Do velké studie důvěry evropských občanů v systém a společenské instituce se zapojili psychologové z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Až do roku 2024 budou spolu s kolegy ze sedmi dalších zemí mapovat, co všechno způsobuje, že lidé věří, nebo nevěří politikům, úřadům nebo obecně politickému zřízení, ve kterém žijí.
Výsledky výzkumu pomůžou formulovat návrhy, které by míru důvěry ve společnosti mohly zvýšit. Právě to je důležité pro ochotu občanů zapojovat se do veřejného dění.
Vědci z Masarykovy univerzity mají ve výzkumu zaštítěném evropským programem Horizon 2020 na starost jeho psychologickou část. U různých věkových kategorií lidí budou prostřednictvím rozhovorů a dotazníků zjišťovat, kdy a za jakých okolností se utváří důvěra při jednání na úřadech, jak se tvoří společenské postoje, co a kdo všechno na ně má vliv a co způsobuje, že se v dospělosti můžou změnit.
„Pro formování postojů je důležité období adolescence, ale není to tak, že by byla fatální zkušenost. Člověk si vytvoří určitý pohled na svět, ale ten potom variuje podle toho, s jakou zkušeností se v konkrétních životních situacích setkává,“ vysvětluje Petr Macek, lídr výzkumu za Českou republiku.
Psychologický výzkum povede jeho kolega Jan Šerek, který má řadu zkušeností se sledováním politických postojů mládeže. „V jedné z minulých studií na prvovoličích jsme se dívali na to, co ovlivňuje, že jdou k volbám. Představa byla taková, že politickou orientaci nasáváme nejdřív od rodičů, které později nahradí jako hlavní ovlivňovatelé kamarádi. Není to ale úplně pravda, v případě prvovoličů mají na volební účast přímý vliv hlavně rozhovory s vrstevníky,“ naznačuje Šerek.
Jednotlivé zapojené země sledují různé aspekty důvěry – konkrétně politologické, sociologické nebo mediální. V Česku už nyní probíhá sběr dat zaměřený na úřady poskytující sociální podporu a jejich pracovníky a klienty. Účinnost podpory totiž záleží na tom, jak ke klientům přistupují lidé na úřadech a jak sami klienti věří tomu, že jim opravdu chtějí pomoct.
„Už první srovnání jednotlivých zemí ukazuje odlišnosti. Polští kolegové do dotazníku například zařadili otázku, na koho se úředník z úřadu práce může telefonicky obrátit, když si chce ověřit, zda žadatel dodává relevantní údaje. Na výběr byl například lékař či bývalý zaměstnavatel, ale takové zjišťování informací v Česku neprobíhá,“ dává příklad Lenka Štěpánková, další z členek týmu. Sama teď s žádostí o rozhovor postupně kontaktuje úřady, aby bylo možné českou situaci zmapovat. Data sesbíraná v jednotlivých částech výzkumu se budou srovnávat s těmi z Belgie, Dánska, Itálie, Německa, Polska, Řecka či Srbska.