V roce 2025 si Středisko pro pomoc studentům se specifickými nároky Teiresiás připomíná čtvrtstoletí svého fungování. Od loňského září má nového ředitele – Borise Janču. Kam se Masarykova univerzita v oblasti rovného přístupu posunula, a na co by se měl Teiresiás zaměřit do budoucna?
Rozhovor přinášíme díky spolupráci s Magazínem M Masarykovy univerzity.
Janča působí ve Středisku pro pomoc studentům se specifickými nároky s roční přetržkou už od roku 2012. Nastoupil nejdříve jako projektový pracovník a postupně převzal roli tajemníka, v níž se už podílel na vedení střediska. Když bývalý ředitel střediska Petr Peňáz oznámil s důchodovým věkem rezignaci na post ředitele, přihlásil se Janča do výběrového řízení na tuto pozici, které vyhrál, a v září převzal oficiální jmenovací dekret.
„Při práci na prvním projektu pro Teiresiás jsem poznal fungování střediska a univerzity, ale také dalších institucí, které se pomocí lidem s handicapem zabývají. Při roční pauze, kdy jsem pracoval ve VIDA! Science centru, jsem si pak vyzkoušel i praktické zajištění přístupnosti nejen budov, ale i obsahu centra lidem s postižením,“ přiblížil svou praxi Janča.
Na vedení Teiresia jste se už podílel několik let, velké změny v jeho fungování tedy nechystáte.
Určitě ne, spíš svou novou funkci vnímám jako prostor či odpovědnost táhnout dál to, co jsem už do nějaké míry začal. Přesto toho před námi je a bude poměrně dost. Přístupnost není stav, abychom jí jednou mohli dosáhnout, a tedy se jí přestat věnovat, ale proces.
Jaké jsou aktuální výzvy v oblasti podpory studentů se specifickými nároky?
Ta hlavní spočívá v tom, že narůstá počet studentů v evidenci našeho střediska, a zároveň se mění jejich vnitřní struktura. Někdy do roku 2015 tvořili větší část těch, kterým se věnujeme, studenti s řekněme tradičním postižením – smyslovým nebo pohybovým. V současnosti už převládají ti, kteří mají postižení skryté, tedy poruchy učení, pozornosti, poruchy autistického spektra, chronická somatická onemocnění a zejména psychické obtíže. Aktuálně evidujeme přes 600 těchto studentů oproti zhruba 150 s postižením smyslovým nebo pohybovým a jejich počet roste a poroste. S tímto faktem musíme nějak pracovat a zároveň neztratit nic z toho, co se nám podařilo doposud vybudovat v oblasti podpory lidí se specifickými nároky.
Máte nějakou představu, jak se s touto situací vypořádat?
Je to opravdu velká skupina studentů a už jen jejich počet na nás klade jiné nároky. Nejen kapacitně, ale i v oblasti možných opatření. Osobně však nevidím řešení jenom v tom posilovat personálně středisko Teiresiás a psychologická pracoviště univerzity jako Poradenské centrum. Myslím si, že velké možnosti máme v oblasti změny univerzitního prostředí a výuky tak, aby se většina potřeb těchto lidí mohla vyřešit přímo na fakultě a ve standardním režimu výuky a zkoušení.
Můžete to nějak konkretizovat?
Nejde o jednu jedinou věc a je třeba to dohromady promyslet, ale z mého pohledu například univerzita často způsobuje stres i na místech, kde by nemusela. Jde například o práci pod výrazným časovým stresem u zkoušek. Rozhodně netvrdím, že by se měl všude odbourat, protože má jistě u některých zkoušek smysl. Domnívám se ale, že faktor času nemusí být u všech zkoušek a že bychom si mohli u konkrétních oborů definovat, které zkoušky jsou klíčové a potřebujeme do nich studentům zařadit i časový stres a u kterých můžeme tuto složku vynechat a testovat je ve volnějším režimu. Tím bychom do standardního zkoušení mohli bez dalších speciálních opatření začlenit i ty, kteří nyní potřebují asistenci našeho střediska například kvůli prodloužení doby zkoušky, uzpůsobení prostředí nebo třeba možnosti používat zvýrazňovač. Zavedení delšího časového intervalu, menších skupin, možnost nasadit si sluchátka pro odstínění hluku nebo si položit na lavici věc, která mi dodává pocit klidu či jistoty, by tak umožnila testovat v řádném režimu i studenty, pro které nyní zajišťujeme jiný režim zkoušení například kvůli úzkostem, pomalejšímu tempu práce či poruchám soustředění.
Samozřejmě se taková opatření musí hledat ve spolupráci s fakultami a pedagogy a musí na nich být shoda. Rád bych ale například spolu s Centrem rozvoje kompetencí (CERPEK) pracoval na tom, abychom dokázali takto upravit výuku tam, kde to dává smysl a nejde to proti principům fungování univerzity a také na tom, abychom na tyto možnosti připravili vyučující. Podle zahraničních výzkumů je už samo vysokoškolské studium dost stresující záležitost, ve srovnání s pracovním prostředím, takže bychom touto cestou mohli snížit zátěž i studentům bez specifických nároků a pomoci jim úspěšně dostudovat.
To je opravdu velká výzva. Jak si ale univerzita stojí v případě zajištění řekněme těch tradičních specifických potřeb jako fyzická přístupnost výuky?
Za dobu fungování našeho střediska se podařilo vyřešit mnohé zásadní problémy. Nicméně s ohledem například na počet budov, kterých je přes 200, a především jejich stáří, se určitě dá ještě řada věcí vylepšit, i když se nám třeba nepodaří zajistit vše. Pokaždé totiž záleží na tom, za jakým účelem, na jak dlouhou dobu a kam konkrétně dotyčný člověk míří a jaké má konkrétní postižení. V současnosti je bezbariérový přístup zajištěný na všech fakultách a centrálních budovách, ale ne všude se dá dostat do všech částí budovy. Všude jsou také bezbariérové toalety, ale někde je jen jedna v budově a dostat se k ní je velmi komplikované, prostě i v této oblasti musíme pracovat dál. To se týká i jiných postižení, než jen pohybového – zejména smyslových.
Řešíte vylepšování těchto parametrů nějak systematicky?
Důležité je, abychom na přístupnost pro lidi s různými typy handicapů včas dbali. A to jak u nových staveb, tak u rekonstrukcí, abychom neopakovali chybná řešení. Jako středisko Teiresiás jsme členem Rady pro výstavbu, kterou ale neprocházejí všechny stavby. Musím však zdůraznit, že se nám daří být u velké části chystaných věcí, i když máme jen poradní hlas, a ne vždy jsou naše připomínky akceptovány. Někdy mě to mrzí, protože si myslím, že bychom jako moderní univerzita mohli mít ambice i k tomu, aby u nás mohl komfortně studovat či pracovat třeba člověk s omezeními jako měl fyzik Stephen Hawking.
Teiresiás je středisko pro pomoc studentům se specifickými nároky, ale ty mohou mít i zaměstnanci a zaměstnankyně. Kdo pomáhá jim?
Je potřeba říct, že v tomto případě je náš název už zavádějící. Ani při výuce nejsou naším partnerem pouze studující, jsme partnerem i pro jejich vyučující a poskytujeme servis oběma stranám. Díky naší podpoře pedagogové nemusí sami řešit specifické potřeby jednotlivých studentů jako tlumočení do znakového jazyka, uzpůsobení zkoušek a podobně. Jsme tady i pro pedagogy, kterým takto zjednodušujeme práci. A jsme připraveni pomáhat a pomáháme i zaměstnancům se specifickými potřebami. Zkušenosti s tím třeba i díky doktorským studentům se specifickými potřebami máme. Pomáháme jim totiž zajistit vhodné podmínky pro výzkum, výuku, nebo třeba výjezd na konferenci, tedy věci, které mohou potřebovat i zaměstnanci s nějakým fyzickým či psychickým omezením.
A pak je tu i otázka kvalitního servisu třeba pro hostující pedagogy či přednášející, kteří také mohou mít nějaké omezení. Je a mělo by to být i do budoucna součástí zodpovědnosti univerzity nejen z hlediska zajištění rovného přístupu, ale i proto, že je to pro ni výhodné. Univerzita díky tomu nemusí ztrácet zaměstnance, kteří třeba mají omezení daná věkem a kvůli horšímu zraku či sluchu by mohli nabýt dojmu, že už svou práci nebudou dobře zvládat. U zaměstnanců ale v současnosti spíš narážíme na to, že často berou své omezení jako stigma nebo prostě nevědí, že si mohou i oni říct na středisku Teiresiás o podporu.