Jako studentka medicíny se často dostávám do diskuzí týkajících se kritiky pracovníků ve zdravotnictví. Nejednou se mi stalo, že kritizující strana zmínila právě Hippokratovu přísahu. To mě vede k úvaze, zda je vůbec vhodné se neustále odkazovat na text, který vznikl pravděpodobně v 5. století př. n. l. Tím spíše, když přímo na Hippokratovo jméno žádný lékař v českých zemích nepřísahal.
Hippokrates z Kósu je považován za otce moderní západní medicíny. Propojil umění medicíny s filozofií, čímž položil základy lékařské etice. Svým moderním přístupem k lékařství tak dokázal nahradit tehdejší léčitelství. To se často obracelo k nebesům a považovalo nemoc za boží trest.
Hippokrates sledoval průběh chorob v širších souvislostech. Dokázal racionálně propojit příčiny onemocnění s životním stylem pacienta. Se stoupajícím věhlasem založil lékařskou školu, která se věnovala obecnější diagnostice nemocí, pasivní léčbě a prognóze pacienta. Hippokratovská škola proslula nejen pokrokovým přístupem k lékařství, ale taktéž úspěchy v klinické praxi.
Ústředním dílem Hippokratova života je Corpus Hippocraticum. Jedná se o 61 spisů, které jsou připisovány spíše než Hippokratovi jeho žákům. Tento svazek obsahuje texty zejména z oblasti anatomie, chirurgie, fyziologie a dietetiky. Jeho součástí je i často zmiňovaná Hippokratova přísaha.
Dnes nevíme, kdo je autorem samotné přísahy, a stejně tak se mnozí dohadují o datu jejího vzniku. Nejuznávanějším názorem je výklad historika medicíny Ludwiga Edelsteina. Dle jeho vysvětlení přísaha vznikla okolo konce 4. století př. n. l. a jejím autorem musí být jeden ze stoupenců starověkého filozofa Pythagora. Pravidla chování jsou totiž napsána v souladu s pythagorejským učením. Pythagorejci museli chovat úctu ke svému učiteli, uznávali touhu po vědění stejně jako touhu po náboženství a kladli velký důraz na lékařské tajemství. Tento pohled na lékařské umění byl velmi vzdálen běžné lékařské praxi tehdejšího Řecka.
I přes počáteční rozpaky společnosti se texty Corpus Hippocraticum staly základem pozdějších lékařských kodexů. Výrazný vliv získala hippokratovská tradice po svázání s etikou křesťanskou. Nový výklad přísahy tak vyznával jednoho Boha, kladl důraz na odpovědnost křesťanského bratrství a tajemství učení bylo změněno na vyučování kohokoliv, kdo chce být vyučen.
Hned několik verzí přísah
Z Hippokratovy přísahy vychází slib lékařský, který byl závazně přijat v roce 1948 na sjezdu Světové lékařské asociace v Ženevě. Toto znění lékařského slibu do jisté míry zachovává původní Hippokratovu myšlenku. Zároveň ale reaguje na zločiny lékařů nacistického Německa a komunistického Sovětského svazu. „Nedopustím, aby se náboženské, nacionalistické, rasistické, stranické nebo třídní předsudky vetřely mezi mé povinnosti a pacienty.“
I na území tehdejší Československé socialistické republiky měl lékařský slib své specifické znění. Do roku 1989 českoslovenští lékaři místo starověkým bohům slibovali věrnost ČSSR a jejímu lidu. Dále na místě, kde ženevský slib stanovoval zachovávat absolutní lékařské tajemství, Lékařský slib ČSSR ukládal povinnost pouze zamlčovat soukromé informace nepovolaným osobám.
V roce 1990 na tento slib navazoval Obnovený lékařský slib, který prošel pouze drobnými úpravami. Obnovený lékařský slib bez implicitního odkazu na Hippokratovu přísahu je dodnes používán při lékařských sponzích 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze a Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně.
Ostatní lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Lékařská fakulta Ostravské univerzity využívají při promocích druhou verzi sponze, ve které se naopak vyskytuje implicitní odkaz na Hippokratovu přísahu.
Vlastní verzi lékařského slibu má Lékařská fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, a ačkoliv je v ní obsaženo nejvíce témat z původní Hippokratovy přísahy, výslovný odkaz na její znění taktéž chybí.
Proč není původní Hippokratova přísaha využitelná i dnes?
V následující části jsem vybrala problematické části originálního textu doplněné o vysvětlení, proč by nešly aplikovat u dnešních absolventů lékařských fakult. Všechny výňatky přísahy použité v této části jsem převzala z knihy Marty Munzarové Lékařská etika od A do Z.
„Přísahám při lékaři Apollonovi a Asklepiovi a Hygieii a Panaceii a při všech bozích a bohyních, jež beru za svědky, že budu plnit podle svých schopností a podle svého úsudku tuto přísahu a smlouvu…“
Již v úvodu přísahy se budoucí lékař zpovídal antickým bohům. V dnešní době a v převážně ateistickém státě je dovolávání se jakéhokoliv boha samozřejmě podivné. Ačkoliv například křesťanské hodnoty často souzní s hodnotami, kterých by měl dosahovat absolvent lékařské fakulty, studující samotní jsou často různých pohledů na náboženství jako takové.
„Budu považovat toho, který mě naučil tomuto umění, za rovnocenného svým rodičům a budu žít svůj život v partnerství s ním, bude-li mít potřebu peněz, rozdělím se s ním o svůj díl, budu se dívat na jeho potomky tak jako na své bratry v mužské linii a budu je učit tomuto umění – budou-li si přát být tomuto učeni, a to bez odměny a bez smluvní listiny. Podělím se o předpisy, ústní instrukce a o všechny ostatní vědomosti se svými syny a se syny toho, který mě učil, a s žáky, kteří podepsali závazek a složili přísahu dle lékařského zákona, ale s nikým jiným.“
Není náhodou, že v aktuálních lékařských sponzích se zdůrazňuje zachování úcty k fakultě. Dnes už je totiž prakticky nemožné, aby jeden učitel zvládl vychovat plnohodnotného lékaře. Za vzděláním jednoho studenta stojí stovky univerzitních pracovníků a lékařů. Nelze tedy všechny tyto osoby postavit na místo rovnocenné rodičům.
Stejně tak je v této části přísahy velmi problematický důraz na předávání učení pouze potomkům v mužské linii. Podíl absolventek lékařských fakult meziročně stoupá. Například v roce 2018 činily ženy 71 procent absolvujících lékařských fakult. Nejen proto by bylo nemyslitelné vyučovat medicínu pouze muže. (Ačkoli zde velmi záleží na překladu, v originále se jedná o slovo ἀδελφοῖς – adelphos –, pokud vyjdeme z řeckého překladu Bible, jedná se o libovolného blízkého příbuzného, ale spíše mužského rodu, viz zdroj, nicméně překlad například do angličtiny zní méně genderově podmíněně: potomci – pozn. red.)
Taktéž žijeme v zemi s platným zákoníkem práce a nikdo po nikom nemůže vynucovat vyučování bez nároku na mzdu.
„Nepodám nikomu smrtící látku, i kdyby ji ode mne žádal, a ani nikomu tuto možnost nenavrhnu. Podobně nepodám ženě abortivní prostředek.“
Samotné téma eutanázie není předmětem této eseje. Kontroverzním tématem, které hýbe nejen lékařským světem, je však vykonávání potratů. Žena by měla mít možnost se rozhodnout, zda potrat podstoupí, či ne. V našem státě je tato možnost zachována, což považuji za správné. Vadí mi radikální názory, které bojují proti provádění potratů. Myslím, že v moderní medicíně mají interrupce své místo.
„Nepoužiji nože, dokonce ani ne u lidí trpících kameny, ale ustoupím ve prospěch těch, kteří se zabývají touto prací.“
Tato věta naprosto odporuje praktikování chirurgie. Odstraňování kamenů ve zmíněné v přísaze značí chirurgické odnětí ledvinových kamenů. Dříve tato práce příslušela ranhojičům a lazebníkům. Ti však k těmto praktikám neměli dostatečné znalosti. Proto bylo potřeba obě tyto profese propojit a tak dát vznik chirurgii. Rozvoj tohoto lékařského oboru má v historii medicíny nezastupitelné místo. Díky jejímu neustálému vývoji kupředu se mnohonásobně snížila mortalita pacientů, i když i k tomu vedla dlouhá cesta.
„Cokoliv uvidím, nebo uslyším v průběhu léčení, nebo dokonce mimo léčení v pohledu na život lidí, to, co se v žádném případě nesmí šířit mimo dům, vše si nechám pro sebe. Vždyť bych se musel stydět o tom mluvit.“
Tato část mohla zcela platit v době, kdy jeden lékař zastával celé lékařské umění. Což bylo samozřejmě možné, protože tehdejší medicínské poznatky byly značně omezené. Medicína se ale posouvá nesmírně rychle kupředu a obsáhnout celé lékařské spektrum je téměř nemožné. Proto je potřeba mezi lékaři z různých oborů komunikovat. Kdybychom měli striktně dodržovat Hippokratovu přísahu, nemohli bychom informace o pacientech sdělovat lékařům ani zdravotnickému personálu. Proto se odkaz na lékařské tajemství ze sponzí některých lékařských fakult zcela vytratil.
„Složil Hippokratovu přísahu, tak ať léčí a mlčí“
Hippokratova přísaha jistě položila pevný základ lékařské etiky. Dodnes je používána jako symbolický soubor chování a přesvědčení lékařů. I proto se na ni některé lékařské fakulty odkazují ve svých sponzích.
Nicméně všeobecné přesvědčení společnosti, že lékař se musí přesně chovat dle bodů antické přísahy, je naprosto mylné. Za tohoto předpokladu by zdravotnictví bylo plné mužských internistů, kteří by mezi sebou nemluvili. Společenský předpoklad, že lékaři musí dodržovat Hippokratovu přísahu, škodí všem praktikujícím lékařům. Spoustu lidí ji rádo používá jako argument k tomu, že doktor nemá mít na určité věci vlastní názor. Laici často ani nemají ponětí o plném znění přísahy. Lze tak zaslechnout argumenty typu: „Složil Hippokratovu přísahu, tak ať léčí a mlčí.“
Společnost zkrátka Hippokratově přísaze přikládá větší význam, než jaký jí v dnešním světě náleží. Přestože přísaha způsobila ve vývoji medicíny zásadní převrat, který umožnil transformaci z léčitelství v moderní medicínu, a tuto důležitost jí nikdo nevezme, je čas, aby se tato antická přísaha připojila k antickým metodám léčení a udělala místo etickým pravidlům, která odpovídají modernímu světu.