Obvodní soud pro Prahu 8 dnes začal projednávat kauzu psychiatra Jana Cimického, který čelí obžalobě ze čtyř znásilnění a 35 případů vydírání. Jeho případ i případ Dominika Feriho potvrzují změny v ochotě obětí nahlásit sexuální násilí. Tento trend změnila už aktivita Me Too. Z těchto i jiných kauz jasně vyplývá, že sexuální násilí je vážný zločin. Obvykle nemá formu přepadení v parku a je v něm často přítomno zneužití moci či popularity, upozorňuje v rozhovoru Lucie Jarkovská z Národního institutu SYRI a Masarykovy univerzity.
Dříve platilo, že se oběti sexuálního násilí bojí ozvat. Mění se na tom něco v posledních letech?
Ochota obětí nahlásit sexuální násilí souvisí s jejich důvěrou, že případ bude spravedlivě prošetřen. V minulosti se takové záležitosti hojně zametaly pod koberec, oběti byly zpochybňovány a zesměšňovány. Věděly, že když případ nahlásí, je velká pravděpodobnost, že se celá kauza otočí proti nim. To se dnes mění.
Pomáhají k tomu například mediálně známé kauzy Feri, Cimický?
Případy, kdy je pachatel nejen nahlášen, ale i řešen a viník odsouzen, napomáhají právě tomu, že oběti vidí, že nahlásit případ má smysl, že mohou dosáhnout zadostiučinění. Role médií je v tom důležitá. Mohou napomoci rozšířit tuto zprávu. Ovšem i média musí postupovat maximálně citlivě. Necitlivá volba slov nebo nevhodné obraty a klišé mohou napáchat i dost škod.
Bude mít například rozsudek nad Ferim, jehož výsledkem jsou tři roky nepodmíněně, odstrašující účinek? Mění se i díky tomu nazírání společnosti na podobné případy?
Myslím, že v první řadě mění rozsudek kulturní nastavení. Jasně ilustruje, že klišé jako „ne znamená vlastně ano“, „mlčení je souhlas“ jsou velmi nebezpečná a je třeba je opustit. Žijeme v kultuře, kde stále spousta lidí považuje za normální takové to „ukecávání“ nebo opíjení potenciálních sexuálních partnerek či partnerů. Rozsudek jako je ten v případě Feriho dává signál, že sexuální násilí je vážný zločin a obvykle nemá formu přepadení v parku. Že je v něm často přítomno zneužití moci či popularity. Sex bez souhlasu je znásilnění, bez ohledu na to, jak zajímavý a úspěšný člověk ho páchá.
V minulosti spustila lavinu k tomuto tématu aktivita Me Too, Amerika má za sebou mediálně známé případy Harveyho Weinsteina a mnohých dalších. Změnily už tyto případy klima v ČR?
Domnívám se, že v ČR stejně jako jinde jsou mnohá odhalení sexuálních násilníků důsledkem Me Too. Dalším důvodem, který vede k nenahlašování sexuálního násilí, je pocit obětí, že se to stalo jen jim, že je to jejich selhání. Díky Me Too začaly oběti masově vypovídat a bylo zřejmé, že nejde o individuální případy, ale to násilí se děje podle určitého vzorce, systém ho nějakým způsobem umožňuje i kryje. Díky Me Too už v tom oběti nestály jen samy za sebe, navzájem si poskytly podporu.
Lze pozorovat změny v chování firem, zaměstnavatelů. Dávají si na sexuální obtěžování větší pozor?
V uplynulém roce se hodně viditelné změny odehrály například na univerzitách. Vypracovaly metodiky pro řešení takových případů, zavedly funkci ombudsmana, školí pedagogy, pořádají akce, na kterých se o tématu mluví. Určitě si uvědomují, že bezpečné a zdravé prostředí je jejich instituční zodpovědnost. Ve velkých firmách taková pravidla existují už delší dobu.
Vláda před koncem loňského roku podpořila redefinici znásilnění. Novela je postavená na zásadě, že „ne znamená ne“. Jde podle Vás o krok správným směrem?
Rozhodně. Původně totiž definice znásilnění pracovala pouze s nucením k sexu násilím či pod pohrůžkou násilí. Pokud někdo někoho nutil k sexu manipulací, zneužíval svého postavení či problematické situace oběti, k splnění zákonných definičních znaků znásilnění to nestačilo. Nová definice popisuje znásilnění jako soulož vykonanou proti seznatelné vůli, to právě znamená sex, se kterým jste nesouhlasili bez ohledu na to, zda vám někdo hrozil, že vám fyzicky ublíží či ne.