Na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze (DAMU) otevírají nový magisterský program, který se jako první v Česku zaměří na vzdělávání profesionálních designérů zvuku, světla a projekcí při představeních. Divadla, performance i výstavy totiž stále více používají moderní technologie, ale je čím dál těžší je sladit do uměleckého celku. Přihlášky se podávají do 15. března, přijmout chtějí šest studentů či studentek.
„Náš obor je ideální pro všechny, kdo mají rádi technologie a zároveň mají tvůrčí tendence, chtějí vytvářet svůj obsah,“ říká Pavla Beranová, která má v programu s názvem Světelný a audiovizuální design pro živá umění (Light and Audiovisual Design for Live Arts, LAD-LA) na starosti světlo, zatímco její kolega Vratislav Šrámek je zodpovědný za výuku zvukového designu.
Co si pod pojmem světelný a audiovizuální design konkrétně představit?
Beranová: Je to vytváření vizuálního prostředí pro divadlo, performance a další aktivity, které počítáme mezi živé umění. A je to také práce s prostorem. Světelný a projekční design, to je taková nehmotná scénografie. Nevytváříme hmotné kulisy, ale světelné. Vycházíme z divadelní praxe, ale chceme rozšířit působení i na výstavnictví a eventy.
Šrámek: To samé se týká audia. Design znamená vytváření prostředí. Je to zásadní rozhodnutí o přístupu k prostoru a k jeho možnostem, až po šíři toho, čeho všeho je možné dosáhnout pomocí technologií a vlastní kreativity. Ve zvuku se jedná samozřejmě o práci s tichem a zvukem. Zásadní ale je, že pracujeme s živým, reálným prostorem, nevyrábíme film.
Proč tento obor vzniká až nyní? Světla a projekce se přece používají už roky…
Beranová: Samozřejmě že na divadelních školách se osvětlení a ozvučení učilo i dříve. My se ale chceme zaměřit na jejich propojení a na systematický, a přitom kreativní přístup. Světelný a audiovizuální design dává těmto nástrojům větší autonomii. Světlo a zvuk mají svého autora, který spolupracuje s ostatními autory, již se na představení podílejí. Je tomu také věnována větší mentální energie, víc času. O zvuku, světle a celkově o obraze se přemýšlí více do hloubky. Jinými slovy, tento obor vznikl proto, že nad světlem, zvukem a projekcí se na divadlech začíná více uvažovat, mají v představeních čím dál větší důležitost a také je nutné je vzájemně propojovat.
Šrámek: Dříve hudbu na divadle hráli živí hudebníci, například orchestr činohry Národního divadla. Často se hudba a zvuk na divadle bral a pořád ještě trochu bere stylem: Tak tam něco zahrajte, pusťte. Později díky filmovému průmyslu vznikl pojem sound design a nyní díky požadavkům i divadelních režisérů běží vývoj scénických technologií rychlým tempem a možnosti zvuku v živém představení se tak významně rozšiřují. Všechny tři designy, tedy zvuk, světlo a projekce, jsou nezbytně spojeny s technologií. V Česku se dlouho udržoval pocit, že technologie na divadle moc nepotřebujeme. Lidé se dostávali k práci osvětlovačů a zvukařů tak, že měli třeba vystudovanou elektrotechniku a byli více či méně kreativní. No a pak se k tomu přimotal nějaký hudebník. Ovšem zvukový design neznamená, že v představení jednou zaprší. Vyžaduje mnohem větší mentální energii, je to strategické rozhodnutí, které by mělo běžet od počátku tvorby inscenace. Potřebujeme na to vystudované lidi, není možné zase říct, že ono se to nějak udělá. Jinak nás bude válcovat film. Také je fakt, že zvuková tvorba se učí na HAMU a také na FAMU, takže otázka byla, proč to chceme zavádět ještě na DAMU. Navíc tento obor je finančně náročný, není možné to dělat jen s telefonem v ruce.
A jak jste si jej nakonec prosadili?
Šrámek: Díky výzvě kapitoly Národního plánu obnovy určené pro transformaci vysokého školství, kde byla podmínka, že vytvoříme profesní studijní program. Získali jsme tak finanční krytí. Vedení fakulty a spousta dalších lidí ve vedení AMU měli tu odvahu se do toho pustit, takže se pro celou školu podařilo získat finance. Konečně po desítkách let se podařilo vytvořit studijní obor, který pracuje s těmito třemi designovými liniemi, tedy zvukem, světlem a projekcí v živém prostoru, které se vzájemně prostupují a jedna těží z druhé.
Od kdy program LAD-LA spouštíte?
Beranová: Od příštího akademického roku, tedy od září 2025. Přijímačky budou už teď na jaře, v dubnu. Přihlášky se mohou podávat do 15. března.
Jak ty přijímací zkoušky budou vypadat?
Beranová: Očekáváme, že se budou hlásit studenti z různých typů škol, technických i uměleckých. Zkouška proto bude hlavně testovat předpoklady pro kreativní práci s technologiemi. Bude velmi workshopového typu, tedy spoustu úkolů budou uchazeči řešit společně, v čemž jsme se nechali inspirovat zahraničními školami. Pak zadáme také individuální úkoly, ale kvůli různému spektru uchazečů nemůžeme testovat nějaké konkrétní, specifické znalosti. Přijímačky máme tedy postavené tak, že testujeme potenciál učit se, tvořit, rychle reagovat, fungovat v týmu. Důležitá součást přijímaček bude také pohovor, v němž zjistíme, jaké zkušenosti už daný uchazeč má.
Šrámek: Budeme zkoušet i základní technologickou zdatnost. Uchazeč má být schopen se rychle naučit zacházet i s technologií, kterou nezná, a přemýšlet nad ní. Také otestujeme schopnost vnímat kontext práce divadla a zařadíme i testování schopnosti orientovat se v proudu zvukové kompozice a reagovat na ni. Lidé, kteří pracují na divadle se zvukem, nemohou jen koukat na tlačítka, musí umět poslouchat a musí se umět dívat, vnímat scénickou situaci – tedy celý scénický kontext.
Kolik studujících přijmete?
Beranová: Maximálně šest.
Máte pro ně technologické vybavení?
Beranová: Ano, máme, a to právě díky financím z Národního plánu obnovy. Očekáváme, že studenti budou pracovat s vlastními počítači, hlavně pro ně tedy máme zvukové, světelné a projekční vybavení, které se podařilo pořídit v takové kvalitě, aby odpovídalo současným standardům.
Jaký očekáváte zájem?
Šrámek: To je otázka, ale na den otevřených dveří návštěvníci přišli a víme i o našich vlastních bakalářských studentech, kteří se chtějí hlásit. Zájem o profesi audiovizuálního designéra určitě je. Ale bude to chvíli trvat a bude záležet na prvních absolventech a na tom, co budou dělat ve veřejném prostoru, v divadle i ve škole a jak je veřejnost začne vnímat.
Proč to otevíráte jako magisterský, a ne bakalářský program?
Beranová: Navazujeme na zkušenost zahraničních škol, které byly naší inspirací. Například ENSATT v Lyonu má světelný design také pouze na magistru. Je dobré, když má student, který studuje takhle specializovaný obor, už nějaké základy z příbuzných oborů. Je těžké si představit, že by ze střední školy skočil přímo do scénického designu.
Šrámek: Má to i prozaický důvod – například na ČVUT vznikl bakalářský studijní program, který se jmenuje Scénické technologie. Jeho studenti jsou ve druhém ročníku. Je prostě spousta příbuzných bakalářských oborů na jiných vysokých školách, jejichž absolventi se mohou stát studenty našeho magisterského programu.
Budete rozdělovat studenty a studentky světelného, projekčního a zvukového designu?
Šrámek: Nikoli. Všichni studenti budou studovat všechny tři designy. Pak je možnost, že se v rámci svého absolventského úkolu zaměří jedním směrem, ale během studia budou pracovat spolu. Důvod je jednoduchý – situace v Česku nedovoluje, abychom si hráli na to, že někdo dělá jenom projekci nebo jenom zvuk a tak dále. Ti lidé musí tvořit tým a být schopni uvažovat o tom druhém. Při skladbě studia jsme se snažili vytvořit celostní vnímání toho, co AMU nabízí – tedy jsou tam předměty z FAMU, z DAMU i HAMU, což je nejen dle mého velmi důležité.
Zdá se mi, že vhodný uchazeči musí být umělci a technici v jednom...
Beranová: Ano, ale takoví lidé v Česku jsou a je jich docela dost. Náš obor je ideální právě pro typy lidí, kteří mají rádi technologie, rádi se jimi zabývají a mají zároveň tvůrčí tendenci, chtějí vytvářet svůj obsah.
Bude po vašich absolventech a absolventkách poptávka? Víte o tom, že divadla tuto profesi potřebují a chtějí?
Šrámek: Na to je jednoduchá odpověď: Včera bylo pozdě. Potřebují ji velmi.
Zmínili jste, že jste se inspirovali školami v zahraničí. Jak tam studium vypadá?
Beranová: Ano, inspirovali jsme se hlavně ve Francii, ve Finsku a v Anglii. Tam tyto studijní obory existují již delší dobu a postavy světelného, projekčního a zvukového designéra jsou tam brány jako běžná součást tvůrčího týmu. Čili studenti tam mají přesnější vizi, co budou po škole dělat, protože tam už jsou tyto profese naprosto etablované. Školy, které je učí, bývají hodně výběrové. Například na ENSATT v Lyonu berou na světelný design také jen šest lidí. Studující tedy musí prokázat velkou motivaci, aby se na něj dostali. Mám zkušenost, že jim pak vydrží i během studia. I proto, že je poměrně krátké, si většina snaží si z něj odnést co nejvíce. Studují, tvoří, participují na projektech svých spolužáků z jiných oborů. Snad to tak budeme mít také.