Peter Galison je profesorem fyziky a dějin vědy na Harvardově univerzitě a zároveň tvůrcem oceňovaných vědeckých dokumentů. Na letošním ročníku Academia Film Olomouc získal speciální uznání poroty jeho snímek Když hvězdy hasnou. Krátký animovaný film vypráví příběh astronoma Subrahmanyana Chandrasekhara, kterému se vědecká komunita za jeho objev týkající se vzniku černých děl nejprve vysmála, aby za něj o půl století později získal Nobelovu cenu. Část Galisonovy filmografie lze i z Česka zhlédnout na streamovacích službách.
Rozhovor v anglickém originále najdete zde.
Sedmašedesátiletý rodák z New Yorku nejprve v roce 2000 produkoval televizní dokument Ultimate Weapon: The H-Bomb Dilemma (Poslední zbraň: Dilema vodíkové bomby). Jako režisér debutoval filmem Secrecy o státních tajemstvích, role režiséra a producenta pak spojil u snímku Uloženo na neurčito (Containment) o ukládání jaderného materiálu. Předloni měly premiéru Černé díry: Horizont poznání a loni krátkometrážní animovaný dokument Když hvězdy hasnou.
Máte velmi zajímavou a netradiční kombinaci vědeckých zájmů – od astrofyziky přes filozofii až po historii vědy. Jak se to stalo?
Je v tom stopa mé rodiny. Pradědeček byl původem z Rumunska, ale odešel do Spojených států, kde pracoval jako vysokonapěťový elektrický inženýr ve slavných Edisonových laboratořích. To mě velmi inspirovalo, už jako malý jsem si fyziku oblíbil. Zbytek rodiny je založený umělecky. Bratr je jazzový muzikant, oba rodiče malují a seznámili se přes moje tety, spolužačky na umělecké škole.
Mně se to všechno podařilo zkombinovat při studiu, psaní i tvorbě vědeckých dokumentů. Vždy jsem měl rád filmy, první jsem natáčel už na střední, ty ale ještě s vědou neměly nic společného. Většina vědeckých filmů byla v té době především vysvětlovacích. Ačkoliv si myslím, že podobné filmy jsou velmi důležité, zvlášť při současných bouřích proti vědecky podloženým doporučením typu nechat se očkovat nebo nosit roušky, sám jsem chtěl tvořit něco jiného. Pak jsem jednou zhlédl dokument The Day After Trinity od Jona Elseho o vzniku atomové bomby. Nevyprávěl o samotné výrobě, ale spíše o souvisejících politických a etických otázkách a o osudu Roberta Oppenheimera. Velmi mě inspiroval: ukázal mi, že mohu svůj zájem o vědu kombinovat s tvorbou filmů.
Váš první film byl o vývoji vodíkové bomby, další o dlouhodobém ukládání jaderného odpadu. Proč jste si zvolil právě tato témata a jaký mají ohlas u diváků? Pozorujete teď větší zájem v souvislosti s válkou na Ukrajině?
Jaderné zbraně opakovaně utvářejí a přetvářejí náš svět. Byly klíčové pro politiku studené války a dodnes mají velký význam v mezinárodních vztazích. Není náhodou, že Rada bezpečnosti OSN je složena ze zemí s jadernými zbraněmi. Jaderné zbraně zcela změnily roli fyziky ve světě a spojily ji s otázkami národní bezpečnosti.
Mé první tři filmy se soustředily na jaderné otázky v jakémsi cyklu: první se zabýval stavbou vodíkové bomby, druhý utajováním jaderných zbraní a státními tajemstvími obecně a třetí dlouhodobým nakládáním s jaderným odpadem. A ano: rozhodně vidím, že se všeobecné povědomí o jaderné hrozbě mění spolu s vývojem politiky. Válka na Ukrajině opět upřela pozornost veřejnosti na nástroje hromadného ničení – zaznamenal jsem nárůst zájmu a častější promítání těchto tří filmů.
Přišel jste při tvorbě těchto filmů na něco, o čem by mělo vědět co nejvíc lidí?
Film pomáhá konkretizovat abstrakce. Všichni samozřejmě víme, že existují státní tajemství, ale zdají se nám být nehmotná, neexistující. Při natáčení filmu Secrecy jsem chtěl tajemství přenést do reality. Zachytit, jak se věci stávají tajnými. Jaké to je pro lidi, kteří drží státní tajemství před svými rodinami a blízkými přáteli. A podobně jsem k tématu přistupoval i ve filmu Uloženo na neurčito. Všichni víme, že jaderný odpad existuje – ale něco jiného je vidět samotné nádrže s odpadem o konzistenci arašídového másla, tak radioaktivním, že by vás mohl zabít. Tyto filmy pomohly pochopit mně a snad i divákům například debaty, které se na nejvyšší úrovni vědecké komunity vedou o vodíkové bombě. Byla termonukleární zbraň ze své podstaty zbraní genocidy? Nebo, jak tvrdili jiní, nezbytným odstrašujícím prostředkem proti sovětskému expanzionismu? Bylo státní tajemství otázkou přežití v éře masového terorismu a hrozby šíření jaderných zbraní, nebo zásadní překážkou demokratické diskuse?
V Uloženo na neurčito zase vyvstává otázka, zda je naší morální povinností varovat lidi žijící za deset tisíc let před nebezpečným odpadem, který tu po nás zbude. A pokud ano, jakým způsobem bychom měli komunikovat s lidmi, kteří od nás budou na časové ose dvakrát dál než nejstarší písemné doklady lidské civilizace?
Na letošním festivalu Academia Film Olomouc se promítal váš snímek Když hvězdy hasnou, v soutěži krátkých filmů získal speciální uznání. Porota ocenila „poutavý vědecký příběh o ambicích a zradě, a nakonec ospravedlnění indického fyzika a nositele Nobelovy ceny, který je zachycen pomocí nápadité animační techniky připomínající styl křídové tabule“. Jak film vznikal?
Pozoruhodný příběh astronoma indického původu Subrahmanyana Chandrasekhara jsem v hlavě nosil již dlouho. Děj začíná ve 30. letech 20. století: mladý vědec přijíždí z Indie do Cambridge, aby studoval u slavného britského astronoma sira Arthura Eddingtona. Během studia se mu podařil ojedinělý objev týkající se vzniku černých děr. Zjistil, že když hvězdě na konci života dojde palivo, zhroutí se a na jejím místě vznikne černá díra. Dokonce byl pozván k přednášce před britskou Královskou astronomickou společností. Jeho objev byl ale vědeckou obcí včetně jeho vedoucího Eddingtona odmítnut a zesměšněn. Bylo to natolik revoluční, že se vědecké autority bály o svoji reputaci a předchozí práci. Musely by přiznat, že se mýlily, když si myslely, že hvězda může trvale zůstat v klidovém stavu známém jako bílý trpaslík. Chandru, jak se mu říkalo, to hluboce zasáhlo. Přestěhoval se do USA, kde se věnoval jiným vědeckým projektům a stal se renomovaným astronomem. Později se ukázalo, že měl pravdu, a za objev týkající se vzniku černých děr získal v roce 1983 Nobelovu cenu za fyziku. Je to příběh o ambicích, zradě a nakonec ospravedlnění.
Film vznikal během covidové pandemie. Bylo těžké cokoliv natáčet, takže nám celoanimovaný snímek připadal jako skvělé řešení. Navíc se o animaci zajímám už dlouho – s Robbem Mossem jsme ji použili ve filmech Secrecy i Uloženo na neurčito a v celovečerním filmu Černé díry: Horizont poznání jsem se tímto směrem posunul ještě víc.
Se svým skvělým editorem a dlouhodobým spolupracovníkem Chyldem Kingem jsme dlouho vybírali správného animátora. Chtěli jsme někoho z Indie, kdo by dokázal věrohodně vystihnout jednotlivé postavy, atmosféru příběhu a výtvarný motiv podle mých představ. Nakonec jsme našli mladého talentovaného animátora Shiva Kachiwalu, se kterým jsme strávili hodiny a hodiny na Zoomu, ale nikdy jsme se nepotkali.
Film vyniká netradičním vizuálním zpracováním. Čí to byl nápad a jak vznikalo?
Od začátku jsem měl představu o filmu v noirovém stylu – chtěl jsem zachytit pocity vědce, který se ocitl daleko od domova v temném světě Velké Británie před druhou světovou válkou, do značné míry vyčleněný a posléze dokonce vědeckou komunitou odmítnutý. Chtěl jsem, aby soustředěné osvětlení, barevná paleta třicátých let a klaustrofobické prostředí odrážely Eddingtonovu zradu Chandry, jeho izolaci, rozčarování i oddanost vědě.
Nápad pracovat s motivem bílé křídy na černé tabuli přišel záhy poté – teoretičtí astrofyzici tabule rádi používají jako pomůcku k přemýšlení, kreslí na ně diagramy a zapisují rovnice.
Celé to byl experiment. Vytvořili jsme plně animovaný dokument zahrnující reálné scény i zcela imaginární svět: nekonečné schodiště do vesmíru, desetkrát větší Eddington, studenty s knihami místo hlav…
Animaci jste využíval i v předchozích filmech. Je to právě kvůli tomu, že umožňuje rozšířit realitu?
Přesně tak. Animace dovoluje dělat unikátní věci, být expresivní, zdůraznit určité vnitřní prožitky nebo jen zacílit pozornost určitým směrem. Pokud bychom jen kopírovali to, co lze normálně natočit na kameru, animace by neměla smysl. Jejím cílem v mé práci je zachytit to, co nelze natočit. Jakési nevědomí filmu.
Na filmové festivaly vyrážíte často, na AFO jste ale přijel poprvé. Je tento festival něčím jiný?
Už loni se na AFO promítal můj předchozí dokument o černých dírách, jenže to jsem se účastnil jen online. V Olomouci jsem poprvé, jde o můj první festival naživo po dvou a půl letech virtuálních událostí. To je samo o sobě báječné a jsem za to moc rád. Na AFO se mi moc líbí jeho zaměření na vědu a jak dbá na to, aby byla ve filmech vykreslena nápaditě, s estetickým a filmovým citem, ale pořád s důrazem na vědeckou přesnost. To je unikátní kombinace. Také má AFO ideální velikost: je to dost velký festival, aby mohl nabídnout pestrost, a zároveň festival dost malý na to, aby se šlo potkávat s lidmi a povídat si s nimi.
Diskuze jsou pro vás podle všeho důležité. Na Harvardově univerzitě jste založil obor Kritická mediální praxe a po mnoho let tam také vedl Centrum pro studium filmu, kde se vzdělává nová generace doktorandů a doktorandek pro práci s digitálními médii. Co vás k tomu přimělo?
Diskutovat a sdílet nápady s lidmi z různých oborů, zájmů, ale například i věku považuji za naprosto zásadní. S mým báječným kolegou a skvělým filmařem Lucienem Castaing-Taylorem jsme si často povídali o tom, kolik různých disciplín nějak pracuje s obrazy, a rozhodli jsme se vytvořit program, který by propojil lidi s filmařskými a akademickými zájmy. Chtěli jsme studentům z celé univerzity umožnit přemýšlet a diskutovat o tom, jak můžou ve svých oborech využívat filmu a příbuzných forem.
A tak před třinácti lety vznikl obor Critical Media Practice, na kterém se potkávají studenti antropologie, historie vědy, medicíny, matematiky, práv, biologie i literatury a filozofie. Všichni, kteří chtějí nějakým způsobem využívat digitální média, a to ve filmech, v audiu nebo i v digitálních instalacích. Obor má úspěch, aktuálně máme zapsáno na padesát studentů a studentek, kteří pracují na nesmírně zajímavých projektech. Po deseti letech jsme předali ředitelství, protože si s Lucienem oba myslíme, že je to obecně nejdelší možná doba, kterou lze strávit ve vedení. Poté je třeba funkce předat a dát tak prostor novým nápadům a vizím.
O vědě nejenom točíte filmy, ale také píšete knihy. Jaké to je tyto dva různé světy kombinovat?
Rád mezi nimi přepínám, protože mi to umožňuje zachytit různé aspekty témat. Některá lze lépe zachytit knihou než filmem a u některých je to zase naopak. Pokud chcete vysvětlovat něco velmi složitého, co zahrnuje mnoho definic a abstraktních pojmů, je lepší kniha. Naopak zachytit toto naše povídání by bylo mnohem jednodušší ve videu – v textu bude chybět pokývání hlavou, intonace hlasu nebo naše gesta a řeč těla.
Film nabízí intenzivní prožitek reality skrze mnoho různých podnětů: od jednání postav po zvuky či světlo. Také dobře zachycuje různé činnosti: pozorování teleskopem nebo míchání chemikálií ve zkumavkách. Text události linearizuje a redukuje, zároveň ale umožňuje odbočky a vysvětlení. Knihy a filmy se skvěle doplňují.
Co byste poradil kolegům a kolegyním, kteří chtějí komunikovat vědu veřejnosti?
Vnímám jako veliké privilegium, že my vědci můžeme dělat svoji práci, že ji společnost podporuje. Proto mi přijde přirozené, abychom jí to vraceli, mimo jiné i komunikací toho, co děláme.
Navzdory tomu, co se často říká, mají lidé vědu rádi. Jen co se narodíme, objevujeme svět. Všechny malé děti vědu milují, což rozhodně nemůžeme říci třeba o architektuře nebo ekonomii. Bohužel pak ale napácháme mnoho chyb ve škole, kdy vědu často prezentujeme jako příliš složitou, nudnou a jen pro vyvolené.
Ve svých filmech se snažím ukazovat, že jsou vědci obyčejní lidé, kteří hledají řešení problémů podobně jako děti. Samozřejmě sofistikovaněji a koncentrovaně, ale v principu se bádání nijak neliší od našeho běžného života. Chci zachytit zárodky objevů, ne jen dokončené a zpopularizované výsledky. Film je skvělý prostředek, kterým lze porozumět světu kolem sebe, pozorovat, jak funguje. Ale není to jen film, jsou i další média. Podle mě teď přibývá vědců, kteří chtějí svoji práci komunikovat, a to je zvláště dnes velmi důležité.
Jakou má film budoucnost? Sociální sítě naši komunikaci zrychlují a zkracují, trendem jsou několikasekundová videa…
O tom často přemýšlím. Lidé milují krátké formáty! Stále jsme ale nepřišli na to, jak je k divákům dostat, jak je nejlépe distribuovat. Na festivalech jsou krátké filmy součástí bloků, které se jmenují třeba „Krátké filmy – první část“. To je úplně něco jiného, než když jdete na tradiční dlouhý film uvedený svým názvem. Někteří propagují online streamování. Jiní si myslí, že by se krátké filmy měly promítat v muzeích – ale jak? Jen tak na zeď jako součást expozice, nebo ve zvláštních sálech? Jak přimět diváka, aby se zastavil? Jak zařídit, aby mohl přijít kdykoliv a stejně se dívat od začátku? Nevím, jaká bude budoucnost, ale jsem na ni zvědavý. A rád se spolu s distributory, kurátory a platformami zapojím do hledání řešení.
Na čem teď pracujete?
Na dalším krátkém filmu, tentokrát o stínech. O stínech v astronomii, jako jsou například stíny černých děr, ale i o stínech uvnitř nás samotných.