Tábor solidarity je neformální školka, která vznikla na pomoc rodinám prchajícím z okupované Ukrajiny. Fungovat může zejména díky úsilí dvojice studentek Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění v Praze (FAMU), které ji společně s dalšími dobrovolníky a dobrovolnicemi hned po rozpoutání války na Ukrajině založily. Původní představa, že půjde o dočasnou záležitost, která bude potřeba zhruba na rok, se změnila v dlouhodobou věc.
Jaká byla cesta od svépomocného hlídání dětí k tomu, že školka získala oficiální podobu, popisují Marie Topolová, která studuje na katedře scenáristiky a dramaturgie, a Klára Žantová, která na FAMU studuje fotografii.
Celé to vzniklo hodně spontánně. Hned na začátku invaze. „Získali jsme k dispozici od našeho známého, který chtěl uprchlíkům pomoct, prostor na Letné a rozhodli jsme se ho nějak smysluplně využít. Přemýšleli jsme o různých variantách a postupem času z toho vykrystalizoval záměr hlídání dětí, svépomocné školky. Tenkrát jsme si mysleli, že to bude jen krátkodobá záležitost, ale ukazuje se, že ani po roce tato potřeba nemizí,“ popisuje Klára Žantová.
Nápad na hlídání dětí lidí prchajících před válkou z Ukrajiny rozjížděli ve více lidech – mimo jiné i s další spolužačkou z FAMU Hermínou Peričovou ze scenáristiky. „A momentálně jsme v týmu tři, ještě s Tadeášem Polákem,“ dodává.
Opravdu si tenkrát mysleli, že školku budou provozovat pár týdnů, maximálně měsíců, a pak se toho ujme nějaká oficiální struktura. „Že to bude jen dočasné a nouzové řešení. Ale najednou uplynul rok a školka je stále potřeba,“ říká Marie Topolová.
Předpokládám, že provozování školky se musí řídit a splňovat řadu vyhlášek a nařízení. Jak jste se vypořádali s tímto problémem?
Marie: Celé to začalo jako taková dost guerilla akce. Viděli jsme, jak sem přicházejí uprchlíci, jednotlivci nebo rodiny s dětmi a potřebují pro ně hlídání. Ukázalo se to jako celkem dobrý odhad situace, protože se nápad hned setkal s velkým zájmem. Zpočátku – a to se časem dost změnilo – jsme ani nechtěli vstupovat do nějakých oficiálních struktur. Říkali jsme si, že na to nemáme potřebné zkušenosti ani znalosti. A ani jsme nesplňovali legislativní podmínky pro tuto aktivitu, zpočátku nebyl čas na to řešit nic, co nebylo nutné.
Klára: S tím, jak školka fungovala déle a její provoz začal být čím dál serióznější a přibývalo čím dál víc dětí, tak jsme začali pracovat na tom, abychom splňovali podmínky, které má řádná školka mít.
Marie: Abychom například i těm, kteří začali ve školce působit jako pedagogičtí pracovníci, mohli nabídnout reálné smlouvy a aby se celá věc transformovala do podoby, která by byla doopravdy stoprocentně legální. Na začátku to ale byla fakt hodně punková záležitost.
Jak jste dali ve známost, že takové místo vůbec vzniklo, funguje a přijímá děti uprchlíků?
Marie: Udělali jsme plakáty a rozvěšovali je do center pro uprchlíky. Také jsme to zveřejnili prostřednictvím sociálních sítí. Nešlo to přes žádné oficiální struktury.
Jaký byl vývoj, že se z guerillové akce stala školka oficiálnějšího rázu?
Marie: Ten hlavní moment, kdy jsme si řekli, že už musíme směřovat k větší stabilitě školky, nastal, když jsme si uvědomili, že bude potřeba, aby školka fungovala dál. Klidně třeba další tři roky.
Kdo se ve školce o děti stará?
Marie: Ze začátku to bylo postavené tak, že tam naši kamarádi nebo známí měli dobrovolnické směny. Pak nás napadlo, že bychom chtěli podporu rozšířit a mezi lidmi prchajícími z Ukrajiny jsme hledali osoby s pedagogickým vzděláním, které by ve školce mohly začít učit. Založili jsme také transparentní účet, kam lidé můžou posílat peníze na provoz školky, a z toho jsme ukrajinským učitelkám začali platit. Postupem času jsme už ale nechtěli, aby to pro ně byla pouhá brigáda, ale něco, kde by měly jistotu stálého příjmu. Tehdy nám došlo, že už nemůžeme být závislí na finančních příspěvcích jednotlivců a musíme získat oficiální strukturu. Úkolem se stalo nejen zajistit hlídání dětí, ale vytvořit jim i učitelkám ve školce zázemí dlouhodobého charakteru.
Kdo vám s tím pomáhal?
Klára: Prokousávali jsme se tím nějak sami a postupně jsme získávali zkušenosti. Teď už máme normálně účetní, která nám řeší všechny příslušné věci.
Kde školka momentálně sídlí?
Marie: Z původního působiště na Letné se školka přesunula na Vinohrady do Nitranské ulice, kde nám poskytli dočasný azyl ve své klubovně místní skauti. To bylo skvělé. Odsud se pak školka kvůli technickým problémům musela přesunout a nově sídlí v Mánesově ulici v prostorách, které nabízejí víc aktivit pro děti.
Kolik dětí a v jakém věku školku navštěvuje?
Klára: Pravidelně ji navštěvuje okolo dvaceti dětí ve věku od tří do pěti let.
Momentálně se tedy o ně starají lidé s pedagogickým vzděláním z Ukrajiny?
Marie: To už delší dobu. Ale pro zoficiálnění struktury školky, kdy se ji momentálně snažíme transformovat v adaptační skupinu, máme i české pedagogické pracovníky. V případě adaptační skupiny můžeme získat i nějaké příspěvky od státu.
Co znamená adaptační skupina?
Marie: Jejím cílem je napomoct adaptaci ukrajinských dětí do české společnosti. Právě proto jsme tam nyní museli zaměstnat i dva české lektory, abychom dětem zajistili i výuku češtiny.
Klára: O děti se tak každý den starají dvě pedagožky z Ukrajiny a jedna pedagožka či pedagog český. Už dříve tam docházela lektorka češtiny a děti do styku s českým jazykem přišly, ale nyní je jazyková výuka ještě víc podpořena pravidelnou přítomností jednoho českého lektora.
Na začátku fungování školky jste se vy dvě samy také podílely na hlídání dětí?
Marie: Na úplném začátku jsme tam byly, ale hned během prvního týdne se nám začali hlásit dobrovolníci, kteří uměli ukrajinsky nebo alespoň rusky. Od té doby jsme už na děti nedohlížely, ale byly jsme vždy po ruce.
Klára: Hned na začátku jsme začaly s hledáním dobrovolníků se znalostí ukrajinštiny nebo ruštiny a ukázalo se, že jich je dostatek. Většinu času tak děti hlídal někdo, kdo ovládal ukrajinštinu, a my jsme se staraly o každodenní potřeby školky, jako je zajištění přípravy obědů, úklid, komunikace s dobrovolníky a dobrovolnicemi, a o další organizační záležitosti.
Marie: V prvních týdnech jsme musely být hlavně pořád na telefonu a u počítače a řešit všechny aktuální věci, co bylo právě potřeba.
Co byste poradily někomu, kdo by se chtěl pustit do podobného projektu, po zkušenostech, které máte?
Klára: S Marií jsme se bavily o tom, že nevíme, jestli bychom zrovna teď v tuto chvíli doporučily začít s něčím podobným. Přece jen válka trvá už přes rok a celá situace by podle nás už měla být řešena nějak svrchu, ze strany státu a takových spontánních akcí by už nemělo být potřeba. Ale určitě by bylo skvělé, kdyby lidi přišli s nějakými jinými formami podpory. A když už bychom jim mohly něco poradit, tak aby se měli ze začátku o co opřít. Takže se předem připravit.
Marie: Myslím si, že čas na akce tohoto typu je v krizových momentech chaosu. Teď už by to měly vzít do rukou oficiální struktury a víc zapracovat na pomoci pro rodiny a děti z Ukrajiny. Shora by už po roce trvání války mělo být všechno funkčnější. Zároveň ale nechceme nikoho demotivovat. Dobrou cestou může být právě zakládání zmíněných adaptačních skupin. To je legální cesta, na kterou jsou v současnosti vypsané granty, o které lze žádat. Tak jestli má někdo drive na takovou aktivitu, ať se do ní pustí.
Na kolik vlastně vyjde provoz školky a kde na něj sháníte peníze?
Marie: Provoz školky vyjde měsíčně na něco málo přes 100 tisíc korun, včetně platů ukrajinských lektorek, které jsou samy na útěku před válkou. Peníze sháníme, kde se dá. Přispět můžou jednotlivci i organizace na transparentní účet školky. To je jedna možnost. Druhou možností, která se nám osvědčila a hodně pomohla, jsou benefice. Koncerty a další benefiční akce, všechno, co se na nich vydělalo, šlo na provoz školky.
Klára: Podpořily nás i větší nadace jako Člověk v tísni nebo Nadace VIA. Sdružení pro integraci a migraci nám poskytlo jazykové kurzy nebo arteterapii pro děti.
Dá se odhadnout, kolik ze svého času věnujete školce?
Klára: Záleží na období nebo na tom, jestli se objeví nějaký aktuální problém, který je potřeba vyřešit. Když se například školka stěhovala, musely jsme tomu věnovat víc času. Teď už je to takové udržitelnější. Školka se ale stala součástí našeho života.
Marie: Ze začátku to bylo období šílené koncentrace na tuto jednu věc. Teď ale ve školce pracují pedagožky, které si spoustu věcí dokážou vyřešit samy. Ale potřeba shánět peníze je nekonečná. A to je fakt stresující záležitost, když učitelkám slíbíte výplatu a nevíte, jestli na ni budete mít. Najednou má člověk strašnou zodpovědnost. A zároveň nemáte tu moc všechno ovlivnit. I emočně je to velmi náročné. Zodpovědnost byla v něčem mnohem větší, než jsme čekaly, ale zároveň jsme ji přijaly, protože to to s sebou přináší. Ale ze začátku to bylo velmi náročné a vyčerpávající období.
Objevily jste v sobě díky tomu něco nového?
Marie: Netušené schopnosti. Myslela jsem si, že takové věci nedokážu, a najednou jsem zvedala jeden telefon za druhým, psala jsem e-maily na všechny strany…
Klára: Zjistily jsme, že člověk, když mu na něčem záleží, může mít schopnosti, o kterých ani nevěděl, že je má.
Marie: Ono to zní jako klišé, ale je to pravda.