Působí na prestižní Antverpské univerzitě v Belgii. Jeho prací je propojovat firmy s vědci, vyjednávat o licencích duševního vlastnictví nebo vytvářet spin-off firmy. Předtím Jurgen Joossens na stejné univerzitě pracoval jako manažer výzkumu a vývoje i jako vědec v mezinárodní farmaceutické společnosti. Jak se v Belgii bádá, jakým způsobem vláda podporuje transfer technologií, čím se můžeme v Česku inspirovat a jak zamezit odlivu tuzemských talentů, odpovídá v rozhovoru.
Co se musí stát, aby se zmenšila propast mezi inovační vyspělostí zemí západu a východu Evropy? „Jsem přesvědčen, že kvalita našich vědců je v jádru srovnatelná ve všech evropských zemích. Ale na některé body bychom se měli zaměřit: za prvé mnoho vědců z východních zemí je závislých na mezinárodním financování. Vlády by ale měly investovat více do svých místních výzkumných organizací, a to jak v akademické, tak v soukromé sféře,“ myslí si Joossens.
Jak se v Belgii dělá věda, co funguje a co naopak vázne?
Belgie je federální stát a za vědu a inovace jsou odpovědné jednotlivé regiony. Moje Antverpská univerzita sídlí ve Vlámsku, a proto také budu mluvit pouze o situaci v tomto regionu. Vlámská vláda podporuje jak základní, tak aplikovaný výzkum, což je velmi důležité, protože oba tyto přístupy jdou ruku v ruce. Vláda také podporuje takzvané STEM výukové programy (programy založené na spojení disciplín vědy, technologie, strojírenství a matematiky, pozn. red.) a s touto výukou se začíná už na základních školách, takže studenti si pak mohou vybírat více vědecky orientované studijní obory. Stejně tak vláda podporuje mezinárodní propojení vědeckého světa. Vlámská vláda značně investuje do výzkumu a vývoje, a to jak v akademickém, tak soukromém sektoru. Chce vidět víc partnerství mezi průmyslem a akademiky, a proto soukromé firmy mohou pro své projekty získat vyšší státní podporu, pokud na nich spolupracují s akademickou sférou.
K tomu všemu vláda opravdu výrazně podporuje takzvaný model čtyřnásobné spirály (takzvaný Quadruple Helix Model of Innovation vnímá jako zásadní čtyři pilíře spolupráce: vědu, politiku, průmysl a společnost, zahrnuje velké zapojení celého společenského rámce do procesu inovací, pozn. red.) a chce zahrnout expertizy od lokálních autorit, především měst a také od občanů. A co víc, vláda také podporuje transfer technologií a v roce 2005 zřídila Průmyslový výzkumný fond (Industrial Research Fund, IOF, který podporuje strategický základní výzkum ve Vlámsku, pozn. red.).
Co to změnilo?
S tímto schématem financování může akademický svět najmout byznysově orientované manažery, kteří úzce spolupracují s vědci na transferu jejich vědeckých výsledků do průmyslu nebo zakládají nové firmy. Následně se stejný fond dá použít na podporu strategických projektů základního výzkumu a mohou obsahovat i rozpočet pro pokrytí výdajů na patenty v takzvaném režimu Proof of Concept (testování proveditelnosti určité myšlenky nebo nové metody, pozn. red.).
A jak se pak hodnotí úspěšnost jednotlivých projektů?
Samozřejmě, že tohle všechno nemáme zadarmo. Naše univerzity jsou velmi často hodnoceny a každý rok musí podávat reporty o svých výsledcích. Pokud se jejich výsledky zhoršují, snižuje se jim i finanční podpora. V poslední době jsou parametry pro podporu výzkumu ještě více orientovány na výsledky a na kvalitu. V základním výzkumu se například hodnotí stupeň mezinárodní spolupráce, různorodost zaměření výzkumu a množství oborů, které výzkum pokrývá, místo aby se hodnotila jenom vstupní data. Například údaj o počtu absolventů dané školy už byl vyřazen. Na poli aplikovaného výzkumu, tedy financovaného skrze IOF, hrají roli parametry jako například obhájené Ph.D., publikace, citace, příjmy z průmyslu, mezinárodní financování, počet amerických či evropských patentů a počet spin-offových firem (firma, která funguje při univerzitě a využívá jejího duševního vlastnictví, pozn. red.), které díky projektu vznikly. Aby univerzita získala financování přes IOF, musí každých šest let sepsat a předložit strategický plán s jasně vytyčenými cíli. Pak výsledek těchto plánů na konci každého šestiletého období hodnotí mezinárodní panel vědců. A v neposlední řadě musí tento plán schválit vláda.
Je to podle vás dobrý systém?
Jsem přesvědčen, že tenhle přístup funguje dobře, jsme svědky více vědeckých spoluprací, vznikají konsorcia a vědecké platformy napříč různými univerzitami. Získáváme více evropských grantů, víc partnerství s průmyslem a rodí se více spin-off firem. Je jasné, že naši výzkumníci se díky tomu více zaměřují na výsledky, a tomu se říká chytrá specializace.
Nepřibývá ale tím pádem vědcům hrozně moc administrativy?
Ano, to je nevýhoda tohoto přístupu. Vědci musí psát reporty, sumarizace, zhodnocení parametrů, zvýšilo se i množství hodnoticích koleček ke každému projektu. Kvůli tomu pak profesoři a vědci mají méně času na hluboké rozhovory se svými Ph.D. studenty nebo na delší dovolenou nebo na osobní rozvoj v oblasti vědy. Pro mladé vědce je zároveň velmi obtížné za těchto podmínek posouvat svůj vlastní výzkum, protože aby získali grant, jsou závislí na svých profesorech a seniorních vedoucích. Abyste získali grant, musíte prokázat, že jste byli úspěšní v jiných projektech a že už máte nějaké záznamy v grantových přihláškách. Takže proto potřebují hodně propracované životopisy se spoustou dobrozdání od svých vedoucích, aby vůbec měli šanci v grantové soutěži uspět. Možná právě kvůli tomuto systému spousta nových výzkumných linií ani nezačne, protože tito mladí vědci nemohou na novém vědním poli prokázat žádné předchozí grantové úspěchy. Takže přicházíme tady o příležitosti? Asi ano. Mnoho výzkumníků prostě neunese ten neustálý tlak na vytváření nových výsledků, grantových přihlášek, publikací, plnění učitelských povinností…
Současný systém nutí profesory, aby byli dobří ve všem, v učení, ve výzkumu a službě veřejnosti, ale možná se potřebujeme posunout spíše k systému, kde se různé cíle rozdělí mezi více různých lidí. Bude například existovat vyučující profesor a výzkumný profesor.
Další potíží jsou náklady na mzdy v západních zemích. Protože náš daňový systém tlačí náklady na mzdy vědeckých pracovníků nahoru, jen malá část z grantů pak může být použita na provoz a vybavení nutné k výzkumu. A k tomu všemu i techničtí pracovníci, kteří jsou u výzkumu také nutní, jsou na platech velmi drazí.
Jak by se mohla zmenšit propast mezi inovační vyspělostí západu a východu Evropy?
Jsem skutečně přesvědčen, že kvalita našich vědců je v jádru srovnatelná ve všech evropských zemích. Ale na některé body bychom se měli zaměřit: za prvé mnoho vědců z východních zemí je závislých na mezinárodním financování. Vlády by ale měly investovat více do svých místních výzkumných organizací, a to jak v akademické sféře, tak v soukromé sféře.
Dále velmi pravděpodobně se východní země potýkají s odlivem mozků. Mnoho z jejich výzkumníků už pracuje v zahraničí. A přijedou zpátky, aby posílili svůj domácí výzkum? Vlády by měly navrhnout takový systém dotací a financování, aby přesvědčily vědce-krajany, aby se vrátili domů. A současně by se měly pokusit přitáhnout zahraniční vědecké špičky. Například tím, že jim nabídnou dobré výzkumné zázemí a veškerou vítanou podporu.
Východní státy by se také měly zaměřit na otázky jako například, jestli se dostatečně dobře rozvíjí spolupráce mezi vědci a jestli se jejich vědecké výsledky dostatečně monitorují.
Stejně tak by je mělo zajímat, jestli jsou jejich akademici dost otevření spolupráci s lokálními výrobními firmami a jestli vláda dostatečně napomáhá tomuto spojení. Protože mnoho vědců může mít užitek z kariéry v průmyslu a akademici mohou podporovat výzkum a vývoj právě z pozice zaměstnanců ve firmách nebo start-upech.
Také by bylo dobré přimět vědecké organizace k tomu, aby investovaly do vybavení a do lidí, kteří jsou skutečně v daném oboru výjimeční. Je také třeba monitorovat využití vybavení a celé infrastruktury. Méně je totiž někdy více. Drahé špičkové vybavení, které se dostatečně efektivně nevyužívá a nebo které se nedá provozovat i poté, co skončí financování projektu, je jenom mrhání zdroji. Snažte se sdílet vybavení i odborné znalosti a otevřít je pro co nejvíce vědců. Stejně tak by bylo dobré zaměřit se jen na některé výzkumné obory. Ne všechny organizace a regiony musí nabízet všechny vědecké disciplíny.
Jak vše podle vás ovlivní současná pandemie?
Doufám, že povede k větší spolupráci a partnerství. Budeme nuceni pracovat společně s jediným cílem a pod tlakem. To přinese výsledky. Také najdeme více efektivních nástrojů a metod na týmovou práci v online prostředí. Data se budou publikovat rychleji, smažou se některé hranice a regulace, aby se otevřela cesta novým postupům. Někteří vědci díky pandemii získají čas, aby si odpočinuli od každodenní pracovní rutiny, a přijdou s novými iniciativami a nápady. Krize může vést k novým příležitostem.
Autorka je redaktorkou Hospodářských novin.