Učit tanec znamená rozpohybovat tělo. Zjistit, kam až nás může pustit, a dokázat to naučit jiné. „A taky hodně trénovat,“ dodává pedagožka Marie Vrbatová Fričová, která má na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění v Praze na starosti dvouletý kurz pro vyučující tance „zvenku“.
Kurz Taneční a pohybová výchova nabízí fakulta už desátým rokem. Určený je pro ty, kteří učí tanec, ať už na základní umělecké škole, nebo v tanečním kurzu, a chtějí si „oprášit“ profesní dovednosti a dozvědět se nové trendy. „Když na HAMU působila profesorka Ivanka Kubicová (taneční pedagožka, choreografka, dlouholetá vedoucí katedry tance, pozn. red.), byla tu neustále poptávka po kombinovaném studiu. Měli jsme tu hodně zájemců, kteří chtěli získat profesní vzdělání a metodiku výuky tance,“ vysvětluje Marie Vrbatová Fričová. A právě kombinovanému vzdělání, které se na škole podařilo nedávno akreditovat, předcházel zmiňovaný kurz. Akreditovaný je jako další vzdělávání pedagogických pracovníků.
„Zůstal zde i po otevření kombinovaného studia a je o něj stále velký zájem,“ říká pedagožka v Hartigovském paláci na Malostranském náměstí v centru Prahy, jedné z budov, kde HAMU od revoluce sídlí. A vysvětluje, jak se učení tance mění a vyvíjí. Dnes už se například víc než dřív reflektuje, jak si neničit při tréninku tělo – aby vydrželo tančit do co nejvyššího věku. A na školním parketu se odráží i doba, v níž se tanec učí: proměňuje se to, o jaké styly je zájem, a taky se dnes oproti minulosti řeší otázka, jak učit tanec s respektem k druhému.
Kdo se do vašeho kurzu nejčastěji hlásí?
Často jsou to vyučující ze základních uměleckých škol, ale bývají to i učitelé a učitelky tance, kteří vedou taneční kurzy pro dospělé či lektoři a lektorky tanečních volnočasových kroužků pro děti. Chtějí si rozšířit nebo znovu oživit, jak učit, a také si zjistit nové trendy. Zajímá je, co se v tanečním oboru změnilo. Ten se totiž neustále vyvíjí a stále se hledají a nacházejí nové postupy a nové způsoby, jak tanec učit. Tak, jak to bylo za nás, když jsem studovala já, tak už se to dávno nedělá. Kromě jiného se tu tedy naši absolventi a absolventky dozvědí, jak dnes učit tanec správně, aby to jejich žactvu neubližovalo, ale aby je tanec mohl provázet celý život.
Jak učili tanec vás?
Často tak, že to bylo na sílu a i přes různé bolesti. Nebylo to vždycky to pravé. Hrozilo, že budete mít trvalé následky, stávaly se úrazy, ale nikoho to tehdy moc nezajímalo. Museli jsme to prostě vydržet. Dneska to už jde naopak ruku v ruce s poznatky z taneční medicíny, tedy aby to, co se učíte, tělu neubližovalo. Oproti minulosti se změnilo také to, že dnes se uplatňuje demokratický způsob výuky, nikoli direktivní. Hodně se klade důraz na to, že si na to musíte přijít sama. Tedy, každý si má sám hledat a učit se na svém těle, co dokáže, co mu jde, kam ho tělo pustí, a kam už ne. Dřív se stávalo, že tanečník či tanečnice byli ve třiceti letech „oddělaní“ a už nebyli schopní dál vykonávat taneční profesi. Dnes jsou naopak tací, kteří tancují ve čtyřiceti, a znám i takové, kteří tančí v padesáti.
Co jste studovala vy?
Byla jsem na konzervatoři, kde jsem začala u baletu, ale jelikož jsem hodně vyrostla, přešla jsem v průběhu studia na folklorní tance a konzervatoř jsem ukončovala se specializací na lidový tanec. Pak jsem se dostala na AMU a později se stala jednou z prvních specialistek na naší škole na lidový tanec. To bylo v době, kdy se tu začaly obory rozdělovat. Původně se tu učila klasika a všechno ostatní bylo jako vedlejší obor. Dneska tu máme tři, respektive už čtyři, samostatné obory: klasický tanec, moderní a současný tanec, lidový tanec a potom pohybovou výchovu.
V kurzu se vám scházejí různí tanečníci a tanečnice. Obohacují se navzájem?
Určitě. Dávají si navzájem rady, sdílejí svoje zkušenosti. Výhoda kurzu je bezpochyby i to, že od nás se vrací do školy či tam, kde tanec učí, a mohou si to, co se naučili tady, hned vyzkoušet. A pak se zase vrátí sem a my si můžeme vyslechnout, zda to, co se u nás dozvěděli, funguje. Je to vlastně reciproční práce. Můžeme skrze ně taky stále sledovat, co se na poli tance děje. A zároveň musíme to, co učíme, přizpůsobovat tomu, jaká je poptávka. Pokaždé sem k nám přijde jiná skupina, s jinou dynamikou, jinými potřebami. Já už učím čtyřicet let a občas mi někdo řekne, že už mám určitě všechny přípravy hotové a nemusím nic, jen přijít na hodinu a odučit ji. To ale není pravda. Objevují se nové otázky, nové problémy i nové způsoby, jak tanec učit.
Sledujete i to, co se na taneční scéně děje?
Samozřejmě. A také jezdíme na různé soutěže, festivaly. Zajímá nás, co se učí na uměleckých základních školách nebo jaká je nabídka tanečních kroužků jako volnočasové aktivity.
Pozorujete nějaké velké proměny, třeba že by dnes mělo o tanec zájem víc kluků než dříve?
Přijde mi, že je to stále stejné. Pokud se něco mění, tak to obvykle nejvíce ovlivňují média. Pokud je něco zrovna populární, jako například nyní, když se vysílá taneční pořad StarDance, tak se pak zvedne zájem o společenské tance. Ale nemá to většinou dlouhého trvání a často to opět převálcuje něco nového.
Nesou s sebou různé tance různé způsoby, jak je pak musíte jejich vyučující učit?
Řekla bych že ne, je to spíše o hledání postupů. Každý máme jednu hlavu, dvě nohy, dvě ruce. Práce s tělem je stále stejná. Samozřejmě jisté nuance tu jsou. Lidové tance jsou například mnohem přirozenější, děti od malička poskakují poskočným krokem. Je to pohyb, který známe a který se pak i lehčeji učí. Klasický tanec zase vyžaduje nějaký pohybový rozsah, třeba vytočení dolních končetin, postavení těla, nějakou sílu, takže je to pak celé fyzicky náročnější. Moderní tanec opět více vychází z přirozenosti našich pohybů a hodně se v něm hledají pohyby těla, které jsou nám blízké. Hledá se, co se v těle děje a jak k tomu pohybu dojít…
Jak moc těžké je, když učíte něco, co není ani tak o tom to vysvětlit a pochopit jako spíš o samotném provedení, tedy že se něco nemá dostat až tak do hlavy, ale spíš do těla?
Vysvětluje se to těžko, musí se to prostě vyzkoušet. Ale to je stejné třeba jako s chemií. Tam je také lepší jít do laboratoře a pokus si vyzkoušet než si o něm jen vyprávět ve třídě. Tady taky musíte přijít na sál a hodiny se tam potit. Někdy trvá déle, než se senzomotorické dráhy v mozku takzvaně „ochodí“, proto je pohyb potřeba neustále zkoušet znova a znova.
Současná doba s sebou přinesla i otázku tělesnosti a respektu k tělu, osobní zóně, nutnosti souhlasu. Jak se případná otázka harassmentu promítá do tance a jeho učení?
Ano, i o tom se učíme, respektive řešíme, jak se vyhnout situacím, kdy by člověk mohl být z harassmentu nařčen. Ale řešíme i takové věci, jako že nesmíte na děti zvýšit hlas. Dříve jsme ve škole i na sálech při tréninku dostávali i fyzické opravy, a to někdy i hrubé a silové. Dnes se také dětí–žáků či frekventantů dotýkáme, ale opravdu citlivě, jemně a po vzájemné domluvě. Většinou je třeba se při zahájení výuky domluvit, zda se jich můžeme dotýkat, případně u starších studujících požádat o dovolení jim tykat. Takto to probíráme i s frekventanty kurzu, aby se mohli vyvarovat nepříjemností při vedení lekcí. Je třeba si uvědomit, jakým způsobem a na jakém místě se můžeme žáka dotknout, pokud to máme dovoleno. Na HAMU jsme na akademické půdě, a tak bychom se měli určitým způsobem chovat a vyjadřovat, ale na tanečním sále se nám lépe pracuje v důvěrnějším prostředí. Někdy ale svolení nedostaneme a pak je třeba se s tím vyrovnat jiným způsobem. Hledáme příměry, lepší imaginaci pro provedení pohybů, ale je to jen jiný způsob přístupu k výuce tance.
Ještě něčemu dalšímu se věnujete, co dříve nebylo tématem?
Novinkou je i téma motivace, protože motivovat dnes děti k pohybu není vždycky snadné. Důležité je, aby děti zaujalo to, co dělají, aby samy chtěly pracovat. Někdy jim například na konci řekneme, na co se mohou těšit příště. Nebo jim dáme úkol, aby si do příště samy vymyslely nějaké přání. Každý, kdo dítě k pohybu přitáhne a nadchne ho, by měl dostat pochvalu. U malých dětí je to vcelku snadné – tam se to všechno dělá formou hry. Když jsem sama učila na základní umělecké škole, tak se mne jednou jedna holčička ptala: Paní učitelko, my si pořád hrajeme, ale kdy budeme cvičit?
A jak je to s motivací u starších dětí?
U starších dětí je to podobné. Většinou funguje pozitivní přístup, demokracie a přirozená autorita. Když žáci cítí vaši podporu a plnou účast, velmi často je polovina práce zvládnuta. Není však vždy vše jen ideální, někdy je třeba tak trochu „houknout“ – použít důraznější tón. Také proto mají naši kurzisté i studenti hlasovou výchovu, aby uměli s hlasem při výuce efektivně pracovat.
Jak kurz vypadá? Tedy jak často se setkáváte a co všechno frekventanty a frekventantky učíte?
Setkáváme se každý druhý týden, vždy v pátek a v sobotu. Učíme se všechny tři techniky: moderní tanec, klasický a lidový. Naši studenti a studentky mají pohybovou výchovu, fyzioterapii, taneční medicínu, hlasovou výchovu. V létě pak mají ještě týdenní intenzivní kurz, který zahrnuje tři tréninky každý den, teorii, tedy dějiny tance a baletu, taky mají teorii hudby, protože s ní jako taneční pedagogové a pedagožky pracují. V prvním roce hodně učíme techniku tance, v druhém se k tomu pak přidá didaktika a metodika, kdy už si sami zkoušejí učit – třeba svoje kolegy a kolegyně z kurzu. S naší supervizí si ověřují způsob, jak nejlépe naučit druhé to, co již sami umí, jak vše nejlépe předat dál.
Zmiňovala jste, že se v kurzu věnujete i hudbě? V jakém smyslu?
Problém je, že školy dneska nemají peníze, takže mnohdy nemohou platit korepetitora, tedy někoho, kdo by v hodině hrál k tanci na klavír. Musejí tedy pouštět nahrávky. Samozřejmě dneska je to jednodušší v tom, že máme YouTube a Spotify a tam najdete všechno. Nevýhoda ovšem je, že nemůžete vždycky změnit rychlost nahrávky.
Proč je otázka tempa a jeho případné změny důležitá?
Obvykle je to tak, že když jen posloucháte, může být tempo rychlejší, ale na tanec už to v tom samém tempu nemáte šanci utancovat. Nebo když máte malé děti, tak ty dělají menší kroky, takže tempo je u nich jiné než u větších dětí, u nich musíte v hudbě trochu zpomalit. Když je tam s vámi korepetitor, tak mu můžete říct, jaké tempo chcete. My na HAMU korepetitory máme a někteří z těch, co sem začnou chodit, ho tady zažijí poprvé.
Mění se nějak poptávka a zájem o různé druhy tanců?
Dříve se učil jen klasický tanec. Na konzervatoři jsme balet dělali všichni a ostatní tance byly jen vedlejší taneční techniky. Když ale ještě býval Státní soubor písní a tanců, tak ti jednou řekli, že potřebují nové tanečníky, a tím pádem vznikla na konzervatoři folklorní větev a začal velký boom lidovek. Jenže po revoluci zase nastal jejich útlum. Dneska lidové tance na konzervatořích jako hlavní specializace nejsou. Kdo nedělá klasiku, dělá moderní tanec, který po revoluci zažíval velký zájem. Lidé u moderního tance mají často pocit, že si u něho mohou tančit, vlastně co chtějí. Obvykle ale brzy přijdou na to, že to tak není, že i tady platí pravidla.
Myslíte si tedy, že lidovým tancům odzvonilo?
Doufám, že ne. Poslední dobou mi přijde, že se někteří učitelé a učitelky tance k lidovým tancům vracejí. Dochází jim, že pokud chtějí tancovat s malými dětmi, tak tance na písně jako Šla Nanynka do zelí nebo Kalamajka mik mik mik jsou nakonec nejlepší. A navíc to s dětmi můžete tancovat hned – na rozdíl od klasického nebo moderního tance, kde chvíli trvá, než můžete vystupovat. U lidovek vám děti v září nastoupí do kroužku a už v prosinci s nimi můžete mít besídku. Problém byl samozřejmě covid, kdy se mnoho dětí nehýbalo vůbec, ale to platilo skoro pro všechny pohybové aktivity.
Učila jste během pandemie online?
Ano, a bylo to hodně náročné. Přenos má vždycky trochu zpoždění, takže vlastně netušíte, jestli ti na druhé straně monitoru jdou správně do hudby, jestli mají ten správný rytmus. Myslela jsem si, že taneční lektoři a lektorky jsou na tom nejhůř, než jsem potkala kolegu, který měl během pandemie online kurzy plavání…
Ještě jedna věc mě zajímá. Co když chce někdo tančit, ale nejde mu to?
Pokud se bavíme o volnočasové aktivitě, tak tam na tom až tak nezáleží. Na základní umělecké školy se děti dnes moc nehrnou, a školy jsou proto rády za každé dítě. Učíme se prostě pracovat se všemi dětmi, a že to někomu nejde nebo mu to nejde hned, neznamená, že to nemůže dělat jako svůj koníček. Já vždycky učitelům a učitelkám říkám: Na základní umělecké škole se vám podaří za kariéru vychovat jednoho či dva špičkové tanečníky, ale zaplaťpánbůh že vychováte tolik budoucích diváků. Představuju si to jako pyramidu. V divadle potřebujete jednoho sólistu, nějakých dejme tomu dvacet až padesát sboristů, ale k tomu pak ještě dva a půl tisíce diváků…