Co to vlastně znamená studovat knihovnictví? Proč jsou představy o mumlajících knihovnících, kteří se jen mihotají mezi svazky, zkreslené? A přežijí knihovnické služby v době internetových vyhledávačů či umělé inteligence? Rozhovor s ředitelkou Knihovny Univerzity Palackého Helenou Sedláčkovou.
Známe se a hrajeme spolu při každém setkání takový slovní ping-pong: „Co čtete?“ ptám se. „Já nečtu,“ následuje blesková odpověď.
Možná vám to nepřipadá humorné, ale mě to vždycky pobaví. Tu odpověď totiž vypálí dáma, která miluje knihy a je mezi nimi celý život.
Už odmala, kdy si ve vesničce na Zábřežsku týden co týden půjčovala v malé knihovně ranec ohmataných svazků a pak s nimi ujížděla na kole přes pole k vrbě, na kterou vylezla a četla. A taky později, když třeba už jako profík půjčovala knížky v knihovně jaderné elektrárny.
„To bylo někdy okolo roku 1985, kdy Dukovany začínaly a bylo tam asi tak dva tisíce inženýrů, kteří potřebovali odbornou literaturu a překlady. Můj manžel jako inženýr tam dostal práci a já šla s ním do tamní technické knihovny. Dojížděli jsme autobusem z Třebíče a občas nám ‚normální‘ spolucestující říkali, že svítíme. Dokonce si jednou ode mě někdo odsedl,“ směje se Helena Sedláčková, dnešní ředitelka Knihovny Univerzity Palackého.
Naše generace asi má některé podobné zážitky. Například všichni jsme v době před internetem chodili do knihovny pro knížky. A přesto se většina z nás nestala knihovníkem či knihovnicí. Kdy se stane, že nejdříve do knihovny člověk chodí a pak najednou v ní chce být?
V Leštině, odkud pocházím, jsme měli maličkou knihovnu. Byl v ní zdatný pan knihovník a já jsem mu tu knihovnu postupně celou přečetla. On mi pak nabídl, jestli mu nechci pomáhat jako dobrovolnice. Tak jsem ho v těch necelých patnácti letech zastupovala a měla dvě hodiny služby. Byl tam stařičký magnetofon, kde měl nahrané své písně, dodneška mi zní v uších. Chodil tam za mnou jeden malý kluk z první třídy, byl prima a po zavírací době jsme hráli s jeho čepicí fotbal. Takže už tenkrát jsem provozovala aktivity, které nejsou v knihovně běžné, a měli jsme tam komunitní život. V průběhu let mi bylo jasné, že je to práce, kterou chci dělat. Že je mi v knihovně moc dobře. Po gymnáziu jsem se bez jakéhokoli váhání přihlásila do Prahy na vysokou školu na knihovnictví.
Laik by si řekl: co na tom lze studovat? Vždyť jen vytahujete knížky z polic. Neptali se tak i rodiče a kamarádi?
Vždycky. Dodneška občas slyším, že my v knihovně si jen čteme. Jenže když to pak začnete studovat, zjistíte, jak je to hluboký a starý obor. Knihovnictví de facto existuje už tři tisíce let. Už kdysi dávno staří Řekové i Římané měli věcné třídění informací, to znamená, že dali bustu na kraj regálu a za ni se řadily Sofoklovy spisy. Právě to systematické třídění informací mě fascinovalo. Základní pravidlo knihovnictví totiž je, že zdroj – knihu – musíte najít, získat, koupit, zpracovat a uložit na regál tak, aby se během vteřiny dala najít a půjčit. Za tou zdánlivě jednoduchou věcí, jako je půjčení si knížky, je tak schovaná strašná spousta práce odborných oddělení. Tudíž představa o knihovnické práci, o té trošku zvláštní paní v modrém plášti, v bílých ponožkách, s drdůlkem a silnými brýlemi na nose, která si něco mumlá, když vám podává knížku, je hodně, hodně zkreslená.
Když si vybavím Jméno růže od Umberta Eca, tak být knihovníkem bylo něco extra.
Určitě. Bylo to velmi ceněné povolání. Knihy byly tak strašlivě drahé, že byly většinou v klášterních knihovnách přivázané řetězy k pultíkům. Starali se o ně speciálně vybraní mniši, kteří uměli číst. Kniha byla obrovsky cenný dar, některé tisky mohly mít i cenu měšťanského domu. Závratnou změnu pro rozšiřování knih, a tudíž i knihovních fondů, znamenal knihtisk. Najednou se knihy dostaly i mezi nižší vrstvy tehdejší společnosti, takže víc lidí umělo číst, zlepšovala se vzdělanost.
Jak se v průběhu let proměnila profese knihovníka?
Obrovsky. Na začátku příběhu máme onoho mnicha, který si osobně prověřoval každého, kdo do jeho knihovny vstoupil, a rozhodoval, jestli mu knihu na pultíku zpřístupní, nebo ne. Z dnešního pohledu to bylo úžasně jednoduché: měl deset knížek, přišlo pět lidí, kteří uměli číst, a on říkal: ty ano, ty ne. Po vynálezu knihtisku to už bylo složitější, knížek bylo víc, bylo potřeba je evidovat a vznikla potřeba prvních systémů. Řadilo se podle autora nebo podle předmětu, tedy podle obsahu, a knihovny začaly narůstat. Z vlastní zkušenosti vím, že jakmile máte nad tři tisíce knížek, potřebujete je nějakým způsobem seřadit, abyste se v nich vyznala. Už si je nejste schopna pamatovat. Hranice je maximálně pět tisíc knížek, víc ne.
Začínám se bát. Mělo to být o knížkách a blížíme se matematice. Já vystačím s tříděním od A po Z nebo beletrie, historie, kuchařky atd. a doma pak podle velikosti…
Ale systém třídění je fantastický. Tak třeba takové MDT čili mezinárodní desetinné třídění je univerzální klasifikační systém sloužící k indexování a vyhledávání věcných informací o dokumentech nebo jejich částech. Dá se použít nejen na knihy nebo textové dokumenty, ale i na média, jako jsou filmy, videa, zvukové nahrávky, ilustrace, mapy… Složitá definice, ale jednoduše řečeno: každá věc může mít své číslo, podle kterého ji pak můžete dohledat. Používá se po celém světě.
Jak proměnily vaši práci počítače a internet?
To byla naprostá revoluce. Najednou se z knihovníka, který věděl všechno o fondu, o knížkách, krasopisně ručně vypisoval lístečky do katalogů, měl stát učitel, který bude příchozí učit, co, kde a jak vyhledají. Jenže zároveň se sám stal žákem a musel se naučit, jak nově zpracovávat, katalogizovat, nakupovat. Z knihovníka najednou byl učitel i žák a zvládat obě role už nebylo tak jednoduché jako s těmi deseti knížkami na řetězu.
No, na druhou stranu, když mám dneska Google, k čemu je mi knihovník? Zadám heslo a vyjde mi deset milionů výsledků. Vlastně budu chytřejší než knihovník.
Ale kdepak. To vám garantuju, že ne. Člověk si sám nedokáže z milionů vybrat ty relevantní knihy pro svou práci nebo studium. Knihovník je tady od toho, aby řekl: tyto tři mají smysl si půjčit a nastudovat. Je to současně člověk, který vás naučí hledat v elektronických databázích, v katalogu. Máme systémy propojené se světovými databázemi, možností na výběr je téměř nekonečně. Ale musíte se v tom vyznat a od toho tady máte knihovníka. Navíc na začátku 21. století došlo k další velké proměně naší profese. Ony se totiž proměnily i knihovny.
To vidím. Sedíme v univerzitní knihovně. Kolem jsou knížky, ale zároveň mi půjčíte nabíječku na telefon, když prší, tak deštník, jsou tady deky, kdyby mi bylo zima atd. Už jen knížky nestačí?
Začátkem jednadvacátého století začalo nenápadné a tiché propojování knihoven s komunitní sférou a univerzitní knihovna přestávala být taková ta kamenná budova zamčená na tři klíče a přístupná jen pro akademiky a studenty. V té době vzniklo heslo, kterým se řídíme stále, a to, že knihovna je místo setkávání. Jsme otevřeni celé veřejnosti. Lidé si sem chodí povídat. Pobýt spolu. Takže proto tady máme tzv. common spaces, tedy multifunkční prostory, kde lze dělat vše. A my tady přednášíme, pořádáme výstavy. Snažíme se zkrátka, aby těm, kteří k nám přijdou, tady bylo co nejlíp. Chceme, aby studentům, kteří se tady učí, bylo u nás dobře. Proto máme i noční studovnu, která je rok od roku víc navštěvovaná, kde si můžou uvařit čaj, koupit jídlo v automatu, připojit se na sítě. Takže knihy jsou stále na prvním místě, ale už to není jen o nich.
Kdy mi podá knížku robotický knihovník?
Už jsme podobnou technologii vyzkoušeli, stál tady jednu dobu self-check, ale nefungoval naplno. Nebyl dobře propojený, takže ho nikdo nepoužíval. Ale počítáme i s těmito technologiemi. Když se každý den dívám kolem sebe, tak vidím, že knihovna je místem, kde si lidi chtějí povídat. Dobře je to vidět třeba v našem Britském centru, kam chodí i veřejnost. Návštěvníci si často nepůjčí ani jednu knížku, ale stráví tam hezkou hodinu. A od toho tam ten knihovník taky je. A naši studenti to samé. Kdykoli mají nějaký problém, bolí je hlava, ulomí se jim podpatek, tak přicházejí za našimi knihovnicemi jako za maminkami, aby jim pomohly z průšvihu. Povídání s jiným člověkem je pro spoustu lidí zásadní. Obzvlášť po době covidu. To robotický knihovník neobstará.
Ano, už jsme si vyzkoušeli, jaké to je být sami a mít k dispozici jen technologie.
Lockdown, tedy uzavření knihoven, měl pro nás obrovské a docela překvapivé důsledky. Zatímco kolegové z jiných univerzitních knihoven říkají, že si k nim návštěvníci odvykli chodit a že se jim návštěvnost v roce 2022, kdy se zase naplno rozjel provoz, snížila, u nás vzrostla o sedmdesát tisíc, takže jsme na čísle asi 517 tisíc návštěvníků za loňský rok, dohromady knihovna ve Zbrojnici a pobočky na fakultách. Je to nejvyšší číslo za posledních deset let. Pokud jsme dělali ankety nebo dotazníky, tak studenti říkali, že se jim tady líp studuje než doma, protože vidí před sebou záda, která se taky učí, a že jim to udržuje morálku.
Jaký je nebo musí být knihovník či knihovnice roku 2023?
Je to vysokoškolsky vzdělaný odborník v oboru, ale jen to už nestačí. Umí pracovat s elektronickými informačními zdroji, musí být jazykově vybavený, měl by být kreativní, mít nějaký osobní zájem, který může využít, například baví ho malířství, takže nám tady udělá výstavu, udělá besedu na nějaké téma. Měl by obstát i jako učitel, který zvládá techniku a vše, co souvisí s IT. Protože my učíme na fakultách informační gramotnost, aby se lidé v té záplavě zdrojů a informací vůbec nějak vyznali. Přednášíme na tuzemských i zahraničních konferencích, jsme v mezinárodních institucích, takže musíme umět dobře komunikovat, obsáhnout základy sociologie i psychologie atd. Nově se učíme zvládat bezpečnostní hrozby, především jak obstát při práci s problémovým návštěvníkem atd. Kolegové mi ten termín odpustí, ale dnešní knihovník je takový Ferda Mravenec – práce všeho druhu.
Mluvíme o knížkách, především o těch klasických papírových, já jsem velký fanoušek elektronických knih, fascinuje mě mít celou svou knihovnu v dlani. Zmizí papírové knihy?
Nástup elektronických informačních zdrojů nezrušil papírové knihy. Když jsem to říkala před pár lety, vypadala jsem jako staromilec, ale čas mi dal za pravdu. Městská knihovna v Praze udělala průzkum a zjistila, že lidi, kteří rádi čtou, používají úplně všechno, co je možné, a volí podle situace. Takže do letadla, do tramvaje si berou čtečku s elektronickými knihami a nemusí tahat těžkou knihu. Proč ne. Ale zároveň se říká, že vůně knih je natolik fascinující, přitažlivá a snad ji máme zapsanou v našem mozku jako nějaký archetyp, že večer v posteli nás láká právě ta papírová kniha.
Co bude za pár let s knihami a s knihovnou?
Knihovny nikdy nezaniknou. A knížky nezmizí. To se nestane.
A kde se vidí nynější ředitelka univerzitní knihovny?
Zase v té malé knihovně, jako když mi bylo deset. Budu půjčovat knížky a povídat si s lidmi.
V modrém knihovnickém plášti?
To nikdy!