Je jediným žijícím Čechem, jehož díla se prodávají v aukcích věhlasných aukčních domů Sotheby’s a Christie’s. Výtvarník Patrik Hábl přesto tvrdí, že člověk musí být nohama na zemi, jít dál a uvědomovat si realitu. Je to lepší než někam odletět a spadnout dolů, směje se. Jaké má vzpomínky na studia na UMPRUM, jaké to je zkoušet se jako umělec prosadit za hranicemi a v čem jsou mladí výtvarníci a výtvarnice lepší než jeho generace?
Na UMPRUM se nedostal napoprvé. Tak rok pracoval v reklamce a připravoval se na přijímačky další rok (třeba si jezdil kreslit portréty klientů a klientek domova důchodců).
Do ateliéru profesora Pavla Nešlehy jste byl nakonec rok nato přijat jako jediný student asi ze tří set uchazečů a uchazeček. Jaké to bylo?
Zvláštní. V ročníku jsem byl sám, řadu předmětů jsem absolvoval sám, sám jsem měl třeba pro sebe model. V ateliéru ale panovala skvělá atmosféra. Byla tam spousta různě zaměřených lidí, osobností pracujících s různými technologiemi i uměleckým výrazem. Bylo to velmi košaté.
Studoval jste od roku 1994, poměrně krátce po revoluci. Povedlo se vám dostat někam na studijní stáž do zahraničí?
Nevím, co mě to napadlo, nejsem žádný rusofil, ale vydal jsem se v roce 1997 na stáž do Petrohradu. Všechno jsem si zajišťoval sám, v době bez mobilních telefonů, internetu. Využíval jsem jen klasickou poštu. Nakonec jsem našel ubytování na koleji pro svobodné matky a ženy s dětmi. Z pokoje jsem měl krásný výhled na Finský záliv, četl Dostojevského a mělo to velkou atmosféru. Celkově to byl hodně zvláštní zážitek. Později jsem začal jezdit na různá sympozia, především do Itálie.
Jaké byly vaše začátky po absolvování UMPRUM?
Jsem introvert, takže někde se prosazovat mi dělalo docela problémy. Až v roce 2014 jsem realizoval instalaci v kostele nejsvětějšího Salvátora. Tehdy, myslím, se věci daly do pohybu. Souhlasím s Jaroslavem Rónou, který říká, že až po dvaceti letech po studiu se ukáže, jestli se člověk uplatní.
Díky čemu se vám podařilo prosadit?
Myslím, že to je mix více věcí. Nestačí, že člověk jen maluje. Možná mi pomohlo, že jsem začal dělat intervence do architektury – dočasné věci jako instalace pro kostely, věci na míru. Odrážel se v tom i můj zájem o fenomenologii a zprostředkování prožitku. Navíc jsem perfekcionista. Myslím, že jen obrazy by nestačily.
Dokázal byste poradit mladým umělcům a umělkyním, jak se prosadit v zahraničí?
Z mého pohledu nějaký univerzální manuál, know-how neexistuje. Mám pocit, že naši studenti jsou mnohdy dál a mají vlastní, jim vyhovující strategii. Řada z nich se už etablovala. Dřív se během studia nevystavovalo a nikdo nás s praxí a prodejem neseznamoval. Myslím, že jsme ani neměli sebevědomí současných studentů. Nyní si víc uvědomují, co je čeká, a škola je lépe připravuje na budoucnost.
Neustále někde vystavujete, často děláte velké intervence do veřejného prostoru, do toho učíte na UMPRUM výtvarný modul a monumentální malbu. Jak to všechno zvládáte?
Je to náročné. Na UMPRUM to je jiná práce, je to radost. Práci si musím dobře plánovat a vybírat si. I výstavy. Ty se snažím šít na míru, aby každá byla jiná a zapadala do výstavního prostoru. I přes všechny aktivity se snažím mít čas i pro vlastní tvorbu.
Často vystavujete i v zahraničí. Promítají se nějak do vašeho profesního života i výhody členství v Evropské unii?
Hodně mi to pomáhá v práci. Myslím, že to je přínos nejen pro mě, ale i pro všechny ostatní. Výstavy se obejdou bez složitého papírování, schvalování a prohlášení. Stále mám v živé paměti traumata z dětství a proměnu v demokracii, vstup do NATO a EU. Hodně mi to pomohlo, abych mohl rozvíjet svou profesi. Spolupracuji s německou galerií, vystavuji po Evropě. Když to porovnám s posíláním věcí za oceán, což je strašně složité, zdlouhavé pro všechny strany, finančně náročné a hlavně výsledek je nejistý, tak v Evropě to jde prakticky samo. Když se nedávno konal na Pražském hradě summit čtyřiceti evropských lídrů, pozval mne do Černínského paláce ministr zahraničí Jan Lipavský, se kterým řeším zápůjčku velkoformátových děl do jeho kanceláře. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak je velmi důležité, že jsme v současné válečné, ale i energetické krizi součástí EU a NATO.
Poslední dobou se hodně zmiňuje váš velký úspěch v aukčních síních ve Velké Británii. Dotkl se brexit vašeho působení v Anglii?
Dříve to bylo mnohem jednodušší. Nyní se třeba jen z prodeje obrazů stal velice složitý proces. Nejen pro mě, ale i pro britské organizátory. Bojím se, že to neúměrné papírování může odradit, a to nejen galeristy a aukční domy, ale i evropské umělce. Je to škoda.
Kde nejraději vystavujete?
Vždy jsem si myslel, že v Německu. Zde je spolupráce velmi profesionální a precizní. Zkušenosti z Japonska ale tento dojem předčily. Rád vystavuji i ve Švýcarsku, Itálii nebo ve skandinávských zemích. Záleží hodně na komunikaci a samozřejmě také na místě.
