Budou se jistě hodit při řešení konkrétních problémů v procesu návratu jejich země a jejich životů do normálu, a to včetně univerzitních životů a ukrajinské vědy. Právě nové kontakty by snad mohly být vnímány jako velký přínos současné krize.
Není to ale spíš tak, že univerzita o kontakty vlivem války přichází? Partneři na straně ukrajinských vysokých škol prchli, budovy některých univerzit zanikly, na stole je bojkot smluv s ruskými a běloruskými univerzitami a omezení možností studia běloruských a ruských studentů na českých školách...
V tomto smyslu je to právě snad také příležitost pro to budovat si vztahy nové. A věnovat těm nově navázaným vztahům zvýšenou pozornost a péči. Naše škola například s ruskými univerzitami měla uzavřeno několik memorand o spolupráci, ale nikdy z nich nevzešlo nic jiného než formální návštěvy. Proč takové smlouvy vůbec uzavírat nebo je držet při životě? Nikdy jsem nebyl zastáncem formálních smluv a nyní je potřeba přehodnotit jejich existenci a jejich náplň ještě naléhavější. Kdežto kontakty s ukrajinskými akademiky, kteří prchají z domova, se nyní odvíjejí v opačném gardu, který nemá obdoby. Nejprve pro ně najdeme na univerzitách uplatnění, a až se jednou vrátí domů, může následovat i smlouva s jejich domovskou ukrajinskou institucí. Ale to už v momentě, kdy se známe a kdy už jsme na něčem spolupracovali. Takové smlouvy a kontakty mají snad šanci být hodnotné a trvalejší.
Jak konkrétně se kromě příchodu dvou nových pracovnic příliv uprchlíků dotkl chodu TUL?
Když zůstaneme v rovině provozních záležitostí, většina škol v Česku stejně jako další instituce ubytovaly lidi prchající z Ukrajiny. Naše univerzita není výjimkou. Vybavili jsme nábytkem a dalším potřebným nevyužívané prostory v budově našich bývalých kolejí a ubytovali tu více než sto matek s dětmi. Ve druhé vlně jsme na dalších našich kolejích ubytovali další desítky uprchlíků, přes dvě stě našich studentů se rychle sestěhovalo na jiné kolejní bloky a zvládli to během jediného týdne. Nyní jednáme s krajským krizovým štábem o uvolnění dalších prostor.
Když ale nahlédnu situaci z většího nadhledu, především se opět ukázalo, jak významnými hráči při řešení krizových situací vysoké školy jsou. A i toto je pro nás příležitost. Už během několika vln pandemie a krátce nato i nyní během války na Ukrajině české vysoké školy prokazují, že nejsou uzavřeným akademickým světem, ale že mají velký potenciál v tom pomoci státu či municipalitě v řešení celospolečenských problémů i náhlých krizí.
Dá se říct, že všichni rektoři, kteří obhájili post, jsou rektory „krizovými“. Velkou část vašeho prvního funkčního období jste řešili pandemii covid-19 a nyní válku a její dopady. Stihl jste mimo to i něco jiného?
To vše navíc opepřeno turbulentními změnami na trhu s energiemi a razantním navyšováním cen. Podmínky, ve kterých se nyní Evropa nachází, jsou bezprecedentní. Těžko se predikuje, jednou uzavřené smlouvy jsou vypovídány, odpadají dodavatelé energií. To se tu nikdy nedělo. Snažíme se však táhnout svou káru dál, jak se říká. Přes vleklé potíže se nám podařilo zahájit stavby, na které jsou vázány také peníze z dotací, a bylo potřeba s nimi začít. Spustili jsme například výstavbu první zelené budovy v Liberci, což bude naše nová laboratoř energetických zařízení fakulty strojní. Spustili jsme rozsáhlou rekonstrukci tělocvičen na harcovských kolejích, které po padesáti letech provozu potřebují výrazně modernizovat. Také v těchto dnech přecházíme na nový univerzitní vizuální styl. A především dále učíme a bádáme na nových věcech. Jak samozřejmá věc pro vysoké školy, řeklo by se. Ale v posledních měsících a letech skoro neudržitelná.
Vaše univerzita se v novém vizuálním stylu vzdala symbolu Ještědu, který ji provázel snad od jejího založení. Prošel ten návrh akademickou obcí ladně?
Je pravda, že Ještěd v logu spousta kolegů postrádá, ale on tam je. Jen se změnil úhel pohledu – je tam Ještěd nahlížený shora. Tvůrci nového vizuálu TUL to komentují tím, že to symbolizuje hledání nových úhlů pohledů na věc, které by mělo být univerzitě vlastní. Mně se ta myšlenka líbí. Samozřejmě výhrady k vizuálu jsou, ale celkově vnímám na univerzitě spíš chuť s novým vizuálem už pracovat a používat ho. Až ho plně implementujeme, bude na webu, na plakátech a letácích, na dárkových předmětech, zkrátka všude, tak přijde doba ztotožňování se s novou podobou značky. A věřím, že nový vizuál je ve své jednoduchosti velmi stabilní a fázi ztotožňování ustojí bez problémů. Za pět let se nám všem dostane do krve a nebude to téma.
Nový vizuální styl je velkým tématem vašeho prvního funkčního období, co dalšího se vám na univerzitě za uplynulé čtyři roky povedlo?
Jsou to již zmíněné stavby. Opakovala se tam kvůli skokovému navyšování cen na trhu výběrová řízení. Považuji proto za úspěch, že jsme stavební a rekonstrukční práce vůbec spustili. Máme toho nyní na univerzitě rozestavěno více. Pustili jsme se i do realizace ateliérů pro doktorské studium na fakultě umění a architektury. Těch úspěchů snad bylo více a musím čestně prohlásit, že jsou to změny a úspěchy, které jsem deklaroval už ve svém volebním programu. Nově jsem rozšířil tým vedení o prorektora pro informatiku. Nyní se zrovna pod jeho dohledem buduje na TUL nové datacentrum za více než 15 milionů korun.
S informatikou souvisí i překlopení velké části agendy do elektronické podoby. Papírové indexy jsem nechal zrušit hned v úvodu svého rektorování. Kroků, které by měly studentům usnadnit nebo zpříjemnit čas strávený na TUL, bylo už více. Rozhodl jsem o snížení poplatku za překročení standardní doby studia na přijatelnou výši, zřídili jsme sociální fond a vnitřní grantovou soutěž pro doktorandy a studenty magisterského studia. Dále jsem posílil rektorát o pracovníky, kteří se zaměřují na kvalitu, zasadil jsem se o vznik centra pro transfer technologií.
Z úspěchů, jež stály mimo volební program, jsem hrdý na to, že se nám loni podařilo dostat k nám 16 studentů z Běloruska, na které zle doléhal Lukašenkův režim. Už u nás řádně studují, cestují přes program Erasmus+, svobodně dýchají. U příležitosti připomínky 150 let od narození architekta Adolfa Loose, který pět let v Liberci studoval na průmyslové škole, se nám podařilo obnovit a renovovat jeho památník před budovou naší ekonomické fakulty.
Je něco, o čem tušíte, že se vám ani v novém volebním období už nepodaří uskutečnit nebo dokončit?
Přál bych si zavést systematizaci pracovních míst na TUL, což se mi už nepodaří, protože si to žádá také změny v zákoně o vysokých školách. Stejně tak zavedení systému duálního vzdělávání po vzoru německého systému Berufsschulen, kde jde o větší propojení škol s firmami, což mi u technických nebo ekonomických oborů dává smysl. Vyžaduje to ale kromě změny nastavení pohledu společnosti a následných legislativních změn také změnu postoje podnikatelů a majitelů firem k výchově a vzdělávání budoucích zaměstnanců. Mimo jiné by se museli na tomto procesu finančně spolupodílet. Jsem realista, vím, že ani toho se jako rektor už nedočkám.
Jako rektor jste také členem jednoho z reprezentativních orgánů českých vysokých škol – České konference rektorů (ČKR). Ta by měla být mimo jiné partnerem pro ministra a vládu při strategických rozhodováních v sekci vysokých škol, funguje to tak?
Mám spíš pocit, že si nás ministři vyslechnou z povinnosti a pak se stejně realizuje něco jiného. Nezbývá než doufat, že se to časem změní. Vysoké školy by si změnu přístupu zasloužily. Jak jsem už řekl, během krizí nejen naše TUL, ale i ostatní vysoké školy jasně prokázaly svou roli ve společnosti a to, že je s nimi třeba počítat jako s partnerem nejen při hledání krizových řešení, ale i při formulování dlouhodobých a strategických plánů.
ČKR po svých zasedáních vydává prohlášení, na jejichž znění se usnáší demokratickým hlasováním. Přesto ale v podhoubí fungování rektorské konference vnímám škatulkování univerzit na velké tzv. „kamenné“ školy a školy regionální. Samo o sobě to asi není nic špatného a odpovídá to geografii naší země, ale cítím, že v ČKR nemají stejnou platnost hlasy škol z velkých center a těch ostatních, jako je třeba ta naše, liberecká. Cítím intenzivní potřebu změny tohoto nepsaného stavu a nejsem v tom sám, proto jsme koncem května s rektory dalších osmi škol v regionech založili Meziregionální univerzitní radu (MUR). Měla by pomoci lépe hájit zájmy vysokých škol v regionech a upevnit jejich pozici nezastupitelných partnerů pro rozvoj našich regionů.
Co konkrétně si MUR a vy jako rektor školy v regionu přejete změnit?
Jde nám především o změnu pohledu na věc a o to, aby si představitelé státu uvědomili, jaký význam pro ně mají vysoké školy v Pardubicích, Zlíně nebo třeba v Liberci. Vysoké školy mimo velká centra generují pracovní sílu pro potřeby regionů a v tom je jejich zásadní hodnota a nezastupitelná role. Ovšem málo zdůrazňovaná. Když zůstanou všichni vysokoškolsky vzdělaní lidé v Praze, Brně nebo Olomouci, odkud budou regiony čerpat lidské zdroje pro svůj vlastní rozvoj? Rád bych, a mohu v tomto snad mluvit i za ostatní členy MUR, aby vláda jasně deklarovala, že školy v regionech potřebuje a tuto potřebu také zohlednila v rozpočtu těchto škol. Máme to totiž v mnohých ohledech náročnější než univerzity ve velkých městech, které mohou kooperovat. Například v Libereckém kraji jsme jedinou vysokou školou. Na budování výzkumných kapacit, partnerských sítí s municipalitou a podniky, knihovny a další infrastruktury se nemůžeme spojit s žádnou jinou vysokou školou, musíme ji budovat vlastními silami, což je náročné mimo jiné i finančně.
Libereckou univerzitu si veřejnost, odborná i neodborná, spojuje nejvíce s nanovlákny. Je to závazek, například ve smyslu být stále průkopníkem v nových aplikacích nanotechnologií, nebo je ta nálepka už spíš na obtíž a rádi byste dali více vědět i o svém dalším výzkumu?
Je to obojí. Nanotechnologie jsou naše srdcová záležitost od doby, kdy profesor Oldřich Jirsák na fakultě textilní patentoval před 18 lety technologii průmyslové výroby nanovláken. Byl to také náš finančně nejúspěšnější patent. V oblasti nanotechnologií chceme být i nadále průkopníky a daří se nám v nich skvěle. Když naši dva doktorandi z fakulty textilní Markéta Klíčová a Jakub Erben těsně před koronakrizí přiletěli na stáž do Wyssova institutu na Harvardově univerzitě, dostali brzy za úkol zajistit produkci konkrétních nanovláken pro další laboratorní práci, protože se ukázalo, že tomu v mezinárodním výzkumném týmu rozumí nejvíc.
Vynikající jsme však i v dalších oblastech. Koncem tohoto května převzala Dita Horochovská Cenu Nadace Olgy Havlové za to, že učí lidi s hendikepem ovládat počítač hlasem. Sama se to naučila před zhruba deseti lety, kdy pro ni takový program vyvinul profesor Jan Nouza z naší fakulty mechatroniky, informatiky a mezioborových studií. Program My Voice byl tehdy první v České republice. Od té doby tým profesora Nouzy zaznamenal v oblasti počítačového zpracování hlasu a automatického přepisu řeči mnoho úspěchů.
Velmi dobře jsme na tom také v materiálovém výzkumu, především na fakultě strojní i fakultě textilní, která je jedinou svého druhu ve střední Evropě. Ekonomové z naší ekonomické fakulty jsou autory řady národních dopadových studií vztahujících se k mezinárodním smlouvám uzavíraným Evropskou unií. Silní jsme také v matematice, bez které se dobrá technika neobejde, a v přírodních vědách. Docent Zágoršek, vedoucí naší katedry geografie na fakultě přírodovědně-humanitní a pedagogické, je spoluautorem studie o mechovkách, kterou nedávno vydal Science.
Jsme vidět také v oblasti architektury – architektem roku 2021 je vedoucí naší katedry architektury Petr Stolín. Těch oblastí, kde se vědcům z liberecké univerzity daří, je hodně a těší mě, že naši lidé nedělají na věcech, které by zůstaly ležet v šuplíku. Naše univerzita si zakládá na úzkém propojení s praxí, a proto také pracujeme na výzkumu, jehož výsledky mají vysokou šanci uplatnit se v praxi, a tedy i v našich životech.
Jste znám jako zastánce vodíkových pohonů. K vodíku se v souvislosti s energetickou krizí upírá velká pozornost, bude TUL v tomto oboru něco vyvíjet?
Velice rád bych obnovil práce na experimentech se spalováním vodíku. Podle mých představ by se tohoto úkolu měl ujmout mezifakultní tým. Už v tom podnikám první kroky.
Rektor je často akademik, který nepoznal jiné než univerzitní prostředí, je to podle vás výhoda, či nevýhoda?
To je pravda, avšak celá řada akademiků v rektorských, ale i jiných funkcích strávila nějakou dobu na jiných, ať už tuzemských, nebo zahraničních akademických půdách. Já osobně jsem odchovanec matfyzu, pobýval jsem jako stipendista v Německu a měl jsem možnost seznámit se s fungováním akademických institucí i jinde v zahraničí. Takže ani profesionální akademik nemusí být nutně uzavřený jen ve své komfortní ulitě. Nedohaduji se o tom, že jsou obory, u kterých je předností strávit nějaký čas ve výrobním podniku nebo v praxi, ale zrovna v mém oboru, kterým je matematika, to tak není.
Jako rektor vedete rozsáhlý aparát plný nevypočitatelných lidí. Profesí matematik jste však zvyklý pracovat ve světě čísel, v němž má vše svůj pevný řád a vypočitatelný výsledek. Není z tohoto pohledu práce s lidmi pro vás, řekněme, na obtíž?
Nikoliv, já mám lidi rád a už jako děkan, kterým jsem byl osm let, jsem se snažil vést lidi s porozuměním, jehož základem by měla být schopnost vcítit se do druhého, do jeho situace. Tento cit si tříbím dále jako rektor. Každý to tak nemá, a tak jsem někdy dost překvapený tím, co akademici dokážou vymyslet. Myslím především v pracovních vztazích.
Univerzita slaví příští rok 70 let, shrnul byste, kam se za tu dobu posunula?
Je to vidět už na počtech fakult, v roce 1953 jsme začínali jako Vysoká škola strojní v Liberci, v roce 1960 přibyla fakulta textilní a se dvěma fakultami – strojní a textilní – si škola vystačila dalších třicet let. Po uvolnění poměrů začal tehdejší rektor Kovář s transformací technicky zaměřené vysoké školy na vzdělávací instituci univerzitního typu. Přibyly další fakulty a na TUL dnes kromě lékařství, práv a možná kosmonautiky a letectví můžete studovat úplně všechno. Špičkový výzkum a vývoj pro potřeby tuzemské praxe se na TUL, kdysi VŠS(T), dělal vždy, jen k tomu přibývají stále nová témata, například zmiňované nanotechnologie. Nezůstáváme už ale pouze doma, máme širokou spolupráci se školami a institucemi po celém světě. Děláme na věcech, kterými si lámou hlavu i jiná prestižní pracoviště ve světě. Máme také vlastní výzkumný ústav, který si zakládá na spolupráci s českými i zahraničními firmami a institucemi, tedy na výzkumu a vývoji pro praxi. Jako univerzita jsme pravidelně zahrnováni do světových žebříčků hodnocení vysokých škol jako THE nebo QS Ranking. To propojení se světem, ať už na úrovni studentských pobytů na partnerských univerzitách, nebo na úrovni spolupráce v oblasti výzkumu s institucemi po celém světě, je za těch 70 let asi nejvíce vidět. Zkrátka rosteme do výše, do světa i do krásy – a nemám na mysli jen náš nový vizuální styl.
Máte před sebou ještě tři a půl roku v rektorské funkci. Jaké jsou vaše plány do budoucna?
Pevně věřím, že se mi podaří provést univerzitu energetickou krizí, inflací a všemi těmi událostmi spojenými s ruskou agresí na Ukrajině. Do té doby určitě stihneme dokončit všechny stavební a rekonstrukční projekty, což nás opět posune v oblasti kvality vědy a výuky. A pokud do toho zvládneme získat institucionální akreditaci, bude to snad na jedno rektorské období až až. Než opustím rektorské křeslo, musím si najít také nového kvestora, protože ten stávající se už dožaduje odchodu do penze a nedaří se mi mu to rozmluvit. A rád bych také našel vhodného kandidáta, který by se ucházel o funkci rektora po mně.