Tisícovkám studijních oborů na českých vysokých školách skončí za dva roky akreditace. Školy budou muset mít nový systém, který zavedla loňská novela vysokoškolského zákona – místo dosavadních tisíců oborů přejdou na systém studijních programů. A jejich schvalování začne už brzy. Jak se studium v Česku promění a jak se vůbec budou nově vzniklé programy posuzovat, vysvětluje předseda Národního akreditačního úřadu Stanislav Labík.
Studium se podle něj zjednoduší a přiblíží standardu, který platí na západ od nás. „Když jsem na své domovské Vysoké škole chemicko-technologické jednal se zahraničními hosty, překvapeně se dívali, kolik oborů učíme. Tak obrovská segmentace a rozdělování na jednotlivé obory jinde na západ od nás neexistuje,“ popisuje vlastní zkušenost.
Bude tedy studijních programů výrazně méně než dosavadních oborů?
Ano. V současné době běží v Česku asi čtyři tisíce různých oborů, což je podle mě nesmyslně vysoké číslo.
Na mnoha fakultách, třeba filozofických nebo přírodovědeckých, se ale nyní studují obory dva. To už, když dvouobory skončí, nebude možné. Co s tím?
Věřím, že jsme našli rozumnou metodu, kterou to lze nahradit. A to různé specializace, na které se studenti zaměří ve vyšších ročnících.
Například?
Řeknu příklad ze své oblasti: Když budu studovat chemii, zaměřím se pak na analytickou chemii podle svého zájmu až později. Nebudu tedy studovat analytickou chemii hned od začátku jako program. A díky tomuto zaměření budu pokračovat v navazujícím magisterském oboru už v příslušné specializaci. Druhá možnost, která umožňuje nahradit dvouoborové studium, je, že školy můžou zavést systém, který je inspirovaný anglosaským modelem – nazvali jsme jej maior a minor. Člověk bude moci studovat v rámci studijního programu současně svůj hlavní obor a doplnit si ho částí předmětů z jiného oboru. Například si přidá k hlavnímu studiu psychologie třeba sociologii.
Záleží tedy už na vysoké škole, jak si to nastaví?
Ano. Předpokládám, že – a některé školy naznačují, že to tak dělat budou – bude možné, aby vysokoškolák absolvoval všechny předměty ne na jedné fakultě, ale minor si mohl vybrat i z jiné fakulty. Nový systém by měl být co nejvíce flexibilní.
Jak to bude ale na pedagogických fakultách, kde jde téměř vždy o studium dvouoboru?
Aplikace systému jednoho programu na učitelská studia byla asi největší výzva. Ve své podstatě jde často o studium jakéhosi „trojoboru“: máte jednu aprobaci, pak druhou a k tomu přibývají ještě pedagogicko-psychologické předměty. V systému je navíc mnoho hráčů, kteří se toho budou muset účastnit – od ministerstva až po pedagogické a další fakulty, které vzdělávají budoucí učitele. Každý má na věc trochu jiný pohled. Nakonec jsme určité shody ale dosáhli.
Bavili jste se se školami o takovém nastavení systému?
Během prvního roku, co úřad funguje, jsme mnohokrát jednali s reprezentacemi vysokých škol, s vedením více než třiceti vysokých škol, se zástupci vysokoškolských studentů a s odboráři. Jsme přece na stejné straně barikády. Záměrem vysokých škol stejně jako akreditačního úřadu je, abychom v České republice měli kvalitní studijní programy a díky tomu kvalitní studenty a kvalitní absolventy. A toho můžeme dosáhnout jedině tehdy, když budeme spolupracovat. Je jasné, že dříve nebo později dojde k rozporům, kdy náš názor bude jiný než příslušné vysoké školy, ale to základní směřování máme stejné.
Nový systém posuzování akreditací
Výrazně se změnilo i to, jak se budou posuzovat žádosti o akreditace. Původní komise, která skončila minulý rok, měla stále stejné členy, kteří hodnotili obory pokaždé ze své oblasti. Jak to bude vypadat nově?
V době akreditační komise existovaly stálé pracovní skupiny, které se zabývaly jednotlivými oblastmi vzdělávání. Současný systém je jiný. Na základě návrhů vysokých škol, ale i ostatních klíčových hráčů – zaměstnavatelů, výzkumných institucí a veřejné správy – vznikl seznam hodnotitelů v jednotlivých oblastech vzdělávání, který obsahuje už přes tisíc lidí. Z tohoto seznamu se vždy vytvoří pro každou žádost komise, která ji bude posuzovat.
Komise jsou ale pouze poradní orgán Rady akreditačního úřadu. Nejdřív tedy vše posuzuje odborný expert, který jako člen komise pro ni zpracuje pracovní podklad, následně celá komise, příslušný člen rady, který je gestorem dané oblasti, a teprve pak vznikne prvostupňové rozhodnutí, které učiní patnáctičlenná rada akreditačního úřadu. I pak je možné odvolání k přezkumné komisi a případně též k správnímu soudu.
Do hodnocení se tedy dostane víc lidí. Jaké to má výhody?
Nebude tam takové zpochybňování, jestli si někdo na někoho nezasedl, jako to někdy bývalo u původní Akreditační komise. Na druhou stranu ale už seznam obsahuje přes tisíc lidí. Máme seznam pro sedmatřicet oblastí a udělat z toho rozumný systém tak, aby hodnotitelé rozhodovali podobně, v ideálním případě stejně, bude náročné. Začali jsme tím, že jsme pro posuzování žádostí vytvořili obsáhlé metodické materiály a přes osmdesát procent hodnotitelů už proškolili. Postupem času vznikne správní praxe a věřím, že se hodnocení jednotlivých ad hoc ustavovaných komisí budou sbližovat. Klíčová je ovšem role členů Rady – garantů jednotlivých oblastí a Rady jako celku.
Tak obrovský počet hodnotitelů a komisí je novinka, která bude poměrně administrativně náročná. Máte v plánu vytvořit nějaký elektronický systém, který by to pomohl urychlit?
Rádi bychom vytvořili systém, aby se akreditace podávaly elektronicky. Během prvních měsíců našeho fungování jsme připravili návrhy. Problém je v tom, že se pohybujeme ve státní správě a jsme závislí na státním rozpočtu. Předpokládám, že v rozpočtu 2018 budeme mít peníze, abychom mohli zadat výběrové řízení a celý tento systém rozběhnout.
Takže ten velký nápor nových žádostí o akreditace, který začne letos a nejpozději příští rok, budete dělat ještě papírově?
Obávám se, že ano. Zatím jsme ale vlastními silami vytvořili novou verzi webu. Veškeré materiály včetně metodik, postupů pro hodnocení návrhů i hodnoticích formulářů tam jsou. Chystáme i rubriku FAQ, neboli nejčastěji kladených dotazů, aby si lidé dokázali najít, co už se řešilo.
Tisícovkám studijních oborů na českých vysokých školách skončí za dva roky akreditace. Mluvil jste o tom, že už ke konci tohoto roku začne nastupovat vlna podávání žádostí o nové akreditace, jak o ty velké, institucionální, tak pro jednotlivé programy.
Tomu, co očekáváme u akreditací studijních programů na konci letošního roku a pak v roce 2018, někdy říkám tsunami. Dále podle mých informací už několik větších škol intenzivně připravuje institucionální akreditaci a předpokládají, že žádost podají do konce tohoto roku. Je opravdu důležité, aby žádost podali co nejdřív.
Proč?
Projednávání je o trochu delší, protože jde o mnohem náročnější posuzování a součástí je povinná návštěva na místě. Pro každou oblast akreditační úřad vytvoří komisi, která zjistí, jak vše podstatné na škole funguje. Pro školy, které budou žádat o velký počet oblastí, to bude poměrně náročné i logisticky. Jakmile ale škola získá institucionální akreditaci, už si pak vlastním procesem připraví studijní programy, které si sama schválí, což by v ideálním případě měla vše stihnout tak, aby na podzim 2018 mohla vyhlásit přijímací řízení do těchto studijních programů. Ostatní, což bude většina škol, budou připravovat akreditaci jednotlivých studijních programů. Studenti do nových programů začnou nastupovat už od akademického roku 2018/19.
Dotýkají se změny výrazně i akreditací v doktorském studiu, nebo to už bude spíš na školách?
Tam změn není mnoho a jsou výrazně menší než u bakalářských a magisterských programů, o kterých jsme právě mluvili. Budeme vyžadovat, aby byly splněny standardy doktorského studijního programu, které platí ze zákona. Klíčové bude, aby škola prokázala, že má dostatečný počet lidí, kteří jsou tyto studenty schopni vést, tedy že vykonávají vědeckou nebo uměleckou činnost, která souvisí s příslušnou oblastí, ve které chtějí doktorandy vzdělávat.
Změna zasáhne i vysokoškoláky uprostřed studia
Jak to bude s vysokoškoláky, kteří začali studovat loni nebo začnou letos, a změna je tak zasáhne uprostřed studia?
Předpokládám, že většina škol si nově akredituje studijní programy, ve kterých studenti budou moci studium dokončit. Ze zákona totiž vyplývá, že pokud škola přestane mít z jakýchkoli důvodů akreditaci pro nějaký studijní program, je její povinností zajistit studentům pokračování přímo u nich nebo někde jinde. Už se to v minulosti stalo. Dojde tedy pravděpodobně k tomu, že studenti ukončí studium v příslušném oboru a rovnou navážou v novém programu. Problém bude spíš v tom, že nový program nebude úplně identický. Vysoká škola si to ale může upravit podle svých vnitřních předpisů, takže nebude nutit studenty ze třetího ročníku, aby museli dostudovávat něco z prvního ročníku. Další z možností je využít toho, že ze zákona je daný studijní program spojen se studijními plány. Vysokoškoláci tedy můžou mít speciální plán na dokončení svého studia.
Vysokoškoláci ale dostanou titul v jiném studijním programu, než který začali studovat.
Ano, budou mít na diplomu to, co bude nově akreditováno. Každé přechodné období bohužel přináší nějaké problémy. Druhou možností ještě bylo, že dojde k malé technické novele vysokoškolského zákona, která by umožnila tento problém trochu překlenout. Mohla by vzniknout také malá novela, z níž by plynulo, že by mohl akreditační úřad prodloužit obory na dostudování. Tím by se ale vysokým školám zbytečně prodloužila doba, kdy budou držet oba systémy zároveň. Vzhledem k tomu, že současné poslanecké sněmovně brzy končí volební období a tato věc se doposud nestala, těžko říct, jestli k tomu dojde.
Současných vysokoškoláků by se to tedy nemělo už nijak víc dotknout?
Občas se objevují komentáře, že desítky nebo stovky tisíc studentů budou najednou na dlažbě. To nehrozí. Školy budou mít možnost si vše upravit. Za akreditační úřad také rozhodně nechceme studenty v tomto smyslu jakkoli poškodit.
Součástí akreditací jednotlivých programů bude posuzování toho, jestli má škola nastavený systém hodnocení kvality. Budete takový systém vyžadovat už letos?
Pro letošek jsme systém zjednodušili. Mnohé vysoké školy sice takový systém formálně neměly, ale do značné míry ho naplňovaly a teď jej postupně chystají. Zprávu o hodnocení kvality pro tento rok po vysokých školách nebudeme u akreditací studijních programů chtít, pokud systém teprve zavádějí. Další zjednodušení bude spočívat v tom, že pokud bude vysoká škola akreditovat během jednoho roku několik studijních programů, takzvaný institucionální kontext bude posuzovaný jenom u prvního programu, pro ostatní to bude převzato. Byl by nesmysl, aby vypracovávali opakovaně stejné materiály a my je znovu posuzovali.
Vraťme se ještě k takzvané institucionální akreditaci, při níž si svou kvalitu budou hlídat samy vysoké školy. Akreditace se bude udělovat na deset let. Znamená to, že na tu dobu budou mít školy úplně volné ruce?
Ano, dostanou od nás jakýsi bianko šek. Posuzování institucionální akreditace ale bude náročné, dlouhé a školy budou muset prokázat, že jsou schopny si nastavit takové procesy, které ohlídají, že to, co budou učit, je skutečně kvalitní. Ne každá škola má v současné době šanci tuto akreditaci získat. Pokud se vše nastaví dobře, má tento systém tu výhodu, že škola sama dobře ví, co jednotlivé fakulty jsou a nejsou schopny učit.
Nebudou lidé ze školy příliš zaujatí? Dokážou sami odhalit třeba kauzy typu plzeňská práva?
Myslím si, že není správné, abychom přistupovali k vysokým školám s absolutní nedůvěrou. Ve vysokoškolském vzdělání je důležitá samostatnost a samosprávnost. Neměli bychom vycházet primárně z toho, že vysokým školám nedůvěřujeme a že je budeme neustále kontrolovat. Svoboda, nebo říkejme pravomoci a zodpovědnost, umožní školám se víc zamyslet nad tím, co dělají a co by dělat měly. Celá novela s sebou nese zvýšení samostatnosti a zodpovědnosti škol i akreditačního úřadu. Svoboda je ale vždycky spojená se zodpovědností. Někteří ji neunesou, ale kvalitní vysoké školy by měly.
Přinese celá změna systému něco přímo učitelům a jejich studentům, tedy kromě většího papírování?
Jak všechny vnitřní procesy podléhají správnímu řádu, je pravda, že budeme všichni vytvářet víc papírů. To je věc, kterou zákonodárce do zákona dal a nedá se s tím příliš mnoho dělat. Změna ale akademikům umožní, aby si sami formovali své studijní programy a zamysleli se nad tím, jestli je stávající systém rozdrobenosti na tisíce oborů optimální. Studenti by se zase měli víc přemýšlet nad tím, na kterou vysokou školu půjdou. Máme obrovské množství vysokých škol, více než sto fakult, a ne všechny jsou stejně kvalitní. Ze svého dřívějšího působení vím, že už se blížíme k západu, kde není tak důležité, že máte titul, ale jaký je a čím dál důležitější bude, ze které vysoké školy jste ho získali. Zdá se, že tuto skutečnost začínají chápat i zaměstnavatelé. Říkají, že už preferují absolventy některých vysokých škol. Někdy dokonce připouští, že absolventy některých vysokých škol nezvou už ani na výběrová řízení, protože to nemá smysl. Studenti se začínají zamýšlet nad tím, že není třeba absolvovat lehkou vysokou školu, ale takovou, která jim zvýší možnost získání dobrého zaměstnání.