Univerzity v bývalém východním Německu jsou teď na stejné úrovni jako ty na západě Evropy, zatímco jiné v bývalém sovětském bloku stále zaostávají. David Matthews navštívil Polsko, aby zjistil proč.
Přeloženo na základě dohody o exkluzivním partnerství s magazínem Times Higher Education. / Republishing based on partnership between Times Higher Education and Universitas magazine.
Berlínská Humboldtova univerzita a Varšavská univerzita by mohly být dvojčata. Obě vznikly ve druhém desetiletí 19. století a na obou studovali některé z nejznámějších politických, uměleckých a vědeckých osobností dané země. Německou univerzitu navštěvovali Karl Marx a Otto von Bismarck a Varšava zase odchovala pět z polských laureátů Nobelovy ceny včetně spisovatelů Henryka Sienkiewicze, autora románu Quo Vadis, a Czesława Miłosze, který se ve svých básních a knihách stavěl proti totalitarismu 20. století.
Varšavská a Humboldtova univerzita se dokonce trochu podobají i vzhledem: jejich historické kampusy v centru města se v obou případech vyznačují neoklasicistními budovami v krémové barvě zdobenými sochami v románském stylu. I po druhé světové válce byly jejich osudy podobné: obě upadly pod autoritářskou kontrolu komunistických vlád, než se na začátku 90. let 20. století vynořily do oslepujícího nového postkomunistického světa.
V té chvíli se ale jejich cesty začaly rozcházet. Žebříčky nedokážou zachytit všechno, co se na univerzitě odehrává, ale podle jejich svědectví teď Varšava, která se v posledním světovém žebříčku univerzit Times Higher Education umístila na 501.–600. místě, značně zaostává za Humboldtovou univerzitou, která je na 62. místě. I další měřítka ukazují, že Humboldt je teď vyspělejší výzkumnou univerzitou. Od doby, kdy byla v roce 2007 založena Evropská rada pro výzkum, získala Varšava v nesmírně ostré konkurenci 13 jejích grantů, ale devět z nich bylo startovních grantů určených vědcům stojícím na počátku své kariéry. Výzkumníci z Humboldtovy univerzity získali 14 ERC grantů, z toho šest v kategorii pokročilých.
Tato propast je jeden z mnoha příkladů toho, že bývalé komunistické země Evropy nedokázaly v laboratořích dohnat své západní sousedy tak rychle, jak se doufalo, když téměř před třemi desetiletími padla železná opona – navzdory tomu, že téměř všechny tyto státy se staly členy Evropské unie.
V ekonomické sféře se řada z takzvaných zemí EU13 – které se připojily k EU po roce 2004 a patří mezi ně i Malta a Kypr – rychle přibližuje Západu. Co se týče kupní síly na hlavu, většina bývalých komunistických zemí udělala obrovský pokrok: Češi a Slovinci jsou teď například jen nepatrně chudší, než je průměr v EU, a daří se jim lépe než občanům Portugalska a Řecka. Podle údajů Světové banky o hrubém domácím produktu na hlavu (v přepočtu podle parity kupní síly) z roku 2016 jsou na tom Poláci o něco málo lépe než Řekové a panorama Varšavy je dnes tak přeplněné zářícími novými mrakodrapy, že Berlín ve srovnání s ní vypadá jako okresní město. Polská ekonomika v roce 2017 vzrostla o 4,6 procenta, což je tempo, o kterém si politici v západní Evropě mohou nechat jen zdát.
Stačí se ale podívat na mapu vědeckých úspěchů a dědictví železné opony je pořád očividné. Hodnocení EU Regional Innovation Scoreboard za rok 2017, které porovnává míru inovativnosti jednotlivých regionů, mapuje podíl vědeckých článků s velkým počtem citací v evropských regionech. Stará hranice mezi komunismem a kapitalismem je v údajích o počtu citací pořád jasně viditelná: světlou výjimkou je právě východní Německo (a možná ještě Slovinsko a části České republiky).
Co se týče citačního ohlasu váženého podle oborů, který bere v úvahu rozdíly mezi obory, Polsko, Rumunsko a Česká republika se umístily hluboko pod svými sousedy Rakouskem, Německem a Itálií. Maďarsko a Slovinsko si vedou lépe, ale stále zaostávají za Německem.
Dalo by se namítat, že k nasbírání většího počtu citací je potřeba čas a že bibliometrické údaje jsou tedy retrospektivní a nemusí odrážet aktuální situaci. Pohled na počty udělených grantů, které naopak odráží budoucí vývoj, nicméně ukazuje podobný obrázek. Podle článku Scientific publication performance in post-communist countries: still lagging far behind, který vyšel v roce 2016 v časopise Scientometrics a v němž čeští výzkumníci zkoumají přetrvávající rozdíly mezi Východem a Západem, získali v roce 2015 noví východní členové EU pouhá 3 procenta startovacích ERC grantů (autoři studie Štěpán Jurajda, Stanislav Kozubek, Daniel Münich, Samuel Škoda působí v institutu CERGE-EI a jsou i autory webové aplikace, kde je možné si přímo jednotlivé obory a státy porovnat – pozn. red.). Státy EU13 přitom v roce 2017 tvořily 8,7 procenta HDP Evropské unie.
Dvoukolejná Evropa: zemím za bývalou železnou oponou se stále nedaří srovnat krok
Jak se tedy Humboldtově univerzitě – a východoněmeckému výzkumnému systému obecně – povedlo dohnat Západ, zatímco Varšava a Polsko jsou stále „východními“ zeměmi? A co nám jejich příběh může říct o tom, jakou má východ kontinentu šanci dohnat v dohledné době západní státy?
Po pádu berlínské zdi v roce 1989 byla „transformace ve východním Německu radikálnější než v ostatních východoevropských zemích“, vysvětluje Peer Pasternack, ředitel institutu pro výzkum vysokoškolského vzdělávání na Univerzitě Martina Luthera v Halle-Wittenbergu a odborník na historii univerzit v postkomunistických zemích.
V bývalé Německé demokratické republice byly instituce zabývající se výzkumem předmětů považovaných za politicky kompromitované, jako je filozofie a historie, po revoluci zrušeny. Vznikly komise zkoumající politickou integritu východoněmeckých profesorů, které například ověřovaly, zda v minulosti nespolupracovali se Stasi. Podle Pasternackova výzkumu byl jeden z deseti profesorů Humboldtovy univerzity z politických důvodů propuštěn. Ukázalo se například, že prezident Humboldtovy univerzity, teolog Heinrich Fink, byl spolupracovníkem tajné policie.
To ale nebylo všechno. Jak Pasternack vysvětluje, východoněmečtí profesoři se až na několik výjimek museli znovu ucházet o svá místa v konkurenci žadatelů ze západního Německa, kde byla „zásoba“ mladých výzkumníků, pro které nebyl dostatek vyšších pozic. Zejména v humanitních oborech to znamenalo, že východoněmečtí akademici přišli o práci a na jejich místa nastoupili nově příchozí pracovníci ze západu.
V roce 1997 představovali na Humboldtu akademičtí pracovníci, kteří tam pracovali už před rokem 1989, už jen 16 procent celého akademického sboru. Univerzita obrátila list.
Současně byl výzkumný systém bývalé NDR záměrně přepracován v západoněmeckém stylu a do východního Německa se přesunuly západoněmecké výzkumné instituce. Společnost Maxe Plancka, která se po druhé světové válce stala ve Spolkové republice Německo přední sítí institutů zabývajících se základním výzkumem, založila v bývalém východním Německu 18 institutů, a dokonce přesunula své hlavní ústředí do Berlína (i když její skutečné administrativní ústředí zůstává i nadále v Mnichově).
Maciej Duszczyk, který je dnes prorektorem Varšavské univerzity pro výzkum a mezinárodní vztahy, strávil v roce 1992 šest měsíců v Lipsku. Pamatuje si, jak východoněmečtí profesoři přicházeli o práci a na jejich místa nastupovali výzkumníci ze západního Německa. Jak ale říká, v Polsku bylo „naprosto nemožné“ jít stejnou cestou, a to z toho očividného důvodu, že nebylo žádné západní Polsko, které by dodalo nové vědce.
A stejně tak nebylo žádné západní Polsko, z kterého by do bývalého komunistického státu proudily peníze. Odhaduje se, že do roku 2014 investovalo západní Německo do bývalého východního Německa 2 biliony eur (51,5 bilionu korun), čímž ho zbavilo nutnosti škrtů ve výzkumném systému. V Polsku byly ale pokusy místních univerzit o přijetí nové generace výzkumníků často brzděny ekonomickými bouřemi, které ve všech zemích bývalého východního bloku provázely trnitý přechod na tržní ekonomiku.
Přehled mistrů těžké váhy: Citační ohlas vs. HDP na hlavu na obou stranách železné opony
Renata Siemieńska, profesorka na institutu sociální studií Roberta Zajonce na Varšavské univerzitě, vzpomíná, jak její univerzita přijala „řadu mladých chytrých lidí“, kteří byli nicméně nuceni najít si druhou práci, aby vyšli s platem – někdy i na nových soukromých vysokoškolských institucích, které se objevily spolu s liberalizací systému po pádu komunismu. Jak říká, neměli proto možnost se plně věnovat rozvoji svých výzkumnických dovedností a jeden z nich měl nakonec 17 různých prací, zatímco další emigrovali: „Bylo to opravdu extrémní.“
Z příslušníků této „ztracené generace nerozvinutého vědeckého kapitálu“ jsou dnes padesátníci a šedesátníci a většině z nich se nepodařilo získat trvalé pozice, takže se už výzkumu nevěnují, dodává Siemieńska.
Problémy byly o to horší, že výzkum nebyl v postkomunistickém Polsku prioritou: tou byla výuka. Přechod z komunistického systému by byl „nemožný“ bez „dostatečného počtu vzdělaných lidí“, říká prorektor Duszczyk. Země potřebovala rychle naučit lidi, jak fungovat v demokracii a v tržní ekonomie.
Jerzy Duszyński, prezident polské akademie věd (PAN), s touto analýzou souhlasí a poukazuje na obrovské pokroky, které Polsko udělalo v počtu studentů přijatých do vysokoškolského vzdělávání. V roce 1989 šlo na univerzitu jen 8 procent všech mladých lidí v zemi, zatímco dnes je to 43 procent.
Na chvostu Evropy: Výzkum a vývoj v EU13 zaostává za svým potenciálem
Podle Siemieńské je mylné se domnívat, že chudší země mohou propast ve výzkumu v porovnání s bohatými státy překlenout stejně, jako dokážou překlenout propast ekonomickou. Společnosti v bohatých zemích často přesouvají výrobu do chudších zemí, aby mohly těžit z nižších mezd, z čehož chudší země na oplátku doufají vytěžit větší objem investic, větší počet pracovních míst a víc know-how na podporu vlastního růstu. Tato metoda dohánění se ale nedá snadno uplatnit na výzkum, zejména v oborech s vysokými kapitálovými náklady na vybavení laboratoří, jako jsou přírodní vědy.
„Nedá se jednoduše říct, že v Polsku je všechno levnější. Není, protože potřebujete přesně to samé vybavení, jako mají v Michiganu, Berlíně nebo Londýně,“ upozorňuje Siemieńska.
Nízké mzdy polských dělníků ve výrobě mohou být motivací pro Volkswagen, aby tu postavil továrnu, ale nízké mzdy polských biochemiků je spíš podnítí k emigraci do USA. Příjmy akademiků v postkomunistických zemích jednoduše „nejsou konkurenceschopné“, říká Pasternack, a talentovaní lidé tak ze země odchází. „Je to prostě akademický kapitalismus,“ podotýká.
Když se všechny tyto nevýhody sečtou, je výsledkem to, že vysokoškolský vzdělávací a vědecký systém v Polsku „má stále horší výkonnost a nižší míru inovace, než by bylo optimální“, jak loni varoval výbor zahraničních pozorovatelů ve zprávě Poland’s Higher Education and Science System pro Evropskou komisi. I při očištění výsledků o to, kolik země do výzkumu a vývoje investuje, Polsko „v oblasti kvality vědecké práce očividně podává podprůměrné výsledky“, stojí ve zprávě.
Totéž platí pro všechny postkomunistické státy EU kromě Slovinska, jak uvádí zpráva Evropské komise vydaná na začátku letošního roku: Science, Research and Innovation Performance of the EU 2018. Podle této zprávy vzniká v postkomunistických zemích méně vysoce citovaných článků (v horních deseti procentech nebo v horním procentu), než by se dalo očekávat vzhledem k tomu, kolik investují do veřejného výzkumu a vývoje. „Zdá se, že zdroje investované do veřejného výzkumu v zemích, jako je Estonsko, Česká republika [a] Litva…nevedou k dostatečně kvalitním výsledkům“, říká zpráva.
Inspekce polského systému, která proběhla v roce 2017, přišla s nijak překvapivými doporučeními: podle ní by země měla rozvinout několik svých univerzit na „výzkumné univerzity schopné obstát v mezinárodní konkurenci“ neboli „vlajkové“ instituce. Měla by také zavést poplatky za studium, posílit pozici manažerů a oslabit roli akademiků, navázat více spojení s firemní sférou a širší společností a zvýšit míru internacionalizace intenzivnějším prouděním studentů a zaměstnanců do Polska a z něj.
Zpráva se zvlášť zaměřila na polskou síť 114 veřejných výzkumných institucí – které zaměstnávají více než 12 000 výzkumníků – a polskou akademii věd (PAN), což je další síť 70 organizací zaměstnávající 8 000 akademiků. Podle doporučení zprávy by se instituty s nejlepšími výsledky měly spojit do výzkumných univerzit, což by „zvýšilo mezinárodní viditelnost polské vědy a zlepšilo výsledky polských univerzit v mezinárodních žebříčcích“.
Stejně jako v Německu je i v Polsku výzkum stále rozdělen mezi veřejné instituty a univerzity. Je to situace na hony vzdálená anglicky mluvícímu světu, kde univerzity hrají hlavní roli – a pro Janusze Grzelaka, člena demokratické opozice během posledních let komunistického režimu, který se po jeho pádu stal náměstkem ministra pro vysokoškolské vzdělávaní, je to stále zdroj roztrpčení. I jako dnešní sedmdesátník Grzelak říká, že si přeje, aby tenkrát mohl pro přiblížení univerzit a výzkumných institutů udělat víc. Estonsko to dokázalo – s tím výsledkem, že jeho nejlepší instituce, Univerzita v Tartu, je dnes hodnocena výrazně lépe než Varšava. V celosvětovém žebříčku univerzit THE je v pásmu od 301. do 350. místa a je na prvním místě žebříčku THE pro „novou Evropu“, který pokrývá univerzity z EU13 (Varšava je šestá).
„Byli jsme naivní,“ říká Grzelak. „[Ale] tenkrát to nebylo možné. Akademie byla a stále je velice silná. Myslím si, že je to pořád plýtvání penězi, co se týče lidských zdrojů, laboratorního vybavení…oddělené administrativy…za všechno musíte platit dvakrát.“
Duszczyk z Varšavské univerzity souhlasí, že sloučení polských institutů s polskými předními univerzitami by „zlepšilo naši pozici ve světových žebříčcích“. A přestože pro něj žebříčky nejsou „modlou“, sám vidí, že „pokud nemáte žádné ERC granty ani umístění na žebříčcích“, pak „nejste členy klubu“ výzkumných univerzit. Přiznává, že žebříčky má z tohoto důvodu „neustále na paměti“.
Asi není překvapivé, že představitel akademie Duszyński nesouhlasí. Jeho řešením je, aby byly všechny instituty PAN uznány jako jedna univerzita postgraduální úrovně a aby tomuto konglomerátu bylo přiznáno 100 milionů zlotých (597 milionů korun) ročně na dobu sedmi let, což by mu pomohlo přilákat zahraniční studenty a výzkumníky.
„Takovou univerzitu potřebujeme nejen pro image a prestiž: pomůže nám také přilákat další akademiky a studenty z [celého] světa,“ říká. To by mělo přispět k boji s „inbreedingem“ – nedostatečnou mobilitou výzkumníků v národním i nadnárodním měřítku – který vnímá jako největší problém polského systému. Jak uvádí, „míra internacionalizace na předních univerzitách je v nejlepším případě pár procent u studentů a výrazně méně u členů akademického sboru“.
Návratnost investice: výsledky výzkumu
Národní akademické ústavy jsou běžným dědictvím sovětského systému a podle Pasternacka ve většině bývalých komunistických zemí stále existují. Je výmluvné, že ústředí polské akademie věd sídlí v paláci kultury a vědy, impozantní sovětské budově v centru Varšavy, která původně nesla Stalinovo jméno.
Představa, že tyto akademie brání postkomunistickým zemím v rozvoji tím, že tříští talent a prostředky na příliš mnoho institucí, je ale podle Pasternacka přehnaným zjednodušením. Společnost Maxe Plancka například získala největší počet grantů EU Horizon 2020 a velice dobrou pověst má i francouzské národní centrum pro vědecký výzkum (CNRS).
Další překážkou je v Polsku situace, o které Grzelak říká, že lituje, že se mu ji nepodařilo změnit: systém, kdy musí akademičtí pracovníci v podstatě absolvovat druhé doktorské studium označované jako „habilitace“, než se mohou stát kandidáty na profesuru. Průměrný věk, kdy se v Polsku akademici stávají profesory, je podle zprávy Evropské komise 50 let, což je „výrazně víc, než ve většině konkurenceschopných systémů vysokoškolského vzdělávání“. Podobný systém nicméně existuje i v Německu.
Zpráva také upozorňuje na skutečnost, že polský univerzitní systém „je stále roztříštěn do několika velkých a velkého množství malých institucí“. Ze 415 institucí v zemí – což znamená v přepočtu na hlavu jednu z nejhustších sítí v EU – je podle jejích zjištění téměř 300 malých soukromých institucí, které ročně přijmou jen několik stovek studentů. Duszyński souhlasí, že řada z těchto institucí je „malých a slabých“, ale současně dodává, že jde o místní instituce, které jsou předmětem pýchy příslušných regionů a měst a které srdnatě brání místní politici. Podle Siemieńské to znamená, že ať už se vládě podaří prosadit jakékoli reformy – a to stále ještě není jisté – financování nebude tak koncentrované, jak výzkumné univerzity doufají.
Přesto by ale mohlo dojít k poklesu počtu institucí, kterému nedokážou zabránit ani místní politici, a to v důsledku demografických změn, k nimž dochází ve všech východoevropských zemích. Počty studentů byly nejvyšší okolo poloviny prvního desetiletí tohoto století a od té doby poklesly přibližně o čtvrtinu. Mezi lety 2010 a 2016 se podle Evropské komise počet polských institucí snížil téměř o 50 a komise dodává, že polské ministerstvo pro vědu a vysokoškolské vzdělávání očekává další pokles počtu soukromých institucí během dalších pěti let, a to až na polovinu.
Zemím EU13 se také zatím příliš nedaří přilákat zahraniční studenty, kteří by vyrovnali klesající počet přihlášek. Podle nejnovějších údajů UNESCO jsou jen 3,4 procenta studentů v Polsku ze zahraničí. Estonsko (5,2 procenta), Bulharsko (4,6 procenta) a Rumunsko (4,8 procenta) si vedou o něco lépe, zatímco Maďarsko (8,9 procenta) a Česká republika (10,6 procenta) se blíží úrovni běžné v západní Evropě.
Na další vyhlídky výzkumu ve východní Evropě vrhají stín také autoritářští politici. Polská vláda v únoru schválila legislativní změnu, podle níž je trestné přisuzovat odpovědnost za holokaust Polsku nebo Polákům. Zákon stanoví výjimku pro akademiky, historici se ale obávají, že je nejasná a že by to potenciálně mohlo znamenat cenzuru jejich práce.
V Rumunsku zase loni kritici z řad akademiků obvinili vládu z převzetí kontroly nad výzkumnými radami za účelem odměňování svých nohsledů poté, co vláda vyloučila zahraniční hodnotitele.
Budoucnost Středoevropské univerzity v Maďarsku zase zůstává nejistá poté, co byla loni uvržena do právní nejistoty po zavedení legislativních změn, které mají podle kritiků umlčet liberální opozici.
Duszczyk z Varšavské univerzity je přesvědčen, že polský zákon o holokaustu nebude do výzkumu zasahovat. „Věřím silné, svobodné polské společnosti“, že zabrání politickému vlivu na univerzity, říká. „Proto si nemyslím, že by někdo z vlády chtěl s univerzitami rozpoutat válku.“
Co se týče jeho instituce, ta má do budoucna velké plány: během příštích pěti let chce zdvojnásobit počet svých ERC grantů. A v březnu se také zavázala prohloubit vztahy s Univerzitou Karlovou v Praze, pařížskou Sorbonnou a Univerzitou v Heidelbergu v rámci Evropské univerzitní aliance.
Grzelak ale vidí dopad polské politiky na univerzity v daleko horších barvách. „To, co se teď v Polsku děje, vnímám jako hrozbu,“ říká. „Velkou hrozbu.“
2018 Times Higher Education. All rights reserved. Publikováno na základě dohody o spolupráci s Times Higher Education, přeloženo magazínem vysokých škol Universitas. Článek v angličtině naleznete zde. / Republishing based on partnership between Times Higher Education and Universitas magazine. 2018 THE, all rights reserved. You will find the article in English on the website www.timeshighereducation.com.