Že klimatická krize existuje, už skoro nikdo nepopírá. Že je potřeba se na změnu adaptovat – jak v zemědělství, tak třeba ve městech –, nepopírá taky nikdo. Jenže tím to končí, říká environmentalistka Tereza Rumanová z Ostravské univerzity. Magistráty a městští radní nechají vypracovat strategické dokumenty, co hrozí a jak se ve městech změnám klimatu přizpůsobit, ale strategie se poté do praxe nezavedou, tvrdí. „Není to sexy téma do příštích voleb,“ dodá lakonicky. Co s tím a co by česká města měla řešit jako prioritu, říká v rozhovoru.
Česká města bojují o vodu. Tepelné ostrovy způsobují méně srážek nad souvislou zástavbou a neumožňují ochlazování v noci. Bezvětří v centrech znamená hromadění znečišťujících látek v ovzduší a aktivaci karcinogenního přízemního ozonu. „To vše špatně působí na životní komfort nás všech. A nemluvím jen o nespavosti nebo únavě, ale i závažných zdravotních problémech, jako jsou například srdeční selhání,“ vysvětluje Tereza Rumanová, proč je potřeba životní prostředí ve městech řešit a proč by mělo zajímat každého, kdo v nich žije.
Sama je z Vysočiny, v Ostravě vystudovala a posléze začala učit environmentální geografii. Vztah k industriální metropoli si budovala dlouho, ostatně plánovala, že po skončení studia odtud zase odejde. „Pak se ale objevila příležitost spolupracovat s vedením města, a když se snažíte nějaké místo vylepšovat, začne vám na něm záležet. Reptat na to, kde žijete, může člověk pořád, ale taky může začít něco pro jeho zlepšení aktivně dělat,“ zdůrazňuje Rumanová.
Jak vaše spolupráce s Ostravou začala?
Psala jsem dizertaci o integraci environmentálních témat do politik na národní, krajské a městské úrovni. Při potřebném průzkumu se ukázalo, že ostravští politici jsou v tomto směru docela aktivní, a při různých workshopech a jednáních jsme se začali bavit o přípravě takzvané adaptační strategie pro Ostravu. Získat pro tuto myšlenku Ostravskou univerzitu a další partnery už bylo snadné.
O co v adaptační strategii jde?
Je to jeden z nástrojů reakce na klimatickou změnu a Ostrava byla prvním městem, které si strategii v roce 2017 samo zaplatilo z veřejného rozpočtu. S kolegy z fakulty jsme tedy připravili analytické podklady, které ukázaly, s jakými problémy se Ostrava kvůli měnícímu se klimatu potýká a jaká jsou další rizika. Na naše analýzy pak navázala návrhová část a později i akční plán. Na tom jsme se ale jako univerzita už nepodíleli.
Proč?
Bohužel se i v Ostravě stalo to, co ukázala už dříve moje dizertační práce, tedy fakt, že lidé v Česku berou strategické dokumenty jen jako papír, kterému z principu moc nedůvěřují. Závěry, i když založené na odborné argumentaci a sofistikovaných datech, se tak nepřepíší dál do územních plánů a nevyústí v konkrétní aktivity a soustavné změny v pojímání městského plánování. Vlastně to pak celé vůbec nefunguje a jde pouze o mrhání veřejnými prostředky.
Největší překážkou je bagatelizace strategického plánování a pak samozřejmě chybějící politická vůle zavázat se k realizaci konkrétních opatření skrze územní a následně investiční plány měst. Ono je to celé především o změně našeho uvažování. Přesun od kvantity, tedy ekonomického profitu z územního rozvoje, ke kvalitě, tedy vytváření atraktivního prostoru pro život.
Z jakého důvodu chybí politická vůle? Je téma klimatické změny stále tabu?
To už není takový problém. Jde spíš o to, že se v případě téměř jakékoliv strategie naráží na délku volebního období a snahu politiků o znovuzvolení. Snaží se proto dělat hlavně věci, které jsou vidět. Na nastavení změny rozhodovacích procesů, nemluvě o změnách legislativy, nemají čas a mnohdy ani vliv. Takže se rekonstruují parky, podél silnic se vysazují kytičky, ale to nemá s adaptací na změnu klimatu nic společného. Ta skutečně efektivní opatření mnohdy nejsou „hezká pro oko“ nebo nejsou vidět vůbec, například oddílné kanalizační systémy a zasakovací průlehy… Jsou finančně i časově nákladná, a proto pro ně často chybí podpora. Objektivní komplikace pak působí majetkoprávní vztahy a ochota obou stran se dohodnout na konkrétních opatřeních. Nicméně, kde je silný politik, který ví, co chce, a dobře komunikuje s občany, tam se daří dělat funkční opatření, která reflektují jak dopady změny klimatu, tak kvalitu života ve městě. Jako příklad může sloužit městská část Brno – Nový Lískovec, kde se podařilo svést dešťovou vodu ze střech panelových domů a vytvořit jezírko, kolem kterého je velký veřejný prostor se zelení a sportovišti, známý jako park pod Plachtami.
Bavíme se o adaptaci měst na měnící se klima. Co je tedy hlavním problémem městské zástavby?
Česká města bojují o vodu, kterou je potřeba na jejich území zadržet a zpětně vypařovat. Městské tepelné ostrovy způsobují, že je méně srážek nad souvislou zástavbou (naopak v zázemí měst se mohou vyskytovat vydatné přívalové srážky a povodně), a neumožňují ochlazování povrchů během nočních hodin. Situaci zhoršuje i relativní bezvětří v centrech měst, které umožňuje hromadění znečišťujících látek v ovzduší a aktivaci karcinogenního přízemního ozonu. To vše negativně působí na životní komfort (tepelný stres, nespavost, nižší efektivita práce) nás všech, ale může se projevit i závažnými zdravotními problémy, jako jsou například srdeční selhání.
Jak konkrétně zadržování vody ve městech pomáhá?
Jedná se o základní fyzikální jev. Přeměna vody na páru, ať už způsobená výparem, nebo dýcháním, spotřebovává nahromaděnou tepelnou energii, která se uvolňuje ze zpevněných městských povrchů. Tím se okolí ochlazuje. Vodní pára na sebe také dokáže vázat prach a další škodlivé látky z ovzduší, usnadňuje dýchání jak lidem, tak rostlinám. Pára vytváří kondenzační jádra, která umožňují rozptyl slunečního záření, a tedy jeho menší zpětnou absorpci povrchem. Ve městech ale voda chybí, jelikož zde nejsou dostatečně zastoupené povrchy, které by ji dokázaly efektivně zadržovat. Chybí vodní plochy, z nichž by se voda mohla postupně odpařovat. Voda je ve městech vnímána jako nepřítel číslo jedna. Proto je nutné ji okamžitě svést do kanalizace a odvést z města pryč. V důsledku toho chřadne i městská zeleň, která tak přestává plnit své zásadní klimatické funkce při zadržování vody a ochlazování měst. K tomu nepřispívá ani přístup většiny technických služeb, které bez ohledu na počasí sečou trávu až na substrát a opět tím narušují výše popsaný malý koloběh vody.
Co se s tím dá dělat?
Zásadní je změna myšlení! Je potřeba si stanovit priority a cíle v oblasti kvality životního prostředí, za nimi jít a do nich investovat stejnou měrou jako do ostatních oblastí městského rozvoje – kulturně-sociálního a ekonomického. Pokud mám být konkrétní, jedná se o zavedení principů takzvané modro-zelené infrastruktury, tedy koncepčně a účelně vytvářet propojené vodní a vegetační prvky, a to především v oblastech, které jsou dopadům změny klimatu nejvíce vystavené a kde žije nejvíce obyvatel. Pokud je to jen trochu možné, nechme vodu, která na dané místo dopadne nejčastěji v podobě srážek, v tom daném místě také vypařit. Toho docílíme například zasakovacími průlehy podél parkovišť a cest, oddílnou kanalizací, ze které bude dešťová voda účelově svedená do odpařovacích retenčních nádrží, případně do podzemních nádrží, a využívaná k pozdějším závlahám vegetace, včetně trávníků, na které zapomínáme.
Popisujete především opatření týkající se vody, co další věci?
Velice jednoduchým opatřením, které podporuje odraz sluneční energie zpět do atmosféry, je prosté natření střech panelových domů na bílo. Zde ale upozorním, že každé adaptační opatření musí být takzvaně šité na míru konkrétnímu prostoru. Co někde funguje, může jinde naopak škodit.
Musím také zdůraznit, že je především potřeba změnit přístup k takzvané mitigaci. Zatímco adaptace nám pomáhá vyrovnat se s důsledky a dopady změny klimatu, mitigace zabraňuje zhoršování daného jevu a omezuje jeho příčiny. Jenže oblast produkce skleníkových plynů a emisí se dotýká celosvětové ekonomiky a změn národní legislativy včetně daňových politik. Jedná se často o drahá, technologicky náročná opatření, která mají dopad do celé socioekonomické sféry, například zavedení uhlíkové daně, uhlíkového účetnictví, daňové znevýhodnění určitých technologií.
Bez společenského konsenzu tato změna nebude možná a je paradoxem, jak například pandemie covid-19 nebo válka na Ukrajině řadu těchto procesů dokázala urychlit. Ačkoli dotace na obnovitelné zdroje energie zde jsou už řadu let, až s energetickou krizí zažívají skutečný boom. Bohužel se k tomu vážou i populistická gesta vlád, jako je například aktuální snaha umisťovat solární a větrné parky na ornou půdu ve zjednodušeném řízení, které mohou nenávratně poškodit českou krajinu.
Mohou s emisemi něco dělat i města?
Jistě. Městská správa by měla jít svým občanům příkladem a ukazovat, že to jde dělat i jinak a lépe. Mezi konkrétní opatření můžeme zařadit zavádění principů udržitelné mobility – podpora nízkoemisní a velmi levné MHD, sdílená kola či koloběžky, snižování docházkových vzdáleností ke službám a podobně. V kombinaci s kvalitní a levnou MHD pak vnímám jako prospěšné „park and ride“ zóny, které omezí individuální dopravu v centrech měst. A města mohou jít příkladem také ve využívání zateplení budov, rekuperačních a kogeneračních jednotek a třeba vytvářet i dotační programy podporující bezemisní technologie, což by znamenalo konec populárním kotlíkovým dotacím.
A co jednotlivec? Můžu i já osobně nějak přispět k adaptaci na jiné klima?
Možnosti nám už ukázal covid a teď i drahé energie. Můžete třeba omezit jízdy autem, nepřetápět, snížit plýtvání potravinami, kupovat regionální produkty, kompostovat a řešit další energetické úspory. Důležité je také zajímat se o veřejný prostor, přistupovat ke svému okolí zodpovědně a spolupodílet se na jeho zvelebení. Řada měst už zavedla participativní rozpočty, kde si lidé mohou říct o dotace na konkrétní opatření v místě, kde bydlí, a adaptační opatření by měla být jejich samozřejmou součástí. V českých městech bývá paradoxně zeleně dostatek, ale z různých důvodů není plně využita její funkce, včetně té adaptační.
Bavily jsme se o přizpůsobování měst, vy jste se ale chtěla původně věnovat krajině. Jak je na tom tato část naší země?
Všichni vidíme, že dopady klimatické změny už tady jsou a jen sílí. Tragickým indikátorem stavu naší krajiny je její biodiverzita, tedy druhová pestrost, a to nejen v oblasti zvířecí říše. Situace je natolik vážná, že přiměla evropské politiky definovat zákon, jehož smyslem je obnova evropské krajiny, tzv. Nature Restoration Law.
Zcela fatální je situace v zemědělské krajině, která jako jediná není řízená konkrétními dlouhodobými plány, ale je poplatná aktuální dotační politice. Půdní fond, který je národním bohatstvím, degraduje. Nedostává se mu organické hmoty, chybí rozkladná činnost mikroorganismů a v důsledku toho není půda schopná zadržovat vláhu a prosychá. Následně je náchylná k erozi, která odplavuje i ty poslední zbytky organiky, které v půdě zbyly. V důsledku toho se zanáší koryta vodních toků, snižuje se kvalita vody a stoupá povodňové riziko. Jsou to spojené nádoby, které spějí ke kolapsu ekosystémů.
Co s tím?
Obnova krajiny by měla cílit ke, když to přeženu, bezzásahovým zónám, kde dojde k opětovnému nastartování přírodních procesů, především zadržování vody a uhlíku. Tuto funkci mají hlavně mokřadní stanoviště a luhy, které z naší krajiny mizí nejrychleji. Občas si neuvědomujeme, že za zemědělský půdní fond jsou považovány i rybníky, které se intenzivně hnojí, a jedná se v podstatě o kapří farmy a bahnité nádrže skladující těžké kovy z dob minulých. Z dnešní krajiny vymizel hospodář, který uvažuje o produktivitě pozemku a nahradila ho těžká technika s GPS navigací. Místo dobytka na pastvinách stojí solární elektrárny a místo hnoje se na pole sypou syntetická hnojiva, která dále utlumují život v půdě.
Klimatická krize a přizpůsobování se jejím dopadům je velmi široké téma, které se určitě v jednom rozhovoru probrat nedá. Máte ale vy osobně ještě něco, co je podle vás důležité říct?
Napadají mne dva takové apely. První chci adresovat našemu málo ambicióznímu Ministerstvu životního prostředí, které by mělo zavést závazné strategické dokumenty, a to nejen na národní úrovni, především pak pro resorty Ministerstva pro místní rozvoj a Ministerstvo zemědělství, ale i na úrovních krajů a jednotlivých měst a obcí. Tyto strategické dokumenty musí být založené na průkazných datech a cíle v oblasti životního prostředí musí být jasně kvantifikované a doplněné o indikátory, které se budou v dlouhodobém horizontu vyhodnocovat. Tyto strategie se pak musí stát podkladem pro závaznou část územních plánů. Současná situace v oblasti změn klimatu je taková, že existuje národní adaptační strategie, která je však pro ostatní resorty nezávazná, na krajských úrovních tyto strategie v podstatě chybí. Na místní úrovni byly strategie zpracovány pro řadu měst, ale opět bez striktní vazby na územní plány. Takový ad hoc systém považuji za neefektivní plýtvání veřejnými financemi.
Druhý apel se bude týkat nás všech a bude mířit k celkově udržitelné spotřebě. Mám na mysli jak nákupy regionálních potravin a snížení jejich spotřeby, tak také úspory v energetice – omezení individuální dopravy, energetické úspory v domácnosti, nepodléhání módním trendům a konzumu a maximální podpora služeb typu knihovna, půjčovna hraček, půjčovna nářadí, servisní služby.
Podle mě je u nás také stále nízká cena masa, takže místo toho, abychom konzumovali kvalitní maso, jíme nezdravé polotovary. Souvisí to i s dříve jmenovaným špatným stavem zemědělské krajiny, do které by se měl vrátit skot a střídat se v ní pěstování plodin s pastvou, což pomáhá jejímu ozdravení. Pokud s tím nezačneme něco dělat, důsledky v podobě ještě dražších potravin, než jsou teď, teprve přijdou.